Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Voják mi zastřelil maminku v poslední den války
narozen 5. října 1920 v Čeladné
vyučil se slévačem
v roce 1942 totálně nasazen na práci ve slévárně v Německu
z pracovního tábora utekl
lstí a s pomocí lékařů se mu podařilo vyhnout se nucenému návratu do Německa
jeho matka byla zastřelena 8. května 1945 v Čeladné
po válce se vrátil do Vítkovických železáren v Ostravě a do penze pracoval jako slévač
Tři roky dřel na nucených pracích v Německu. Podařilo se mu z nich utéct a přečkat do konce války v Beskydech. Už se zdálo, že bude jen dobře. Lidé v mnoha místech země slavili osvobození, jenže právě tehdy do jeho života zasáhla tragédie.
František Galas se narodil 5. října 1920 v Čeladné. Tato obec se stala nejrušnějším turistickým centrem Beskyd, ale on ji pamatuje v době, kdy ji tvořily jen dřevěné chaloupky rozeseté po kopcích. „Byla tam snad stovka dřevěnic. Ta naše byla sto metrů od řeky. Padesát metrů od ní byla studánka. Doma jsme se myli v lavoru, jen když bylo špatné počasí. Jinak pokaždé v řece. Byla plná pstruhů. Když jsem se šel ráno mýt, nikdy mi to nedalo, abych nesáhl pod kámen a nějakého pstruha nenahmatal. Víte, že když ho hladíte na bříšku, tak on úplně ztuhne?“ vypráví.
V obci nebyl vodovod, plyn ani elektřina. Když se večer v jednotlivých dřevěnicích rozsvěcovaly petrolejové lampy, František ten pohled přirovnává k letu svatojánských mušek. Jakmile začne vzpomínat na své dětství a mládí v Čeladné, často používá slovo pohádka.
Pěkné roky pokračovaly i poté, co přišel na učiliště do Ostravy. Vyučil se slévačem a začal pracovat ve Vítkovických železárnách. Měl dobrou práci i čas na své záliby – hudbu a trampování. Koupil si kytaru a mandolínu, s kamarády založil skupinu Havaj klub, vystupovali s ní na odpoledních tanečních zábavách v odborovém domě.
Když začala 2. světová válka a Československo bylo vyhlášeno Protektorátem, coby mladík pociťoval především rozčarování z toho, že byly zakázány taneční zábavy. Příležitostí dělat něco zábavného značně ubylo. A tak volný čas trávil schůzkami s Jarmilou, dívkou z Čeladné. Dohodli se, že se vezmou. Farář při kázání ohlásil jejich svatbu a to oficiálně znamenalo, že musí proběhnout do půl roku.
Jenže právě v těch dnech Františkovi přišel příkaz ihned nastoupit na nucené práce do Německa. „Byla tam kolonka na vlastnoruční podpis a pod tím bylo napsáno, že příkaz platí i bez podpisu,“ vzpomíná. Šel tedy za farářem a ptal se, co má dělat. Ten mu řekl, že oznámení svatby platí půl roku a že je oddá, pokud se Františkovi podaří do té doby dostat z Německa aspoň na pár dnů dovolenou.
V prosinci roku 1942 se František vypravil na cestu vlakem do Německa. Ocitl se v pracovním táboře u Drážďan, pak byl přidělen do sléváren, které patřily německému šlechtici. „Měl jsem v dokladech uvedeno, že jsem vyučený slévač, a o ty byl velký zájem,“ vysvětluje.
Dva dny poté se vypravil na vedení závodu. V kanceláři oznámil, že chce požádat o dovolenou. Zeptali se ho, jak dlouho tam pracuje. Když řekl, že dva dny, všichni se začali smát. „Tam vzadu seděl úředník a kýval na mě. Šel jsem k němu. Řekl, že se narodil u Karlových Varů a že rád slyší češtinu. Že mám mluvit česky. Tak jsem mu vše vyprávěl. Nevím, jak je to možné, ale já tu dovolenku dostal. Nevím, jestli on nebo někdo z nich volal do Protektorátu, aby si potvrdili, že nelžu, že se musím do půl roku oženit,“ vypráví příběh, který dodnes považuje za neuvěřitelný.
Následovala dlouhá cesta zpět do Beskyd a co nejrychlejší svatba. Když novomanželé vycházeli z kostela, v obci zatýkalo gestapo. V okolních lesích bylo hodně partyzánů, mezi lidmi byl strach. Svatba byla skromná, nikdo neměl náladu na velké oslavy.
František odjel zpět do Německa a jeho manželka Jarmila už byla klidná, že se jejich očekávané dítě nenarodí jako nemanželské, což v té době bylo považováno za ostudu.
