Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

PhDr., PhD. Evžen Gál (* 1957  †︎ 2024)

Sedět na třech židlích

  • narozen 2. června 1957 ve Fiľakovu

  • pochází z maďarské rodiny žijící na Slovensku

  • v letech 1976–1978 studoval statistiku a programování na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze

  • v letech 1978–1983 vystudoval češtinu a maďarštinu na Filozofické fakultě UK v Praze

  • v letech 1983–1988 pracoval v oficiálním maďarském deníku Új Szó

  • mezitím sloužil rok na vojně v Lounech

  • v roce 1988 pracoval jako filmový referent v Maďarském kulturním středisku

  • v letech 1988–2003 vyučoval převážně současnou maďarskou literaturu na FF UK

  • v 90. letech tlumočil Václavu Havlovi při oficiálních i neoficiálních příležitostech

  • v letech 2003–2009 byl ředitelem Českého centra v Budapešti

  • v době natáčení (2021) vyučoval moderní maďarskou literaturu na Katedře středoevropských studií FF UK

  • zemřel 18. ledna roku 2024

Slováci a Maďaři

Podle čerstvých údajů ze sčítání populace na Slovensku se dozvídáme, že z 5,45 milionu obyvatel se 85 procent hlásí ke slovenské národnosti a 10 procent k maďarské. Doby, kdy jsme slýchali o třenicích a nevraživosti mezi Slováky a Maďary žijícími na Slovensku podél hranic s Maďarskem, jsou z velké části minulostí. Pomohly tomu zásadní politické změny roku 1989, přirozená mobilita, globalizace a příslušnost k Evropské unii. Hranice se stírají a ostatně žít ve střední Evropě vždycky znamenalo mít ne jednu, ale často více identit.

Fiľakovo

Evžen Gál se narodil 2. července 1957 a do svých devatenácti let žil ve Fiľakovu, městečku v socialistických dobách proslulém výrobky z Kovosmaltu n. p. – například kamna Klubky, elektrické trouby, smaltované pekáče a mlýnky na ovoce. Na sklonku padesátých let tu žilo převážně maďarské obyvatelstvo a také Gálovi mluvili doma pouze maďarsky. Vyrůstali na venkově, a když se brzy po narození syna nastěhovali do města, do vilky s rozlehlou zahradou, začali pěstovat ve velkém ovoce a zeleninu, od meruněk, mrkve a brambor až po hroznové víno, a chovat domácí zvířata. „Vesnici přivezli do města,“ říká pamětník o svých rodičích Tereze a Jenö Gálových. Jako dítě chodil do kostela i ministroval. V „milostivých šedesátých letech jsme ve škole už měli katechismus“, vzpomíná Evžen Gál na první třídu, kdy farář směl docházet vyučovat do školy. Dnes říká, že není věřící, ale cítí vděčnost za životní hodnoty, jež od rodičů, kteří „žili tím, v co věřili“, získal.

V padesátých letech se do Fiľakova za prací začalo stěhovat stále více Slováků. „Nevím, jestli to byla záměrná politická strategie, nebo cílené směřování, ale každopádně, když se někdo dostal na nějaké úřednické místo, do samosprávy, zastával nějakou funkci, tak to byl Slovák,“ dodává pamětník. Ve školách, i v maďarských třídách, byla od počátku povinná slovenština, kromě toho sousedé, s jejichž dětmi si Evžen hrál a kamarádil, byli Slováci. „V každém z nás byl domácí nacionalismus zděděný, ale jako děti jsme to neřešily,“ upřesňuje. Od kamarádů se naučil slovensky a oni od něj maďarsky, takže v době, kdy skládal maturitu, už byl v podstatě bilingvní.

Co a kde studovat?

