Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Gavlas (* 1938)

• narozen 23. června 1938 v horské osadě v Mostech u Jablunkova na Těšínsku

• po připojení oblasti k Německu v roce 1939 rodina čelila germanizačnímu nátlaku

• rodiče přijali slezskou národnost a byli zapsáni do listiny Němců

• bratr František musel v 18 letech narukovat do wehrmachtu

• matka a nejstarší bratr zemřeli po válce na tuberkulózu

• otevřenou tuberkulózu dostal v 17 letech i Ladislav

• vyléčil se a odmaturoval na vyšší hospodářské škole v Českém Těšíně

• vystudoval hutní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě

• až do důchodu pracoval na různých pozicích v Třineckých železárnách

• roku 1966 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v roce 1968 veřejně odsuzoval okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• byl vyloučen z KSČ a přeřazen na podřadnější práci

• v roce 1989 se stal členem Občanského fóra v Dobré u Frýdku-Místku

• po revoluci pracoval v Třineckých železárnách jako ekonom a odborář

• v roce 2021 žil v Dobré

Ladislav Gavlas přišel na svět do dramatické doby. Narodil se v červnu 1938 v horské osadě Filůvka v Mostech u Jablunkova jako občan Československa. Za necelé čtyři měsíce se jeho rodná ves ocitla v Polsku, které v souvislosti s mnichovskou krizí západní část československého Těšínska zabralo. A v září 1939 už byl Ladislav občanem Hitlerovy Třetí říše.

Ani v zapadlé osadě kousek od slovenské hranice, kam do začátku padesátých let nevedla silnice, jen stezky, a kde nebyla zavedena elektřina, lidé neunikli Hitlerovu nátlaku na poněmčení ani zvuku děl. Jeho otec musel jako železničář pracovat pro Říši na velkém seřaďovacím nádraží v Tarnovských Horách v okupovaném Polsku. Jednoho z bratrů donutili nacisté narukovat do wehrmachtu.

„Ani u nás v horách nebyl klid. Od roku 1944 jsme zažívali poměrně často bombardování. Výbuchů jsem se děsil. Spojenci chtěli zničit nedaleký železniční tunel strategické Košicko-bohumínské dráhy. Nikdy se netrefili, ale pár chalup v našem okolí to odneslo,“ říká Ladislav Gavlas. Němci z toho důvodu rozmístili v okolí Jablunkovského průsmyku protitanková děla. „Jedno hnízdo měli asi půl kilometru od nás,“ vypráví. Po hranici chodili němečtí financové a v okolních lesích se schovávali partyzáni. U Gavlasů se někdy zastavovali nebo se schovávali na půdě.

Starší bratři jim dávali avízo, když se blížila německá patrola. Na sklonku války se v oblasti potulovali také samozvaní partyzáni ze slovenské strany hranice. Podle pamětníka byli věčně opilí, loupili a dělali zlo. „Na mého čtrnáctiletého brášku stříleli, když se vracel s pašovanými potravinami ze Slovenska,“ říká.

Ladislav se poprvé setkal s partyzány v roce 1944. „Maminka mě poslala do lesa na hřiby, že mi udělá praženici. Potkal jsem tam dva chlapy v civilu. Polekal jsem se jich a utíkal jsem domů. Za chvíli se u nás objevili a řekli mamince: ‚Mamuška, davaj kušať.‘ Zlobil jsem se na ně, protože maminka jim samozřejmě dala tu moji praženici. Požádali ještě o další živnost a pak odešli,“ vzpomíná.

V dětství však zažil ještě mnohem horší křivdy. „V důsledku toho jsem nedokázal mlčet ani k nespravedlnostem, které se mě přímo nedotýkaly. Proto jsem také odsuzoval invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Byla to křivda vůči československému národu, zrada Moskvy, která nám zabránila, abychom se jako stát rozvíjeli,“ říká pamětník.

Tak ty nerozumíš česky, křičel učitel a mlátil mě

První velké trauma, které Ladislava poznamenalo, zažil až po válce, když v září 1945 nastoupil jako sedmiletý do první třídy české školy v místní části Mostů Šance. Řídící učitel ho surově zbil za to, že mu nerozuměl. „Doma jsme mluvili jen naším slezským nářečím. Chodil jsem sice v roce 1944 do školky, ale samozřejmě do německé. Česky jsem nerozuměl ani slovo,“ říká.