„Dělal jsem těžkou práci. My jsme ty dvousetkilové odlitky odlévali ručně. To se nosila taková vidlice, uprostřed byl kelímek na tekutou ocel. Vzadu byl jeden chlap, vepředu dva a do toho kelímku to z konvertoru nalili,“ popisuje František svůj život v německé slévárně.
Při práci se seznámil s ruskými i francouzskými zajatci. „Ptal jsem se jednoho Rusa, jak se k nim chová německý dozorce, který je hlídal, když je přiváželi na korbě náklaďáku. Říkal, že je to kamarád, že jim opatřil tyčku s hřebíkem a společně s ní kradli okénkem ze sklepa brambory. Tam byl velký hlad. Na lágru jsme ráno dostali každý půl litru černé kávy s umělým sladidlem. Potom celý den nic, až večer po šichtě oběd s večeří dohromady. To vám dali na talíř kvačkovou polévku, zelí, na to tři brambory a sekanou nebo jen šťávu. Ty brambory byly pod šupou úplně černé,“ vzpomíná.
Využil možnosti přilepšit si nočním vykládáním koksu z vagónů. Za vyložený vagón dostal dva krajíčky chleba s plátkem krevní tlačenky. Přitom se z rozhovoru s jedním Němcem dozvěděl zajímavou věc, na kterou vzpomíná: „Ten Vogel, s tím jsem se jakžtakž domluvil, byl v zahrádkářském klubu. Jednou jsem se ho ptal, co bude dělat v neděli. A on říkal, že má objednaný vlak půdy z Ukrajiny, tak ho musí vyložit. O Ukrajině se říkalo, že se tam dvakrát za rok urodí. Němci tam bagrovali půdu a ti zahrádkáři si ji objednávali po vagónech.“
Začátkem roku 1945 dostal zprávu, že je jeho žena vážně nemocná. Rozhodl se, že se za ní musí dostat. Poslal vlakem předem své věci v kufru a tajně z pracovního tábora utekl.
Po příjezdu do Čeladné zjistil, že se tam skrývá více mladých mužů, kteří utekli z totálního nasazení v Německu. A všichni se báli, co s nimi bude. „Na jedné straně se mluvilo o tom, že válka brzy skončí, na druhé straně jsem se bál, že pro mě přijde gestapo,“ popisuje ty dny.
Jeho matka pronajímala pokoj na léto rodině muže, který byl zaměstnán na pracovním úřadě. Slíbil, že Františkovi pomůže. Řekl, že má do Německa poslat oznámení, že je nemocný a pak si zajít k doktorovi, kterého přesvědčí, že nějakou nemoc opravdu má.
„Tak jsem špekuloval, jak získat nějakou nemoc. Těch utečených tam bylo víc. Jeden mi říkal, ať vypiju trochu benzínu a že mám za půl hodiny horečku. Tak jsem si dal půl štamprle lékárnického benzínu. Maminka mi dala zrnkovou kávu, aby to nebylo cítit z pusy,“ vypráví. Lékař, za kterým se vypravil do Frenštátu pod Radhoštěm mu řekl, že válka brzy skončí a poslal ho na pracovní úřad, aby ho přidělili na nějakou práci v Protektorátu a nemusel se vracet do Německa.
Dostal místo v ostravském dole. Tak si dal do očí námel, prášek z obilí, který způsoboval záněty. Vedoucího, který ho přijímal, přesvědčil, že se zánětem nemůže fárat do podzemí a získal vysněnou práci v mechanické dílně. Protože spadala pod šachtu, mělo to výhodu v tom, že zaměstnanci dolů nebyli na nucené práce do Německa posíláni. U spolupracovníků se však setkal s nedůvěrou. Byl podezřelý, kolegové nevěřili, že se tak snadno vyhnul dalšímu totálnímu nasazení a obávali se, že je spolupracovník Němců. „Tehdy se kdekdo bál, mezi lidmi byla spousta provokatérů. Stačilo říct málo a člověk skončil ve vězení,“ říká.
