„Ten systém, na který jsem nahlížel jako student a nedopadal na mě vší silou, ale od Kurta Gebauera jsem věděl, jak to funguje. Princip byl takový, že existoval Svaz výtvarných umělců a Fond výtvarných umělců. Fond byl zaměřen více na řemeslníky a mohli se do něj dostat lidi, kteří měli dlouho praxi, ale neměli vysokoškolské vzdělání. Do svazu, když o to člověk po škole požádal, tak ho většinou vzali. To byly razítka do občanky. Kdo byl ve fondu nebo ve svazu, dostal svobodné povolání. Svaz hlavně sloužil k přerozdělování státních zakázek. Jiné ani nebyly. Aby ten bolševik měl kontrolu nad vším, tak vytvořil tuto strukturu. Když chtěla nějaká státní firma umělecké dílo, a musela ho chtít, protože fungovalo pravidlo tří procent z rozpočtu na umění, tak oslovila svaz nebo fond. Tím pádem byli všichni ostatní umělci vyřazeni. Šlo i o lidi, kteří tam klidně mohli být, ale vše prošlo tím sítem funkcionářů a ti nikoho nepustili a hlídali si své kšefty. Rozdělovali si je mezi sebou. Byl to vlastně dost geniální způsob. Zpětně měl jednu praktickou výhodu oproti současnosti. Existovala tady totiž instituce, která uměla pracovat s tou veřejnou zakázkou a byla schopná dát umělci servis. Právníky, udělali výběrové řízení, někdo výběrové řízení vyhrál, zajistili umělci zálohy. Problém byl, že si to všechno dělili mezi sebou. Nemohlo se jít jinudy.“
„V podstatě to vyšlo z toho výběru z Konfrontací. Co já si pamatuji, ten výběr těch Tvrdohlavých proběhl živelně. Já ani nevěděl, jakou formou to probíhá. Dozvěděl jsem se to vše zpětně. Iniciátory byli Jiří David se Stanislavem Divišem, kteří se rozhodli, že musíme ještě pokračovat. Oslovili mě s tím, že by bylo dobré založit uměleckou skupinu lidí, kteří by byli v jádru Konfrontací. Já jsem to chápal tak, že je to jak umělecký počin, tak i trochu politický. Měli jsme se vlastně semknout a trošičku ten systém narušovat, a to především v oblasti výtvarného umění. Vystoupit s názorem, který bude pevnější, když budeme spojeni do skupiny.“
„Rozhodně Konfrontace měly dopad na veřejnost, ale bylo to dané tím hladem po nějakém umění a svobodném projevu. Bylo to pro nás úžasné, protože jsme si vše organizovali sami, nikdo nás nekorigoval a opravdu jsme do sebe nasáli tu novou vlnu, která probíhala v umění a byla v té době v Evropě rozjetá. Vše namíchané dohromady s energií, s kterou jsme to dělali takovým neřízeným, to bylo hrozně silné. Potkávali jsme se, výstavy jsme dávali dohromady pocitově. Dost velkou úlohu tam měl Jiří David a Stanislav Diviš, kteří ty lidi kontaktovali a vybírali. Výběr samotných děl se konal spíš přímo na místě. Vystavovalo se více méně všechno. Stěny byly pokryté obrazama a nebylo to příliš instalované a korigované.“
Michal Gabriel se narodil 25. února v roce 1960 v Praze. Jeho otec František byl členem KSČ a řidičem na ministerstvu kultury. Matka Jarmila pracovala na stejném ministerstvu v divadelním ústavu. Po okupaci 21. srpna 1968 přišel v rodině ideologický zlom a otce vyloučili ze strany. Michal Gabriel v roce 1978 nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Diplomoval nuceně o rok dřív v roce 1987 na Akademii výtvarných umění v oboru sochařství. Od roku 1984 se účastnil neoficiálních výstav studentů s názvem Konfrontace. Ve stejném roce se stal zakládajícím členem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V roce 1995 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého a v roce 1998 nastoupil na místo vedoucího ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně, kde učil i v době natáčení v roce 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
