Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Gajdorus (* 1942)

• narozen 25. ledna 1942 v Uherském Hradišti

• od roku 1944 žila rodina v Mikulově

• po komunistickém puči 1948 byla jejich rodina označována za buržoazní

• pamětník byl nejprve kvůli třídnímu původu vyloučen z vysokoškolských studií

• nakonec mohl vystudovat VŠCHT

• od podzimu 1965 nastoupil do podniku PMV Hlinsko

• na jaře 1968 zakládal ve Ždírci nad Doubravou hnutí KAN

• 21. srpna 1968 ze střechy podniku nechal odstranit strženou rudou hvězdu

• roku 1971 za tento čin odsouzen ke třem rokům podmínečně

• pracoval v lese a poté převážně v dělnických profesích

• Státní bezpečností veden jako nepřátelská osoba

• v letech 1990–2002 působil ve funkci místostarosty Ždírce nad Doubravou

Otec Miloslava Gajdoruse na začátku 20. let minulého století opustil spolu se svým bratrem Československo. Rozhodli se odcestovat a hledat štěstí v Jižní Americe. Miloslavův otec vystudoval v Buenos Aires lékařskou fakultu a později v přístavním městě Recife vlastnil dokonce továrnu s výrobou kosmetiky. Stesk po domovských kopcích ho ale přivedl zpátky do Čech. Domů se vrátil jako svobodný třicátník s bohatou zkušeností ze zámoří. Jeho pobyt v zahraničí byl ale po únorovém puči jedním z důvodů pozdější komunistické perzekuce. Po svém návratu začal pracovat v Uherském Hradišti a seznámil se s mladičkou Marií Chmelařovou, která se teprve učila v místní hospodyňské škole. Jejich sblížení časem vyústilo v svatbu. Mladý pár se za našetřené peníze nastěhoval do pořízené vily v nedalekém Veselí nad Moravou a 25. ledna 1942 se jim narodil jejich prvorozený syn, který jméno Miloslav dostal po otci.

Nejmladší řidič v Mikulově

Miloslavovy rané vzpomínky na dětství patří spíše poválečným rokům. Rodina Gajdorusových se v roce 1944 přestěhovala z protektorátu do Mikulova (tehdy v obsazených Sudetech, tedy na území tehdejší hitlerovské německé říše). Miloslav Gajdorus starší přijal nabídku práce prokuristy v tamním vinařském podniku. Svému synovi pořídil šlapací autíčko na kuličkových ložiskách, s kterým pak drandil a kličkoval mezi dřevěnými dubovými bečkami, uloženými ve vinařských sklepeních. Když už mu sklep nestačil, vjel s autíčkem přímo do ulic, kde ho zastavil policejní strážník. „Takhle to nejde, hochu. Na tohle už musíš mít řidičský průkaz,“ promluvil četník k mladému řidičovi. „A kde ho seženu?“ zvědavě se dožadoval Miloslav, kterého strážník poslal na policii. Tam se podivili, s čím za nimi mladý hoch přišel, ale řidičskou legitimaci mu prý nakonec skutečně vystavili.

Kolarczik a Kolařík

Život v pohraničí však nebyl žádnou idylkou ani po politickém převratu v roce 1948 a rodina Gajdorusových se uchýlila k přestěhování na Vysočinu, blíže k matčiným rodičům, kteří žili v Krucemburku. „Proč jsme odešli z Mikulova, je dobrá otázka. Otec plynně hovořil několika jazyky, a protože strávil třináct let v Americe, gestapu v Mikulově byl trnem v oku. Hlavně jednomu kápu, který se jmenoval Kolarczik. Ten otce dostal až do brněnské věznice bývalých Kounicových kolejí, odkud se otec velice problematicky za pomoci známých dostal. Je jasné, že vedle pana Kolarczika se těžko žilo všem poctivým lidem. Navíc když po osvobození se pan Kolarczik stal panem Kolaříkem a pokračoval ve stejném stylu v dresu bolševika. Začínal jsem tušit, jak úchylná je komunistická ideologie. To byl můj první, i když nepřímý kontakt s bolševiky,“ vysvětluje Miloslav Gajdorus. 

Souvislostem ale ještě tehdy nerozuměl, a tak není divu, že později při studiích osmileté školy v Přibyslavi vstoupil do Pionýra. Jeho otec si našel místo správce konzervárny v podniku Pribina v Hesově, kde se rodina Gajdorusových zabydlela. K době i místu se vztahuje spousta klukovských alotrií, které Miloslavův tatínek musel před ředitelem školy žehlit, jinak by synovo vysvědčení zdobila nepříliš chvályhodná trojka z mravu.