Ve škole se zrovna čistila žumpa a učitel žákům zakázal chodit do dvora, ze kterého muž s koňským povozem vyvážel fekálie. „Nevěděl jsem ani, co je to žumpa, ale všiml jsem si koňů, byl jsem zvědavý, kam chodí, tak jsem se tam šel podívat,“ vypráví. Někdo na něj ale žaloval.

„Učitel, byl to Čech z Prahy, mě zavolal k první lavici a přehnul mě přes ni. Dva spolužáci mě museli držet za zápěstí a on mě mlátil ukazovátkem, až jsem měl černý zadek, a to ukazovátko o mě zlomil. A řval na mě: ‚Tak ty nerozumíš česky? Ty nerozumíš česky?‘ Říkal jsem si: ‚Proboha, proč mě tak mlátí?‘ Byl jsem malý klouček. Nikdy na to nezapomenu,“ říká.

Maminka chtěla bratra opařit, aby nemusel narukovat

Ladislav Gavlas se narodil 23. června 1938 jako pátý syn manželů Johany a Pavla Gavlasových. Oba pocházeli ze starých polských horalských rodin, které hospodařily nedaleko od sebe v katastru Mostů u Jablunkova. Ladislavovi bratři Antonín, František, Eduard a Alois se narodili v letech 1926 až 1931.

Otec Pavel Gavlas pocházel z velkého gruntu, měl však devět sourozenců, a tak když se v roce 1925 oženil, sháněl zaměstnání, aby rodinu uživil. Předtím dělal čeledína. „Za první republiky u nás probíhala silná čechizace. Když se otec šel zeptat na práci na dráhu, český traťmistr mu řekl, že ho vezme pod podmínkou, že přepíše sebe a manželku na Čechy a děti bude dávat do českých škol. Stejně ho přijali jen jako pomocného dělníka bez definitivy,“ vypráví Ladislav. Tak se z nich stali Poláci, kteří jsou u Čechů. On i jeho bratři se narodili v osadě Filůvka, odkud pocházela matka. Její rodiče jí tam postavili malou dřevěnici. Měli také hospodářství.

Když v říjnu 1938 obsadilo československé Těšínsko Polsko, Poláci měli Pavlu Gavlasovi za zlé, že přešel k Čechům a chtěli mu prý vymlátit okna. Po roce 1939, kdy se Těšínsko stalo součástí Německé říše, Pavel Gavlas, tak jako mnoho dalších, podlehl germanizačnímu nátlaku. „Slibováním výhod Němci přesvědčovali obyvatele české i polské národnosti, aby se přihlásili k proněmecké slezské národnosti. Následně je zapsali do listiny Němců, takzvané volkslisty,“ vysvětluje Ladislav.

Otce, který nebyl moc vzdělaný ani národnostně uvědomělý, měl velmi rád a chápal, že volkslistu přijal z existenčních důvodů. „Ke cti mu to ale neslouží. Bráškové museli do Hitlerjugend. Bratr František narukoval v roce 1944 jako osmnáctiletý do wehrmachtu. Eduard, kterého povolali jako patnáctiletého v březnu 1945, se tomu vyhnul útěkem k partyzánům. Maminka už plánovala, že ho opaří vodou, aby kvůli úrazu nemusel nastoupit,“ líčí.

Z vyprávění ví, že Němci dělali velký nátlak na dědu Pavla Gavlase, který měl sedmihektarový grunt a byl to hrdý Polák. Vyhrožovali mu vyvlastněním a vystěhováním. Z Mostů u Jablunkova za okupace vyhnali skoro 20 polských rodin a na jejich hospodářství dosadili většinou německé osadníky z Besarábie. Volkslistu dědu podle Ladislava nakonec přinutili podepsat, když zatkli jednoho z jeho synů a hrozili, že ho popraví. Dědeček se nedožil konce války a statek převzal jeho nejstarší syn.