Na místním gymnáziu ho zajímaly snad všechny předměty. Byl výborným studentem, měl široké zájmy, bavila ho mimo jiné matematika a fyzika, a tak když se měl rozhodnout, co dál, zvolil studium matematiky. Vědělo se, že v celé rodině nebyl nikdo v komunistické straně a že byl vychováván v katolickém duchu. Obojí Evžena znevýhodňovalo a limitovalo jeho výběr studia.

Další otázkou bylo místo, kde studovat. Pro maďarskou menšinu v tehdejším normalizačním Československu bylo možné studovat na slovenských a českých vysokých školách, výuka v maďarštině byla jen na pedagogické škole v Nitře nebo na katedře maďarštiny na bratislavské a pražské univerzitě. Těsně po válce byla rodina Evženovy babičky z matčiny strany odsunuta do Maďarska, podobně jako mnoho dalších z populace maďarské menšiny. Od raného dětství měl možnost se s příbuznými vzájemně navštěvovat. „Byli jsme dost soudržná rodina. A začal jsem se ptát: ‚Co se stalo? Proč jsou oni tam a my tady?‘ Pochopil jsem to až později, včetně toho šestapadesátého roku.“ Poválečný princip kolektivní viny a následnou slovakizaci si Gálovi nesli v sobě, a jak říká Evžen: „Obecně, že Slováci nejsou naši přátelé, to žilo i ve mně.“

Ve vilce ve Fiľakovu žily pohromadě tři generace, po otcově nemoci a náhlé smrti po třetím infarktu měl Evžen velmi blízký vztah k dědečkovi. Vzpomíná si, že neustále seděl u rádia a poslouchal vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky v maďarštině. Jak on, tak pamětníkův otec sloužili na vojně v Čechách. „O Česku mluvili dobře,“ dodává. Objektivně nebylo mnoho třecích ploch mezi Čechy a Maďary. Bylo jich neporovnatelně méně než těch mezi Slováky a Maďary také z důvodů geografických. Nebyly společné hranice, a tudíž nebyly ani územní spory, nebyli jsme sousedé a neměli jsme až tak mnoho společného.   

Česká kultura

Před odchodem do Prahy měl pamětník o české kultuře minimální povědomí, jak říká. V otcově knihovně si přečetl Čapka a Haška, ve škole se toho mnoho nedozvěděl, česká literatura se tehdy nevyučovala. Během dvou let studia statistiky a programování na matematicko-fyzikální fakultě si pamětník uvědomil, co vlastně chce se svým životem dělat, mluví o „opožděné pubertě“. Začal číst obrovská kvanta literatury beletristické a filozofické. Denně jednu knihu. „Literatura nejvíc odpovídala na otázky, které jsem si kladl,“ vypráví o těchto letech Evžen Gál. Rozhodl se pro radikální krok: přestoupit na studium češtiny a maďarštiny na filozofické fakultě, kvůli literatuře. Během dvou let pobytu v Praze už uměl česky natolik, že přijímací zkoušky úspěšně zvládl.

Na katedře se seznámil s Danou Šplíchalovou, svojí pozdější ženou. „Brzy jsme věděli, že patříme k sobě.“ Svatba se konala za rok v červenci a v témže roce se jim narodila dcera. S ní a díky ní si Evžen prožil svoje „české dětství“, jak říká. Písničky, říkanky, pohádky, začal se přirozeným způsobem identifikovat s českou kulturou a češtinou. Dnes říká, že ze tří jazyků, mezi kterými se jako student pohyboval, má nejmenší kontakt se slovenštinou.

Po promoci

Dana i Evžen promovali na stejném, dvouoborovém studiu oba ve stejném roce, 1983. Už během studia psal pamětník knižní a filmové recenze, kritiky, takže celkem přirozeně nastoupil na svoje první novinářské místo, které stát jako umístěnku nabízel, do maďarského deníku Új Szó. Deník vycházel v Bratislavě, ale měl i svoji pražskou filiálku. Új Szó byly komunistické noviny, obdoba československého Rudého práva, však i jeho redakce sídlila v kancelářích Rudého práva. Podmínkou přijetí bylo členství ve straně. Vedení redakce však velkoryse udělilo Evženovi čtyřletý odklad. Následovala roční vojenská služba v Lounech, po které se do redakce vrátil, ale už mu bylo jasné, že takovou práci dělat nechce. Stávalo se, že „jsem článek nějak napsal a oni to zveřejnili jinak“, říká Evžen Gál.

