Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ivan Gabal (* 1951)

• narodil se 15. ledna 1951 v Praze

• rodiče byli členy komunistické strany

• v 70. letech absolvoval studium sociologie a teorie kultury na FF UK

• v letech 1978–1989 pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV

• v 80. letech sledován StB, od roku 1989 v kategorii nepřátelská osoba

• jeden ze zakládajících členů Kruhu nezávislé inteligence

• od listopadu 1989 členem Občanského fóra (OF)

• v roce 1990 vedl volební kampaň OF

• v roce 1991 pracoval v Kanceláři prezidenta ČSFR jako vedoucí Odboru politických analýz

• od roku 1994 působil ve firmě Gabal, Analysis & Consulting, resp. GAC, spol. s r. o.

• v letech 2013–2017 poslancem – coby nestraník na kandidátce KDU-ČSL

• publikoval řadu odborných článků

Ivan Gabal se narodil 15. ledna 1951 v Praze. Jeho tatínek, Ivan Gabal starší, přišel spolu s několika vrstevníky do Prahy roku 1936 z východního Slovenska, z vesnice Valentovce, z kraje chudého a nepříliš vzdělaného. V Praze studoval ruské gymnázium uprchlých ruských exulantů a na konci války byl při přechodu hranic na Slovensko nacistickým gestapem zatčen a na krátkou dobu uvězněn. Maminka Alena Vrbová pro změnu pocházela z typické pražské středostavovské rodiny a období druhé světové války prožila v Brně, kde její tatínek Miloslav působil jako hráč rozhlasového orchestru.

V roce 1949 se jejich rodina přestěhovala do Prahy, kde se také seznámila a později oženila s Ivanem Gabalem starším. Oba uvěřili nastolené ideologii a stali se jedni z mnoha přesvědčených komunistů, kteří režim plně podporovali. Celoživotní pnutí mezi kulturní Prahou a východoslovenským venkovem nakonec vytyčilo směr, kterým se jejich syn vydal.

Základní kapitál sesbíraný z šedesátých let

Školní docházku začal Ivan Gabal na prvním stupni základní školy ve Veleslavíně a později ve Vokovicích. Putování školními škamnami přibrzdilo až gymnázium Sladkovského v Praze. „Být studentem gymnázia znamenalo povinnost mít na věci názor a mít rozhled. Nebylo možné tam existovat a nemít přehled o bigbítových kapelách. Musím přiznat, že gymnázium mi dalo více svobody než univerzita,“ přiznává Ivan Gabal.

Reformní doba pamětníka názorově formovala, a to se neobešlo ani bez názorových střetů s rodiči. Zahraniční bigbít, knížky Škvoreckého nebo Kundery, ale i české divadlo znamenaly vzmach společného vědomí i uvědomění evropské západní kulturní identity. Otevřená atmosféra vedla Ivana k iluzi, že panující nálada se nedá jen tak zničit. Spolu se svými vrstevníky si navykl věcem naslouchat, zajímat se a především stále trvat na otevřenosti k světu. Kulturní palivo z něj i mnoha jiných nevyprchalo ani během univerzitních sedmdesátých let. To ale neplatilo pro všechny občany Československa a z potenciálního sesbíraného zisku dokázal žít jen segment populace.

Sexappeal komunistické myšlenky byl pryč

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 znamenala pro Ivana Gabala především porážku, která se s nástupem prezidenta Husáka přetavila v zradu. Oponenty jí však byly prvky jednoty, společné síly a vzdor lidí, kteří s okupací nesouhlasili. Jenže vývoj událostí dal prostor spíše individualitě než společenskému semknutí či zvratu, a závěr šedesátých let tak navodil pocit jakési ranní kocoviny. Ivanův otec byl ze studií na právech vyjmut pro znalost ruského jazyka do armády, kde pracoval jako tlumočník a překladatel. Stav ohrožení popisoval slovy: „Já ty Rusy znám a oni to takhle nenechají!“

