Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Gara (* 1934  †︎ 2017)

• narozen roku 1934 v Kunčičkách u Bašky nedaleko Frýdku-Místku

• v září 1949 nastoupil do učiliště textilního závodu Slezan Frýdek-Místek

• v září až říjnu 1950 formoval s dalšími učni antikomunistickou skupinu

• říjen 1950 - leden 1951 psal v ulicích Frýdku-Místku hesla – např. Smrt komunismu!

• 4. února 1951 byl zatčen

• červen 1951 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě na 24 měsíců vězení

• červen 1951 – prosinec 1952 – věznice Opava, tábor pro mladistvé v Zámrsku, důl Žacléř

• prosinec 1952 – předčasně propuštěn s podmínkou na 5 let

• 1953 měnová reforma / následné nepokoje

• neúspěšně organizoval stávku ve Slezanu Frýdek-Místek

• z textilky okamžitě propuštěn

• říjen 1954 – září 1956 – základní vojenská služba

• říjen 1956 – nástup do závodu Mostárna v Lískovci u Frýdku-Místku

• 1990 – vstoupil do KDU-ČSL

• 1990 – 1998 – člen zastupitelstva v obci Baška

• 1992 – odchod do důchodu

• 2010 – vystoupil z KDU-ČSL

• zemřel 3. června 2017

Od jara do podzimu běhal po vesnici jenom v trenkách a ničeho se nebál. Také v dubnu 1945, když šla fronta, neměl jedenáctiletý Josef Gara strach. Na pravém břehu řeky Ostravice sovětská armáda, na levém prchající Němci vyhodili do povětří most. Kulky létaly nad řekou, ve které sbíral ryby omráčené výbuchem.„Tolik ryb!“ vzpomíná dnes na válečný úlovek z dětství. „Přece jsem je tam nemohl nechat.“

Ani o pět let později se Josef Gara nebál. V kapse kus modré křídy, v sobě odhodlání konečně něco udělat, vykročil za soumraku do ulic Frýdku-Místku. „SMRT KOMUNISMU!“ načmáral na stěnu činžáku a zmizel.„To aby bylo jasno,“ zašeptal a byl rozhodnutý bojovat, seč mu budou chlapecké síly stačit.

„Lidé se tehdy měnili ze dne na den. Večer komunistům nadávali, ale ráno už si připínali pěticípou hvězdu a vyplňovali přihlášku do strany,“ vypráví Josef Gara v obýváku svého domku v rodných Kunčičkách u Bašky. „A v téhle atmosféře jsem chodil po městě a psal hesla na stěny,“ usmívá se osmdesátiletý muž.

Válka na nuzném statku pod Beskydami

Otec Josefa Gary přišel do předválečného Československa z Horního Slezska v Polsku. Sedlák a veterán 1. světové války našel práci na Ostravsku. V penzi zatoužil po návratu k půdě a za ušetřené peníze koupil pole v podhůří Beskyd. Ovšem nedařilo se mu a Josef se v roce 1934 narodil do velmi nuzných poměrů.

To už bylo umanutému sedlákovi přes šedesát let a topil se v obrovských dluzích. Sto padesát tisíc korun byla tehdy suma, kterou nikdy nemohl splatit. „Brambory a podmáslí. Nic jiného k obědu jsem skoro neznal,“ vypráví Josef Gara. „Máma chtěla občas upéct koláče, ovšem něco takového otec nepřipustil.“

A tak se stalo, že nacistická okupace zachránila zadluženému sedlákovi existenci. Pro svou armádu potřebovali Němci jídlo a každý, kdo hospodařil na půdě, stal se jejich nuceným dodavatelem. Josef Gara vzpomíná na precizní systém, který ve vztahu k sedlákům okupanti zavedli. „Němci v tom byli tvrdí, ale přesní jako hodinky,“ připouští pamětník. „Sedláky potřebovali, nechtěli je zničit.“

Z úrody i z dobytka odevzdávali hospodáři povinné dávky. Josef Gara byl několikrát u toho, když úředníci v doprovodu gestapa přišli na kontrolu. Pročesali celý statek, vážili obilí a brambory, stejně jako zásoby sádla, špeku a másla, počítali dobytek a drůbež. „Jednou na nás udeřili, když jsme měli velmi špatnou úrodu. Hned vedle tátova pole si totiž německá armáda zbudovala výcviková kasárna a jejich auta část obilí rozjezdila,“ vzpomíná Josef Gara.

Sedláky, kteří se pokusili z úrody něco zatajit, čekalo vězení a soud nebo rovnou koncentrační tábor. Otci Josefa Gary nechtěli kontroloři uvěřit, že měl úrodu skutečně tak malou, jak jim oznámil. „Dobře si to rozmyslete, co nám tady říkáte. Pokud najdeme o kilo zrna více, bude s vámi zle,“ varoval hospodáře gestapák. „Mluvil skvělou češtinou, zřejmě sudetský Němec,“ líčí zážitek z dětství hospodářův syn. „Pokaždé, když se ty dlouhé kožené kabáty blížily k chalupě, šla na mne hrůza, ale tenkrát jsem si myslel, že už je s námi konec.“

Jenže kontrola zjistila, že sedlák nelhal. Úroda z rozježděného pole byla dokonce tak mizerná, že by s ní rodina do příštího léta nevystačila. Úředníci proto Garovým vystavili doklad na příděl potravinových lístků. Němci měli zájem, aby zemědělci nestrádali víc, než bylo během války nezbytné. Věděli, že bez sedláků, jejich polí a dobytka, by vojáky na frontě neuživili.

