Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Fulín (* 1938)

• narodil se v roce 1938 v Benešově u Prahy

• v roce 1953 byl otec zatčen a uvězněn jako „kulak“

• v letech 1953 až 1955 pamětník studoval na slévačském učilišti v Liberci

• v letech 1955 až 1959 navštěvoval SPŠ strojní v Praze

• v roce 1956 byla rodina Fulínových protiprávně vystěhována z Přibyšic

• od roku 1959 byl Jan Fulín dva roky na vojně

• v roce 1964 se oženil a později se mu narodily dvě dcery

• zaměstnán v ČKD Kutná Hora, pak v ČKD Inženýring Praha

• od roku 1998 je v důchodu

• v současnosti (rok 2016) žije s rodinou v Přibyšicích

Rod Fulínových má své kořeny na Benešovsku již od poloviny 17. století. Je pravděpodobné, že jeho předkové mají svůj původ v Belgii či Francii a do Čech se dostali někdy v období před Bílou horou. Příběh Jana Fulína a jeho rodiny je dalším střípkem do mozaiky obrazu násilné kolektivizace, jak u nás probíhala v padesátých letech 20. století, vedená podle sovětského vzoru Komunistickou stranou Československa. Rodina Fulínových byla ze svého statku v Přibyšicích násilně vystěhována dokonce dvakrát. Poprvé za německé okupace v roce 1942 a podruhé v roce 1956 v éře budování socialismu.

Příchod na svět

Jan Fulín se narodil 2. června 1938 v benešovské porodnici. V kronice jeho dědečka Františka Fulína se o tom píše: „Dne 2. června se narodil mému synu Josefu syn Jan, v Benešově v porodnici, byl křtěný dne 12. června ve Václavicích, křtil jej můj syn František, byl kaplanem v Petrovicích u Rakovníku, kmotrem byl Jan Dlouhý z Prahy, bylo to již osmé dítě mého syna Josefa.“ Celkem měl pamětník devět sourozenců.

Otec Josef Fulín, narozený roku 1903, se ženou Anežkou, rozenou Havlíčkovou, hospodařil na rodném statku v Přibyšicích od roku 1930. Statek měl výměru 24 hektarů a Fulínové na něm hospodařili od roku 1807. Otec patřil k několika místním sedlákům, kteří se hrdě hlásili ke straně lidové a podporovali její aktivity. Situace v Přibyšicích byla před druhou světovou válkou taková, že většina hospodářů se hlásila k agrárnické straně. Zatímco otec byl členem Lidového družstva, agrárníci byli členy družstva Kooperativa. Již v tomto období se mezi těmito dvěma tábory projevovala řevnivost a velká konkurence. „Ti se mezi sebou naprosto nesnesli, na otce útočili již za první republiky.“

Vznik SS-Hofu a odsun tří rodin z Přibyšic

Přišla okupace a rodina Fulínových byla ze svého statku na Silvestra roku 1943 vystěhována do Kláštera u Golčova Jeníkova. „Z celého prostoru od Konopiště až k Vltavě udělali Němci SS – Ibung Platz a v Přibyšicích vznikl tzv. SS-Hof.“ To bylo malému Janovi teprve pět let. Je zvláštní, že z Přibyšic byly tehdy vystěhovány pouze tři rodiny: Fulínovi, Čermochovi a Havlíčkovi, kteří byli s Fulínovými příbuzní. Všichni ostatní, vesměs agrárníci, mohli zůstat a pracovat na zmíněném SS-hofu. „Největší zdejší agrárník se stal vedoucím nebo správcem SS-Hofu.“ Do obecné školy tedy začal malý Jan chodit v roce 1944 v Klášteře u Golčova Jeníkova.

Z doby pobytu v Klášteře si pamatuje, jak Němci prohledávali okolí vesnice kvůli partyzánům. Procházeli také přes statek, rodinu nechali nastoupit na dvůr pod namířenými kulomety a provedli domovní prohlídku. Janu Fulínovi se to vybavilo později, když v roce 1953 provedli komunisté obdobnou prohlídku na statku v Přibyšicích. Snad jen ty kulomety chyběly...

