Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Koloman Gajan (* 1918  †︎ 2011)

• narozen v roce 1918 jako Koloman Edelmann v ortodoxní židovské rodině na slovenské Šariši

• maturoval na Židovském reformním reálném gymnáziu v Brně ve školním roce 1939/1940.

• účastnil se přípravného tábora sionistické mládeže na vystěhování do Palestiny na Křivoklátsku

• do března 1942 pobýval v českých zemích

• před hrozbou zatčení ilegálně odešel na Slovensko

• skrýval se pod falešnými dokumenty na jméno Jan Gajan

• zapojil se do domácího odboje, v prosinci 1944 byl zatčen

• prošel šesti koncentračními tábory v Sachsenhausenu, Bergen-Belsenu, Kauferingu, Landsbergu, Lauingenu a Allachu

• po válce se usadil v Praze a vystudoval historii na FF UK (V roce 1952 získal titul PhDr.)

• v letech 1945 – 1969 člen KSČ

• po roce 1969 dostal zákaz publikační a pedagogické činnosti v oboru

• zemřel 27. prosince roku 2011.

Historik Koloman Gajan se narodil v krátce po vzniku Československa v roce 1918 jako Koloman Edelmann, sedmý z devíti dětí v ortodoxní židovské rodině v Hamborku, malé vesničce v Šariši na východním Slovensku. Příjmení Gajan přijal po skončení druhé světové války jako upomínku na to, že takřka dva roky (1943-1945) mu jeho falešná identita pod jménem Ján Gajan zachraňovala život ať již ve východoslovenském Prešově tak i později v nacistických koncentračních táborech.

Po ukončení obecné školy začal studovat  na židovské náboženské škole v Prešově.  Poté přešel na Spolkové židovské reformní reálné gymnázium v Brně, kde maturoval ve školním roce 1939/1940. V roce 1940 byl krátce zatčen Gestapem, spolu s ním byla zatčena rodina německo-židovská rodina Fleischerů, u kterých bydlel od dob studií na gymnáziu.

S velkým štěstím ho na Gestapu po pár dnech propustili. „Já jsem byl také zatčen a vězněn v Kounicových kolejích. Při výsleších to vypadalo nejdřív velice špatně, sebrali mi všechny materiály. Zjistili, že jsem v tom „Techelet Lavan“ (hnutí sionistické mládeže – pozn. autora). Vyšetřovatel mi tak říkal, že jsem velezrádce, ale potom při dalších výsleších ho vystřídal jiný. Ten mi říkal, že nemá čas se mnou se zabývat, že jsem slovenský občan a ať koukám a odejdu odsaď, tedy na Slovensko. Že on má dneska svatbu a že si se mnou nebude kazit náladu.“

To se odehrálo v roce 1940. Neposlechl a neodešel na Slovensko, z Brna však pro jistotu zmizel. Odjel na přípravný tábor sionistické mládeže na Křivoklátsku. „V Brně Němci každý večer pochodovali v Brně, po některých ulicích, na místech, kde bydlelo více židů. Já jsem bydlel na Ponávce. Tam provolávali různá hesla: Juden heraus a podobná hesla. Z Brna jsem odešel koncem čtyřicátého roku. Tehdy ještě existovala Hachšara. To je zemědělská příprava na vystěhování do Palestiny.“

Do března 1942 pobýval v českých zemích, když začalo hrozit, že bude povolán do transportu ilegálně odešel na Slovensko. „Věděl jsem, že pod svícnem bývá tma. Jel jsem na hranice vlakem a vstoupil jsem do vagonu, kde byli němečtí důstojníci. Nejen, že jsem nechtěl do žádného tábora, do žádného Terezína, nevypadal jsem také židovsky, měl jsem tehdy ještě blond vlasy, navíc mluvil jsem docela dobře německy. Byl jsem v té německé rodině a také jsem se učil na gymnáziu. To všechno rozhodlo, že žádný transport nenastoupím.“

Zprvu přežíval u své sestry, později si opatřil falešné dokumenty na jméno Ján Gajan a mohl si najít práci v prešovském dřevozpracujícím podniku. Jeho nadřízeným byl Karol Miklánek, který mu zprostředkoval napojení do slovenského domácího odboje. Za Slovenského národního povstání, díky své znalosti němčiny sloužil jako spojka pro jednání podniku s německou „Feldkomandaturou“, která za německé okupace Prešova fakticky vládla městu. Jelikož byl židovského původu, velmi dobře si uvědomoval riziko prozrazení. Podařilo se mu však získat důvěru vojenského velitele a v nestřeženém okamžiku na německém vojenském velitelství orazítkoval čisté papíry německými vojenskými razítky. Tyto dokumenty později na podzim 1944 pomohly mnohým slovenským odbojářům. V prosinci 1944 byl však v Prešově na jakési udání zatčen. Mezi lednem a květnem 1945 prošel šesti koncentračními tábory v Sachsenhausenu, Bergen-Belsenu, Kauferingu, Landsbergu, Lauingenu a Allachu. Nejhorší podmínky byly v Bergen Belsenu, lágr byl naprosto přeplněný, brzy se naštěstí dostal do jiného lágru v Lauingenu. Zde onemocněl tyfem, nemoc naštěstí neměla tak nebezpečný průběh.

