Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Fürst (* 1944)

• narozen 16. května 1944 v Jihlavě

• otec Alois Fürst byl v polovině padesátých let zatčen a odsouzen k pětiletému trestu

• kvůli kádrovému posudku nemohl studovat střední zdravotnickou školu

• od začátku šedesátých let začal docházet do amatérského filmového kroužku v Jihlavě

• později členem krajské poroty amatérského filmu

• vojenskou službu absolvoval na letišti v pražských Kbelích

• od roku 1966 pracoval v jihlavském Motorpalu jako konstruktér

• spoluautor filmového snímku Jsem pro lidskou tvář, ve kterém je zachycen pohřeb Evžena Plocka

• pořízený film vyhrál okresní i krajské kolo soutěže amatérských snímků a postoupil do celostátní soutěže, která se vlivem nastupující normalizace neuskutečnila

• StB provedla u Romana Fürsta domovní prohlídku a podrobila ho výslechu, kde čelil vyhrožování

• krátkometrážní film měl uschován od roku 1969 u kamaráda mimo Jihlavu a odtajnil ho až po roce 1989

Roman Fürst se narodil 16. května roku 1944 v Jihlavě. Spolu s rodiči a dvěma mladšími bratry žili v krásném dvoupatrovém domě poblíž náměstí, kde měl jeho otec, praktický lékař Alois Fürst, svoji ordinaci. V přízemí se nacházely obchody a v pronajatých bytech bydlely další rodiny.

O několik let dříve, přesněji roku 1939, v mnoha městech včetně Jihlavy sílila a utvrzovala se vlastenecká hrdost některých německých občanů. Docházelo k rabování židovských obchodů, násilnostem a nepokojům, které vyvrcholily v noci na 30. března zapálením židovské modlitebny. Prvním, kdo zpozoroval plameny, byl právě pan Alois Fürst. „Náš dům se nacházel jen pět metrů od synagogy, dnes je to Park Gustava Mahlera. Synagogu zapálili Němci. Nejprve ji polili kanystrem benzinu. Táta měl samozřejmě strach o svůj dům, takže zavolal hasiče. Pak mu někdo na zeď metrovým písmem napsal ‚židovská svině‘,“ popisuje situaci Roman Fürst. Požár pak zachvátil celou synagogu. Zbyly jen ohořelé zdi, které židovská obec musela nechat odstranit.

 

Syn jáchymovského mukla

Mezníkem a ranou zasazenou politickým režimem byla v životě Romana Fürsta padesátá léta. Zaznamenané události, které rodinu postihly, se mu nesmazatelně zapsaly do paměti. Obraz spokojeného rodinného života totiž rozbilo v polovině padesátých let otcovo zatčení a následné odsouzení k pětiletému trestu odnětí svobody. „Najednou byl táta zavřený. Ani nevíme pořádně za co. Pamatuji si, jak jsme ho jednou s mámou navštívili ve vazbě v Jihlavě. Potom jsem ho viděl, až když se vrátil. Trest si jako mukl odpykával v uranových dolech v Jáchymově, což se odrazilo i na jeho zdraví. Několik let po svém návratu dostal na následky ozáření leukémii a zemřel. Sebrali nám vše. Dům i všechny cennosti v našem bytě. Bylo mi asi jedenáct let a dodnes si pamatuji člověka, který si k nám přišel pro naše auto.“

Otcovo zatčení se podepsalo právě na nejstarším synovi, Romanu Fürstovi. Při dokončení posledního osmého ročníku základní školy v roce 1958 mu nebylo umožněno studovat střední zdravotnickou školu i přesto, že vysvědčení s vyznamenáním hrálo v jeho prospěch. Nakročit do profesních šlépějí svého otce mu tak bylo znemožněno. Na výběr měl mezi řemeslnými obory - horník, dlaždič a kominík. Pomohli až doktoři a kolegové vězněného Aloise Fürsta. Jeden z nich potvrdil lékařským vyšetřením Romanovu tělesnou vadu a dělnickou práci tak nemohl vykonávat. Byl přijat do učení na obor mechanik kancelářských strojů a později si po večerech doplnil i střední průmyslovou školu.