Poprava na vlastní oči

Možná více než celá válka se Josefu Garovi vtiskl do paměti její konec. Stejně tak i první poválečné dny, týdny a měsíce. Dál běhal v trenýrkách po vesnici, každou chvíli se koupal v Ostravici, bylo ho všude plno a nic mu neuniklo. Některé zážitky dnes popisuje do nejmenších detailů a je zřejmé, že je tehdy na prahu dospívání prožíval skutečně silně. „Nacisty vystřídali Sověti a já začínal chápat, co jsme my Češi zač,“ říká pamětník.

Také on cítil k Němcům neskonalou zášť, ovšem událost z posledních válečných dnů líčí s neskrývaným odporem. Skupina mladých mužů z čerstvě zformované Národní gardy dopadla poblíž vesnice německého vojáka. Zřejmě při útěku zabloudil. „Zastřel ho!“ houknul ruský důstojník na jednoho z mladíků. „Kluk se rozklepal a málem se tam složil,“ vzpomíná pan Josef, který tehdy s dalšími dětmi postával opodál.

„Říkám, zastřel ho!“ opakoval Sovět. Civilista s československou trikolórou na kabátě odmítl. Třeskla rána, ruský důstojník schoval pistoli do pouzdra a Němec padl na cestu s prostřelenou hlavou.„Národní garda zmizela, ale mrtvolu tam nechali. Zůstala ležet na cestě,“ vypráví Josef Gara. „A netrvalo dlouho a popravený chlap byl jenom v podvlíkačkách. Naši lidi, naši sousedé z něj stáhli uniformu i boty a odnesli si to domů.“

Dutý jako bedna, volí číslo jedna

Krátce po osvobození se začali v Kunčičkách u Bašky a v okolních vesnicích objevovat lidé, o kterých v posledních válečných letech nikdo moc nevěděl, co jsou vlastně zač. Vzpomíná na ně nejen Josef Gara, ale také další pamětníci z podhůří Beskyd i z vesnic a osad nahoře v horách. „Do vesnice přišla parta chlapů, kterým se říkalo Bílkova skupina,“ vrací se do poválečných dnů Josef Gara.„Tvrdili o sobě, že jsou partyzáni, ale nikdo jim to moc nevěřil. Nepřinesli o tom žádný důkaz a lidé je podezřívali, že to byli konfidenti, kteří Němcům pomáhali partyzány chytat.“

Josef Gara vypráví, jak členové Bílkovy skupiny brzy získali navrch. Založili místní organizaci komunistické strany a postupně obsazovali vlivná místa na úřadech. Skuteční hrdinové války, například navrátilci z koncentračních táborů, byli natolik vyčerpaní, že se drželi stranou a do politiky většinou nezasahovali. V takovém společenském ovzduší se blížily parlamentní volby vyhlášené na květen 1946 a dvanáctiletý Josef Gara cítil, jak mezi lidmi roste napětí.

Otec i matka patřili k voličům lidovců a otevřeně před svým synem komunisty kritizovali. To především od nich se Josef tehdy dozvídal o Bílkově skupině, její nejasné minulosti, politických ambicích a podivných obavách, které kolem sebe šířili. „Táta byl ostře proti komunistům a z něj se to přeneslo na mne,“ vzpomíná Josef Gara.

Do voleb kandidovaly čtyři strany. Byli to lidovci, sociální demokraté, národní socialisté a komunisté. Volební číslo 1 si vylosovala komunistická strana a Josef Gara dosud nezapomněl slogan, kterým na svých plakátech národní socialisté oblepili vesnici.„Kdo je dutý jako bedna, bude volit číslo jedna!“ recituje pamětník a oči se mu zablýsknou jako tenkrát, když ten plakát poprvé četl.

A politika měla vliv i na vztahy mezi dětmi ve škole. Josef Gara vypráví o tom, jak se třída rozdělila na žáky z rodin komunistů a ty ostatní.„Každou chvíli se strhla nějaká rvačka a já patřil mezi rváče. S jedním synkem jsem se kvůli tomu serval dokonce i v hodině náboženství. Nějak na mne vyjel a už jsme byli v sobě.“

Smrt komunismu!

Když Josef Gara v roce 1949 dokončil školu, byli komunisté už rok u moci. Textilní podnik Slezan v nedalekém Frýdku-Místku nabíral nové učně a syn sedláka byl mezi nimi. Učební obory byly dva – „přadlák a tkalec“. Patnáctiletý Josef se měl stát přadlákem. Více než učení se však věnoval politice. Zážitky z konce války a poválečných let stejně jako rodinná výchova měly na něj vliv tak silný, že na nic jiného skoro ani nemyslel.