„Chodila tam jednou týdně, nebo snad jednou za tři čtyři dny esesácká zdravotní komise, která odvážela jednak mrtvoly, tak i těžce nemocné a likvidovali je. Byl jsem u východu baráku, dokonce jsem cítil, že nějaký „dobrý“ člověk mi v noci sundává boty. Měl jsem boty i po výměnách docela obstojné. Někteří neznámí mne tedy už odepsali. Když přišla ta komise, tak bylo zapotřebí, aby každý, kdo je schopný, zahlásil své číslo a „Melde gehorsam“ a „gesund“. Prostě, že je v pořádku, ale hlavně se postavit do pozoru. Mezi vězni byla také solidarita. Já jsem viděl jak se kamarádi koukají jestli vstanu nebo ne a skoro bych řekl, mne hypnotizovali, abych vstal a hlásil se. Jak se to stalo, to do dnešního dne nemůžu říct, ale vstal jsem. Řekl jsem: Číslo, „Melde gehorsam, gesund.“ Neměli čas se nikým dlouho zabývat, tak šli dál. Hned poté jsem upadl. Kamarádi mne odvezli za barák, bylo to v březnu, zrovna svítilo sluníčko. Bylo to nějaké místo, které nebylo moc hlídáno, tak zřejmě to březnové sluníčko mne uzdravilo, dávali mne tam každou chvíli, kdy to bylo možné. Nosili mi tam vodu a nějaký kousek chleba. Nějak zázrakem jsem se z toho dostal.“

Z osmi sourozenců válku přežili jen další dva bratři, oba rodiče zahynuli. Po roce 1945 se usadil v Praze a vystudoval historii na Filosofické fakultě UK (1952 – PhDr.). Z vděčnosti k francouzským maquistům, které poznal v Landsbergu si zapsal též francouzštinu. Profesionálně se věnoval historii dělnického hnutí, později mezinárodním vztahům v 20. století, do roku 1969 vyučoval na FF UK. V koncentračním táboře poznal komunisty, krátce na to vstoupil do strany, až do roku 1969 byl členem KSČ.

Politické oteplování roku 1968 pro něj znamenalo možnost výjezdů na univerzity v západním Německu, okupace byla pro něj nepříjemným zklamáním, ale nikoliv velkým překvapením. Předpokládal, že to tak Sověti nenechají. Předvečer 21. srpen 1968 prodiskutoval se svým známým, shodou okolností osobním lékařem presidenta Ludvíka Svobody. Za normalizace měl zákaz publikační a pedagogické činnosti ve svém oboru, působil jako lektor jazyků v Parku kultury, publikoval však po krycími jmény svých kolegů. Naštěstí jeho přímý nadřízený na Filozofické fakultě počkal nějakou dobu s tím, aby si mohl najít relativně „slušné“ místo, kde by mohl pracovat i přes svůj špatný kádrový profil, propuštěn z univerzity byl až v létě 1971. Po mnoha odmítnutích se mu podařilo najít práci jako lektor jazyků – francouzštiny a němčiny v Parku kultury (dnešním Výstavišti). Po roce 1990 několik let znovu přednášel na FF UK. V současnosti žije v Praze – Dejvicích.

50. léta na Filozofické fakultě UK

Koloman Gajan se zabýval vysoce citlivým tématem historiografie 50. let – dějinami dělnického hnutí. Jak dnes hodnotí svoje působení na fakultě a svoji vědeckou činnost v 50. letech?  

„Nejdříve jsem dělal francouzskou revoluci a pak revoluci v roce 1948. Potom jsem se zabýval dělnickým hnutím a potom komunistickou stranou. První větší věc, kterou jsem napsal je příspěvek ke vzniku KSČ. – Máte pocit, že jste to napsal tak, jak jste to chtěl napsat? – (…) Napsal jsem to tak, jak se sama Komunistická strana prezentovala. (…) Neměl jsem to dělat. Pak jsem viděl, že ta moje práce rok ležela v Ústavu dějin KSČ, který všechny tyto věci musel schvalovat. Neměl jsem tušení, tak jsem byl blbý a naivní, že když píši o komunistické straně, že když tam mám plno Gottwaldů, Leninů, Stalinů a Marxů, (že to budou cenzurovat). Dnes bych to napsal jinak.“ 

Neměl někdy pocit, že někomu mohl ublížit ať už jen tím, že zasedal v nějaké komisi a nepostavil se proti výsledkům této komise? Na to profesor Gajan odpovídá, že si ničeho špatného není vědom: „Pořád se psaly posudky. V každém se psalo: Gajan je málo bojovný, málo průbojný, málo bolševický. Vždy jsem se pokoušel, pokud byly nějaké sporné věci, to nějak zešolichat, zmírnit nebo podobně. Vyloučeno není nic. Po celou dobu, na francouzštině, kde byli nekomunisti, jsem měl po celou dobu s nimi dobré vztahy. -  Někteří, ale byli možná vyhozeni?-  Ano byly komise. Byly komise celofakultní a pak byly takzvané trojky. Záleželo dost na tom, kde stál v čele té trojky.  (…)  Vím, že naše předsedkyně byla Želmíra Kálalová. To byla také osoba mírná a ušlechtilá, která mírnila radikalismus. Nic nemůžu vyloučit. Jednou jsem napsal, že pokud by se něco takového stalo a někdo by si pamatoval, tak bych se omluvil.“