Na vysokou školu bez víry v Boha

Osmiletku ale Miloslav absolvoval s vyznamenáním. Toužil však ve studiích pokračovat na gymnáziu, a jelikož byl i sportovně aktivní, po prvním ročníku stráveném ve Žďáru nad Sázavou přestoupil na gymnázium do Havlíčkova Brodu. Během studijní štace hájil barvy místního hokejového družstva, a dokonce si s dorostenci zahrál i prestižní ligovou soutěž. Přesto mu Jaroslav Holík doporučil držet se raději studijních zájmů, pro které měl Miloslav větší předpoklady. Před dokončením posledního ročníku dostal od profesora českého jazyka Eliáše otázku, zda věří v Boha. „Popravdě jsem odpověděl, že věřím. Protože jsem se hlásil na vysokou školu, řekl mi, že si píše, že nevěřím. Měl totiž zájem o to, abych se na vysokou školu dostal. To už jsem věděl, že společnost je rozdělená a že je něco naprosto špatně, což jsem poznal už za tři měsíce po nástupu na VŠCHT v Praze.“

Přijímací zkoušky Miloslav úspěšně složil a na Vysokou školu chemicko-technologickou ho v roce 1959 přijali. Jenže neuběhly ani tři měsíce a Miloslav byl předvolán na děkanát. Bylo mu sděleno, že ze studií je s okamžitou platností vyloučen, že prý jejich rodina žije buržoazním způsobem a že rodiče mají záporný vztah k socialistickému zřízení. Rozhodlo se tak poté, co z Přibyslavi přišlo udání domovní důvěrnicí. Tehdy Miloslav pochopil fungování komunistické ideologie. Z Přibyslavi, která stála u jeho sportovních počátků, cítil teď zradu, a proto se rozhodl svoji působnost přesunout do nedalekého Krucemburku, obce, která v letech komunistické vlády nesla „neněmecký“ název Křížová. Dokonce přestoupil i do fotbalového oddílu Ždírce nad Doubravou, kde brzy poté poznal i svoji pozdější manželku. Zaměstnat se nechal v n. p. ŽĎAS jako ještěrkář, jeřábník a pomocný plánovač. Jenomže stále si přál doplnit vysokoškolské vzdělání. A tak si po roce stráveném v dělnické pozici na sebe nechal vypracovat kádrový posudek a obratem ho zaslal zpět na ředitelství vysoké školy. Posudek bral v potaz jeho dělnické působení v závodech, a tak byl ke studiu znovu přijat. Ročníky postupně proplul a v červnu 1965 získal inženýrský titul.

Mladý inženýr se jim hodil

Miloslav Gajdorus se po promoci nechal zaměstnat v n. p. Pribina, ovšem plat čerstvého absolventa vysoké školy nestál za nic. Na podzim se mu naskytla slibnější pracovní příležitost – práce technologa v PMV (Průmysl mlékárenské výroby) Hlinsko, kam byl také přijat. Na vedoucích pozicích, a to včetně ředitele, se vyjímali převážně vybraní komunisté, kteří svá křesla spíš než díky pracovním dovednostem získali díky svým stranickým zásluhám. Mladý inženýr se znalostmi v potravinářském oboru se jim náramně hodil. Když přišel rok 1967 a podnik se chystal vyjednat odprodej vakuové odparky značky Ziemann Holvrieka, na Miloslava Gajdoruse plynule hovořícího německým jazykem převedli vyjednávání o prodeji včetně montáže a pozdějších oprav zařízení. Na jeho zásluhy si však později málokdo vzpomněl.

Politické hnutí KAN

Rozvolněná celospolečenská atmosféra na jaře 1968 umožnila vznik nezávislých hnutí K 231 (Klub bývalých politických vězňů) a KAN (Klub angažovaných nestraníků). KAN sdružoval všechny zájemce o politickou angažovanost, kteří nechtěli být členy komunistické strany nebo jiné organizace komunisty kontrolované Národní fronty. Do dění se tehdy zapojil i Miloslav Gajdorus. „Věděl jsem, že nemohu zůstat stranou, a proto jsme ve Ždírci s panem Uchytilem a Horníčkem KAN založili. Odjeli jsme na domluvenou schůzku s doktorem Janem Štěpánkem a inženýrem Rudolfem Battěkem, konala se v Praze na půdě Vysoké školy chemicko-technologické. Když se o založení strany dověděli místní, začaly nám chodit přihlášky a zakrátko jsme měli 45 členů. Ovšem tato aktivita mi později byla přičtena jako přitěžující okolnost.“

Nařídil jsem, aby hvězda byla zlikvidovaná

Vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se rozplynuly tužby a přání všech, kdo snili o postupné demokratizaci společnosti. Na tento den vzpomíná Miloslav Gajdorus následovně: „Celou noc jsem poslouchal rozhlas a ráno jsem přijel do zaměstnání o čtvrt hodiny později. Ze zastávky už jsem viděl, že monument fabriky, sovětský symbol, je pryč. Začínalo být teplo a ta pěticípá rudá hvězda ležela jen na lepenkové střeše. Došlo mi, že během dne se ta těžká ocelová konstrukce může zarýt do lepenky. A v případě, že by začalo pršet, tak by dešťová voda mohla natéct do sunaru. Nařídil jsem tedy, aby hvězda byla zlikvidována. A to byl začátek mého konce. Tenkrát nikdo nic neříkal, jelikož vpád vojsk byl příliš živý.“

Netrvalo to dlouho a celá událost se začala prošetřovat. Miloslavovi bylo řečeno, že se jednalo o organizovanou akci, která musela mít svého velitele. Ačkoliv zjistil, kdo za svržením hvězdy stál, nikoho z aktérů neudal a sám tak nervózně a s obavami vyčkával následků. V podniku sice setrval, ale z tehdejší pozice vedoucího kondenzačního a sušárenského provozu byl přeřazen k tzv. nádvorní partě, kde dělal vykladače vagonů. 

