Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Gabrhel (* 1932  †︎ 2022)

• narodil se 8. února 1932 na Žítkové rodičům Irmě a Janu Gabrhelovým

• jeho matka patřila mezi tzv. žítkovské bohyně

• během druhé světové války pašoval zboží ze Slovenska

• v 50. letech se vyučil na stavebním učilišti v Brně v Židenicích zedníkem

• pracoval na stavbě tunelů v jáchymovských dolech

• v roce 1955 se oženil s Máriou Blažejovou a usadili se v obci Drietoma na Slovensku

• v roce 2001 zemřela jeho matka Irma Gabrhelová

• její dům odkoupili manželé Mizerovi a přebudovali jej na Muzeum poslední žítkovské bohyně

• zemřel 1. června 2022 v obci Drietoma

Sotva se narodil, už musel pracovat. Od tří let pást husy, od čtyř kozu. Nekonečný hlad nebylo možné utišit, proto lovil vrány a hady. Do první třídy chodil v sukních, oblečení nebylo. V létě spával na seníku, v zimě na jedné lavici v kuchyni se sourozenci. Jozef Gabrhel vyrostl na Žítkové v Moravských Kopanicích. Jeho matkou byla Irma Gabrhelová, o které se dnes mluví jako o poslední žítkovské bohyni. Narodil se 8. února 1932 jako druhý syn ze sedmi dětí rodičům Irmě a Jánovi Gabrhelovým na Žítkové.

Drsnému životu rodiny Gabrhelů a dalších Kopaničářů, kteří osídlili strmé bělokarpatské stráně na rozhraní Moravy a Slovenska, ještě přitížila druhá světová válka. Když 15. března 1939 začala okupace, bylo malému Jozefovi 8 let. Ještě toho dne na Kopanice přijela skupina celníků a pohraničníků finanční stráže a uzavřeli hranice s nově vzniklým Slovenským štátem[1]. Žítková a Starý Hrozenkov se ze dne na den staly hraničními obcemi.

Pašoval tabák i mouku ze Slovenska

Hřebeny Bílých Karpat se záhy staly útočištěm převaděčů z velicko-javornické skupiny[2]. A když na podzim 1939 došlo k zavedení lístkového systému, začalo se přes hranici pašovat i zboží: na Slovensko nejčastěji cukr a boty, ze Slovenska tabák, cigarety nebo látky. Dětským pašerákem se stal i Jozef Gabrhel. Jeho rodina totiž obhospodařovala pastviny na samé hranici se Slovenskem, což mu zaručovalo relativně svobodný pohyb v tomto prostoru. „Pásl jsem krávy, a když přešla německá hlídka, vyrazil jsem na Slovensko, kde jsem bral zboží od jednoho mlynáře.“

Když se jednou vracel ze Slovenska domů s ruksakem plným cigaret, zaslechl v lese němčinu. Ztuhla mu krev v žilách a rychle začal zboží odhazovat do křoví. V tu chvíli jej za rukáv rafl pes. Brzy přispěchali i němečtí pohraničníci. „Odvedli mě na celnici k výslechu. Bili mě a nechali mě tam celou noc o hladu a žízni.“ Na druhý den předvolali jeho otce. „Když se setkal s německým velitelem, věděl jsem, že to dobře dopadne. Chodíval totiž za naším otcem na pálené a oblíbil si ho. A tak nás oba propustili.“

V mladém Jozefovi ale zůstal strach ze psa, který ho pokousal. Proto na něj s bratrancem v lese nastražili oko. „Když jsme se tam šli druhý den podívat, uviděli jsme, že se nechytil pes, ale Němec, který toho psa vodil. Zvedlo ho to za nohy nahoru, byl mrtvý.“ Němci si tenkrát mysleli, že to udělali partyzáni, a tak prohledali všechny domy na Kopanicích. „Propichovali slámu, všechno si prohlíželi. U nás našli pálenici, kterou zabavili.“

Ze tří židovských rodin se na Kopanice po válce nevrátil nikdo

Přestože se o Kopanicích mluví jako o kraji zapomenutém Bohem i lidmi, válka byla znát i zde. Na podzim 1939 došlo k poněmčení obcí: rodná obec Jozefa Gabrhela se přejmenovala na Schitkowou, Starý Hrozenkov na Alt Traubendorf a Vápenice se k nepoznání změnily na Kalkhütten. Pro všechny obyvatele nastalo povinné zatemnění a odvody majetku. Mnoho mladých chlapců ročníku 1924 bylo odvedeno na nucené práce do Německa.

Válka poznamenala i kopaničářské Židy, kterých tu žilo několik rodin. Tausovi provozovali ve Starém Hrozenkově řeznictví. Bustinovi a Weinerovi tam měli obchod. „Vilém Bustina neměl děti. Protože neměl koho rozmazlovat, dával bonbony aspoň mně.“ Malý Jozef si sladkostí užíval jen do září 1941, pak Židé o své obchody přišli. V roce 1942 byli všichni Židé z Kopanic odvedeni do Uherského Brodu, odkud je čekal transport do koncentračních táborů.