Maďarské kulturní středisko v Praze

Za hluboké normalizace, v roce 1977 – možná jako kompenzace za nemožnost kontaktů s kulturou západoevropských zemí – bylo otevřeno Maďarské kulturní středisko v Praze. Součástí programu byly kurzy praktického jazyka: pamětník v nich učil téměř dvacet let, paralelně se studiem a později oficiálním zaměstnáním. Za normalizace Češi rychle pochopili, že jezdit do Maďarska neznamená pouze přivážet si víno a čabajku, případně džíny ze soukromých obchodů. Mnozí se vypravili do Budapešti za skvělými rockovými koncerty, na filmy, které se u nás nehrály, nebo pro knihy a učebnice v angličtině, které se u nás nevyskytovaly. Za výlohou knihkupectví byla vidět díla spisovatelů, kteří emigrovali v šestapadesátém roce. Češi měli pocit, jako by vyjeli na Západ nadýchat se svobodnějšího vzduchu. Bylo evidentní, že mnohem svobodomyslnější kádárovské Maďarsko se vydalo jinou cestou než normalizační Československo. V takové situaci bylo dobré naučit se aspoň základy maďarštiny: zájem o kurzy byl velký. „Do roku 1989 se přihlásilo za rok 200 studentů,“ vzpomíná Evžen Gál.

Situace se opakovala u maďarských filmů. Vždyť československá Nová vlna šedesátých let svým způsobem v maďarských filmech pokračovala. Těsně před Listopadem se pamětník v kulturním středisku stal filmovým referentem: měl možnost filmy vybírat a uvádět, zvát si renomované filmové kritiky, režiséry i herce a organizovat s nimi besedy. Promítalo se dvakrát, někdy třikrát denně jednou za týden. Jednou se stalo, že, jak vypráví Evžen Gál: „Dav lidí, kteří se nedostali ani na poslední představení od osmi hodin, prolomil dveře.“ Zájem byl obrovský, stejně tak o speciální akci pro členy filmových klubů, o Festival maďarských filmů, jehož součástí pro účastníky byla půlnoční jízda tramvají po Praze. Už bylo možné cítit přicházející změny.

Na filozofické fakultě

Poválečné počátky výuky maďarštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) jsou spojeny s děkanem fakulty, prof. Vladimírem Skaličkou. Hungaristika jako obor byla tehdy zařazena na katedru lingvistiky a fonetiky. Dnes se maďarský jazyk a literatura vyučují na Katedře středoevropských studií FF UK. V roce 1988 nastoupil Evžen Gál jako asistent na katedru, kde před pěti lety promoval. Zpočátku vyučoval lingvistiku, kandidátskou práci psal ještě z lingvistiky, ale postupem let se stále více věnoval a dodnes věnuje literatuře, především autorům 20. století.

Hluboký vliv na jeho uvažování, přístup k výuce a literatuře měl profesor Petr Rákos, zásadní postava pražské katedry. Českou hungaristiku formoval od padesátých let do svého odchodu do důchodu v roce 1990, tedy bezmála čtyřicet let. V bouřlivém roce 1968 byl dokonce proděkanem fakulty. Podílel se na uvádění základních děl maďarské literatury do českého kontextu: překládal, psal doslovy a předmluvy k českým vydáním, editoval vybrané spisy maďarských autorů. Za normalizace se nebál být překladatelem-pokrývačem hungaristy Ladislava Hradského, a jak vzpomíná Evžen Gál („byl pro mě trochu jako otec“), se svými studenty mluvil vždycky otevřeně. Velká osobnost a skromný člověk s nelehkým osudem.

