Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Amálie Gajdošíková (* 1940)

• narozena 16. prosince 1940 v Baťově nemocnici ve Zlíně

• zažila bombardování Zlína v roce 1944 i popravy partyzánů

• strýce Rudolfa Sovadinu nacisté zastřelili za pomoc partyzánům

• od roku 1958 žila s rodinou na strýcově statku v Přílepech

• pracovala jako spojovatelka v telefonní ústředně

• narodily se jí dvě dcery

• po odchodu do důchodu se věnovala šití panenek a oblečků na panenky

• její manžel se v roce 2015 zastřelil doma v ložnici

Přestože se narodila ve Zlíně, většinu života prožila Amálie Gajdošíková ve vesničce Přílepy nedaleko Holešova. Její rodina se sem nastěhovala na statek po strýci, kterého nacisté popravili na poli u nedalekých Třebětic za pomoc partyzánům. Ve vesnici se starými sedláckými grunty prožila dětství, potkávala se s poslední přílepskou hraběnkou, zažila kolektivizaci a jednotné zemědělské družstvo (JZD) v bývalém zámeckém zahradnictví, pamatuje si okupaci v roce 1968 i dobu po revoluci. 

Dětství v baťovských domcích ve Zlíně

Amálie Gajdošíková se narodila v roce 1940 ve Zlíně, jak sama říká, pravděpodobně v Baťově nemocnici. Bydleli tehdy v baťovském domku v Antonínově ulici, její tatínek Ludvík Sovadina pracoval jako řidič autobusu, který jezdil po celém Valašsku, maminka Vlasta, rozená Bakalíková, byla v domácnosti. Ani jeden z nich nebyl rodilý Zlíňák. Tatínek pocházel z Přílep nedaleko Holešova a maminka ze Žeranovic. 

Na zlínské bydlení má Amálie Gajdošíková krásné vzpomínky. Domky byly tehdy pár let staré, ve spodním patře rodina měla kuchyň a obýváček, v horním patře byla ložnice rodičů a dětský pokoj. Ve stejné ulici měl dílnu malíř a lakýrník pan Čunek, vedle v domku bydlela rodina Redlových se třemi syny, se kterými si děti Sovadinových často hrály. 

„Vzpomínám si, jak jsme si s jedním z nich hráli na tatínka a na maminku. Vzali jsme panenky a vyrazili jsme do města. Došli jsme až někam do Prštného, sedli jsme si na most nad říčkou Dřevnicí, houpali nohama, a že se nám líbilo, jak řeka plyne, naházeli jsme do ní kde co všechno včetně panenek i bot,“ vybavuje si pamětnice. Domů je přivedli až četníci, kteří je našli na skládce uhlí černé jako kominíky. 

Mami, už jsou nad Šoploní!

Amálie Gajdošíková zažila také bombardování Zlína, na které má dvě vzpomínky. „Když jsme v rádiu slyšeli, že na Zlín letí bombardéry a že jsou právě nad maďarskou Šoproní, utíkala jsem ulicí naproti mamince, která se zrovna vracela se sestrou a bratrem od doktora,“ vzpomíná Amálie Gajdošíková na roky 1944 až 1945. „Přes celou ulici jsem křičela: ‚Mami, už jsou nad Šoploní, honem, honem!‘“ Se sousedy i s rodinou se schovali do krytu nad Antonínovou ulicí, jedna z bomb však dopadla nedaleko a tlaková vlna vyrazila dveře.

Při dalším bombardování byla zničena lakýrnická dílna pana Čunka i můstek, který v jeho dílně vedl. Některý ze sousedů byl patrně zraněn, protože si pamětnice vybavuje, že se kolem válely nejen roztrhané kousky betonu, ale také zakrvácené hlávky zelí z něčí zahrádky. 

Při bombardování byla řada baťovských domků poškozena, stejně tak i domek rodiny Sovadinových, které pak evakuovali do Vizovic, do hotelu paní Mojžíšové. „Maminka mi tehdy tvrdila, že nahoře bydlí partyzáni a dole Němci,“ říká Amálie Gajdošíková. „Tehdy jsme se spolu šly podívat i do vizovického zámku, kde roste stará habrová alej. Mezi větvemi byly položené trámy a na nich viseli oběšení vlasovci, jak jim říkala maminka. Vedle nich stál povoz vystlaný jehličím a na něm ležel mrtvý voják. Měl blonďaté vlasy, z postranice mu bezvládně visela ruka a z ucha mu teka krev.“ 

Strýce nacisté zastřelili za pomoc partyzánům přímo na poli

Strýc Amálie Gajdošíkové Rudolf Sovadina ke konci války hospodařil na rodinném statku v Přílepech. Byl svobodný, pohledný, bylo mu sotva třicet let a staral se o třináct měřic polí, dobytek a koně. Když dva přílepští partyzáni zastřelili mezi Lukovečkem a Přílepy dva německé vojáky, mstili se nacisté na všech obyvatelích. 

