Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Augustin Ladislav Gazda (* 1960  †︎ 2019)

• narodil se 22. února 1960 v Kojetíně v Olomouckém kraji a vyrůstal v nedalekém Pivíně

• v roce 1977 se setkal s mladými křesťany v Prostějově, což výrazně ovlivnilo jeho vnímání víry

• v 70. letech se seznámil s fotografem Jindřichem Štreitem, na základě jejich korespondence ho na začátku 80. let vyslýchala vojenská kontrarozvědka

• v roce 1985 si ho StB, těsně před Národní poutí na Velehradě, vytipovala jako možného spolupracovníka

• v roce 1985 emigroval do Itálie a dostal se do kláštera v Norci v Umbrii, kde žili benediktini z pražských Emauz

• do Československa se spolu s dalšími řeholníky vrátil v roce 1991

• v současnosti je převorem Benediktinského opatství v Rajhradě u Brna, v prostorách kláštera se nachází také unikátní Památník písemnictví na Moravě +zemřel 19. června 2019

V roce 1968 matce spílali, že dala napít ruskému vojákovi

Vyučil se zedníkem. Po střetu s StB pochopil, že nikdy nebude ve své vlasti moci naplnit svou vnitřní touhu po životě v řeholním společenství. V roce 1985 z náboženských důvodů emigroval do Itálie. Ke kolaboraci některých duchovních v době totality se podle něj katolická církev po roce 1989 nepostavila rovně.  

Augustin Ladislav Gazda se narodil v roce 1960. Vyrůstal se dvěma sestrami v Pivíně v Olomouckém kraji. Z dětství si uchovává rustikální obraz venkova představovaného životem jeho rodné obce. „Pamatuji se, že v JZD se jezdilo s koňmi a traktorů bylo jen pár.“ Na Pivín vzpomíná Augustin také v souvislosti s jeho křesťanským koloritem, který ale značně narušil komunismus. „Ještě v roce 1968 chodilo do náboženství šedesát dětí, v době normalizace už jen devět. To o lecčems vypovídá. (…) U nás na vesnici se ale projevovalo spíše to povrchní vnímání křesťanství.“ Rodiče víru nepraktikovali. Augustina i jeho sestry vedli především k poctivosti. Otec pracoval jako dělník a matka zůstávala v domácnosti. „Kuriózní bylo, že v sedmnácti vstoupila do KSČ na doporučení kamarádky. Politicky ale myslet neuměla.“ Když v srpnu 1968 dala napít ruskému vojákovi, mnozí jí zazlívali, že dala vodu okupantovi. „Ona jim ale odpověděla, že by takhle jednou mohl stát její syn. Brala to úplně jinak. Při prověrkách v 70. letech se jí pak ptali, jak se dívá na politické vedení, řekla, že na to nemá čas, a tak ji vyhodili.“

Lidé se báli, že bude další válka

„Moje generace je tak trochu nešťastná. V roce 1968 jsme ještě byli děti, a když se podepisovala Charta 77, tak jsme zase raději chodili na rande, než se starali o politiku,“ pokračuje Augustin ve svém vyprávění a připomíná manipulaci režimu prostřednictvím tehdejší školní výuky. „I všechny ty besídky, oslavy nejrůznějších výročí a lampionové průvody byly silně ovlivněné komunistickou ideologií.“ Ze srpna 1968 si pamatuje především strach mnohých lidí, že bude válka, vystrašené ruské vojáky a také přetáčení dopravních ukazatelů, aby ruští vojáci nevěděli, kde jsou.

Po základní škole nastoupil pamětník na učiliště v Prostějově, kde se vyučil zedníkem. I v době dospívání u něj přetrvávala touha po opravdově žitém křesťanství. K prohloubení jeho víry přispělo setkání s křesťanským společenstvím v jednom z prostějovských kostelů. „Pochopil jsem, že existuje i jiné křesťanství než ty babičky v kostele. (…) Četli jsme z Bible, diskutovalo se, organizovali jsme společné prázdniny. Zpětně si uvědomuju, že to byla taková partyzánština. Kdyby se to dozvěděla StB, mnozí mí kamarádi by nedostudovali.“ Velkým zážitkem byla v té době pro Augustina také pouť do Čenstochové v Polsku. Masovost křesťanské akce na něj velmi silně zapůsobila. „V procesí šlo asi třicet tisíc lidí, to bylo neuvěřitelné. Všude s námi chodil takový fousatý fotograf. Dlouho jsme si mysleli, že je to nějaký estébák, a on to byl věhlasný fotograf Jindřich Štreit.1“ Na pouti se československá křesťanská mládež setkávala s křesťanskými skupinami z celé republiky. Mnozí vyprávěli o svých zkušenostech s StB.

