Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přežila jsem blokádu Leningradu
narozena v Leningradě (1931)
celou blokádu (1941-1944) prožila s matkou a mladším bratrem v Leningradě
nositelka vyznamenání Za obranu Leningradu
vystudovala francouzštinu a španělštinu
v roce 1958 se seznámila s Lubošem Fundou, t. č. studentem veterinárního lékařství v Leningradě
od roku 1960 žila v Československu
žila a učila jazyky v Kadani, v Jičíně a od roku 2000 žije v Třeboni
Maja Fundová, rozená Zakirovna Evelit
„Přežila jsem blokádu Leningradu.“
(narozena 16. června 1931 v Leningradě)
„Konkrétně naše rodina měla to štěstí, že se máma chystala v létě (1941) vyměnit tapety. Někdo jí poradil, aby nekoupila speciální lepidlo na tapety, ale hrachovou mouku, ta prý také dobře lepí tapety. Ona to tak udělala, koupila několik kilogramů. (…) To bylo pro nás dobré, každý den s bratrem jsme dostávali hluboký podšálek kaše. K tomu byl mizerný chleba, nejen že ho bylo málo, ale byl mizerný svým složením, bylo tam málo mouky a byly tam piliny nebo celulóza.“
I takové detaily mohly zachránit život vyhladovělým obyvatelům obleženého Leningradu za 2. světové války. Německo napadlo Sovětský svaz, na tapetování už nepřišlo, obyvatelé Leningradu měli brzo jiné starosti. S tímto příběhem se nám přihlásila středoškolská učitelka jazyků v důchodu, hrdá Leningraďanka narozením, Lotyška původem přes své rodiče, dnes obyvatelka jihočeské Třeboně Maja Fundová. „Je devátého února roku 2012, jsme v Třeboni a jsem připravena vyprávět o blokádě Leningradu, kterou jsem prožila. Jmenuji se Maja Fundová, moje rodné jméno je Maja Zakirovna Evelit, jsem Lotyška a narodila jsem se v Leningradě. Moje rodiče se rozvedli brzo, takže blokádu jsme prožili tři, máma, já a můj mladší bratr.“
Její otec od rodiny brzy odešel, matka na ně mluvila pouze rusky, a tak lotyšsky umí Maja Fundová pouze pár základních vět. Blokádu, která trvala 900 dní, od září 1941 do ledna 1944, sourozenci prožili sami s matkou. Žili v komunálním bytě, v domě, který před revolucí býval palácem hraběte Šuvalova, v centru Leningradu nedaleko Něvského prospektu.
Začátek blokády
Brzy po vypuknutí války začaly být potraviny na příděl. Situace se rychle zhoršovala, v září 1941 se nacisté dostali před Leningrad. Poté, co byly zničeny a vyhořely velké Badajevské potravinové sklady, začalo nejhorší období blokády Leningradu, zima přelomu let 1941/1942. Pro přežití bylo třeba změnit své návyky, dodržovat nová pravidla. Jedno z nich bylo, že je třeba jíst mizivé příděly potravin pomalu, jinak by je tělo strávilo neefektivně. „Doposud si pamatuji, to zůstalo v mojí hlavě, jak máma přinesla chléb, jak ho krájí, my s bratrem stojíme u stolu a koukáme na ty kousíčky. Chtěli jsme ho sníst najednou. To bylo však vyloučeno. Máma nás zachránila, že celou dobu dodržovala tohle pravidlo.“
Podle zadání sovětských úřadů vědci začali zkoumat, které látky by se daly upravit k tomu, aby se daly sníst. Do chleba se začaly přidávat upravené piliny a celulóza. Lidé též začali zjišťovat, že se dají jíst vývary z kožených věcí, že truhlářský klíh je po určitých úpravách poživatelný.
