Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Furmanová (* 1928)

• volyňská Češka

• na Volyni prožila celou válku

• očitá svědkyně perzekuce Židů v Dubně a okolí

• v letech 1944-1946 působila v Dubně jako korektorka místního deníku „Dubnovská pravda“

• v březnu 1946 se provdala za sovětského vojáka Sergeje Furmana

• v roce 1947 přesídlila s manželem do Čech

Rodina

Zdena Furmanová se narodila 1. listopadu roku 1928 v obci Mirohošť na Volyni, v tehdejším Polsku. Její rodiče, otec Karel Průša a matka Marie Průšová, rozená Cinertová, vlastnili a provozovali v Mirohošti hospodářství. Matka Marie Průšová byla především, jak bylo v té době na Volyni zvykem, ženou v domácnosti. Hospodářství bylo poměrně velké, rodina musela zaměstnávat pracovní sílu na výpomoc – mladý ukrajinský pár. Hospodářství čítalo několik polí, dvě chmelnice a několik krav a koní. Chmel byl hlavním zdrojem obživy. Řádně usušený se pak prodával za předem vyjednané ceny židovským obchodníkům.

Otec Karel Průša pocházel z osmi dětí. V roce 1946 se vrátil spolu s rodinou do Čech a roku 1987 zde zemřel. Matka Marie Průšová i přes svůj požehnaný věk stále žije v pečovatelském domě v Litoměřicích. Je jí 102 let.

Zdena měla jediného sourozence, a to o dva roky staršího bratra Jaroslava Průšu. Ten za války vystudoval leteckou školu v Tbilisi a stal se letcem. Po válce pracoval jako profesionální pilot v Prostějově. Dnes již nežije, zemřel na infarkt.

Dětství na Volyni

Obec Mirohošť byla nevelká, vzdálená asi sedm kilometrů od okresního města Dubno. Pohromadě a bez konfliktů zde až do války žili Češi spolu se Židy, kteří vlastnili většinu místních obchodů, Ukrajinci i Poláky. Po roce 1941 se ale na Volyni radikalizovaly různé skupiny ukrajinských nacionalistů, které ztrpčovaly život všem ostatním etnikům.

„My jsme tam žili s těmi Ukrajinci, chodili do jedné třídy. Všechno bylo normální. Problémy začaly až ve válce.“

Zdena Furmanová spolu s ostatními navštěvovala tzv. desetiletku, což bylo něco jako dnešní gymnázium.

„U školy jsme měli velké hřiště, tam jsme hráli volejbal a různé dětské hry.“

Zdena Furmanová, coby malé děvče, kamarádila mimo jiné i s židovskou dívkou z rodiny Volkových. Volkovi později přežili válku ukryti v Mirohošti, v sokolovně pod jevištěm, ačkoliv v budově zároveň působili Němci, kteří si zde vybudovali dílnu.

„Byl tam velký sál a Němci jezdili nákladními auty až dovnitř.“

„Ta jejich holka, Mája se jmenovala, byla o rok starší než já, a my jsme se hodně kamarádily. Chodily jsme i k nim. To si pamatuji, že když měli ten jejich šábes, chodili po bytě a modlili se s knížkami.“

Další kamarádkou z dětství byla pro Zdenu Furmanovou opět židovská dívka, Věra. Byla to dcera místní švadleny.

„Ta švadlena si postavila pěkný domek hned za naší zahradou, bydlela tam spolu s dcerou. A ta její dcera vždy, když jsme zabíjeli, ony přeci nejedly vepřové, tak ona vždy, když věděla, že jsme zabíjeli, se přišla najíst a koukala, aby ji nenachytala máma. A ta jí byla hned v patách. Vždy za ní hned za chvíli přiběhla, ale ona se mezitím honem najedla. Jitrnic a prostě všeho...“

Rok 1939 a léta následující – sovětská okupace

Zdena Furmanová si dodnes živě pamatuje na události roku 1939 spojené s příchodem sovětských okupačních vojsk. V té době jí bylo jedenáct let.

„Sověti seděli na odkrytých autech. Všichni měli pušku a takovou hroznou špičatou čepici na hlavě. Oni z toho byli sami celí vyjevení.“

„Potom Sověti založili kolchoz a lidi tam chodili pracovat. Pak už nikdo svoje neměl. Akorát tak zahrádku, ale své pole už ne. Ani chmel se potom už nepěstoval. Chmelnice zůstaly ležet ladem.“

Do kolchozu museli nastoupit i rodiče Zdeny Furmanové. S polními pracemi pomáhaly i školní děti.

„Chodila jsem normálně do školy, a místo tělocviku jsme museli chodit na pole dloubat bodláky z obilí.“

Německá okupace 1941–1944

V červnu roku 1941 se situace dramaticky změnila a ze sovětské okupace se rychle stala okupace německá. V té době zažila Zdena bombardování trati v Mirohošti. Němci bombardovali i nedaleké Dubno.