Fyzická práce mu nevadila, ale nedávalo mu smysl, proč by za dělnickou prací měl dojíždět do Hlinska, když dělníkem může být i doma ve Ždírci. Odchod ze zaměstnání ale ukázal jeho vydědění na okraj společnosti. „Jakmile jsem přišel do JZD nebo kamkoliv jinam, nikdo se se mnou nebavil. Neexistoval jsem. Až když jsem zašel k lesákům, což bylo poslední alternativou, přijali mě. Byl tam velice příjemný kolektiv. I přestože věděli, co mám za sebou, vycházeli mi vstříc. Musím zmínit světlou osobu pana Josefa Semeráda, který mi velmi pomohl. Napřed mi do ruky svěřili pilu, abych se s ní naučil dělat. A zakrátko mi dali na starost i lesáckou partu.“

Tříletá podmínka za svržení rudé hvězdy

Mezitím přišlo Miloslavu Gajdorusovi v roce 1971 předvolání k soudnímu líčení do Havlíčkova Brodu. Důvod – likvidace spontánně odstraněné rudé hvězdy ze střechy továrny v srpnových dnech roku 1968. Nakonec si vyslechl rozsudek „Je vinen za urážku státu, rasy a přesvědčení“ a okresní soud opouštěl s vyměřeným tříletým podmínečným trestem. K svržení rudého monumentu mu mimo jiné přičetli založení a organizování politického hnutí KAN. Další přitěžující okolností bylo, že v květnu 1969 se na veřejných místech ve Ždírci nad Doubravou objevilo několik ručně zhotovených plakátů, které svým obsahem údajně hanobily SSSR. Bezpečnostní složky pachatele nedopadly, a tak tuto protizákonnou činnost i bez jakýchkoliv důkazních materiálů přičetly Miloslavu Gajdorusovi. Ve skutečnosti však tento čin nespáchal ani se na něm jinak nepodílel. Státní bezpečnost označila jeho osobu za nepřátelskou (NO) a zavedla na něj svazek s krycí přezdívkou Mlíkař a později Lesník. Nastaly těžké roky balancování na hraně propasti obav a nejistot z budoucnosti. [viz Dodatečné materiály]

Miloslav Gajdorus po čtyřech letech namáhavé fyzické práce v lese onemocněl s páteří. Uvědomil si, že práci na čerstvém vzduchu bude muset opustit. Jako dělník se navrátil do hlinecké mlékárny, kde mu ředitel přislíbil, že by se časem mohl přece jen vrátit do své pozice vedoucího provozu. Jenže se ukázalo, že ředitel své přísliby využíval jen k tomu, aby jim titulovaný potravinář poradil v nesnázích, kdykoliv si ho zavolají. Trvalo tak další tři roky, než Miloslav pochopil, že tudy cesta nevede, a s hlineckou mlékárnou se nadobro rozloučil. Od své potravinářské profese, o jejíž studium v mládí tolik usiloval, tak tehdy upustil. Následovalo pak ještě několik vystřídaných dělnických zaměstnání. I tady byl pro své znalosti a zlepšovací návrhy opakovaně a často vedením podniků zneužíván. Nebylo tomu tak vždy a našly se samozřejmě i světlé momenty. 

Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 nebyl Miloslav Gajdorus nikdy soudně rehabilitován ani jinak odškodněn. Po listopadových událostech byl zároveň zvolen do funkce místostarosty Ždírce nad Doubravou. „Jeden kamarád za mnou přišel s tím, ať se dostavím do místní restaurace U Lázničků, kvůli jednání o budoucnosti Ždírce. Probíhala úvodní zasedací schůze, kde jsem byl zastupitelstvem navržen jako starosta. Odmítl jsem, jelikož takové ambice jsem nikdy neměl. Do funkce se ale velice hodil můj kamarád Honza Martinec. Ten byl pro takovou pozici jako stvořený. Stal se tak starostou a já jeho zástupcem.“

Ihned začali s postupnou likvidací černých skládek, kterých bylo všude kolem plno. Nechali vybudovat také čistírnu odpadních vod nebo vodovod. V druhé polovině 90. let sem zavedli zahraniční investory, kteří na severu a jihu Ždírce vybudovali průmyslovou zónu, v níž našly své zaměstnání stovky lidí. V roce 2000 byl obci Ždírec nad Doubravou přidělen titul města. Roky postupem běžely a síly ubývaly, a tak se o dva roky později, v roce 2002, Miloslav Gajdorus po dvanácti letech služby pro město postu místostarosty vzdal. V roce 2018 sepsal dílo „Demokracie po česku aneb tušení zrůdných souvislostí po tichém převratu r. 1989“, pro které hledá nakladatele.