Skončila válka, ale na rodný statek se rodina Fulínových vrátit nemohla. Budovy byly poničené, a než se všechno dalo do pořádku, psal se rok 1947. Tomu ještě předcházelo stěhování na Tobolku u Berouna v roce 1946. 

Po návratu do Přibyšic na podzim roku 1947 začal otec na statku znovu hospodařit a všechno se slibně rozvíjelo. Jan Fulín chodil do obecné školy ve Václavicích a po jejím ukončení do měšťanské školy v Benešově, a to až do roku 1953. Marně se pokoušel o studium na benešovském gymnáziu, jeho žádost byla zamítnuta. Otec Josef byl v té době vězněn za tzv. neplnění dodávek a tehdejší komunistický režim se mstil na dětech za smyšlené a vykonstruované viny jejich rodičů.

Cesta ke štěstí kulaka Fulína

Zastavme se nyní u okolností otcova uvěznění a u průběhu násilné kolektivizace v Přibyšicích. Fulínové dlouho odolávali komunistické zvůli. O tehdejších metodách kolektivizace svědčí propagandistický film režiséra Jiřího Sequense st. z roku 1951, který nese název Cesta ke štěstí. Hlavní roli v tomto filmu ztvárnila herečka Jiřina Švorcová. Děj se odehrává na traktorové stanici na Konopišti a nejbohatší sedlák ve vsi, kulak Fulín, je v něm vylíčen jako člověk vypočítavý, bezohledný a zákeřný. Film měl za úkol vyvolat nenávist mezi lidmi proti bohatým sedlákům, jejichž ztělesněním se stal právě sedlák Fulín, a přesvědčit je, aby vstupovali do tehdy zakládaných zemědělských družstev. Pravda byla ale poněkud jiná. Při zakládání družstva se v místním hostinci sešlo dvaadvacet hospodářů. Byli to jak velcí sedláci, tak chalupníci s úmyslem založit jednotné zemědělské družstvo. Na schůzi ale vystoupil předseda okresního výboru Drda z Lešan, který si sedl proti otci a pronesl jízlivě: „Tak co, kulaci, už jste sražený na kolena? Co si tak myslíte? Kdybyste měli kulomet a postříleli nás?“ A dále pravil: „Kulakům přihlášku nedávejte, družstvo se sestaví bez nich a proti nim!“

Připravený scénář

Pamětníkovu otci nejvíce „zatápěl“ jakýsi komunista Weis, který se do Přibyšic nastěhoval po roce 1947. „V podstatě to byl negramot, do místní kroniky psal o událostech po roce 1948 s pravopisnými chybami. Prostě něco hrozného.“ První udání na otce přišlo od bdělého soudruha 10. února 1953 za zabité prase v souvislosti se svatbou pamětníkovy sestry. Přišla kriminálka, začalo vyšetřování, následovala domovní prohlídka a zabavení obilí, které měl otec jako sadbu uskladněno na půdě. Události se dále odvíjely podle předem daného scénáře. Dne 9. června 1953 proběhl soud s Josefem Fulínem, který byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za nesplnění dodávek. Solidárně se tehdy projevili sousedé, kteří uspořádali podpisovou akci na podporu Josefa Fulína, pod niž se jich podepsalo asi čtyřicet.

V době plné strachu a bezpráví to byla velká odvaha, to je třeba zdůraznit. „Soud však na tuto petici nebral zřetel a nepovolil ani svědky obhajoby.“ Důkazem, že celý proces byl vykonstruovaný a předem připravený, je fakt, že ještě před soudem a vynesením rozsudku měli komunisté pro rodinu Fulínových připravenu náhradní bytovku. Součástí trestu bylo totiž i vyhoštění z obce Přibyšice až k Broumovu, což se nakonec neuskutečnilo. Otec měl totiž kromě svého rodného statku na starost ještě další dva a pro ty neměli komunisté připraveny hospodáře. Po odsouzení měl být převezen do Jáchymova, ale nakonec skončil na vězeňském statku Řepy u Prahy, kde se staral o prasata. Jeho další štací bylo vězení v Praze na Pankráci, odkud byl po amnestii po roce věznění propuštěn.   