Následovalo období politických prověrek, nejednoduché nejen pro Ivanovy rodiče, ale i pro Ivana samotného. „Rozhodli se jít s proudem a projít skrze prověrky. Aby měli argument, že mě a moji sestru nezničili! Byl to jejich život. Ale od té chvíle pro ně sexappeal komunistické myšlenky a ideje byl pryč a věděli, že to je čistě pragmatické rozhodnutí, které prostě udělali. Za jejich rozhodnutí bych jim měl být ale vděčný. Řekl bych, že prvky mezigenerační diskontinuity – a dneska si to uvědomuji – jsou hodně drsná věc. A myslím si, že to společnost poznamenává, rozpolcuje, rozděluje. Že lidi přišli o práci a propadli. Že předtím přišli o majetky, sebrali jim je, uvěznili je a podobně,“ hodnotí Ivan Gabal, Na podzim roku 1969 ho přijali ke studiu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Ty blbiny se učit nebudeme

Magnet sociologie si Ivana Gabala přitáhl natolik, že upustil od dráhy vrcholového sportu. Do té doby se totiž věnoval juniorskému závodnímu šermu, jenže zájem o univerzitní činnost měl nyní přednost. Bolševik ale během roku profesorský sbor svými prověrkami rozehnal a dalším rokem se obor sociologie už neotevřel. Pamětník proto přestoupil na obor teorie kultury a sociologie.

„Tam už byly poměry, kdy vyjma dějin umění, matematiky a statistiky se většina lidí neučila. My jsme se to vědomě nechtěli učit. V oblasti osvěty a teorie kultury to byla fraška. Na zkoušky jsme chodili přímo z hospody po pěti nebo šesti pivech. Jeden z mých kolegů dokonce usnul na potítku, za což byl vyhozen. Zakládali jsme si na tom, že se ty blbiny učit nebudeme. Bylo to tedy rozhodnutí společenské a protestní,“ vysvětluje pamětník průběh vysokoškolských studií ovlivněných nástupem normalizace. Na dalších pět let tak vznikl prostor pro vlastní rozvoj – četbu, koncerty, divadla – ale o to větší vznikala mezera ve výkladu odborné sociologie.

Rok na západní čáře

Protože Ivan nevstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM), nebylo mu po dokončení školy nabídnuto pracovní místo, a tak působil v městské knihovně Lidové univerzity do doby, než v roce 1976 narukoval na vojnu do Vimperku. „To byly temné časy. Předtím v létě dvakrát nebo třikrát přistál americký pilot s vrtulníkem na Lipně, odkud odvážel východoněmecké občany. Já jsem narukoval k útvaru, kde byli vojáci nasazeni ve stanech se zbraněmi. Jeho poslední přílet se změnil v dosti krvavou záležitost.“ Ivan odsloužil rok na západní hranici a posléze pro ideovou nedůvěryhodnost vedl učební blok. To všechno doplnila „buzerace“ nesnášenlivým poručíkem.

Následně pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd a roku 1978 obhájil doktorský titul na FF UK. Koncem sedmdesátých let odmítl členství v komunistické straně a stejně tak i aspiranturu do Moskvy, čímž si zavřel cestu k vědecké kariéře, o což stejně nejevil zájem. Přesto se v ČSAV věnoval empirickým analýzám životního stylu, vzdělání a mobility.

Akademické přemostění

Tlak normalizace zrodil sice nepočetnou, ale významnou skupinu, pro kterou se vžilo označení disent. Lidé vytlačení ze společnosti až na samý okraj, často pronásledovaní, získali v jistém smyslu svobodu, nepostrádali otevřenost a pluralitu, která vedla k diskusím nad otázkami, na které vůbec československá společnost ani akademická vrstva nepřicházela. Jedním z diskutovaných témat, které se na oficiálních platformách kontrolovaných režimem mohlo objevit jen stěží, se stala otázka, zda je možné sjednocení Evropy bez sjednocení Německa.

Rok 1989 začal policejními manévry v centru Prahy známými jako Palachův týden, Václav Havel a další lidé z disentu se opět ocitli ve vězení. Ivan Gabal sepsal spolu s Ladislavem Hlavatým, Josefem Vavrouškem, Petrem Kučerou a dalšími lidmi z vědeckých kruhů akademickou petici za propuštění Václava Havla. „Začali jsme od února připravovat Kruh nezávislé inteligence (KNI). Představovali jsme si, že by všechno mohlo dojít do polského modelu, kde byly kulaté stoly mezi opozicí a vládou. A k tomu bylo potřeba i odborné kompetence.“ Do diskuse akademické organizace přispěl například i profesor Miroslav Katětov, Ivan Havel a další lidé, čímž vzniklo i jakési přemostění z půdy akademické na území disentu. KNI následně spoluorganizoval demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově a stal se jednou z „nedisidentských“ organizací, která spoluzaložila OF v Činoherním klubu.