Zprávy, že se blíží fronta a válka brzy skončí, slyšel čím dál častěji. Jejich známý měl u domku v Horní Čeladné sklep. Galasovi s ním byli dohodnuti, že se tam schovají, až přes Beskydy půjde fronta. Ukryli se tam se dvěma malými dcerkami. František na to vzpomíná takto: „No a tam jsem se dozvěděl, že Rudá armáda přešla přes vrchy a už je v Kunčicích. A také jsem se tam dozvěděl, že na Dolní Čeladné padla jedna občanka. A to byla moje maminka.“
Ke Galasovým totiž přišli rudoarmějci a žádali seno pro koně. Františkův otec s nimi šel do stodoly. Vojáci předtím v okolí hledali jednoho vlasovce, příslušníka jednotek generála Vlasova, které rudoarmějci považovali za zrádce. „Když nabírali seno, uslyšeli ránu. Ten jeden prý řekl, že to je on, nechali seno a vyběhli ven. Uviděli, jak vlasovec utíká od chalupy k sousedům. Tak letěli za ním. A na dvorku ležela moje maminka. Ten vlasovec ji střelil do levé plíce. Vojáci pak toho vlasovce chytli. Co se s ním stalo, nevím,“ popisuje František, co se o celé události dozvěděl.
Jenže místní farář se bál vyjít z fary udělat pohřeb. V okolních kopcích se totiž ještě střílelo. „Maminku jsme tedy měli v rakvi doma. Najednou tam přijeli v kočáře další dva vojáci, pravděpodobně další vlasovci. Ten jeden byl velmi výbojný. Vlezl do bytu, žádal civilní oblek. Vysvětlili jsme mu, že máme zítra pohřeb, že obleky potřebujeme. Ten jeden otevřel šatník a otcův oblek sebral. Divil se, proč je v pokoji tma, chtěl sirky. Nedbal na to, že tam máme mrtvou. Choval se velmi drze. Otec řekl, že ho má nejdříve zastřelit a pak si může vzít všechno. Já měl pětadvacet roků, měl jsem síly dost. Jako učeň jsem boxoval. Tak jsem ho chytil a hodil k tomu druhému. Ten ho bral pryč. Po cestě řval, že si pro mě večer přijdou,“ vzpomíná František.
Následovala bezesná noc. S manželkou měli velký strach, že se mu vojáci přijdou pomstít. Nepřišli. Ráno mu přišel kamarád říct, že válka skončila. „To bylo 9. května. I když se nyní mír oslavuje osmého, já věřím, že byl od devátého. Tak jsme pochovali maminku a to byl můj konec války,“ podotýká.
Začal znovu pracovat ve Vítkovických železárnách jako slévač a vrátil se ke své zálibě, k hudbě. V padesátých letech s kapelou často vystupoval na různých schůzích, které se tehdy neustále pořádaly. I na schůzích komunistické strany. Komunistickým myšlenkám sám uvěřil a podal si do strany přihlášku. Z Čeladné se právě stěhoval pryč muž, který byl předsedou tamní organizace KSČ. Nikdo jeho funkci nechtěl převzít. A tak na jedné schůzi padl návrh, aby se předsedou stal František Galas, protože na schůzích dělá pěkný kulturní program. Namítl, že je teprve čekatel, ale účastníci schůze se usnesli, že mu čekatelskou lhůtu prominou. A stal se předsedou vesnické organizace KSČ. S manželkou se později přestěhovali do Ostravy, kde získali od podniku pěkný byt.
Rozčarování přišlo po srpnové okupaci sovětskými vojsky v roce 1968. František s ní nesouhlasil. V následujících letech, v období normalizace, přišlo do Vítkovických železáren nařízení, že tamní komunistické organizace musí z většiny tvořit dělníci, že nemohou být pouze úřednické, jako tomu u některých bylo dosud. Takže byly všechny zrušeny a tvořily se nové. „Využil jsem toho a už se znovu nepřihlásil. Přestal jsem platit příspěvky, přestal jsem chodit na schůze. Ono to vyšumělo. Udělal jsem to na protest proti příjezdu Rusů, ale taky jsem už chtěl mít klid. Vedoucí mi to pak házel na hlavu. Říkal, že mi nemůže přidat, protože nejsem ve straně. Sám přitom v neděli tajně chodil do kostela, ale v závodě hrál velkého komunistu,“ vypráví František.
Jako mistr ve slévárně barevných kovů pracoval až do penze. Za nejdůležitější v životě považuje poctivou a tvrdou práci. „Nic dalšího už člověk stejně nemůže ovlivnit,“ říká a naráží tím na rok 1953, kdy těžce onemocněl a přišel o hlasivku. Podrobil se tehdy velmi náročné operaci. Primář mu později vyprávěl, že na ní pracoval i uznávaný chirurg, který mu následný den telefonoval a ptal se, kolik hodin pacient po operaci ještě žil. „Odpověděl mu, že to už nepočítají na hodiny, ale na dny. No vidíte, žiju pořád. Řekli mi, že jsem se tehdy podruhé narodil. Tak to počítám tak, že jsem se narodil v roce 1953 a proto jsem pořád tady,“ říká se smíchem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)