V těch časech u Gabrhelů zabouchal muž, který se představil jako Mlýnek. „Byl to Žid, který chtěl, abychom ho převedli na Slovensko, že se dá k partyzánům.“ Otec tenkrát nachystal vůz, vystlal jej slámou a hnojem a Žida do vozu schoval. Karta převozníka tenkrát padla na mladého Jozefa. Když táhl vůz, náhodou potkal německou hlídku. „‘Vezu hnůj,‘ odpověděl jsem jim a podal lejstro o tom, že naše rodina může chodit na hranice, kde jsme měli pastviny.“ Podle plánu Jozef vůz dotáhl až za hranice. „Rok po válce nás ten Žid přišel navštívit a poděkovat nám. Jmenoval se jinak než Mlýnek.“

V lednu 1943 bylo ve Starém Hrozenkově vydáno prohlášení, které znělo: „V obci není Žida.“ Po válce se nikdo z nich domů nevrátil.

Jozefova matka-bohyně předpověděla německému veliteli, jak dopadne válka

Matka Jozefa Gabrhela patřila pro své schopnosti k žítkovským bohyním. To byly ženy, které využívaly síly místních bylin, pomocí kterých léčily nejrůznější nemoci, napravovaly vykloubená ramena i narušené mezilidské vztahy. Zabývaly se i milostnou magií a předpovídáním budoucnosti – z vosku či karet.

Irmu Gabrhelovou pro její schopnosti vyhledávali lidé z celého Československa, Rakouska nebo Maďarska bez ohledu na politické smýšlení: věštila komunistům, věřícím i nacistům. „Za války za ní přišel německý velitel, aby mu vyvěštila, jestli vyhrají válku. Mamka mu tenkrát řekla, že to sám zjistí, až je Rusi porazí a že budou rádi, když vůbec zůstanou naživu.“

V rodině Jozefa Gabrhela nebyla Irma Gabrhelová jedinou bohyní. Léčitelství a popřípadě i lidové magii se věnovaly i obě pamětníkovy babičky: Anna Struhárová z matčiny strany a Dorota Gabrhelová, přezdívaná chlupatá. Talent a um zdědila i Jozefova sestra Štefka.

Sám Jozef v léčitelství těchto žen viděl nevyhnutelnost. „Nebyl tu blízko žádný doktor, lidi si museli pomoct sami. A když se to rozkřiklo a začali k bohyním jezdit lidi zdaleka, dalo se trochu si přivydělat,“ domnívá se Jozef Gabrhel a zároveň dodává, že jeho matka si za léčení nikdy neříkala o peníze. „Vzala si jen to, co jí kdo nechal.“ Přivýdělek byl však také často zdrojem závisti mezi bohyněmi z Žítkové, jak uvádí Jozef Gabrhel.

V dětství své matce i babičce často chodil sbírat léčivé bylinky, kterým se na Kopanicích říká zeliny nebo zelinky. Některé vzácné schopnosti prý po své matce zdědil. „Lidé mě rádi drží za ruce. Říkají, že v nich mám zvláštní sílu, která jim pomáhá. Občas za mnou někdo přijde na radu. Co vím, poradím. Co nevím, neporadím.“ Stejně tak většina potomků Jozefa Gabrhela umí poznat léčivé bylinky a používat je. 

Bombardování Zbrojovky omylem zasáhlo i Kopanice

Od roku 1944 bylo nebe nad Žítkovou rušné, začaly nálety amerických bombardérů. První velkou hrůzu zažili Kopaničáři 22. srpna 1944 při náletech na Zbrojovku v nedalekých Bojkovicích, kde bylo omylem shozeno na kopce pod Žítkovou devět bomb. „Jejich trhavé výbuchy slynuly v jeden děsný tříštivý zvuk a vmžiku celé údolí bylo zahaleno v neproniknutelný závoj prachu a kouře. Poděšené obyvatelstvo prchalo od míst výbuchu. Na poli pracovali lidé velmi blízko a po cestě vezl rolník fůru obilí, ale jako zázrakem nikomu se nic nestalo, ač celá vesnice jen o vlas unikla zkáze a neštěstí,“ píše se v listu z roku 1947, při příležitosti svěcení památníku Panny Marie, který byl z vděčnosti na místě výbuchů toho roku vystaven. 

O týden později se nad územím Kopanic odehrála letecká bitva mezi německými stíhačkami a spojeneckými bombardéry, jejichž původním cílem byly Vítkovice, Bohumín a Moravská Ostrava. Během bitvy, která netrvala déle než 20 minut, na Vyškovci spadly dva americké letouny a 13 letců zahynulo bezprostředně během pádu letadel, další na následky zranění. „Plech z těch letadel jsem si vzal, pekl jsem na něm maso, když jsem pásl krávy,“ doplňuje osobní vzpomínkou Jozef Gabrhel.

