Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Garajová (* 1931)

• narozena 31. července 1931 v Jehnicích

• otec Ladislav Strejček živnostník – vlastnil řeznictví, pocházel z Letovic

• matka Marie, roz. Chloupková, prodávala v rodinném řeznictví, pocházela ze Svitávky

• po měšťance absolvovala JUK a následně školu pro ženská povolání Vesna v Brně-Řečkovicích

• před koncem války odešli s rodinou ke známému, který žil nedaleko Tišnova

• z Jehnic viděla bombardování Brna roku 1945

• otci vyvlastněno řeznictví v rámci znárodňování po roce 1948

• rodinu postihla měnová reforma

• v roce 1950 sňatek s Václavem Garajem, postupně se jim narodily tři děti

• od roku 1956 žije v Uherském Brodu

Marie Garajová prožívala klidné vesnické dětství, které přerušila roku 1939 druhá světová válka. Vzhledem k tomu, že Jehnice, kde s rodiči a bratrem žili, byly velmi blízko Brna, byla vesnice koncem války bombardována, obyvatelé museli opustit své domovy a odejít. Sotva se rodina vzpamatovala z válečných událostí, přišla změna režimu. K moci se dostali komunisté, kteří tatínkovi Marie znárodnili řeznictví, dotkla se jich také měnová reforma, která je připravila o všechny úspory.

Laskavý řezník

Marie Garajová, rozená Strejčková, se narodila 31. července 1931 v Jehnicích u Brna, jako druhé dítě rodičů Ladislava a Marie, roz. Chloupkové. Otec pocházel z Letovic, jeho tatínek pracoval jako sluha na letovickém zámku, maminka ze Svitav. Ještě před narozením Marie rodiče postavili v Jehnicích domek, kde postupně vybudovali řeznictví s prostory pro porážku a zpracování masa, maminka v rodinném obchodě prodávala. Marie Garajová vzpomíná na své dětství jako na velice hezké, prosycené láskou rodičů, kteří si na ni s bratrem vždycky našli čas. Rodina byla římskokatolického vyznání, každou neděli chodili pěšky do kostela ve Vranově. Maminka doma dětem po večerech četla, dny trávili venku s vrstevníky, hráli si, zpívali, neznali nudu. Na tatínka vzpomíná Marie Garajová jako na velmi laskavého člověka, který se snažil pomáhat ostatním, byl spravedlivý a také spořivý. Měli spolu hezký vztah. Roku 1937 začala malá Marie navštěvovat místní pětitřídní obecnou školu, ze které po čtyřech letech přešla do měšťanky v Brně-Řečkovicích. Na obecnou školu si pamatuje velmi dobře: „Seděla jsem ve třetí lavici, měli jsme pana učitele Hudce, který byl zároveň i ředitelem, ve škole byl jen učitel, ředitel a pan farář. Učila jsem se snadno a dobře. Tatínek se mi hodně věnoval, dělal se mnou po večerech úlohy,“ vzpomíná Marie Garajová.

Děti, vstávejte! Zabrali nás Němci!

Když byla Marie ve druhé třídě, přišla válka. Nikdy nezapomene, jak tatínek v noci budil celou rodinu se slovy: „Mami, děti, vstávejte! Zabrali nás Němci!“ V tu chvíli si malá Marie ještě neuměla představit, co to znamená, ale všudypřítomná tíseň dolehla i na ni. V obci se začali objevovat němečtí vojáci. Tatínek dále provozoval řeznictví, byť přes válku s různými omezeními. Za nepovolený prodej střívek je někdo udal a Němci jim doma udělali domovní prohlídku. Nenašli nic, tatínka vzali na výslech do Brna a poté jej naštěstí propustili, domů přišel v noci pěšky. Ve čtvrté třídě Marie přestoupila do měšťanky v Brně-Řečkovicích, kam musela s dalšími dětmi chodit každý den skoro hodinu pěšky, autobus začal do obce jezdit až roku 1949. Docházku do měšťanky pak přerušila válka a se spolužáky ji dokončovali po roce 1945.

Jehnice byly díky své těsné blízkosti s Brnem vystaveny koncem války bombardování, Marie vzpomíná, jak jim výbuch poškodil štít domu, několik sousedů ze vsi zabila bomba. Před nálety se schovávali do sklepa v průjezdu domu, kde žili. Jednou je nálet zastihl, když byly s maminkou trhat trávu pro zvířata. Neměly se kde skrýt, zůstaly proto ležet v trávě a měly velké štěstí, že se v pořádku dostaly zpět domů.

Marie Garajová uvádí, že na sklonku světového konfliktu s rodinou opustili domov a nějakou dobu žili u otcova kamaráda v Drásově u Tišnova v obavách před blížící se frontou. Dostupné prameny uvádí, že boje na konci války postihly vesnici poměrně silně, neboť ustupující německá armáda se na čas usídlila v okolí Jehnic a také v jehnické škole. Obyvatelstvu bylo 3. května 1945 nařízeno vystěhování, dědina byla následně poškozena boji. Osvobozena byla rumunskou armádou až po 8. květnu 1945.

