Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fedor Gál (* 1945)

• narozen 20. března 1945 v ghettu Terezín

• židovská rodina, otec hospodařil na statku, bojoval ve Slovenském národním povstání

• rodina internována v koncentračním táboře Sereď, otec vězněn v Sachsenhausenu, zemřel na pochodu smrti

• těhotná matka Barbora a starší bratr Egon vězněni v Terezíně

• žil v Bratislavě, vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou ve Zlíně, Vysokou školu chemicko-technologickou

• působil jako prognostik, sociolog

• za sametové revoluce spoluzakládal na Slovensku Verejnosť proti násiliu

• zakládal TV Nova, nakladatelství G plus G

• spisovatel, filmový dokumentarista

Většina lidí si v mládí vybere profesi či obor, kterému se pak věnují téměř celý život. Ve společnosti najdeme ale i renesanční osobnosti, které vystřídají celou škálu různých zaměstnání a specializací, rozjedou velmi rozmanité projekty. Mezi takto kreativní jedince, lidi devíti řemesel patří i Fedor Gál, který pracoval jako dělník v chemických továrnách, působil jako inženýr, věnoval se ekonomické prognostice i sociologii, aktivně se zapojil do politiky, přednášel na vysoké škole, zakládal televizi i nakladatelství, psal knihy a nyní točí dokumentární filmy a věnuje se publicistice.

Svého otce jsem nikdy neviděl

Pamětníkův pestrý životní příběh přitom započal ještě před jeho narozením. Fedorův otec Vojtěch Gál pocházel z bohaté židovské rodiny, která hospodařila na statku ve vesnici Nemecká Ľupča (po válce Partizánska Ľupča) ve slovenském Liptově. V roce 1944 se otec snažil svoji rodinu, těhotnou manželku Barboru a čtyřletého syna Egona, zachránit před deportací ze země a smrtí. Jako příslušník československé armády bojoval ve Slovenském národním povstání. Po jeho potlačení se otec snažil odvést svou rodinu do bezpečí. Všichni však byli zatčeni a internováni ve slovenském lágru Sereď.¹ Tam příbuzné rozdělili. Vojtěch se dostal transportem do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se nevrátil. Na samém konci války jej zastřelil esesák při pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu.² Svého druhorozeného syna Vojtěch Gál nikdy neviděl.

Těhotnou ženu s malým dítětem zařadili 19. prosince 1944 do transportu, který směřoval do vyhlazovacího tábora Osvětim. Z neznámých důvodů jej však odklonili do Terezína. Snad díky tomu, že zatajila své těhotenství, se Barbora vyhnula násilnému potratu a v březnu 1945 v Terezíně porodila syna Fedora Gála.

Po osvobození se matka s malými dětmi vrátila na statek v Partizánske Ľupče. Tam ji však čekalo další bolestné zklamání. Našla zde jen prázdný dům, všechny věci rozkradli sousedé a lidé z vesnice. Ještě několik let se Barbora snažila za pomoci své sestry hospodařit. A čekala, jestli se manžel přeci jen nevrátí, ale marně. Potom oděla smutek a zemřelému muži zůstala až do smrti věrná. Dále žila jen pro své děti.

V roce 1948 jí komunisté statek znárodnili. Tak ztratila důvod zůstávat ve vesnici, kde na ni lidé hleděli jako na třídního nepřítele, vdovu po kulakovi. Se syny se odstěhovali do Bratislavy, kde matka až do důchodu pracovala v podniku Sběrné suroviny. Zemřela v roce 1994. Se svými syny skoro nikdy nemluvila o holocaustu a Terezíně. Mužům tak chyběl kousek vlastní minulosti. Fedor se proto po svých šedesátých narozeninách vydal pátrat po otcových osudech, hovořil se svědky, putoval po otcových stopách do Sachsenhausenu i na hřbitov v německé obci Linde, kde pravděpodobně spočinuly otcovy ostatky v hromadném hrobu. O svém hledání vlastních kořenů natočil v roce 2008 dokumentární film s názvem Krátká dlouhá cesta.