Pět mladých Maďarů se omluvilo za okupaci

Koncem osmdesátých let se i ve znormalizovaném Československu zvolna probouzela občanská angažovanost. Lidé přestávali mít strach. V účasti na demonstracích v zásadních měsících srpnu a říjnu a během Palachova týdne se manželé Gálovi jakožto rodiče dvou dětí zodpovědně střídali. Na Škroupovo náměstí, kde mluvil k davům Václav Havel, však přišli oba. Zdálo se, že Evžena Gála trochu mrzí, že nepodepsal Několik vět, byl totiž v té době mimo Prahu. Po podpisu petice za propuštění Rudolfa Battěka z vězení četli jeho jméno na Svobodné Evropě. Doba už byla tak zralá na změnu, že na fakultě tento akt přešli bez následků.

Dne 21. srpna 1988 se na Václavském náměstí konal „happening“. Pět mladých Maďarů přečetlo omluvný dopis, jejich osobní vyjádření protestu k 20. výročí napadení Československa (také) maďarskými vojsky. StB akci přerušila a její aktéry zatkla. „A když se konal jejich proces, tak já jsem šel s maďarskými novináři tlumočit a tam byl celý český disent. Jak nastoupili, přivedli do soudní síně ty vězněné a ti jim tleskali, ti disidenti, a to se všechno natáčelo,“ vypráví pamětník.

Maďaři žijící v Československu vyjádřili svoji podporu i na podzim rozhodujícího příštího roku: v listopadových demonstracích bylo možné mezi davy zahlédnout transparent s nápisem: My Maďaři jsme s vámi.

Rok nejtěžší

„Nejčernější rok v mém životě byl 2002, nejdřív povodně, pak zemřel profesor Rákos a pak mi žena sdělila svoji diagnózu,“ říká Evžen Gál. Prognóza nemocným s ALS dávala pět let života, Dana Gálová žila patnáct. Byl to darovaný čas, který podle jejích slov byl šťastný, byla to naplněná léta. Těch šest let, kdy žili Gálovi v Budapešti – Evžen vyhrál konkurz na místo ředitele Českého centra v Budapešti – pomohlo rodině vyřešit otázku bydlení, ale hlavně umožnilo Daně Gálové v klidu se soustředit a přeložit osm zásadních děl moderní maďarské literatury – Pétera Esterházyho, Imre Kertésze a především Sándora Máraie. I ve své extrémně ztížené zdravotní situaci se jí podařilo předat české kultuře to nejlepší, co moderní maďarská literatura má. Kromě nejbližší rodiny byl velkou oporou v těžké době její tatínek ing. Otto Šplíchal, jehož příběh pro Paměť národa nahrály děti ze ZŠ Palmovka v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

S Václavem Havlem

Kromě profesní dráhy na univerzitě se Evžen Gál věnoval tlumočení. Finanční ocenění špičkových odborníků vyučujících na naší nejprestižnější univerzitě bylo více než tristní, a tak nebylo výjimkou mít ne jedno, ale několik paralelních zaměstnání: pamětník tlumočil veškeré politické rozhovory, oficiální i neoficiální, které se odehrávaly mezi Maďarskem a Českem – návštěvy prezidentů, premiérů, předsedů parlamentů, Senátu – a byl také šéfredaktorem maďarského časopisu.    

Od počátku devadesátých let doprovázel prezidenta Václava Havla na všech jeho cestách do Maďarska, kromě té první. „Mám na něj velmi pěkné vzpomínky. Byl to otevřený, přirozený člověk, na nic si nehrál. Jeho politické vidění mi bylo blízké, ne ani tak v disentu, protože přece jen ta pozice člověka, který není aktivní politik v tom klasickém slova smyslu, to je jedna věc, ale ta druhá věc je, co potom jako politik v praxi udělá,“ vysvětluje Evžen Gál.