Snažil se prý vždy vidět lepší stránky studentů a mnohokrát se jich zastával. Jako příklad uvádí výborné vztahy, které má dodnes se svými žáky, mezi něž patří i bývalý ministr školství prof. Piťha.

Proč vlastně tolik lidí začalo věřit ideálům komunismu a tomu podřídili veškeré své jednání? Koloman Gajan to vysvětluje na svém a manželčině příkladě. V jeho případě prý rozhodla zkušenost z koncentračního tábora. I když už v předúnorové době věděl o krutostech sovětského režimu, přečetl si i dílo Andrého Gida, které napsal po návratu ze Sovětského svazu, přesto on i další jemu podobní věřili, že stalinská sovětská politika nebude mít tak velký přímý vliv na dění v Československu (Střední Evropě).

Jeho manželka Alena pocházela z tradiční katolické rodiny, tchýně Kolomana Gajana byla takřka až bigotní katolička. Jeho manželka, dnes již nežijící, chtěla tak vstupem do komunistické strany jednak změnit starý svět, ale jednalo se v jejím případě i o generační revoltu, proti své rodině. Jeho manželka byla prý v 50. letech radikálnější komunistka než byl Koloman Gajan, její nadšení pro komunismu však o to rychleji vyprchalo. Další roli mohlo mít i to, že Češi jsou tradičně plebejským a rovnostářským národem. 

Listopad 1989

Co se pro vás změnilo v listopadu 1989? „Pro mne se toho změnilo hodně. Přestože jsem byl už v důchodovém věku, tak mne pozvali zpátky na univerzitu a byl jsem rehabilitován. Ještě tři nebo čtyři roky jsem byl pak veden jako řádný profesor a měl jsem přednášky a semináře. Ještě i poté jsem měl nějaké přednášky, ale ne pravidelně.

Při těch změnách, co jsem měl v životě, přišlo jedno pozitivní v mém životě, kromě mé svatby s mojí manželkou Alenou. (…) Na konci osmdesátých let se oživovaly různé organizace a spolky, které předtím existovaly. Mezi nimi i Masarykova společnost. Když bylo padesáté výročí úmrtí T.G.Masaryka.“

Při této příležitosti se sešla skupina především historiků, nejvíce bylo těch, kteří měli zákaz činnosti. Následující rok, 1988, požádali režim o znovuobnovení Masarykovy společnosti, protože tato nebyla nikdy formálně zrušena. Této žádosti nebylo komunistickým režimem vyhověno. „Budeme se tvářit, že Společnosti nikdy nezanikla a existovala dál. Podobně na tom byla i Společnost bratří Čapků.“

Společnost se tak začala scházet i bez souhlasu úřadů v bytech dvou nejvýznamnějších zakladatelů historika dr. Karla Kučery a Masarykovy vnučky Anny Masarykové. V devadesátých letech předsednictví Masarykovy společnosti přešlo na profesora Kolomana Gajana, který se již po mnoho let také ujímá čestné funkce moderátora schůzí Masarykovy společnosti.

Mnichovské události

Co jsem si myslel jako dvacetiletý kluk? Měli jsme heslo, než žít na kolenou, je lepší  bojovat. Můj starší bratr, který poté odjel do Palestiny, byl mobilizovaný v armádě. Vrátil se celý nešťastný. Na druhé straně jsem tehdy Benešovi věřil, musím říct. Abych patřil k takovým těm bojovným, tak to jsem nebyl.

Měli jsme bojovat? Na tuto otázku se Koloman Gajan už dívá s odstupem profesionálního historika. „No podívejte se, to je kardinální otázka, která zůstane nezodpovězena v tom smyslu, respektive tak, že jedna část bude toho názoru, že se mělo bojovat i za cenu porážky. Druhá část je přesvědčena, že to nešlo. Já jsem teď napsal stať a podle toho, co jsem přednášel, jsem dospěl po studiu všech pramenů a všech okolností, že ten Beneš chtěl jako málokdo bojovat. To nejsou jenom fráze, co říkal v mnichovských dnech, že byl připraven padnout a tak dále. Pak se  to změnilo. Dávali stále větší a větší požadavky, dali možnost aby se Československo rozhodlo samo a mobilizovalo se. Konečně byla situace, kdy bude možnost se bránit, ať to dopadne jak chce. Beneš věřil, že přeci jen se změní i veřejné mínění v Anglii a ve Francii, na tom Západě, že přijdou i jiní politici. V to on stále doufal. Pak se ukázalo, že tomu tak není.“