„To víte, jako dítě jsem se bála. Pamatuji si, že jsme tenkrát odešli někam do lesa a byli tam asi jeden den. Pak jsme se vrátili domů. To už nebombardovali.“

Zdena Furmanová také vzpomíná na svého bratrance Jaroslava Bočka, který se dobrodružným způsobem dostal v tomto období z německého zajetí.

„Když k nám přišli Sověti, v tom devětatřicátém roce, tak byla mobilizace a vzali ho do armády. A on se později, v roce 1941, dostal do německého zajetí. No a v zajateckém táboře je hlídali Ukrajinci. Strejček, jeho otec, tam prostě jezdil a zjišťoval pořád, jak by se k němu dostal. Jenže k němu se nedostal. Ale vozil mu tam alespoň živobytí. Časem se tam spřátelil s jedním Ukrajincem, co tam hlídal. Domluvil se s ním, že když někdo zemře, tak to bude, jako kdyby zemřel bratranec, a pustí ho. Tak tenkrát strejček pro něj jel s koňmi a vozem naloženým slámou. V noci tam někdo zemřel. A ten Ukrajinec nahlásil, že zemřel Jaroslav Boček. Strejček ho ukryl do té slámy a přivezl v pořádku domů. No, ale u nás ve vsi byli Němci. Tak tetička vždycky ustlala postel, takhle několik peřin na sebe, a on se za tím schovával. Ležel za těmi peřinami. Až potom mu jeho kamarád na výboru vystavil nějaký doklad, aby mohl bezpečně chodit ven.“

Jaroslav Boček v roce 1944 vstoupil spolu se svým bratrancem Mikulášem Průšou do 1. čs. armádního sboru. V bojích na Dukle byli oba bratranci v zákopu zasaženi stejnou minometnou střelou. Jaroslav Boček na místě zemřel. Mikuláš Průša přežil, ale přišel o nohu.

Němců se v Mirohošti, jako i jinde, každý bál a nikdo se jim nesnažil odporovat. Strachu obyvatel pochopitelně Němci využívali, a tak si brali, čeho se jim zachtělo.

„Němci přijeli na motorce s lodičkou. Vypustili si prasata. Jedno zastřelili, hodili ho do té lodičky a jeli. Jindy přijeli a chytali slepice na dvoře. Slepice běhaly a oni za nimi...“

V roce 1943 dostala Zdena Furmanová obsílku s výzvou, aby se dostavila do Dubna na německý úřad práce. V té době bylo Zdeně pouhých patnáct let. Měla štěstí, na práci do Německa nakonec nemusela.

„Já jsem dostala taky obsílku a šla jsem do Dubna na ten jejich úřad práce, na ten Arbeitsamt. Tam byl doktor, prohlídl mě... Dali mi číslo i číslo transportu. Měla jsem prostě tu kartičku, jméno, všechno, a číslo transportu, kdy pojedu. Jenomže potom už začali Němci ustupovat, tak z toho nic nebylo.“

Zdena Furmanová také dodnes vzpomíná na ghetto, které Němci zřídili v Dubně. Cestou na zmíněný úřad práce byla svědkem nelidského zacházení Ukrajinců se Židy.

„Právě, když jsem šla na ten úřad práce, tak je vozili otevřenými nákladními auty z ghetta ven. Co ti Židé dělali, to si budu pamatovat celý život. Oni si doslova rvali vlasy. Někteří brečeli. To bylo hrozné. Vozili je na místo mezi Mirohoští a Dubnem. Tam bylo pole a kolem vedla silnice a trať. Poblíž té trati měli vykopaný ohromný hrob. A tam je Ukrajinci stříleli a oni padali do toho velkého hrobu. Já jsem zrovna šla po té silnici, a přestože to bylo kus cesty, cítila jsem pach krve.“

Židé, kterým se podařilo vyhnout ghettu, se skrývali. Ve většině případů v místních lesích. V lese se však nedalo vydržet dlouho, a tak mnozí přicházeli s prosbami o pomoc do okolních stavení. Jednou takto přišla Židovka z Dubna i k Průšovým.

„Jednou k nám přišla Židovka, to jsme byly s maminkou samy v domě. Přišla, abychom ji schovaly. Ale ve vsi byli Němci, tak se maminka samozřejmě bála. Akorát jí dala chleba a já nevím, co ještě, a říkala, že ji teď nemůže schovat, že tam jsou Němci. No tak ona zase odešla, ale kam odešla, to nevím. Řekla nám, že je původně z Dubna a teď žije někde v lese. Že jsou schovaní. Že má plno zlata a všeho a že nám to všechno dají, jen abychom je schovali. No ale to nešlo...“

Během německé okupace mohli Průšovi obdělávat svá pole, museli ale pěstovat nařízené plodiny a sklizeň odevzdávat vojákům.