Chemik a prognostik

Muselo se ale žít dál. Pamětník vychodil v Bratislavě základní školu. Poté vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Gottwaldově (dnes Zlín). Po maturitě pracoval jako dělník v chemických továrnách. Toužil však po vzdělání, proto při práci ještě dálkově studoval obor ekonomika a řízení chemického průmyslu na Vysoké škole chemicko-technologické. Jeho zájem se stále více upínal na humanitní vědy, vědeckou přípravu v roce 1977 skládal již ze sociologie.

„Když jsem aspiranturu dokončil, začal jsem se zabývat (odvětvím), které mne přitahovalo a fascinovalo. Byly to prognózy, což je vědecký způsob předvídání budoucnosti. Tento obor byl tehdy v Československu velice exkluzivní a unikátní, poněvadž neměl školy ani učitele. Byl to zvláštní underground. Věnoval jsem se mu hodně let. Přitom jsem se seznámil se zvláštními lidmi, kteří se motali kolem prognostiky. Byli mezi nimi i takoví, které zhruba znáte, jako například Miloš Zeman, Václav Klaus.“

Klíčovým obdobím pro Fedorův život se stala 80. léta. „Pohyboval jsem se mezi lidmi, kterým se říkalo disent. Lidé, kteří žili a pracovali mimo oficiální instituce. Byli to moudří lidé, ale měli nějaký škraloup, který jim bránil se uplatnit ve svých profesích. Ale byli skvělí. S nimi jsem trávil hodně času, měli jsme společné projekty a potkávali jsme se hlavně v Praze. Byl jsem snad jediný člověk ze Slovenska, který docházel na schůzky do Prahy. A potom jsme se všichni sešli v událostech, které souvisely s listopadem 1989.“

Zakládal jsem na Slovensku Verejnosť proti násiliu

V listopadu 1989 pamětník veřejně vystoupil a stal se jednou z tváří sametové revoluce na Slovensku. Zatímco v Čechách vznikalo Občanské fórum, Fedor Gál s přáteli zakládali v Bratislavě podobnou politickou platformu pod názvem Verejnosť proti násiliu. V zápiscích z roku 1990 Fedor popsal svou účast v historických momentech:

„Pro mne začala revoluce 18. listopadu 1989 večer. Seděli jsme doma u Soni Szomolányiové, socioložky z bratislavské univerzity, na jedné z mnoha soukromých debat, na nichž se v těch dobách v Bratislavě – ale také v Praze, Brně i jinde – hovořilo o kultuře nebo vědě, a diskutovali jsem o politice. Tehdy jsme debatovali o tom, že nadešel čas konat, a pokoušeli jsme se přesněji pojmenovat nejen situaci ve společnosti, ale také charakter akce, do níž je třeba vstoupit. Rozešli jsme se v noci a až později jsem se dozvěděl, že podobných setkání se toho dne odehrálo víc. (…) Druhý den se telefonicky ozval přítel Miloš Žiak. Vyřídil mi, že v Praze zemřel na následky policejní brutality student Martin Šmíd (později se ukázalo, že tato nepravdivá zpráva byla šířena záměrně) a že se máme v pět hodin odpoledne sejít v prostorách Městské galerie na Dostojevského třídě. Přišlo nás tam asi pět set, většinou výtvarníci, spisovatelé, výzkumníci, aktivisté bratislavského ‚zeleného‛ hnutí a lidé z bratislavského disentu. Vzniklo občanské hnutí, jehož název Veřejnost proti násilí se zrodil hned poté během diskuse v bytě Jána Langoše (kromě něho tam byl ještě Miloš Žiak, Milan Šimečka, Oleg Pastier, Ján Budaj). Jeho první dokument jsme sepisovali (Peter Zajac, Jano Budaj, Valér Mikula, Martin Bútora, Peter Tatár, Andrej Zimmerman a já) v hektické atmosféře propukající revoluce. Divadla vstoupila do stávky a místo představení v nich probíhaly diskuse s veřejností, studentské hnutí se už zformovalo a navazovaly se první kontakty, vznikal komunikační kanál mezi Bratislavou a Prahou, připravovaly se první mítinky na náměstích; celé dny a noci jsme trávili v zakouřených místnostech bez jídla a spánku. Tehdy vznikl první program hnutí, tehdy se začala formovat vize nového společenského uspořádání republiky, tehdy se poprvé začaly ukazovat tváře lidí, kteří měli zanedlouho zasednout ve vládě a v parlamentu, aby konkrétními skutky oznámili světu, že revoluce v této malé středoevropské zemi zvítězila bez násilí.“³

