Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Moje největší životní rozhodnutí trvalo deset vteřin. Každá doba má své výzvy
narozen 29. července 1929 v Hamburku, pochází z české židovské rodiny
otec i jeho bratři bojovali v první světové válce
období druhé světové války přečkal s matkou ve Švýcarsku
bratr s otcem deportováni do koncentračních táborů, kde otec zemřel
po válce vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze
v 50. letech pracoval jako technolog v Rudníku, poté v pražských Závodech průmyslové automatizace
po kádrových čistkách v druhé polovině 50. let poslán na rok do kladenských hutí
v roce 1965 jej oslovila československá vojenská rozvědka kvůli spolupráci
krátce nato s manželkou Věrou emigroval do USA
v Kalifornii se přátelil i s Oldřichem Kýnem nebo Ivanem Havlem
po sametové revoluci opakovaně zavítal do Česka
zemřel 6. listopadu 2022
Coby židovský chlapec se slovanskými kořeny vyrůstající v Třetí říši měl velké štěstí – kvůli zdravotním problémům vycestoval krátce před válkou do Švýcarska. Roční ozdravný pobyt se protáhl na sedm let. V poúnorové Praze pak získal inženýrský titul, avšak nevhodný kádrový profil mu v padesátých letech zajistil rok v kladenských hutích. Nesvoboda a tlak tajných služeb ke spolupráci jej v šedesátých letech přiměly emigrovat potřetí. „Rozmýšlel jsem se asi deset vteřin a říkám: ,Dobrý.‘ Bylo to mé největší rozhodnutí v životě. Každá doba má své výzvy a musí se vždycky udělat to nejlepší pro to nějak přežít,“ vypráví Stephen Gaertner.
Stephen Gaertner se narodil 29. července 1929 v Hamburku. Matka Editha (1903-1984) pocházela z jižních Čech, otec Erich (1890-1942) ze Svijan na Liberecku. Do Německa se rodiče přestěhovali po první světové válce, kterou otec – stejně jako jeho bratři – strávil na frontách. V Hamburku pak Erich Gaertner vedl speditérskou společnost. „Občas mě otec vzal do přístavu, jeho klienti utíkali [před sílícím nacismem] do zahraničí a on jim to zařizoval. Místo aby sám utekl, tak tam zůstal. Nakonec skončil v koncentráku.“ Ve třicátých letech Stephen navštěvoval soukromou základní školu v Hamburku. „Ráno se muselo zdravit hilterovským pozdravem a já jsem se ptal matky: ,To musím taky?‘ ,Ne, ty jsi československý občan.‘ Tak jsem příští ráno nezvedl ruku. Všimli si, že jsem Čechoslovák, a Hitler štval proti Čechům, protože chtěl Sudety. Tak mě děti napadly, chtěly mě zmlátit, ale s pomocí svého bratra jsem se ubránil.“
Okolo roku 1937 Stephenovi lékaři diagnostikovali tuberkulózu. „Matka mě chtěla poslat [na ozdravný pobyt] do Bavorska, ale já jsem řekl: ,Tam bude samý Hitlerjugend, já tam nechci.‘ ,No tak dobře, já tě pošlu do Švýcarska.‘ To mi zachránilo život.“ Když byla druhá světová válka na spadnutí, devítiletý židovský chlapec se slovanskými kořeny se měl vrátit do Třetí říše. „Doktor prohlásil, že jsem vyléčený. To byl únor 1939, když mě matka chtěla vzít zpátky. A já jsem říkal: ,Já do Hamburku nechci, já tady zůstanu ještě na lyže, je tady hezky a pak za čtrnáct dní pojedeme. Za čtrnáct dní jsme se dozvěděli, že wehrmacht vpochodoval do Prahy, tak matka řekla: ,Ještě počkáme, nepojedeme hned domů.‘ Tak jsme počkali. Asi sedm let ve Švýcarsku.“ Tam Stephen navštěvoval základní školu i Skautaa. Po vypuknutí války dostal povolení k trvalému pobytu. „To jsem odevzdal [po válce] při odjezdu. Hraničáři se ptali, jestli mám nějaké papíry, tak jsem říkal: ,Tady máte.‘ Dneska toho lituju, rád bych byl zase ve Švýcarsku,“ dodává.