Kanibalismus
Z ulic zmizely psi a kočky, snad i krys bylo méně, není se ostatně čemu divit, v Leningradě byl bezprecedentní hlad. Docházelo zřejmě i ke kanibalismu, ovšem ne v takové míře jako v době hladomoru na Ukrajině. Maja Fundová se vyjadřuje i k této otázce: „Existuje takové mínění, že v Leningradě to byl samý kanibal. To není pravda. Byl kanibalismus, bezesporu, to určitě byl. (…) Existovala v Leningradě trojka, to byli tři lidé, snad NKVD. Jakmile bylo prokázáno, že to byli kanibalové, tak byli zastřeleni. Já jsem osobně viděla jednou, před pekařstvím, když jsem šla do školy, jak tam leží oblečený člověk. Když jsem se vracela, tak neměl hýždě. Byly uříznuté. Za celou dobu jsem to viděla jen jednou.“
Hlavní problém obleženého Leningradu byl samozřejmě nedostatek jídla. To ale nebylo vše. Mezi další problémy patřily i neustálé odstřelování a bombardování města, a tedy i přerušená dodávka elektřiny, vody, nefungující kanalizace. Pouze velké mrazy zimy 1942 zabránily epidemiím. Neustálé nálety, střepiny bomb způsobovaly požáry ve městě. „V domě jsme na podzim neměli již žádná skla. Maminka někoho poprosila, aby nám tam dal překližku. Ale bylo to hrozné, mít neustále doma tmu. Nic dobrého to nebylo.“
„Za obranu Leningradu“
Poté, co skončila nejhorší část blokády, většina dětí měla možnost být evakuována mimo město. Maminka Maji Fundové této možnosti nevyužila, její děti zůstaly ve městě. Leningrad si začal zvykat na krušné časy blokády, navíc zásobování po Ladožském jezeře fungovalo o něco lépe. Maja Fundová začala opět chodit do školy, tam dostávala skromné porce jídla, ale bylo již lépe než předchozí zimu.
V létě roku 1943 (květen–září) byla školní třída Maji Fundové poslána na výpomoc do Piskarevského sovchozu na předměstí Leningradu. Dnes na to vzpomíná jako na nejkrásnější okamžiky blokády. Dostala za tuto práci medaili Za obranu Leningradu. Ta se prý nedávala každému, Maja Fundová je dotčená, když to někdo zpochybňuje kvůli jejímu nízkému věku. „Ano, bylo mi dvanáct let. My jsme si to ale zasloužili. Město dostalo zeleninu.“
Asi hlavním motivem vyprávění Maji Fundové bylo, aby podala své svědectví o hrdinství obyčejných Leningraďanů. „Proč se město nevzdalo nepříteli? Protože to nechtěli ani jeho obyvatelé. Kdyby záleželo jen na vojácích, tak by město možná padlo.“ Je faktem, že si z pohledu obyvatele střední Evropy na počátku 21. století nedokážeme pořádně představit, jaké totální nasazení vyžadovala válka od Leningraďanů.
Jak Maja Fundová dodává, pro ni samotnou ve vzpomínkách existují dvě různé blokády. První blokáda je ta, na kterou radši nechce ani vzpomínat, blokáda, která trvala v zimě roku 1941/1942, kdy byla všude zima, tma a hlad. Druhá blokáda začíná na jaře roku 1942, je to blokáda, která v ní vzbuzuje hrdost na své spoluobčany, kde samozřejmě stále existuje strádání, ale je to již snesitelnější.
Pro přežití blokády existovala prý tři nepsaná pravidla:
Konec války 1945
Blokáda pro Leningraďany skončila v lednu roku 1944. Sovětský svaz však čekal ještě skoro rok a půl totální války. Konec války nakonec přišel, všichni byli šťastní, i když pro paní Fundovou ten den přišel rodičovský výprask. „Když jsme se dozvěděli, že je konec války, tak jsem běhala celý den po městě. Přišla jsem večer domů, máma byla celá pryč a dostala jsem nařezáno. To mi bylo čtrnáct let.“
O gulazích
Na otázku, co věděla jako mladá o sovětském režimu, odpovídá: „O gulazích se nikdy nemluvilo. Já jsem se později ptala mámy, proč se nemluvilo. Ona mi řekla: ,Proč se ptáš tak hloupě?‘ Jak mohli mluvit s dítětem nebo s člověkem, který roste, když všude byli tajní a jen za rozhovor byl člověk poslán do lágru? Žádné řeči ani v bytě, ani v naší rodině o tom nebyly.“
V Leningradě vystudovala Maja francouzštinu a španělštinu, v roce 1958 se seznámila s Lubošem Fundou, toho času českým studentem veterinárního lékařství v Leningradě, o rok později si ho vzala. Od roku 1960 žije v Československu. Žila a učila jazyky v Kadani, v Jičíně a od roku 2000 žije v Třeboni.
Do komunistické strany nikdy nevstoupila, ale říká, že se jí v Sovětském svazu v socialistickém zřízení žilo dobře. Svobodu nepoznali a ani ji tolik nepostrádali. Je skeptická k současnému zřízení a nesouhlasí s tím, že demokracie je pro některé lidi synonymem pro bezbřehou svobodu bez ohledu na ostatní.
Rozhovor zpracoval Hynek Moravec
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)