Václav Havel si velice dobře rozuměl s tehdejším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem, „byli si v lecčem příbuzní“, dodává. V roce 2009, když už Václav Havel nebyl prezidentem a jeho zdravotní potíže se zhoršovaly, byl pozván do Budapešti na vůbec první program pozdějšího oblíbeného pořadu na Dunaji Moje město. „Byl to naprosto senzační večer, kdy tam byl Havel a jeho kamarád, maďarský spisovatel, zemřel nedávno, György Konrád. To byl takový ten významný maďarský disident, oni se znali dobře, vídali se vlastně, dokonce jsem jim tlumočil, protože když už byl Havel prezident, možná ze začátku, tak se choval volněji než potom později. To si dovolil takové věci, které už potom ne, že šel večer do hospody. To už později tak úplně nešlo.“

Romové v Maďarsku

Na počátku devadesátých let, kdy se Evžen Gál zúčastnil výzkumu Obraz Romů ve středoevropském tisku, výsledná fakta ukazovala na velký rozdíl mezi Českem, kde byl výsledný obraz velmi negativní, a Maďarskem, kde byla situace opačná. Pamětník říká o tehdejším maďarském přístupu: „Jednak to udělali velmi pozitivně, že začali prosazovat spíš pozitivní vzory. Ukazovali úspěšné Romy. Prezident Göncz tomu strašně pomáhal. On byl například jedním z iniciátorů toho, že v Pětikostelí, na jihu v Pécsi, bylo založené Gándhího gymnázium. Ročně je tam 400 skvělých lidí, skvělých učitelů. Funguje to dodnes.“ Obecně lze říci, že východ země byl tradičně chudší, v devadesátých letech byla v romských osadách dokonce negramotnost, na druhé straně ve velkých městech existovala viditelná vrstva romské inteligence: básníci, spisovatelé a muzikanti.

Pražští Maďaři

Po rozpadu monarchie žil v nově vytvořeném Československu asi jeden milion Maďarů, kteří měli svoje politické zastoupení v parlamentu, vydávali deník Prágai Magyar Hírlap a vůbec vedli čilý kulturní život. Po druhé světové válce bylo přesunuto ze Slovenska do českých Sudet asi 50 000 Maďarů, kterým byl umožněn návrat na Slovensko až po únoru 1948. Asi 8000 z nich v českých zemích zůstalo. V průběhu následujících let se do Čech přistěhovali další Maďaři – buď za prací do industriálních regionů Ústecka a Ostravska, nebo na studia, jako Evžen Gál.

V roce 1990 byl založen Svaz Maďarů žijících v českých a moravských zemích. Prof. Petr Rákos i Evžen Gál byli jeho zakládajícími členy. Svaz vydával, a stále vydává, svůj časopis Prágai Tükör (Pražské zrcadlo), jehož šéfredaktorem byl krátce v samých počátcích Péter Morvay, student historie, politický komentátor, jedna z nepřehlédnutelných osobností mezi tzv. pražskými Maďary. „Byl to zvídavý, nám blízký člověk,“ řekl o něm pamětník. Zabýval se intenzivně tématem menšin. Když nedávno zemřel, označil ho Evžen Gál v článku pro časopis Demokratický střed „nezávislým středoevropským novinářem“.

V současném Maďarsku je Fidesz s Viktorem Orbánem v čele absolutním vládcem. Ovládá všechny aspekty života v zemi, má pod kontrolou téměř všechna média, omezuje demokracii a svobodu projevu v zemi. Evžen Gál se stal na krátkou dobu šéfredaktorem zmiňovaného časopisu Svazu Maďarů. Dnes říká: „Současná prezentace je pro mě nepřijatelná, nemám v úmyslu do svazu chodit. Můj poslední kontakt s nimi byl před jedenácti lety.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)