„Strýc Rudolf tehdy vyšel na pole, které tam dodnes máme. Byl zvědavý, co se tam asi děje, ale kdo tudy zrovna šel, toho Němci sebrali,“ popisuje strýcovu popravu Amálie Gajdošíková. „Zajatce odvezli do holešovských kasáren, tam je mučili a nakonec je 23. dubna 1945 popravili v Třeběticích na poli. Strýc partyzánem nebyl, ale teta mi říkala, že jim občas pomáhal. Spávali prý u nás na půdě a jednou porazil tele, aby měli co jíst.“ V čele pohřebního průvodu pak šly družičky se zlomenou svící, které se nosívaly na pohřby svobodným lidem. Z místa popravy existuje i fotografie, kterou prý pořídil Rudolfův bratr přes knoflíkovou dírku. 

Naše krávy ze statku chodila máma dojit do družstva

Na strýcově statku pak nikdo z rodiny hospodařit nechtěl, ale Améliina maminka se práce nebála. Měla pět dětí, které potřebovaly jíst, ve vsi tehdy žilo dvaatřicet rodin Sovadinů, takže manželovu rodinu měla velmi blízko. Tatínek začal pracovat v traktorové stanici v Ludslavicích, a maminka tak na statku hospodařila se „staříčky“ sama. 

„Hospodářství jsme měli až do doby, kdy v Přílepech vzniklo JZD,“ vzpomíná Amálie Gajdošíková. „S maminkou myslím neměli moc práce. Pamatuji si, že k nám chodívali agitovat, ale maminka už byla tak unavená, že ráda svolila. Vedli od nás snad dvě krávy a to bylo všechno.“

Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v Přílepech vzniklo v bývalém zámeckém zahradnictví, ve kterém kdysi dávno býval zámecký ovčín. Vlasta Sovadinová, maminka pamětnice, sem chodila dojit krávy všech sedláků z obce. „Maminka vstávala ve dvě hodiny ráno,“ říká Amálie Gajdošíková. „Po nocích jsem ji často viděla, jak sedí na posteli a rozhýbává ruce, které ji z toho velmi bolely.“

Sestřenici Jarku internovali v Bílé Vodě

Otcova rodina žila v Přílepech a Martinicích. Otcova sestra Helena z Martinic měla dceru Jarku, která byla ve svých patnácti let velmi nemocná. Slíbila prý panence Marii Svatohostýnské, že když se uzdraví, stane se řádovou sestrou. Do kláštera pak opravdu vstoupila a Amálie Gajdošíková ji od té doby viděla sotva dvakrát. V roce 1952 Jarku internovali v Bílé Vodě, stejně jako ostatní řádové sestry, v rámci akce Ř. Na její hrob se jela pamětnice podívat až po revoluci a po dlouhém hledání na bělovodském hřbitově jej našla. Na náhrobku stálo její řádové jméno, které znělo Xista Grigerová. 

Ještě v padesátých letech se z Přílep chodilo do kostela pěšky. Podle Amálie Gajdošíkové se ranním mším říkalo „šistá, sidmá a usmá“. Její dědeček jí prý vyprávěl, že do kostela do Holešova chodili na etapy. Bylo jich totiž jedenáct sourozenců a sotva došli první ze „šisté“, zuli boty, předali je dalším a šlo se na „sidmou“.

Chodívalo se také na poutě na Hostýn nebo do Štípy. Malou Amálii Gajdošíkovou maminka oblékla do bílých šatiček, vlasy natočila na papírky namočené v cukrové vodě a celá rodina vyrazila. Napřed na mši do Holešova, pak přes Slavkov na Hostýn, víc než šestnáct kilometrů jednou cestou. Ve škole se o tom ale nesmělo mluvit. 

Přílepský zámek a poslední hraběnka

Rodina Amálie Gajdošíkové (tehdy ještě Sovadinové) bydlela na samotě, které se v Přílepech říkalo Na Větřici. Nad samotou už byl jen les, kam poslední přílepská hraběnka, Terezie Seilernová, chodila se svou společnicí na procházky. Od zámku vedla nahoru ke kapličce lipová alej, kam se v máji chodilo na mše, a hraběcí rodina tady nikdy nechyběla. 

V roce 1945 byl zámek zestátněn, vznikla tu mateřská škola a Amálie Gajdošíková vzpomíná, jak s ostatními dětmi prolézala kočárovnu a objevovala stará zámecká tajemství. V té době tady fungovala školka, jen vchod do zámku tehdy ještě býval ze strany parku, od Holešova. 

Později v zámku fungovala porodnice a gynekologie. Narodilo se tu více než 21 000 dětí, kterým se říkávalo „princezny a princové z Přílep“. Paní hraběnka zemřela v roce 1952 a zámek odkázala své společnici. Přílepští chtěli po revoluci zámek získat pro obec, a proto se za ní tehdejší starosta vypravil do Vídně. Společnice paní hraběnky souhlasila pod podmínkou, že v zámku bude zdravotnické zařízení. Vznikly tak plány pro domov důchodců, ze kterých však nakonec sešlo, a zámek nějakou dobu chátral. Od roku 2018 obec zámek opravuje. 