Politika pro mne nebyla to pravé ořechové

Přestože měl v politice pocit, že má podle svých slov „prst na tepu doby“, že může věci měnit, že jeho slovo platí, brzy se pamětník z veřejné činnosti stáhl. Vedly jej k tomu tvrdé konflikty, které absolvoval s tehdejším premiérem Slovenské republiky Vladimírem Mečiarem, a střety kolem lustrací, do kterých se zapojil. Trochu jej také vyděsilo, jak moc mění slušné lidi v egoisty a „hovada“. Velký vliv a moc představují obrovská lákadla, kterým odolají pouze osobnosti se silným charakterem.

Vědec a podnikatel

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Fedor přestěhoval do Prahy a působil jako docent sociologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Rovněž se vrhl do podnikání. V roce 1992 s Péterem Hunčíkem a dalšími společníky založili společnost CET 21, která v roce 1993 obdržela licenci na televizní vysílání. Vznikla Televize Nova.⁴ Fedor na úspěšném projektu oceňuje především, že mu umožnil vydělat dost peněz, které mohl později použít na své další neziskové aktivity.

Se svým synem Róbertem založil nakladatelství G plus G, které vydává hlavně knihy věnované tématům menšin, jinakosti, prožitku holocaustu.

Dokumentarista

Od roku 2009 se Fedor Gál zabývá filmovou dokumentaristikou. Natočil čtyři dlouhé filmy a dvanáct krátkých dokumentárních esejů. Vytvořil rovněž tři online aplikace na internetu: multimediální aplikace Krátká dlouhá cesta ukazuje jeho pátrání po otcových osudech; Slovensko 1989-1990 přibližuje formou textů a videí sametovou revoluci na Slovensku. Jeho další projekt Natálka dokumentuje osudy romské dívky Natálky, která utrpěla vážné popáleniny při žhářském útoku ve Vítkově v roce 2009. Fedor Gál také píše knihy a články do slovenského tisku. Vede si vlastní blog.

Když se žáci z projektu Příběhy našich sousedů ptali pamětníka na jeho poselství, životní motto, odpověděl jim toto:

„Krédo mého života je, že máme-li přežít složité období a složitý svět v relativním zdraví, je nutný dialog různých lidí. Dokonce si myslím, že ten dialog musí být přes barikády a přes ploty. A čím různější jsou ti lidi ideologicky, nábožensky, politicky, sociálně, tak tím je ten dialog důležitější, pokud jde. Jsou situace, kdy dialog prostě možný není, ale to už je zase jiné kafe, o kterém můžeme také mluvit.“

Tuto svoji zásadu pamětník plně uplatnil ve své nejnovější knize Cez ploty, v níž vede dlouhý dialog s mladým národním socialistou Matejem.⁵

1. GÁL, Fedor. Krátká – dlouhá cesta. Praha: Nemo, 2008. s. 7.
2. Tamtéž.
3. GÁL, Fedor. Několik dnů. Praha: Academia, 2012. s. 49-51.
4. TV Nova. Fedor Gál [online]. 2014 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.fedorgal.cz/tv-nova.html
5. GÁL, Fedor. Cez ploty. Absynt, 2016.