Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Ing. Stanislav Gawlik (* 1941)

• narodil se 6. května 1941 v Karviné Rozálii a Franciszskovi Gawlikovým

• jeho rodina nepřijala Volksliste a její členové museli nosit na rameni označení „P“

• od roku 1957 se angažoval v Polském kulturně-osvětovém svazu (PZKO)

• v letech 1960–1962 absolvoval vojenskou službu

• po dobu vysokoškolských studií byl členem KSČ

• roku 1972 zakončil studium doktorátem na vysoké zemědělské škole ve Vratislavi

• mezi lety 1972–1976 pracoval v jednotném zemědělském družstvu Šunychl jako zootechnik a posléze jako vedoucí pastevního hospodářství v Jablunkově

• v 90. letech se podílel na vzniku politického hnutí Coexistentia

• v roce 2011 byl pamětníkovi udělen maďarským prezidentem Řád rytířského kříže za ochranu národnostních menšin +roku 2024 žil v Návsí na Ostravsku

Stanislav Gawlik reprezentuje polskou menšinu na historickém území Těšínska. Tato oblast se složitým vývojem prošla velkými historickými změnami. Žili zde vedle sebe Češi, Němci, Poláci i Židé. V roce 1920 bylo rozhodnuto o rozdělení Těšínska mezi Polsko a Československo a mnozí občané polské národnosti se ocitli v cizím státě. Navíc na sobě pociťovali známky čechizace, protože do oblasti přicházeli čeští učitelé či úředníci. 

Dědečka Poláka zavřeli

Po Mnichovské dohodě Polsko v čele s ministrem zahraničí Józefem Beckem vojensky obsadilo spornou část Těšínska, v polské historiografii označovanou jako Zaolzie (Záolší). Dodnes tyto události vzbuzují vášně. Po polském záboru okamžitě započalo vysídlování tisíců Čechů. Ovšem občané hlásící se k polské národnosti mnohdy vojsko vítali. Stejně jako dědeček pamětníka Jozef Suchanek, který byl hasičem.

Tři dny po příchodu polské armády Josefa Suchanka zatkla policie. „Starosta Karviné tehdy na stole nechal seznam všech socialistů a komunistů, no a děda byl mezi nimi,“ vypráví Stanislav Gawlik ve slezském nářečí, takzvaně po naszymu. 

V palcówce se hlásili k polské národnosti

Polský zábor vystřídala 1. září 1939 německá okupace. Vzhledem k různorodému obyvatelstvu přistoupili Němci k zdánlivě informativní registraci, tzv. palcówce, podle otisku prstu, kterým musel být dokument opatřen. Na území Těšínska se obyvatelstvo mohlo rozhodnout, zda se přihlásí k polské, české, německé, anebo slezské národnosti. V naději, že válka brzy skončí a ve snaze vyhnout se represím souvisejícím s polskou a českou národností, si velké množství lidí vybralo národnost slezskou.

Příbuzní Stanislava Gawlika zvolili možnost přihlásit se k polské národnosti. Otec byl členem několika polských spolků a také Sokola. Nehodlali se své identity vzdát. Jako jedni z mála měli však štěstí. Přestože byl Stanislavův otec vyučeným pekařem, za války pracoval v dole Gabriela. Němci potřebovali pracovní sílu zejména v těžkém průmyslu, proto se perzekuce namířená proti Polákům rodiny tolik nedotkla. Jiní Poláci takové štěstí neměli. Velké množství jich skončilo ve speciálních koncentračních táborech tzv. polenlágrech, na nucených pracích, ve vyhlazovacích táborech, či na popravišti. V koncentračních táborech skončili čtyři členové pamětníkovy rodiny.

„Když ale Němci potřebovali Kanonenfutter, vymysleli volkslistu,“ vypráví pamětník. Jednalo se o germanizační akci Němců. Na Těšínsku se začala Deutsche Volksliste uskutečňovat v roce 1941. Německým úřadům se ovšem postup akce nezdál dostatečně rychlý. Obyvatelé Těšínska se zdráhali volkslistu podepisovat. Ti, co se původně v palcówce hlásili ke slezské národnosti, byli většinou zařazeni do třetího stupně. Němci totiž tvrdili, že Slezané mají germánské kořeny. Stanovili tak poslední termín podání přihlášek na 31. března 1942. Lidé byli zastrašováni, vyhrožovalo se ztrátou majetku nebo internací v koncentračním táboře. Ovšem podpisem volkslisty se naopak muži, nebo jejich synové zavazovali ke službě ve wehrmachtu. Nakonec v okresu Těšín přijalo volkslistu 69 % obyvatel. Je potřeba dodat, že množství občanů, kteří ji přijali, působilo rovněž v domácím odboji.