Volkslistáře poslali vykopávat nevybuchlé bomby

Ladislavův otec, který dělal na dráze dělníka, nemusel narukovat, protože byl částečný invalida. „Měl křivé nohy a kulhal,“ vysvětluje Ladislav. Říši ale musel sloužit jako posunovač v asi 150 kilometrů vzdálených Tarnovských Horách. „S maminkou jsme ho tam navštívili. Bydlel s dalšími dělníky v ubytovacím vagónu na slepé koleji. Pamatuji, že jsem si všiml náklaďáku, ze kterého se ozývaly hlasy. Ptal jsem se rodičů, kdo to tam je, ale neodpověděli a odvedli mě pryč. Později jsem se dozvěděl, že se jednalo o jeden z mnoha transportů vězňů do koncentračního tábora Osvětim,“ vypráví.

Když vzpomíná na konec války, vybaví se mu sovětský voják, který přijel na koni až na jejich dvůr a ptal se po Germánech. „Samopal neměl na řemeni, ale na provaze,“ říká. Otec se mezitím vrátil z Polska. Po válce musel jako železniční zaměstnanec vykopávat nevybuchlé bomby, které zůstaly kolem trati po spojeneckém bombardování. Podle Ladislava posílali na tuto práci speciálně „volkslistáře“. „Bylo na ně pohlíženo s nedůvěrou, protože přijetím volkslisty se jakoby dali k Němcům. Ta práce byla nebezpečná, a tak asi někdo rozhodl, ať to raději odnesou tito lidé, vůči kterým byla po válce averze,“ vysvětluje. Otec i někteří bratři museli také projít prověrkou státní spolehlivosti.

Koncem léta 1945 se vrátil ze zajateckého tábora bratr František. Rodina byla opět šťastně pohromadě, ale ne nadlouho. Matka už během války dostala tuberkulózu a v září 1946 zemřela. „Měli jsme bídu, maminka se taky strašně dřela, když byl otec pryč, a doplatila na to. Následně jsme dostali tuberkulózu všichni. Nejstarší bratr Antonín zemřel ve dvaadvaceti letech,“ říká.

Tuberáku, posmívali se mu spolužáci, když matka ležela na márách

Zvláště matčina smrt byla pro Ladislava, kterému bylo teprve osm let, krutou ranou. „Dokud žila maminka, měl jsem krásné dětství. Měli jsme se všichni strašně rádi. Mě jako nejmladšího rozmazlovali,“ říká. Matka zemřela v jablunkovském klášteře Alžbětinek. Mrtvou jim pak přivezli domů. „Chodily k nám ženy z okolí a modlily se u ní. Muži seděli ve vedlejší místnosti, povídali si a popíjeli. Trvalo to asi tři dny, až do pohřbu,“ vzpomíná Ladislav, který mezitím šel do školy. Cestou potkal skupinku spolužáků ze slovenské strany hranice, kteří se dozvěděli, že mu matka zemřela na tuberkulózu. Soucitu se od nich nedočkal.

„Byl to strašlivý cejch. Tubera byla velmi nebezpečná, nakažlivá a tehdy nevyléčitelná nemoc. Posmívali se mi, že jsem tuberák. Utíkal jsem před nimi, ale oni mě pronásledovali a pořád křičeli: ‚Tuberák! Tuberák!‘ Když jsem přišel do školy, poprosil jsem kluky Šlonzáky, aby mi je pomohli bít. Nevěděli, o co jde, ale měli radost, že bude rvačka. Když jsem je měl kolem sebe, začal jsem ty Slováky jednoho po druhém mlátit, až jim tekla krev. Kluci mi ani nemuseli pomáhat. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Moc se mi ulevilo,“ říká. Malí Slováci utekli domů a vrátili se s otci, kteří si šli stěžovat řídícímu učiteli.

Ladislava zavolali do sborovny, aby své chování vysvětlil. „Že mě ještě berou na pranýř, to byla další křivda. Strašně jsem se rozplakal a řekl jsem jim, co se stalo. Učitelé z toho byli celí zkoprnělí. Slováci byli zticha a nikdo už mi nic nevytýkal,“ vypráví. Čekalo ho ale další trápení. Otec se už tři měsíce po pohřbu znovu oženil se čtyřiadvacetiletou Marií z nedaleké osady. Byl to sňatek z rozumu. „Otec býval celý den v práci a potřeboval, aby se někdo staral o domácnost a hospodářství. Na ni se už pohlíželo jako na starou pannu a mladých mužů byl po válce nedostatek,“ vysvětluje okolnosti svatby.