„Poručili si třeba, že musíme zasadit červenou řepu a mrkev. Hodně. A oni z toho vařili marmeládu. Červenou řepu, mrkev a jablka. A potom tabák, ten jsme měli za stodolou na zahradě. Pak jsme to museli Němcům odevzdávat.“

Kromě německých vojáků omezovali místní obyvatele také banderovci, kteří bojovali proti všem, a pokud u někoho zaklepali s žádostí o ošacení nebo stravu, nebylo radno jim odporovat.

„To třeba přišlo šest nebo sedm banderovců v noci k nám do baráku a chtěli večeři. Tak se jim musela dát večeře. Chovali se normálně. Sedli si kolem stolu, dostali najíst, poděkovali a šli.“

„Z Mirohošti jsme to měli kousek na trať. A banderovci ji jednou podminovali. A pak, když jel německý nákladní vlak, vybouchlo to, a vlak vykolejil.“

Po čase začali Němci na východě prohrávat a zubožení vojáci se trousili zpět z fronty. V domě rodiny Průšových si zřídili ošetřovnu.

„My jsme měli velkou kuchyň. Tam si nanesli a na zem nastlali slámu. A já ani nevím, kolik jich tam bylo. Oni byli zavšivení, tak si to tam svlékali. Teď ty vši zabíjeli. Na ně byl pohled. Hrozný. Nohy měli omotané hadry, protože byl mráz. A teď si poručili uvařit slepice. Tak maminka jim uvařila. A oni těma rukama, kterýma předtím zabíjeli ty vši, pak jedli ty slepice. V roce 1941 byli namydlení, oholení, a potom, za tři roky, jak to s nimi dopadlo. To bylo hrozné.“

V roce 1944 se do Mirohošti vrátili sovětští vojáci. Z německé ošetřovny v domě Průšových se rázem stala ošetřovna sovětská.

„I sovětští vojáci byli chudáci. Hlavně potravin měli málo. Ranění byli u nás vždy tak jeden den, někdy ani to ne, a pak je odváželi dál. To bylo během bojů u Dubna. Tam tekla řeka Ikva a okolo byly bažiny. A Sověti tam uvízli a dlouho se nemohli dostat dál.“

Konec války, odjezd do Čech

Časem fronta postoupila a statek byl opět bez vojáků a raněných. Zdena si dokončila vzdělání a v roce 1944 nastoupila do redakce místního deníku Dubnovská pravda jako korektorka. Noviny se vydávaly současně v ukrajinském i ruském jazyce. Hlavní náplní byly informace z fronty. V deníku působila Zdena Furmanová až do roku 1946. V roce 1947 se spolu s manželem odstěhovala do Čech. Za Sergeje Furmana, sovětského vojáka, se provdala v březnu 1946 v Dubně na úřadě. Svatba byla skromná.

Cesta z Volyně do Čech a život zde

Cesta do Čech nebyla snadná, ale každý se těšil, neboť lidé z pochopitelných důvodů již na Volyni pod sovětskou nadvládou neviděli svou budoucnost.

Některé rodiny si do Čech přivezly i veškeré zvířectvo, které vlastnily. Zdena Furmanová cestovala spolu se svým mužem, který se demobilizoval, aby mohl odjet, a se svou matkou, pouze s ošacením. Vše ostatní, jako například nábytek, prodali Ukrajincům. Otec Zdeny, Karel Průša, byl již v Čechách a v Liběšicích na Litoměřicku si zabral velké stavení s rozlehlým dvorem. O stavení ale přišel v padesátých letech, kdy mu bylo zabaveno, a sídlila v něm traktorová stanice. Náhradu za ztrátu majetku nedostal, a navíc musel uhradit poměrně vysokou částku za údajný nájem, který mu byl vyčíslen. Následně rodiče Marie a Karel Průšovi žili v bytě v Liběšicích a chodili do zaměstnání. Karel Průša pracoval jako rostlinolékař a později nastoupil do lovosické Sechezy. Marie Průšová nejprve pracovala v Liběšicích v JZD a po čase, když si s manželem koupili dům v Žitenicích, nastoupila do zahradnictví v Litoměřicích.

Zdena Furmanová spolu se svým mužem nějakou dobu po příjezdu do Čech bydlela u rodičů v Liběšicích, po čase si v téže obci pronajali byt. Nakonec se odstěhovali do Úštěka. Zde také Zdena pracovala ve firmě Kovos. Manžel dojížděl do Litoměřic, kde pracoval jako dělník v pivovaru a později v místní koželužně. Společně přivedli na svět dvě děti. Syna Slavomíra, který se narodil v roce 1947, a dceru Alenu, narozenou o dva roky později.

Po čase se manželé Furmanovi na naléhání Zdeniných rodičů odstěhovali k nim do Žitenic a bydleli všichni společně. Sergej Furman i nadále dojížděl za prací do Litoměřic a Zdena nastoupila na poštu. Nejprve pracovala za přepážkou a později na inkasním středisku. Dnes je Zdena Furmanová, stejně jako její muž, v důchodu a žijí společně v Litoměřicích.