Dědku, máš strýce v Gruzii prezidentem

Amálie Gajdošíková sice začala studovat obuvnickou školu v tehdejším Gottwaldově, tolik se jí ale stýskalo po domově a po Přílepech, že školu nedokončila a nastoupila do tehdejšího národního podniku Svit Gottwaldov, kde šila trampky a přišívala jazyky. 

Ve svých osmnácti letech se vdala za Miroslava Gajdošíka z Přílep, narodily se jí dvě dcery a později pracovala jako telefonistka na poště až do svých padesáti let. V té době ústředna končila, a proto Amálie Gajdošíková přešla do kroměřížského Telecomu, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu. Spojovatelku tak dělala téměř celý život. 

Na ústředně pracovalo dvanáct spojovatelek, střídaly se ve směnách v nonstop provozu. Některé spojovaly meziměsto nebo mezistátní hovory, jiné zase ty místní. Na starosti měly hlavně podniky a úřady a jejich práce byla vázána mlčením. Přesto se často doslechly, kde sehnat levně materiál na stavbu nebo nedostatkové zboží. 

V roce 1968 však ještě pamětnice pracovala v holešovské Tonetovce, když město obsadily sovětské tanky. Amálie Gajdošíková tehdy spěchala domů, vzala děti k rodičům Na Větřici a odtud společně sledovali, jak se na letišti šikují sovětské tanky. „Náš dědek, můj tchán, byl poloviční Gruzínec,“ popisuje dobu okupace pamětnice. „Pamatuji si, jak sedí s mladými ruskými vojáky na mezi a debatuje s nimi, i když rusky neuměl ani slovo. Jeho maminka totiž pracovala v cukrovaru, kde byli za války zajatci. S jedním z nich, s gruzínským vojákem, tehdy otěhotněla. Slíbil jí, že ji vezme s sebou domů do Gruzie, ale když přišla s rancem šatů a peřin do cukrovaru, vojáka nikde nebylo. Dodnes jsme se nedozvěděli, jestli utekl, nebo jestli dostal rozkaz a musel odjet. Jmenoval se Sakašvili, stejně jako pozdější gruzínský prezident. Z dědka jsme si pak utahovali, že má strýce prezidentem.“ 

Manžel by nesnesl, aby se o něj někdo staral, vyřešil to proto po svém

Temnou vzpomínkou je pro Amélii Gajdošíkovou také smrt jejího manžela, který odešel v roce 2015. Bydleli spolu od svatby v přílepské části, které se říká Letná. Po válce se jí ale přezdívalo spíš „Hladová ulice“, protože tu bydleli dělníci, zatímco statkáři měli grunty spíš kolem zámku v centru obce. 

Manžel Amálie Gajdošíkové trpěl od dětství plicními chorobami, prý také proto, že ho často hlídali „staříčci“ s tuberkulózou. Od svých šestnácti let také silně kouřil, často jezdil do lázní a plicních léčeben. Po operaci srdce se mu dýchání ještě zhoršilo. Společně manželé Gajdošíkovi pečovali dlouhá léta o maminku – ležáka, a to pan Gajdošík nikdy nechtěl dopustit. Jako starý myslivec by prý radši šel do lesa a zastřelil se. 

„Ten den jsem měla takové divné tušení. Chtěla jsem, aby manžel šel znovu do nemocnice, ale on se zapřísáhl, že už do žádné nepůjde. Odskočila jsem si ke kamarádce na kafe, ale co jsem ho pila, měla jsem takové nutkání vyrazit domů. Přijdu dom a cítím střelný prach, ale nedošlo mi hned, co se děje. Našla jsem ho v ložnici. Ani do toho lesa nedošel...“ 

Nejstarší čarodějnice v okrese

Amálie Gajdošíková prožila celý život v Přílepech a dodnes žije v chalupě, která patřila manželovým rodičům. Pečuje o vnoučata a pravnoučata, a když je potřeba, obleče se pro vnučky klidně i za čarodějnici a vyrazí na maškarní jako nejstarší čarodějnice v okrese, jak o sobě sama říká. 

Z hraček a panenek, které jí dcery vozily jako staré krámy, se také stal její největší koníček. Kromě šití oblečků na panenky se v důchodu věnuje i šití čarodějnických panenek, kterých ušila přes tři stovky. Svou sbírku hraček a panenek vystavovala také v přílepském zámku. 

Dodnes jezdí pamětnice na výlety do Luhačovic, kde se potkává s partou přátel, a když je třeba, vyleze na střechu zkontrolovat, jestli neteče, nebo sedne na autobus a vyrazí do města pro novou sekačku.