Stephen s matkou zpočátku žili ve městě Davos na východě země. „To bylo středisko tuberáků, ale taky středisko zimního sportu. To byl paradox, bydleli tam tuberáci a zapálení sportovci. […] Celkem jsem se měl ve Švýcarsku dobře. V létě jsem chodil po lesích sbírat houby, ale samozřejmě jsem sledoval události.“ Později získal roční stipendium na internátní škole v Lausanne, francouzské části Švýcarska. „Učili nás vlasteneckou historii, bitvy, které vyhráli. Ale o Německu se nemluvilo.“ Ve výuce se údajně nemluvilo ani o válce. Skutečnost, že všude kolem zuří, však byla v každodenním životě znát: „Přeorali louky v parku a sadili jsme tam brambory a mrkve.“ Nutno dodat, že mezi obyvateli neutrálního Švýcarska údajně nebyli přívrženci nacismu. „V každé evropské zemi byli nějací kolaboranti, ale ne ve Švýcarsku, Švýcaři měli po staletí republiku.“ Zatímco Stephen s matkou strávili celé válečné období v relativním bezpečí švýcarské neutrální půdy, ostatní členové rodiny takové štěstí neměli.
Otec i bratr skončili v koncentračních táborech. „Nevěděli jsme vůbec nic. Dostali jsme asi v roce 1943 nebo 1944 lístek od nějakých příbuzných z Čech, že k nim dorazil německý voják, který řekl, že otec je v Minsku, tam byl velký koncentrák.[1] […] Jednou jsem přišel ze školy, hráli jsme hokej hned vedle školy, byl tam výtisk novin a stálo tam, že při ústupu Němci vraždili v Minsku tisíce Židů, že tam skoro nikdo nepřežil. A já jsem si řekl: ,Tak to asi byl můj otec taky.‘ Matce jsem o tom nikdy nic neřekl, že jsem to četl.“ Bratr Hanuš prošel koncentračními tábory Terezín, Osvětim i Schwarzheide. Přežil, a po válce se bratři opět shledali. „Až se trochu vykrmil a byl na normální váze, tak přijel za mnou do Švýcarska,“ vzpomíná Stephen Gaertner. Jak probíhal konec války v Lausanne? „Šel jsem na hlavní náměstí, že tam bude veliká oslava. A samozřejmě náměstí bylo plné lidí a každý tam vyvolával slávu míru a tomu, že ty nacisty porazili. Pamatuju si, jak jsem tam stál s těmi lidmi a oslavovali jsme. Švýcaři neměli rádi Němce.“
Po válce se šestnáctiletý Stephen těšil na nový život ve svobodném Československu. „Myslel jsem si, že bude mír a že bude všechno v pořádku, konečně. Nevěděl jsem, že jednoho dne budou komunisti u moci.“ Z Lausanne nejprve vycestoval do Lichtenštejnska za spolužákem ze školy. „Nakoupil jsem pár balíčků amerických cigaret, nasedl jsem do vlaku, a tam, když přišel průvodčí, tak jsem mu vždycky dal dvě cigarety. A tak jsem dojel [z Lichtenštejnska] až do Prahy.“ To se psal rok 1946. V poválečné Praze bydlel s bratrem Hanušem a matkou Edith. Ve svých 17 letech – i díky nepřízni osudu – mluvil francouzsky, německy, anglicky i česky, a v Československu si tak přivydělával jako překladatel a tlumočník. Je určitým paradoxem, že češtinu se naučil až po válce, na francouzském gymnáziu v Praze. Od útlého dětství doma v Hamburku totiž mluvili pouze německy. „Česky mluvili rodiče mezi sebou, abychom jim nerozuměli. Takže já jsem česky neuměl vůbec.“
Coby čerstvý maturant dobře pamatuje únorové dění 1948 v Praze. „Pamatuju si, že jsem byl na náměstí, v zimě. Byl tam Gottwald s černou koženou čepicí a říkal, že teď komunisti převezmou moc. A lidi na něj křičeli. A já jsem si říkal: ,No, to připomíná zase nacisty v Německu.‘ To byly moje vzpomínky na únor. […] Lidi šíleli a měl jsem nějaký instinkt, že tohle není dobré.“ V témže roce začal studovat Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze. „Když jsem tam na podzim nastoupil, tak tam byla komise mladých komunistů, kteří mě prověřovali a říkali: ,No, otec kapitalista! Ale zahynul v koncentráku, takže vlastně bojovník za svobodu, tak vás pustíme.‘ Tak mě nechali studovat.“ Po získání inženýrského titulu v roce 1952 dostal Stephen umístěnku do továrny na umělá vlákna v krkonošské obci Rudník na Trutnovsku. „Tam jsem strávil asi dva roky jako technolog. Jednou za čtrnáct dní jsem jel do Prahy a vydělával jsem si málem ne na chleba.“