Macecha ho od osmi let bila za špatně odvedenou práci

Manželství nebylo šťastné a mladá žena nepřilnula ani k vyženěným chlapcům. Ladislavovi starší bratři rychle domov opustili, a to včetně druhého nejmladšího Aloise, který v patnácti odešel až do Podkrkonoší, kde si sehnal učení ve sklárně s ubytováním a stravou. Ladislav býval celé dny s macechou sám. Tak jako ostatní děti jeho věku musel pomáhat, jenže matka byla se vším, co udělal, nespokojená. To, že špatně odváděl práci, mělo svou příčinu, o které ani on tenkrát nevěděl. Svět kolem sebe viděl rozmazaně a myslel si, že je to normální. Byl přitom skoro slepý.

„Měl jsem za úkol mýt nádobí, pást krávy a také škrábat brambory. Špatně jsem na ty slupky, nerovnosti a kazy na hlízách viděl, takže brambory nebyly nikdy dobře očištěné. Matka to po mně párkrát opravila, pak mě začala bít. A byla vzteklá. Kolikrát mě zbila tak, že jsem se válel po zemi mezi bramborami vylitými z hrnce,“ popisuje.

Výprask ho neminul, když ho macecha poslala na borůvky. „Viděl jsem zelenomodrou plochu borůvčí, ale jednotlivé bobule jsem sbíral hmatem, a samozřejmě i s lístečky. Přinesl jsem toho málo, a ještě to bylo zaneřáděné, tak jsem dostal nářez,“ vypráví. Ze strachu z bití kradl nasbírané borůvky dětem, se kterými do lesa chodil. Podobné to bylo s houbami. Pěkné malé hříbky neviděl, hmatem jich moc nenašel, a tak nosil nevábné, přestárlé hřiby. A zase dostal. „Tato tyranie trvala několik let. Tátovi jsem si nestěžoval,“ dodává.

Byl skoro slepý a nevěděl o tom

Až do 11 let si jeho hendikepu nikdo nevšiml. Ve škole si sedal do první lavice, ze které aspoň trochu viděl na tabuli. Ze zoufalství ho vysvobodil učitel, když v páté třídě žáky přesazoval a Ladislava posadil do předposlední lavice, ze které neviděl vůbec nic. Když mu spolužačka z lavice odmítla dát opsat zadání úkolu, odevzdal prázdný papír. Konečně učiteli přiznal, že nevidí na tabuli. Učitel ho přezkoušel a na druhý den ho hnal k očnímu lékaři do Třince. Optik mu udělal brýle na počkání. Dostal deset dioptrií. „Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Viděl jsem strom i s lístky, ne jenom zelenou kouli. Viděl jsem ptáčky! Předtím jsem je jen slyšel. Ve vlaku jsem se díval z okna a bylo to pro mě to nejkrásnější divadlo,“ popisuje.

Na brýle byl hrdý, protože byl jediný ve třídě, kdo je měl. Borůvky a hříbky už sbíral dobře a nevlastní matka ho nebila. I s odstupem let si myslí, že si zkazil oči čtením při špatném nebo skoro žádném světle. „Sotva jsem se naučil číst, stal se ze mě vášnivý čtenář. Ale elektřina u nás nebyla, šetřily se svíčky i petrolej, tak jsem někdy čítal jen při měsíčku, nebo jsem si sedl s knížkou k otevřeným kamnům, když rodiče odešli do chléva,“ vypráví.

Na doporučení učitelů se přihlásil na tehdejší vyšší hospodářskou školu v Českém Těšíně. Po druhém ročníku u něj propukla otevřená tuberkulóza. Jeho bratři už onemocnění prodělali a kromě Antonína se vyléčili. Nejprve byl v léčebně v jablunkovském klášteře, poté v sanatoriu pro mladistvé v Luži - Košumberku na Vysočině, kde prodělal operaci. Po více než ročním léčení se mohl vrátit do školy. Odmaturoval ve 20 letech a poté nastoupil do účtárny Třineckých železáren. Bez ohledu na své chatrné zdraví začal pravidelně chodit na brigády do válcoven drátů nebo vysokopecních provozů.