Na Těšínsku žila ještě jedna skupina obyvatel. Byli to tzv. Šlonzáci, tedy lidé hlásící se ke straně Josefa Koždoně. Ten v roce 1907 založil Slezskou lidovou stranu a mnozí příslušníci se přikláněli k Němcům. I v rodině Stanislava Gawlika byl jeden Šlonzák, který nakonec narukoval do wehrmachtu. „Po válce jsme se si z něj dělali legraci, jak se v té armádě domluvil, když neuměl ani slovo německy. Říkal nám, že tam stejně většina uměla po naszymu,“ vzpomíná pamětník.

Vedle nastěhovali Prajzáky, aby je špehovali

Právě 6. května 1941 se v karvinské nemocnici do rodiny Francizska Gawlika a Rozalie rozené Suchankove narodil Stanislav Gawlik. Matka se vyučila švadlenou a otec, jak už bylo výše zmíněno, byl původně pekařem. Za války však musel nastoupit do dolu.

Stanislav Gawlik ve svých vzpomínkách poznamenává, že do Karviné byli vysláni někteří obyvatelé hlučínského okresu hlavně kvůli jejich německému původu, aby dohlíželi na polské obyvatelstvo. „Hlídali ty ‚polské svině‘,“ jak dodává pamětník.

Do sousedství rodiny Stanislava Gawlika se přistěhovaly dvě ženy. Z jedné strany Warkoczkula a z druhé Watzlica. „Jednou jsem před Watzlicou málem prozradil, že dědeček poslouchá Londýn. On měl totiž krystalkové rádio a používal talíř jako zesilovač. Běžel jsem se pochlubit k dětem od Watzlici, že máme talíř, co hraje. Watzlica se přihnala k nám, aby se zeptala, co to máme za ten talíř, který hraje. Babička, aby to zachránila, ukazovala, jak bouchá do talíře vidličkou. Jakože talíř hraje,“ vzpomíná teď už s úsměvem pamětník.

Podle policejních přihlášek byla s největší pravděpodobností ona Watzlica Christine Watzliková. Její manžel Leo Watzlik  sloužil ve wehrmachtu na východní frontě. Oba pocházeli z Ratibořska.

Za nepřijetí volkslisty a ponechání polské národnosti sice rodina nebyla internována, ale dostávali menší příděly jídla. Otec pamětníka měl však rodinu v Závadě a ta volkslistu přijala. „Otec mě vozil na kole na konci války do Závady. Na trubce měl pytel, na kterém jsem seděl. Až později jsem se dověděl, že v tom pytli měl obilí, které mleli v Závadě. V mlýně, který zabrali Němci, ale byl opuštěný. Co z toho obilí zůstalo, jsme dávali prasatům. Watzlica se divila, že její prase je lehčí než to naše,“ vzpomíná pamětník.

Čech má na dupě flek, Polok má na dupě bolok

Nevraživost mezi polským a českým obyvatelstvem se příliš netýkala dětí. Všichni v Karviné používali nářečí a nedělali rozdíly, zda se jedná o Čecha nebo Poláka. Jen jako ministranti působili především Poláci, ale jednou z aktivit, která dokázala spojovat, byl sport. Stanislav Gawlik během natáčení vzpomínal, že děti spolu hrály hokej a v rámci her si ze sebe navzájem dělaly legraci. „Říkalo se: ‚Čech má na dupě flek a Polok má na dupě bolok‘,“ vysvětluje pamětník. Tedy, že Čech má na zadku flek a Polák má na zadku bolák.