Začátky nebyly snadné. „Dělníci dostávali docela dobré platy, já jsem nedostal skoro nic. Bydlel jsem v malém pokojíčku v podnájmu, to byla postel a židle. A stravoval jsem se v závodní jídelně.“ A tak si při práci nadále přivydělával překládáním, především z francouzštiny. „Hlavně technické překlady, návody na stroje a takové věci.“ V letech 1953-1954 absolvoval povinnou vojenskou službu v Červené Vodě na Orlickoústecku. „Jelikož jsem byl chemik, tak mě dali k chemickému vojsku. […] Chemické odmořování a tak dále. […] To byla doba korejské války. Bylo to jako vězení, nepouštěli nás ven. Já jsem nebyl proletářský typ, tak mě neměli rádi. Jiní vojáci dostali dovolenku, já jsem nedostal žádnou. První rok byl mizerný. Druhý rok už jsem byl instruktorem, tak mi občas něco dovolili.“ Z vojny se Stephen nakrátko vrátil do Rudníku a poté přesídlil zpět do Prahy, kde působil v Závodech průmyslové automatizace (ZPA). „Od té doby jsem zůstal v oboru automatizace příštích padesát let.“
Po přibližně dvou letech v ZPA přišla nečekaná rána. „Byly prověrky a oni mě vyhodili bez jakéhokoliv odůvodnění. To byly komunistické čistky, rok 1959, myslím. […] Kamarád byl komunista, celkem slušný, tak jsem se ho ptal, co mám dělat. Říkal: ,No, je to celkem tajemství, ale každý český občan je zařazený do kategorie: A, B, C a D. A je aktivní komunista, B řadový komunista, C je řadový nepolitický člověk, D je lopata. A ty jsi lopata.“ Po propuštění nastal obrovský problém se sháněním práce, nikde jej nechtěli přijmout. „Tak jsem se vrátil zase k tomu kamarádovi, a on říkal: ,Poslyš, mluvil jsi s naší kádrovou? My potřebujeme splnit kvóty do dolů a do hutí. Jestli se zavážeš na rok do dolů nebo hutí, nic ti nemůžu slibovat, ale myslím, že to stojí za pokus.“ V rozhodování nakonec „zvítězily“ kladenské hutě. „Neměli jsme ohnivzdorné obleky nebo modrá skla, abychom mohli koukat do plamenů. Museli na nás zezadu stříkat, aby nám neuhořely šaty.“
Podobně jako absenci základních ochranných pomůcek i prevenci selhání organismu soudruzi vyřešili „pokrokově“. „Bylo tam takové horko, že jsme museli pořád pít. A jelikož s vodou by se demineralizovala krev, tak přišli na to, že je nejlepší málo alkoholické pivo. Tak jsem si přivalil sud a každou hodinu se muselo vypít asi litr toho piva, abychom přežili.“ Na své nedobrovolné pracovní angažmá v hutích nerad vzpomíná – dle vyprávění dodnes trpí zdravotními problémy se zády a během jedné ze směn v tamních podmínkách zkolaboval, načež skončil na několik dní v nemocnici. Oproti tomu v dochovaném spisu československé vojenské rozvědky (ZSGŠ/ČSLA) je pouze lakonicky uvedeno: „Šel si vylepšit kádrový profil do kladenských hutí. Posudek odtamtud je velmi stručný, ale zcela kladný.“ Po 11 měsících u kladenských pecí přišel povolávací rozkaz na povinné vojenské cvičení. „To mi seslal bůh. Já jsem myslel, že už tam chcípnu, v těch hutích. Tak jsem se sbalil, a sbohem, Kladno.“