Když fabrika nabízela maturantům stipendium na denní studium na Vysoké škole báňské, přihlásil se, i když jako absolvent obchodní školy neznal deskriptivu, a také v matematice, fyzice či chemii se nemohl srovnávat s absolventy průmyslovek či gymnázií. U přijímacího pohovoru na hutní fakultu slíbil, že vše dožene a přijali ho. Konečně se i on dostal z domova. Bydlel na kolejích v Ostravě. Studoval velmi usilovně, na brigády chodil do Vítkovických železáren a školu v roce 1964 úspěšně dokončil.

Ke vstupu do KSČ mě nemuseli přemlouvat

Seznámil se s budoucí učitelkou Marií z Dobré u Frýdku-Místku, se kterou se ještě během studií oženil. Narodily se jim dvě děti. Když jako inženýr nastoupil do Třineckých železáren, první rok pracoval na vlastní žádost u vysokých pecí jako dělník. Poté dělal mistra. Asi v roce 1966 vstoupil do komunistické strany. „Nemuseli mě nějak přemlouvat. Vyšel jsem z proletářského prostředí a komunistická ideologie mě oslovila. I když jsem si uvědomoval některé chyby, věřil jsem, že socialismus je mnohem spravedlivější než kapitalismus. Přiznávám, že v podvědomí jsem pomyslel i na výhody, které z členství ve straně vyplývaly,“ říká.

Trochu ho jen zaskočilo, když předseda partajní buňky požadoval, aby se zároveň stal příslušníkem Lidových milicí. Bránil se, že je nevoják, že má modrou knížku, ale nakonec souhlasil. Poté přešel na nově zřízený odbor racionalizace práce, který měl za cíl zvyšovat produktivitu práce. „Už tehdy se dalo mluvit o uvolňování, protože se počítalo s tím, že poznatky budeme čerpat i na Západě,“ uvádí Ladislav, který jezdil na služební cesty do železáren v Zenici v tehdejší Jugoslávii. Jako jeden z mála uměl anglicky a udělal si státnice i z technické angličtiny. Na novém odboru dělal metodika a asistenta ekonomického náměstka.

Aktivním milicionářem se nikdy nestal. Vymluvil se na to, že je na novém odboru velmi vytížený a požádal, aby byl z Lidových milicí uvolněn. „Vrátil jsem mundúr a skříňku, kterou mi přidělili. Samopal jsem ani nestihl nafasovat,“ říká.

Když se na jaře 1968 dostali k moci reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem a začalo se mluvit o socialismu s lidskou tváří, byl nadšen. „Už předtím se mi líbil jugoslávský socialismus a těšil jsem se, že se i my otevřeme Západu,“ říká. Když v srpnu 1968 přepadla Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, zažíval šok. „Vystupoval jsem proti tomu, bouřil jsem na schůzích. Kamarádi mi říkali, ať neblbnu, že si to odskáču. Ale nemohl jsem si pomoct, dokonce jsem uvažoval o partyzánském odboji,“ vypráví.

V železárnách mi říkali inženýr lopata

Celonárodní protesty proti okupaci brzy ustaly. Přítomnost sovětských vojsk uzákonila smlouva mezi sovětskou a československou vládou o jejich dočasném pobytu, který se protáhl na třiadvacet let. Alexandra Dubčeka vystřídal v čele KSČ Gustáv Husák. Strana a vláda postupně zrušila výdobytky tzv. pražského jara a rovněž obnovila tuhou cenzuru. S odůvodněním normalizace poměrů zahájila masivní čistky a represe lidí, kteří podporovali obrodný proces a odmítali nazývat vstup vojsk bratrskou pomocí. Prověrkové komise, které roku 1970 posuzovaly loajalitu straníků, vyloučily či vyškrtly z KSČ desetitisíce lidí. Také Ladislav Gavlas patřil mezi vyloučené.