 

Začátky mladého dokumentaristy

Po svém otci zdědil svůj první prvorepublikový fotoaparát, ke kterému se později přidala i kamera značky Admira. V Jihlavě se na začátku šedesátých let zakládal a formoval amatérský filmový kroužek, kam spolu s Karlem Tomkem docházeli. „Na tu dobu nám dodali slušnou německou kameru AK 16 a začali jsme dělat soutěžní snímky. Pro Jihlavu jsme natáčeli Jihlavský měsíčník, kde muselo být vždy něco z politiky, kultury. Nebo jsme natáčeli návštěvu sovětských pionýrů. Měsíčník se pak promítal v jihlavském kině vždy před začátkem filmu.“

Po návratu z vojny v roce 1965, kterou strávil na letišti v pražských Kbelích, kde také účinkoval v amatérských divadelních hrách pod taktovkou režiséra Jiřího Suchého, se Roman Fürst častěji angažoval ve filmovém prostředí a později se stal i členem krajské poroty amatérského filmu.

 

‚Špionem‘ ve Vídni

V roce 1966 se rozhodl navštívit svoji tetu ve Vídni. K výjezdu bylo třeba povolení, které si šel vyjednat na Státní bezpečnost. Celá událost zní v podání pana Fürsta lehce a úsměvně: „Tehdejší náčelník StB mi cestu povolil, ale s podmínkou: ‚Já Vás pustím. My jsme ale zjistili, že vaše tetička pracuje ve Vídni na ministerstvu vnitra a my bychom potřebovali zjistit další jména a lidi, kteří se tam pohybují.‘“ Špionážní práci jim Roman Fürst nakonec odkýval a po týdenní návštěvě tetičky ho soudruzi očekávali. „Samozřejmě za dva dny si pro mě do práce přijeli a vyčinili mi, že jsem si dovolil nepřijít hned. Moje vídeňská teta si ale vzala na týden dovolenou. Do úřadu se nepodívala a já nic nezjistil. Náčelník mi odpověděl slovy: ‚Já vám zaručím, že vy už se do smrti do zahraničí nikam nedostanete.‘“

 

Jsem pro lidskou tvář

To už Roman Fürst pracoval v jihlavském závodu Motorpal jako konstruktér. Na oddělení s ním pracovala i žena Evžena Plocka. „Chodil za svojí manželkou, pracoval jako vedoucí na obchodně technickém oddělení a několikrát jsme spolu mluvili, a to i o politice. I když byl komunista, které já jsem neměl nikdy rád, tak s ním se dalo velice rozumně mluvit, byl mi sympatický. Věděl jsem, že byl předsedou partaje, ale měl takové rozumné názory, že se s ním dalo mluvit o všem. Nebránil se ani kritice.“

Později, 4. dubna 1969, zaplnily horní část jihlavského náměstí pouťové stánky, hudba, kolotoče a také střelnice. K té po šesté odpoledne přistoupil skoro čtyřicetiletý otec rodiny a člen celozávodního výboru KSČ, Evžen Plocek. V kabátu prosáklém hořlavinou svou rukou na pult položil ještě dva poslední dopisy: Pravda je revoluční a Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit. Poté škrtl sirkou a před zraky jihlavských se zapálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Právě název druhého dopisu použili Roman Fürst a Karel Tomek pro čtyřminutový filmový snímek, ve kterém 12. dubna 1969 zachytili smuteční tryznu doprovázející Evžena Plocka na jeho poslední cestě. „Kolem rakve jako čestná stráž stáli milicionáři, protože Plocek byl komunista. Ten pohřeb byl úžasný tím, že tam šlo kolik tisíc lidí. Celá fabrika byla na pohřbu. Šlo se z Motorpalu a celá Jihlava stála na chodnících. Dostal hold. Lidi nesli české vlajky a hlásili se, že klidně půjdou v průvodu. Každý se do toho hrnul. Byl to největší pohřeb v Jihlavě, který jsem kdy zažil.“