Více informací k osvobození Jehnic lze dohledat v digitalizované Pamětní knize Jehnic 1292–2022, která obsahuje kromě svědectví pamětníků také úryvky z kroniky Jehnic a Mokré Hory (obce od sebe byly odděleny až roku 1953). Uvádí se zde mimo jiné, že „8. května kolem 17. hodiny bylo slyšet v Lelekovicích prudkou dělostřeleckou palbu, která trvala do ranních hodin. Za svítání vnikli do Jehnic rumunští vojáci 95. a 96. pluku pěchoty. Němci kvapně prchali směrem k severu. Za nimi postupovaly po polích a stráních od Jehnic k Lelekovicím tisíce rumunských vojáků, špatně ustrojených a vyzbrojených, s vyhublými koníky uvázanými za provazy za drkotajícími vozatajci, povětšinou starší muži, zarostlí, zubožení útrapami války. Ti přinesli do obce konečně svobodu. Občané se pomalu vraceli zpět, domy našli vykradené a poničené německými vojáky. V troskách zůstal místní pivovar i škola, mnoho domů bylo poničeno dělostřeleckými granáty.“ Škola byla díky úsilí místního řídícího učitele Františka Cikánka opět postavena půl roku po válce.

Poválečná léta

Po roce 1945 Marie Garajová absolvovala jednoletý kurz, tzv. JUK, a začala navštěvovat brněnskou školu pro ženská povolání Vesna. Bydlela v podnájmu v Brně-Řečkovicích, aby nemusela docházet každý den pěšky z Jehnic. V šestnácti letech se v tanečních seznámila se svým budoucím mužem Václavem Garajem, který v Brně studoval stavební průmyslovku. Po třech a půl letech známosti se vzali. Před svatbou Marie pracovala ve výzkumném ústavu v Brně, kde se kontrolovala kvalita mléka, jako kancelářská pracovnice, věnovala se také (jako už před válkou) Skautu, vedla nejmladší oddíl vlčat. Po svatbě se jim s manželem narodily tři děti, nejstarší syn už v Uherském Hradišti, jelikož záhy začali opravovat v Uherském Brodu domek po manželových rodičích, kam se v roce 1956 přestěhovali.

Před stěhováním do Brodu žila Marie Garajová u rodičů v Jehnicích. Po roce 1948 zde zažila znárodnění tatínkova řeznictví, které dále fungovalo pod podnikem Masna. Maminka zde i poté prodávala a otec zpracovával maso z jatek, nic jim už ale nepatřilo. Otec se z této rány nemohl dlouho vzpamatovat, rodina o něj měla strach. Rodinné útrapy ještě posílila měnová reforma, která proběhla roku 1953, vlivem této události přišli o všechny úspory.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy oplakala

V Uherském Brodu se Marie Garajová první roky věnovala hlavně dětem a rodině. Když měl nejmladší syn šest let, nastoupila do nedaleké Zbrojovky, kde zůstala až do důchodu. Nikdo z rodiny po roce 1948 nevstoupil do KSČ, děti však musely chodit do Pionýru.

Po krátkém nádechu svobody pražského jara přišla rána v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Marie Garajová s manželem slyšeli zprávu z rádia, vzpomíná, že plakala. Tanky si v Brodu nevybavuje, uvádí, že přijela pouze vojenská nákladní auta. Protože bydleli stranou od náměstí, netuší, zda byly ve městě nějaké demonstrace obyvatel proti invazi, ale spíše má za to, že ne. Sama se v té době věnovala rodině a práci. Manžela v práci několikrát přesvědčovali, aby vstoupil do KSČ, vždy odmítl s tím, že je pro něj politika špinavá věc. S invazí nesouhlasil. Po roce 1968 musel absolvovat prověrky. Z práce jej sice nevyhodili, ale také tam už neměl nijak dobré podmínky, jak vzpomíná Marie Garajová.

Nastala normalizace, mezi lidi se postupně vkrádala nedůvěra, udávání za nesmyslné přečiny proti státnímu zřízení bylo na denním pořádku. Lidé se ještě více utíkali ke svým rodinám, koníčkům, aby se alespoň někde cítili svobodně. Garajovi měli zvířata, zahradu, žili klidným životem. Manželovi se v osmdesátých letech podařilo vyjet do Ameriky na pozvání příbuzné. Vízum mu zařídil známý, který byl ve straně a měl známé na ambasádě. Po návratu domů nadšeně popisoval své zážitky, také ale kritizoval rasismus, se kterým se setkal na Floridě.

Nevěřili jsme, že může přijít změna

Sametovou revoluci brali zpočátku s velkou dávkou opatrnosti. Jak Marie Garajová podotkla, předtím nikdo nevěřil, že by bylo něco takového možné. Změnu režimu vítali, fandili Václavu Havlovi, později mu však vyčítali mimo jiné přílišnou mírnost ke komunistům. Rozdělení Československa roku 1993 nesla Marie Garajová těžce. Jak říká, nedokázala pochopit, proč se od nás chtějí Slováci odtrhnout.

Po smrti manžela se přestěhovala do Domu s pečovatelskou službou v Uherském Brodě, kde spokojeně žije již třináctým rokem, stále v kontaktu se svou početnou rodinou. V roce 2022, v době natáčení, žila v Uherském Brodě.