„Byl zájem vyházet co nejvíce lidí, aby se potvrdilo, že u nás byla skutečně kontrarevoluce,“ komentuje čistky Ladislav, který při prověrkovém pohovoru zopakoval, že bratrskou pomoc si představuje jinak. Vedení železáren ho přeřadilo na podřadnější pozici normovače. „Byla to ta nejméně oblíbená, dá se říct nenáviděná funkce,“ říká. Normovači měli za úkol odhalovat rezervy ve využívání pracovní doby. „Vyjma činností, které byly vázané na technologie, se normovalo snad všechno, i práce uklízeček,“ dodává.

Dostal výrazně nižší plat, který mu navíc vedení na několik let zmrazilo. Aby rodina nestrádala, chodil opět na brigády do železárenských provozů. „Odpracoval jsem si směnu jako normovač a pak jsem šel na další šichtu jako dělník. Doneslo se mi, že mi ve fabrice říkají inženýr lopata. Byl jsem na to hrdý,“ říká. Část dovolené trávil brigádami na státních statcích v Čechách, kde měli nedostatek lidí. Před rokem 1970 publikoval odborné články, zvláště v měsíčníku Práce a mzdy, dělal také překlady z angličtiny. Po vyloučení z komunistické strany mu občas něco vyšlo pod cizím jménem.

Na pětičlenném oddělení normovačů měl nejnižší plat. S tím se nechtěl smířit. „Říkal jsem tomu socialistické vykořisťování. Pracoval jsem z mých spolupracovníků nejvíce. Snažil jsem se to dokázat tím, že jsem založil knihu, do které jsem několik let zapisoval, co jsem udělal já a co vykonávali jednotliví kolegové,“ vypráví. Když s tím přišel za vedoucím, řekl mu prý, že si to zavinil sám svým chováním v roce 1968, tak ať si nestěžuje.

Obrana proti socialistickému vykořisťování

Koncem roku 1980 mu přišla poštou do zaměstnání výzva, aby se zúčastnil ankety pro tehdejší ekonomický týdeník ÚV KSČ Hospodářské noviny. Vybraných lidí se ptali, v čem se podle nich neplní zásada socialistického odměňování podle množství, jakosti a společenského významu. Ladislav si myslí, že ho oslovili díky jeho předchozím článkům v měsíčníku Práce a mzdy. O anketě informoval šéfa, který proti jeho účasti neprotestoval, a tak napsal, co si myslí. „Samozřejmě jsem to formuloval velmi opatrně, nicméně jsem napsal, že více než množství, jakost a společenský význam práce se odměňuje službičkování, pochlebování, dolézání a zejména členství ve straně,“ líčí.

Sám byl udiven, že jeho odpověď ve zkrácené podobě vyšla. „Byl z toho poprask. Lidé mě plácali po rameni, ale na vedení jsem musel svou kritiku několik hodin vysvětlovat. Řekli, že budu seznámen se závěry jednání,“ říká. Tentokrát si myslel, že ho opravdu vyhodí. Už si našel jiné zaměstnání. Současně s odpovědí do ankety sepsal obsáhlejší text, který předal šéfovi. „Popsal jsem v něm lumpárny, které se v železárnách děly, jak vysocí představitelé komunistů kradli a zneužívali své postavení. Vedoucímu jsem řekl, že když mě vyrazí, pošlu to na Výbor lidové kontroly Ústředního výboru KSČ,“ popisuje.

Vedení fabriky nakonec nechalo jeho účast v anketě bez následků. Asi po roce provedl vedoucí normovačů, který se chystal do důchodu, přerozdělení práce. Ladislava udělal svým zástupcem a zvýšil mu plat. „Tak jsem vybojoval odstranění mého vykořisťování,“ říká.

Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce a komunistický režim padl, Ladislav Gavlas se radoval. Zapojil se do činnosti Občanského fóra v Dobré, kam se v sedmdesátých letech s rodinou přestěhoval. V zaměstnání povýšil na vedoucího, poté dělal ekonoma plánovacího oddělení. Hodně se také věnoval práci v odborech.

Krátce po pádu komunistické vlády ho zaměstnanci ekonomického úseku, kde pracovalo asi 300 lidí, zvolili předsedou odborové organizace. Aktivním odborářem byl asi deset let. V roce 1998 kandidoval jako nezávislý do Senátu, ale nedostal se do druhého kola.

Za nejdůležitější v životě považuje to, aby člověk svým jednáním nikomu neubližoval a aby vychoval ze svých potomků čestné lidi.