Když se fronta na jaře 1945 začala přibližovat, nařídili Němci místním lidem, aby vykopali kulometná hnízda a zákopy na kopcích Kykula, Mikulčin vrch a Vyškovec. „Všichni chlapi museli jít. I já jsem jim tam musel nosit vodu,“ líčí Jozef Gabrhel. Žítková se dočkala osvobození rumunskou a Rudou armádou 30. dubna 1945. To bylo Jozefu Gabrhelovi 13 let.

Z Kopanic vstříc modernímu životu ve městě 

Po osvobození začaly na Kopanice přicházet snahy o modernizaci venkova. Na konci čtyřicátých let dvacátého století se Žítková elektrifikovala. „Nechali jsme si zavést tu elektriku do maštale, komory, kuchyně aj izby,“ vzpomíná pamětník. V listopadu 1949 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo Starý Hrozenkov, ve kterém bylo sdruženo 28 ze 42 gruntů v okolí[3], včetně hospodářství rodiny Gabrhelovy. „Naši do družstva vstoupili dobrovolně. Bylo jim potom líp než za Německa,“ míní pamětník.

Po dokončení měšťanky se mladý Jozef vyučil v Brně Židenicích na stavebním učilišti. Po vyučení našel práci jako zedník v jáchymovských dolech, kde pracoval tři měsíce. „Obezdívali jsme tunely a chodby. Byli tam s námi i vězni, míchali nám maltu.“ Kvůli práci v extrémně nebezpečném prostředí si Jozef Gabrhel vydělal mnohonásobně víc, než bylo na tu dobu běžné. „Peníze jsem posílal mamce domů, z výplaty za tři měsíce bych si mohl postavit nový barák.“ I kvůli měnové reformě v roce 1953 však o své peníze přišel. Později pracoval na stavbě nemocnice v Kraslicích, v Ostravě a v Trenčíně.

Žítková se stala turistickým centrem

7. ledna 2001 zemřela ve věku 96 let pamětníkova matka Irma Gabrhelová. V souvislosti s jejím skonem napsal Jiří Jilík, slovácký spisovatel a folklorista, toto: „Bohyně na Žítkové už nejsou, odešly z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně. V dnešním světě pro ně již stejně nebylo místa. Je jim lépe tam, kde jsou.“[4]

Přestože (či snad právě proto, že) tyto ženy navždy opustily své rodné Kopanice, vydala v roce 2012 Kateřina Tučková román Žítkovské bohyně. Kniha vzbudila zájem laické veřejnosti o lidovou magii na Kopanicích a Žítková se proměnila z dávno zapomenuté obce na turistickou oblast, jejímž cílem se stal rodný domek Irmy Gabrhelové, který po její smrti koupili manželé Mizerovi. Zchátralý dům chtěli původně přestavět na chalupu, po vydání knihy Kateřiny Tučkové se však plán změnil. Dnes (rok 2022) je z chalupy Muzeum poslední žítkovské bohyně.[5]

Mnoho místních obyvatel tuto změnu neslo nelibě, Jozef Gabrhel v době natáčení rozhovoru (září 2021) měl ale jiný názor: „Myslím, že Žítková si to zasloužila. Lidi se tady totiž vždycky hodně nadřeli. Turismus by mohl být východisko z bídy.“

Problematickým se stal obsah románu, který se nelíbil většině členů rodiny Gabrhelových. V září 2012 dokonce Lýdie Gabrhelová, vnučka Irmy Gabrhelové a neteř Jozefa Gabrhela, sepsala otevřený dopis. V něm jménem dotčené rodiny vytýká autorce toto: „Nejvíc se nás však dotýká, že do těchto svých výmyslů zavlekla i dříve žijící osoby, konkrétně mám na mysli svoji babičku Irmu Gabrhelovou, ale není to případ jediný. Ze všeho, co o naší babičce píše, je pravda pouze to, že se jako několik dalších žen vyznala v bylinkách a znala spoustu tajemství, která jiným lidem zůstávají skryta. Vše ostatní je lež, včetně výroků, které se přímo dotýkají dobré pověsti nejen jí samé, ale celé naší rodiny.“

Jozef Gabrhel zemřel 1. června roku 2022 ve věku 90 let.

 

[1] Křížková Eliška, 2010. O kopanickej reči. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, s. 16.

[2] Tamtéž. 

[3] Křížková Eliška, 2010. O kopanickej reči. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, s. 18.

[4] Jilík Jiří, 2013. Žítkovské čarování. Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Brno: Press, s. 121.

[5] Žítkovské bohyně přivedly do vesnice turisty. Obec se teď s nimi učí žít. Forbes.cz [online]. [cit. 2022-10-03]. Dostupné z: https://forbes.cz/zitkovske-bohyne-privedly-do-vesnice-turisty-obec-se-ted-s-nimi-uci-zit/