Těsně před emigrací si mě StB vytipovala jako spolupracovníka

Po vyučení narukoval Augustin k vojenskému útvaru v Rakovníku. Často navštěvoval sestry voršilky nedaleko města. Tehdy režim uvěznil fotografa Jindřicha Štreita. V zabavené korespondenci se našly i pamětníkovy dopisy. Na základě toho si Augustina předvolala vojenská kontrarozvědka. „Měl jsem z toho hrozný pocit. Člověk zavřený v kasárnách jim byl vydán na milost i nemilost.“ V roce 1985 se v rámci oslav 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje připravovala Národní pouť na Velehradě. Režim se akce obával a chystal se účast věřících omezit obstrukcemi. Mezi mladými křesťany si tipovali své budoucí spolupracovníky. „Předvolali si mě na StB v Prostějově. Byli slušní, ale chytří. Dávali nepřímé otázky, zjišťovali, co víte, co ne, a pak si udělali mozaiku. Měli o mně přehled, věděli, kam chodím. Přímo mi nabídli spolupráci. Odmítl jsem. Řekl jsem, že jestli jsem něco udělal, tak ať mě zavřou, ale že chodit donášet na kamarády nebudu. Vyšel jsem ven dost vyplašený.“ Věřící byli před poutí na Velehradě zastrašováni, úřady omezily veřejnou dopravu, mnohé na příjezdových cestách legitimovali a šikanovali technickými prohlídkami vozidel.3 Tajná policie sledovala i veškeré dění na pouti. Účastníků byly i přesto statisíce.

Odcházel jsem navždy

Po setkání s StB si Augustin uvědomil, že i z malé rybky dokáže tajná policie udělat konfidenta. Navíc pochopil, že ve své vlasti nebude moci nikdy naplnit svou vnitřní touhu po životě v klášteře. Díky sestrám voršilkám se kontaktoval benediktiny z pražských Emauz, kterým v exilu v italské Norci (Nursie – město, kde se narodil svatý Benedikt) chyběl mladý dorost. Ubezpečili ho, že s ním počítají. Podmínkou ale bylo, že musí nejprve emigrovat. „Nebylo to jen tak: když jsem odcházel, odcházel jsem navždy.“ Jediný, komu Augustin své plány prozradil, byl jeho zpovědník. „Řekl jen: ,Jdi ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.‘“  Po nějakém čase se pamětníkovi podařilo získat cestovní doložku do tehdejší Jugoslávie. Ze Zadaru ho místní kněz převedl na falešný pas do Itálie. „První, co jsem v Terstu uviděl, bylo shromáždění italské komunistické strany. Říkal jsem si, že těm komunistům snad nikdy neuniknu.“     

V Římě se tři dny mluvilo česky

Těsně před sametovou revolucí došlo v Římě ke kanonizaci Anežky České.4 Režim tehdy umožnil tisícům poutníků vycestovat. Obřad přenášela i Československá televize. „Potkal jsem hodně známých a v Římě se mluvilo tři dny česky. Na každém rohu zněla čeština. Říkali jsme si, že když tam režim pustil tolik lidí, tak to už se musí něco dít.“ Ještě větší údiv ale Augustinovi způsobil přenos z Letenské pláně v Praze o několik dnů později. „Z rádia jsem se dozvěděl o 17. listopadu 1989. Když jsem pak sledoval přenos, kde se celá pláň s biskupem Václavem Malým modlila otčenáš, nevěřil jsem, že je to možné.“ Sametová revoluce znamenala pro pamětníka i další řeholníky v exilu nečekaný návrat do vlasti.

S Pacem in terris se to udělalo stylem: nikam nespěchat, on to Pán Bůh srovná

Doba totality přinesla církvi i bolestnou zkušenost v podobě kněží v Pacem in terris, kteří kolaborovali s komunistickým režimem. Podle Augustina se s tímto faktem ani s tajně svěcenými kněžími v době totality katolická církev po roce 1989 nevyrovnala. Jednat se podle něj mělo i s ohledem na oběti. „Nikdo nechtěl hon na čarodějnice, spíše se očekávalo, že ti lidé přijdou a omluví se. K tomu ale nedošlo. Měli jen své výmluvy, že chránili ostatní. Udělalo se to vatikánsko-diplomatickou cestou, nikam nespěchat, on to Pán Bůh srovná, což se také stalo. Řada z nich už zemřela. (…) Ani u tajně svěcených se církev nezachovala hezky.“ Mnozí tajně svěcení byli v době totality v neustálém nebezpečí, že skončí ve vězení. Když se pak po roce 1989 jednalo o uznání jejich tajného svěcení, objevila se řada byrokratických překážek a spousta z nich byla podezírána, že jejich svěcení není platné. „Někteří pak se skřípěním zubů přijali podmínky Vatikánu, že se musí nechat přesvětit, někteří to ale brali jako křivdu, což chápu.“

Do vlasti se Augustin Ladislav Gazda vrátil v roce 1991. V klášteře v Břevnově přijal kněžské svěcení a stal se rektorem kostela na Bílé Hoře. Od roku 1997 je převorem Benediktinského opatství v Rajhradě u Brna. Postupně se benediktinům podařilo oživit totalitním režimem zdevastovaný rajhradský klášter, v jehož prostorách sídlí také unikátní Památník písemnictví na Moravě. V červnu 2019 Augustin Ladislav Gazda zemřel. 

1) https://www.pribehynasichsousedu.cz/olomoucko/olomoucko-20152016/streit-jindrich/

2) http://www.fatym.com/view.php?cisloclanku=2015070050

3)  http://www.fatym.com/view.php?cisloclanku=2015070050 

4) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1010052-pri-svatoreceni-anezky-ceske-se-setkala-revoluce-sakralni-a-profanni