Před osvoboditeli schovávali Němku v posteli

Na konci války, když se blížila Rudá armáda prosila Watzlica pamětníkovu rodinu, aby ji schovala u sebe doma. Obávala se o svůj život. Nakonec ji tedy schovali u sebe v posteli. „Přišli s naganem a volali: ‚Deutsche, Deutsche!‘ a matka jim ukazovala, že má označení „P“ na rameni, že jsme Poláci, ne Němci,“ vzpomíná pamětník na dobu osvobozování.

Christine Watzliková byla sice se svou rodinou odsunuta, ale ještě dlouho po válce posílala z vděčnosti rodině balíčky, které jim však způsobovaly problémy. „Dědečka sebrali estébáci a vyšetřovali, že co to máme za kunšafty s Němci. Tak jí dědeček nechal vzkázat, aby už nám nic neposílala. Od té doby jsme od ní měli svatý pokoj,“ vzpomíná pamětník.

Rok 1945 se opět stal pro Poláky zklamáním. Vzhledem k tomu, že se na Těšínsku organizoval především polský odboj, čekali, že oblast konečně připadne Polsku. Nestalo se tak a nedůvěra mezi oběma národy do jisté míry přetrvala.

Musel se rozhodnout, zda půjde do hornictví nebo do zemědělství

Otec Stanislava Gawlika zemřel v roce 1946 na zánět mozkových blan. Matka se tak musela sama postarat o děti. Aby uživila rodinu, rozhodla se vyučovat náboženství a stát se katechetkou.

Po absolvování polské školy nedaleko starého kostela sv. Petra z Alkantary odešel pamětník do Orlové na polské gymnázium. Zrovna roku 1956 se v Polsku konal tzv. Poznaňský červen. Stanislav se spolužáky vyvěsil na gymnáziu polskou vlajku. Chtěli tímto gestem podpořit protestující. Jednalo se o krvavě potlačené protesty, kdy dělníci vyjadřovali nesouhlas s bolševismem a nízkými mzdami.

Jako člen věřící rodiny neměl Stanislav Gawlik příliš na vybranou, co se budoucího povolání týče. „Zavolal si mě ředitel a říkal, že mám špatný posudek, protože matka byla katechetkou, rodina je katolická a já že jsem ministrant,“ vzpomíná Stanislav Gawlik. Měl možnost pracovat v hornictví nebo v zemědělství. „Maminka říkala, že dělníků už bylo dost. Navíc jsem byl doma zvyklý starat se o zvířata, tak jsem se rozhodl pro zemědělství.“ Nakonec se dostal na nástavbu do Olomouce a získal umístěnku jako zootechnik ve Stanislavicích, kde setrval pět měsíců.

V letech 1960–1962 absolvoval vojenskou službu v Milovicích u Lysé nad Labem v tankové divizi v rotě radiotelegrafistů. „Byl jsem osobní spojka velitele pluku. Jak byly manévry, tak jsem seděl s velitelem pluku v autě, a jak bylo třeba, tak jsem ty tři nebo čtyři kilometry přeletěl a měl jsem svatý pokoj,“ popisuje pamětník své zážitky z vojny. Vzhledem k tomu, že byl Stanislav Gawlik sportovně i kulturně založený, snažil se k různým volnočasovým aktivitám vést i své kamarády na vojně. Organizovali například divadlo nebo vybudovali malou posilovnu.

Aby mohl na vysokou školu, vstoupil do strany

„Staršina na vojně se mě ptal, jestli chci jít na vysokou. Tak jsem řekl, že ano, ale on na to, že se nedostanu, protože nejsem komunista. Prý když podepíšu vstup do strany, tak půjdu na vysokou,“ vysvětluje pamětník okolnosti, za jakých vstoupil do KSČ a dodává, že se poradil s matkou, která ho podpořila. Dostal se na vysokou školu do Nitry a díky výměnnému pobytu nakonec roku 1964 nastoupil na vysokou školu zemědělskou ve Vratislavi. V tomto období se oženil se studentkou medicíny Sultanou Gawlikovou roz. Mavranzou.

Roku 1968 probíhaly v Polsku studentské stávky souběžně s liberalizačním procesem v Československu. Je paradoxem, že se polská armáda přímo účastnila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V té době zastával místo prvního tajemníka komunistické strany v Polsku Władysław Gomułka, který tlačil Leonida Brežněva k zahájení vojenské akce.