Výcvik probíhal v Doksech. „Odvezli mě do takového baráku, který byl pár set metrů od [Máchova] jezera, v lese.“ Velitelé se ke Stephenovi i dalším brancům údajně chovali jako ke klenotům socialistické pracující třídy. „Nějaký politruk nám tam dělal vždycky takové přednášky: ‚Vy jste tady všichni dělníci z hutí, nejspolehlivější komunisti. V případě války byste chránili naše velitelství a prezidenta republiky.‘ […] Tak jsem se dozvěděl, že jsem členem elitní gardy prezidenta republiky,“ vzpomíná se smíchem. Tyto – byť temné – zkušenosti Stephenovi pomohly ke světlejším zítřkům. „V tom Kladně byli staří komunisti, skuteční komunisti, kladenští dělníci. Neměli tu novou garnituru moc v lásce. A s těmi jsem se spřátelil, tak mi dali výborný posudek. Dostal jsem ten posudek, pak jsem se dostal v armádě do toho elitního sboru a najednou jsem byl kádrově čistý.“
Cvičení dle vzpomínek trvalo měsíc, pak následoval návrat do pražských ZPA. „Když jsem pak přišel zpátky do závodů, tak ke mně byli tak strašně zdvořilí! ,Jaký projekt chcete, pane inženýre?‘ Dostal jsem hned své místo zpátky. Nějaký blbec komunista, který chtěl moje místo, to tam absolutně nezvládal, tak ho vyrazili.“ Tímto Stephenovi začalo šťastné období - první polovina šedesátých let. V ZPA například spolupracoval s italskými chemiky na projektu týkajícím se výroby hnojiv, nebo jezdíval služebně do Moskvy, kde strávil pokaždé několik týdnů. „Měl jsem pár let bezvadného života. Měl jsem kolo, tak jsem vždycky po práci jel k řece nebo na koncert. Peněz jsem měl taky dost, protože jsem dělal ještě překlady a tlumočil jsem. Byla to nejlepší léta mého života, rok 1962 až 1965. Pak jsem to pokazil tím, že jsem odjel.“
Stephenova pozice v komunistickém zřízení se po práci v hutích proměnila. Do té doby byl „pouze“ inženýrem se znalostí čtyř jazyků a sedmnáctiletou zkušeností života na Západě. Nyní však přibyla kádrová očista a přívětivé posudky, a pro mocenské struktury se tak stal mimořádně zajímavým. S přímým tlakem ke spolupráci se setkal 10. září 1965. Krátce předtím se oženil. Dnes (2021) již bývalá manželka Věra rovněž sehrála roli v následujících událostech. „Dostal jsem předvolání do nějaké záhadné kanceláře u Wilsonova nádraží v Praze. Ukázalo se, že to byla vojenská rozvědka. A oni mi řekli: ,Vy jste ideální člověk, Rusové nás angažovali, protože nejsou šikovní v zahraničí, vy jste vyrostl na Západě, jste inženýr, jste ideální člověk pro nás a je vaší vlasteneckou povinností nám pomoct. Ale nutit vás nebudeme.‘ Tak jsem říkal, že si to musím ještě rozmyslet a domluvit se s manželkou.‘ A oni: ,Jestli se k nám přidáte, tak hned dostanete byt, budete jezdit do zahraničí, budete mít krásný život.‘
Snahu vyhnout se kolaboraci zaznamenali rozvědčíci v dodnes dochovaném spisu následovně: „Ačkoliv nepadlo slovo ,špionáž‘ či podobně, bylo mu zřejmě jasné, že by se o něco podobného jednalo. Zajímavá byla jeho reakce. Preventivně si začal naříkat ,na nervy‘, že není úplně v pořádku atd. […] Nakonec však, když jsem se jakoby mimochodem zmínil, že speciální práce bývá výborně placena, nechal se slyšet, že by na vojenské věci nešel – snad jen na věci, které souvisí s jeho oborem.“ Věci však nabraly zcela jiný spád. Krátce po schůzce s příslušníky rozvědky si manželé Gaertnerovi zakoupili zájezd do Rumunska, který zahrnoval jednu noc ve Vídni během zpáteční cesty. „Bylo to velice náhlé. Manželka přišla s návrhem toho zájezdu. Volala mi, byl jsem v kanceláři. Já jsem se rozmýšlel asi deset vteřin a říkám: ,Dobrý.‘ Bylo to mé největší rozhodnutí v životě.‘ Ona říkala, že nechceme mít děti v komunismu. A to jsem teda souhlasil.“ Pro úplnost dodejme, že rozvědka se Stephena pokusila opětovně kontaktovat o rok později, 10. října 1966. Tou dobou už však žil v Kalifornii.