Intenzivně se zabýval tím, jak se zapojit do odboje proti komunistům. A postupně zjistil, že na učilišti není sám. Dušan Mlýnek, Ivan Petlička, nějaký Škubník, dále Kaňok a Rudolf Prokop. Doslechli se, že někde na Slovensku vznikla ozbrojená odbojová skupina, a chtěli ji napodobit.

„Byli jsme hloupí, ale odhodlaní. Nikdo z nás tehdy netušil, jak jsou komunisté silní,“ vypráví Josef Gara. „Nejdříve jsme chtěli sehnat nějaké zbraně, ale nevěděli jsme jak na to. Přesto jsme se rozhodli škodit komunistům za každou cenu.“ Místo pušek a granátů si chlapci opatřili štětce, barvu a křídy. Takto vyzbrojení vyrazili na podzim 1950 do ulic Frýdku-Místku.

„Naproti učilišti byl barák, který už tam dnes nestojí. Celou jednu stěnu měl prázdnou. Tak jsem ho obešel do takové malé uličky a tam jsem to napsal. To bylo moje první heslo. Smrt komunismu! Aby bylo jasné, že se něco děje. V době, kdy už si skoro všichni podávali přihlášky do strany, jsem napsal ,smrt komunismu‘. Tehdy už si každý hledal cestu, aby se nějak zachránil… A lidé se měnili ze dne na den. Jeden den nadávali a druhý den už nosili pěticípou hvězdu,“ vzpomíná Josef Gara na akci, kterou začala jeho odbojová činnost.

V montérkách rovnou za mříže

Hesla proti režimu se od toho dne objevovala nejen v ulicích města, ale také v podniku Slezan i v areálu učiliště. Jejich autoři však byli nezkušení, velmi neopatrní a Státní bezpečnost neměla mnoho práce s jejich odhalením. Po poledni 4. února 1951 zatkli chlapce přímo v textilce. „A najednou to přišlo. Byla sobota a končila směna, když mě volali, že mám jít na bránu. Tam byli dva muži a už tam byl také Mlýnek, byl tam Prokop,“ líčí zatčení pan Josef. „Sebrali nás celkem pět a odvezli do vězení nahoru do Frýdku. Tam, kde je teď soud, tam byly vězeňské cely. Šoupli nás tam v těch montérkách, aniž by někdo řekl jediné slovo.“

Tím dnem Josefu Garovi skončilo dětství. Syn chudého sedláka, který na venkově pod Beskydami dospíval v nejdramatičtějších okamžicích 20. století a už jako dítě byl jejich svědkem, nesnesl představu, že by měl žít v režimu, jehož podstatu dobře pochopil, aniž by si to tenkrát naplno uvědomil.

Krajský soud v Ostravě poslal Josefa Garu na dva roky do vězení. Z Ostravy eskortou do cely v Opavě, potom pracovní tábor pro mládež v Zámrsku, druhý rok trestu dřina v podzemí šachty uhelného dolu Žacléř v severních Čechách.

V odhodlání nesehnout se před totalitním režimem však neslevil. Jen několik měsíců po propuštění, v červnu 1953, se aktivně zapojil do protestů, které v tehdejším Československu vypukly po vyhlášení měnové reformy. V textilce Slezan Frýdek-Místek, do níž se po příchodu z vězení vrátil, se pokusil zorganizovat stávku. Marně. „První den byli všichni odhodlaní, ale přes noc byly odvaha a nadšení ty tam,“ vzpomíná pan Josef.

Ve svém odporu zůstal Josef Gara osamocen a byl na hodinu vyhozen. Na dvůr továrny vyvěsili komunisté transparent s nápisem: „Syn kulaka se vetřel mezi dělnickou třídu, aby škodil.“ V obavách očekával další zatčení a trest. Pracoval na poli smířen s tím, že už brzy půjde zpátky za mříže. Nestalo se tak. Úředním příkazem nastoupil na těžkou práci u podniku, který na Ostravsku stavěl silnice. Následovala vojenská služba a po ní zaměstnání v závodu Mostárna v Lískovci u Frýdku-Místku, ve které jako dělník pracoval až do penze.

Ztratil jsem dětství i mládí

Už od 50. let byl Josef Gara členem Lašského smíšeného pěveckého sboru v Bašce, ve kterém zpívá dodnes. Sbor se stal jeho útočištěm a duchovním zázemím zejména v 70. a 80. letech, v době normalizace. „Ve sboru byla taková nekomunistická atmosféra, úplně jiná než venku,“ svěřil se. Do politiky se znovu zapojil až po roce 1989. Vstoupil k lidovcům a několik volebních období byl členem zastupitelstva v Bašce.

„Vyměnil jsem mladé roky za staré a naopak. Svým jednáním jsem promarnil celé dětství a mládí,“ rekapituluje svůj život Josef Gara. „Takže bych mladým lidem doporučoval, aby nejdříve prožili dětství a mládí. Ve škole, aby se řádně učili a získali vzdělání. A teprve potom aby zaujímali nějaké postoje.“