Nevidomost disentu

Závěrem osmdesátých let se v Ústavu pro filozofii a sociologii pořádaly výzkumné semináře. Prezentovaly se výsledky analýz poukazující na hrubé nedostatky a zaostalost socialistického Československa. Semináře se účastnili jak členové KIN, tak některé tváře disentu. Skutečnou výhodou navíc bylo, že se v ústavu mohli věnovat práci s výzkumem dat, a na to navazovalo i získání důležitých kontaktů na kolegy z Polska, Maďarska, Velké Británie, Holandska či Spojených států amerických. V roce 1987 získal Ivanův kolega Petr Matějů roční stipendium na univerzitě v Madisonu, kam společnými silami propašovali pásku s daty z mikrocenzového šetření, nasbíranými z poloviny osmdesátých let, které zaznamenávalo základní sociodemografické, vzdělanostní a strukturální údaje.

Následným porovnáním se jim naskytl pohled do hlubin dynamiky společnosti. „Společnost divergovala od západních společností v řadě základních parametrů. To my jsme věděli, ale disent tohle nevěděl. Neviděl tu míru degradace společnosti.“ Když Ivan Gabal koncem osmdesátých let odjížděl na konference do Budapešti, Varšavy a dalších míst, potkával lidi s názorem, kteří disentu přikládali váhu. „Říkal jsem jim: ‚Nečekejte, že Charta ve společnosti něco zlomí nebo že vyformuje protipól.‘“

Parlamentní volby 1990 = katarzní moment

Čím dál tím častěji se dnes ozývá, že KSČ měla být po listopadovém převratu zakázána. I k tomuto tématu se Ivan Gabal, který od února 1990 vedl volební kampaň Občanského fóra, po třiceti letech vrací. „Považoval jsem za daleko důležitější porazit komunisty v čelním střetu ve volbách jako existující politickou stranu. Protože právě ten jeden hlasovací lístek, který mohl dát volič proti nim, byl prostě důležitý katarzní moment, který dal možnost každému se emancipovat.“

O rok později (1991) založil v Kanceláři prezidenta republiky Odbor analýz a na starost mu připadlo vybudování analytiky a plánování. Václavu Havlovi se snažil vysvětlit rozdílnou dynamiku mezi českou a slovenskou společností. „Mojí prací bylo Václavu Havlovi servírovat fakta, data a analytický materiál. Viděl jsem, jak byl antiscientický a jak mu to nesedělo.“

Zmapování romských lokalit

Ivan Gabal od roku 1993 začal pracovat v soukromém sektoru. Posléze založil vlastní firmu Ivan Gabal Analysis & Consulting, resp. GAC, spol. s r. o., která roku 2005 vyhrála ministerstvem práce a sociálních věcí vypsaný tendr na zmapování romských lokalit a této komunity na území České republiky. „Nikdo o jejich počtu a počtu lokalit nevěděl. Kuriózní bylo, že odpůrcem, aby se to změřilo a zmapovalo, bylo ministerstvo školství. V té době byla totiž největší expanze speciálních škol. Nejen že docházelo k segregaci Romů za město, ale etnicky se čistily i školy. Nabídku jsem nakalkuloval na nějakých osmdesát lokalit. Nakonec to bylo myslím 330 lokalit ve 160 obcích.“ Po zveřejnění statistik vědeckého výzkumu následovala ze strany novinářů věcná debata, jak s problémem naložit, čímž vznikl i tlak na vytvoření integrační politiky.

Z pozice nestraníka pamětník působil v letech 2013–2017 v klubu KDU-ČSL coby poslanec v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a pod jeho kompetenci spadala agenda obrany a bezpečnosti. „Vyvinul jsem si základní tezi, že politika začíná tam, kde končí názorová shoda,“ komentuje Ivan Gabal období, kdy KDU-ČSL s politickým hnutími ANO a ČSSD uzavřela koalici pod vedením premiéra Sobotky.