O plánované emigraci nikdo z rodiny ani přátel nevěděl. Původní záměr usadit se ve Švýcarsku nebo Německu nevyšel. Stephen se nakonec ucházel o práci i ve Vídni, Basileji a Lichtenštejnsku. Po půlročních peripetiích se manželé rozhodli opustit Evropu. Dva měsíce bydleli v New Yorku, v březnu 1966 přesídlili do Los Angeles. „Jelikož jsem uměl anglicky, tak jsem si hned sehnal místo. […] Byla celkem konjunktura, tak jsem dostal tři nabídky. Mezitím už byla manželka asi v sedmém měsíci a pak se nám narodil syn [David].“ Z Los Angeles se manželé Gaertnerovi později přestěhovali do oblasti San Francisca. „Tam pak v šedesátém osmém přijela řada Čechů. […] Udělali jsme si českou partu, jezdili jsme spolu na lyže, já jsem byl i lyžařský instruktor. Měli jsme celkem dobrý život.“ Mezi přáteli měli i významné postavy československého dění. O době, kdy jeho manželka Věra studovala na univerzitě v Berkeley, říká pamětník: „Seznámili jsme se tam s Oldou Kýnem,[2] spřátelil jsem se i s jeho rodinou a on mě pak představil Ivanovi [Havlovi]. S rodinou toho Ivana jsme pak trávili víkendy spolu u jezera a takové věci.“
Navzdory nálepce imigranta se v USA Stephenovi profesně dařilo. „Asi během roku a půl jsem si zdvojnásobil plat tím, že jsem dvakrát přestoupil. Tak to byl jediný způsob diskriminace – platová. Ale jinak nic, nic zlého jsem nezažil. Ale samozřejmě, tady jsou také antisemité.“ Coby chemik vystřídal řadu působišť. Kariérnímu růstu však předcházelo ukončení manželství. „Byl jsem neklidný po rozvodu a chtěl jsem nějaký job s cestováním. A nějaký agent mi sehnal místo u FMC [Food Machinery and Chemical Corporation].“ Společnost jej v roce 1976 poslala služebně do Moskvy. Opět. „Tak jsem se potřetí, tentokrát jako Američan, dostal do Moskvy.“ Po návratu se z pozice tzv. resident engineer podílel na výstavbě jaderné elektrárny Palo Verde v arizonské poušti, nejvýkonnější elektrárny svého druhu v celých Spojených státech.[3] „To je jedno z mých vrcholných kariérních děl. […] Byl jsem vedoucí zkušebního týmu, to bylo velice zajímavé. Asi rok jsem strávil u té atomové elektrárny. Pak mi nabídli místo zase v jiné [jaderné] elektrárně – South Texas.“ Později pracoval v sanfranciské rafinérii.
Do - tehdy ještě - Československa se Stephen podíval v roce 1992, více než čtvrtstoletí po své emigraci. V Česku pak strávil celý rok 1996, kdy se z pozice zaměstnance americké společnosti podílel na výstavbě elektrárny Chvaletice na Pardubicku. Tou dobou bydlel u známého v obci Horní Bučice na Kutnohorsku. „Tak jsem strávil rok na české vesnici, to bylo zajímavé.“ Na víkendy jezdíval do Prahy, kde se po letech setkal také s přítelem z Berkeley, Ivanem Havlem. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Stephen Gaertner ve městě Rio Vista v Kalifornii, a přestože stále perfektně ovládal češtinu, prakticky ji přestal používat. „Občas, jednou za čas se vidím s nějakými Čechy, ale velice málokdy. A to je mi velice líto,“ dodává závěrem.
[1] Jedná se o koncentrační a vyhlazovací tábor Malý Trostinec na minském předměstí.
[2] Ekonom Oldřich Kýn (nar. 1935) se v 60. letech podílel na tzv. Šikových hospodářských reformách během pražského jara. Po srpnu 1968 emigroval z Československa a působil zprvu na univerzitě v Berkeley, od roku 1971 na Bostonské univerzitě.
[3] Dle údajů na oficiálních stránkách Maricopa County, arizonského okresu, ve kterém se elektrárna nachází. K 29. 7. 2021 dostupné z: https://www.maricopa.gov/1002/PVGS
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)