Natočený film ještě v dubnu předali do okresního kola soutěže amatérských snímků, kde vyhrál první cenu a postoupil do krajského kola v Uherském Hradišti. Snímek znovu obhájil prvenství a postoupil do celostátní soutěže. „Režim se tak prudce otočil, že celostátní soutěž v Praze se nekonala, soudruzi ji zrušili. My jsme se přesto sešli v Praze v nějakém sále, kde každý přinesl své filmy, a tam jsme si to mezi sebou promítali. Co se dělo v Praze, to bylo hrozné. Záběry ze srpna 1968, co jsem tam viděl, snad ani nikde nejsou zveřejněné, jak tanky přejížděly lidi, šrotovaly auta nebo střílely do lidí. Bylo to dost drastické,“ líčí Roman Fürst.

 

Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče

Společnost čin Evžena Plocka okamžitě přijala jako politický čin, oběť vzdoru a symbol vyjádření nesouhlasu s nastupující normalizační politikou. Studenti Palach, Zajíc a třetí umlčená pochodeň – Plocek, stoupenec pražského jara. Natočený pohřeb Evžena Plocka se ale nezamlouval komunistickým představitelům, kteří se pohřbu zúčastnili nebo jinak se angažovali. Zkrátka nechtěli riskovat své stranické funkce, pokud by se záběry dostaly na veřejnost. Proto se KSČ snažila tragédii držet pod pokličkou.

Roman Fürst předpovídal, že po natočených záběrech bude Státní bezpečnost pátrat a nemýlil se. „Přišli do naší klubovny v domě kultury v Jihlavě. Něco takového jsem už dříve tušil a film jsem dal ke svému známému, který mi ho uschoval. V klubovně jsme měli uzamčenou skříň na petlici, kde jsme měli natočené materiály. Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než petlici vylomit a tvrdit, že mi film někdo ukradl. Druhý den si pro mě přijeli do práce a jelo se ke mně domů na domovní prohlídku. Zabavili mi veškeré fotografie a natočený materiál ze srpna 1968 v Jihlavě. Film u mě nenašli a odvezli mě k výslechu. Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi. Jeden přes druhého, na přeskáčku. Můj kamarád Karel Tomek byl vedle v druhé místnosti. Byli jsme tam od rána do večera a ke konci už jsem byl unaven. Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče. Tak jsem jim řekl, že chci svého právníka a neřeknu jim už ani slovo. Tak mě pustili,“ vzpomíná pan Fürst.

Nařízení tajemníka ONV zničit materiály se tak nepodařilo splnit a snímek přetrval do dnešních dnů. „Nepamatuji si, že by se o činu Evžena Plocka někde pak psalo. Každý se bál, ani já jsem neměl pomyšlení, že bych snímky zveřejnil. Byl jsem vyděšený, jak mi vyhrožovali. Natočený film jsem zveřejnil až po pádu režimu. Takže byl takřka dvacet let v tajnosti,“ vysvětluje Roman Fürst, který po nezapomenutelném výslechu už nikdy více nenatáčel. Filmový snímek byl v původním podání bez zvuku, až později se přidala Beethovenova Devátá symfonie a také hlas Pavla Wuršera, herce Horáckého divadla. Četl zápisky Evžena Plocka, které napsal po svém návratu z mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech:

„Nevytrhneš a nespálíš ten list z kalendáře. Je implantován do našich srdcí.
Nevytrhneš a nezničíš naše srdce. Nitra se otevřela a srdce se spojila s tou naší českou zemí.
Nasávají prolitou krev.
V náruči země je nám dobře i před hlavněmi tanků.
Trochu se nám točí hlava, tlak ve spáncích a i nebe si chvilkama zapláče.
Modravý obzor se vlní...
Nesmí to být pravda. Poznáš to z každého upoceného stisku ruky.“

Listopadový převrat vyhlížel Roman Fürst s očekáváním. V restitučním řízení získal rodinný dům nazpět a také v roce 1990 založil firmu. Své podnikatelské náplni se věnoval až do penze a momentálně (2020) si užívá zaslouženého klidu a možnosti svobodně cestovat po celém světě.