V roce 1968 působil Stanislav Gawlik jako asistent na výzkumném ústavu univerzity nedaleko Vratislavi. S protestujícími studenty soucítil. „Studentům jsme posílali mléko, sýry, chleby, protože seděli ve škole a neměli co jíst,“ vypráví pamětník. V srpnu 1968 zrovna Stanislava s manželkou navštívila rodina. „Dívám se, a z ruských kasáren vyjíždějí tanky, tak jsem si řekl, že bude mela,“ vzpomíná Stanislav Gawlik na počátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzhledem k tomu, že se nacházel v Polsku, dostal prohlášení o souhlasu se vstupem poštou. Spolu s dalšími kolegy se dohodli, že budou předstírat, že jim nic nepřišlo.

„Až po doktorátu si na mě republika vzpomněla, že jsem neplatil stranické známky, a tak mě za neplnění stranických povinností vyškrtli,“ vysvětluje, co mu způsobilo potíže. Místo pozice asistenta na vysoké škole v Brně musel přijmout práci zootechnika v Bohumíně-Šunychlu. Později získal místo vedoucího vědecko-technického rozvoje v JZD Jablunkov. „Když přišli na to, že mě vyškrtli ze strany, tak jsem nesměl dělat vedoucího rozvoje, ale přeřadili mě na pozici vedoucího pastevního hospodářství, kde jsem vydržel až do roku 1989,“ vysvětluje Stanislav Gawlik.

V čele politického hnutí Coexistentia

V 90. letech se pamětník aktivně zapojil do politiky, kdy reprezentoval menšiny v České a Slovenské Federativní republice. V Občanském fóru však nespatřovali dostatečnou oporu v hájení zájmů polské menšiny.  „Tak jsme se s mým kolegou domluvili, že zajedeme za Maďary na Slovensko, protože Maďaři, to byla v té době velká síla a v Ostravě jsem měl dobré známosti se Svazem Rusínů. Tak jsem se jich ptal, jak si myslí, že se ta situace s menšinami bude vyvíjet,“ vzpomíná Stanislaw Gawlik na počátky nového politického hnutí.

Pamětník chtěl jednat o možné spolupráci s Maďary na Slovensku, ale nevzbudil zájem a prvotní jednání nedopadla. Maďaři totiž ty stejné body projednávali den předem ve Vídni s tehdejším předsedou komise pro ochranu lidských práv Karlem Schwarzenbergem. Ten jim poradil, aby společně s Rusíny a Poláky založili politické hnutí menšin. „Přijeli jsme na druhý den po jednání se Schwarzenbergem, dva Poláci, které neznali, a přednesli jsme jim tuto otázku, jak se na to dívají. Jejich první myšlenka byla, že jsme provokatéři a že to zjistily tajné služby, co oni projednávali, a nechtěli s námi jednat,“ popisuje pamětník počáteční nedůvěru.

Nakonec Maďaři přijeli na další jednání do Českého Těšína s hotovým projektem politického hnutí, které později získalo název Coexistentia. Stanislav Gawlik se stal jeho místopředsedou, jelikož byl jedním z prominentních členů Polského kulturně-osvětového svazu po roce 1989. Předsedou hnutí se stal slovenský disident Miklós Duray. Sám pamětník přiznává, že se stal tvrdou opozicí Občanského fóra. V roce 1992 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Dnes se Stanislav Gawlik aktivně zajímá o historii Těšínska. Působí nadále v Polském kulturně-osvětovém svazu a udržuje kulturu polské menšiny. V roce 2024 žili s manželkou v Návsí na Jablunkovsku.

 

 

Zdroje:

BORÁK, M.: Fenomén německé volkslisty. In: Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 111–119. 

BORÁK, M.: Německá okupace Těšínského Slezska. In: Poláci na Těšínsku: Studijní materiál. Český Těšín 2009, s. 42-59.

GAWLIK, S.: Było to a nima. Český Těšín 2014.

KOPEČEK, L.: Coexistentia-Soužití a politická reprezentace polské menšiny na Těšínsku. Online. In: Muni Journals. 2003. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3941/5312. [cit. 2024-07-02].

Státní okresní archiv Karviná, fond Městský národní výbor, Policejní přihlášky, inv. č. N.