Matce nedali ani potravinové lístky

Matka Jana Fulína zůstala na statku sama s dětmi, a přesto byla dále úřady nucena k plnění dodávek. Situace již byla neúnosná, a tak napsala žádost prezidentské kanceláři, zda by mohli manžela propustit alespoň na dobu žní. „Žádostí se v prezidentské kanceláři vůbec nikdo nezaobíral, bylo jí pouze odpovězeno, co si vůbec dovoluje o toto žádat.“ V té době, kdy nedostávala ani potravinové lístky, ač na ně měla nárok, ji podporoval její švagr František Fulín, farář v Kozmicích. „V té době jsme chodili do školy do měšťanky a nemohli jsme si koupit ani housku, protože bylo všechno na lístky. Otec dal mlynáři obilí k semletí, mouku dal pekaři a my jsme tam chodili pro lístky a pro housky na svačinu.“ Otec si v kriminále odseděl jeden rok, a protože přišla amnestie, byl mu zbytek trestu prominut.

Slévač, nebo potrubář?

Po ukončení měšťanské školy a prázdninách v roce 1953 dostal Jan Fulín na úřadu na výběr: „Buď se budeš učit slévačem, nebo potrubářem.“ Řečeno slovy hrdiny Randáka z knihy Pozdrav Pámbu, pane Randák od spisovatele Rachlíka „se tak zcela svobodně a neovlivněn“ rozhodl učit se slévačem na učilišti v Liberci. „Kouř, plameny z pecí, ale vydržel jsem to!“

Zažil tam jednu zajímavou příhodu, kdy dva spolužáci chtěli utéct na Západ a pamětníkovi se se svým plánem svěřili. „Když utíkali, tak je v Děčíně chytili na nádraží a při výslechu řekli, že jsem o tom věděl.“ Jen velmi málo tehdy chybělo k tomu, aby byl vyloučen z učiliště a potrestán, že všechno nenahlásil. Po vyučení pamětník nastoupil na střední průmyslovou školu v Praze a z té doby rád vzpomíná na profesora chemie Váňu, který mu pomohl, když mu nebylo umožněno bydlet na internátu. Průmyslovou školu zakončil v roce 1959, ale to již rodiče bydleli na Chvojně, kam byli v roce 1956 protiprávně vystěhováni z Přibyšic.

Pověstné ticho před bouří

Po návratu z kriminálu začal otec opět hospodařit a vše se zdálo být v pořádku. To by však proti němu nesměli intrikovat místní komunisté, kteří měli s Fulínovým statkem jiné úmysly. Přišly Vánoce 1955 a s nimi protiprávní příkaz k vystěhování. „V té době s námi bydlela stará babička, která již umírala. Tu s dědou vystěhovat nemohli. Nás ale přestěhovali na Chvojen do dvou místností, která měla každá asi patnáct metrů čtverečních. S sebou jsme si mohli vzít pouze to, co se vešlo na náklaďák. Tam jsme bydleli asi tři měsíce. Pak nás přestěhovali do lepšího bytu, kde byly tři pokoje, a dokonce i koupelna. A babička? Ta tu situaci vyřešila tak, že v březnu umřela,“ říká s dojetím Jan Fulín. Jeho dědečkovi bylo v té době pětasedmdesát let a vzápětí byl i on odstěhován na Chvojen do jednopokojového bytu.

Dodnes je pamětník přesvědčen, že tuto akci koordinovala policie společně s lidmi ze Státních statků a z okresu. „I po přestěhování na Chvojen otce neustále týrali, nechovali se k němu v práci dobře, a tak dal výpověď a v Netvořicích si našel práci u Státních statků.“

Blýskání na lepší časy

Život rodiny Fulínových se odvíjel až k roku 1968, kdy nastalo velké dilema: zda žádat o rehabilitaci a navrácení statku, či nikoliv. Všechno se komplikovalo tím, že na statku v nové budově, postavené v roce 1921, byl ubytován jeden traktorista s celou svou rodinou. „Rehabilitační zákon tehdy umožňoval vracet pouze věci, které mohly být v osobním užívání.“ Maminka byla proti návratu na statek v Přibyšicích, všechno nesla jako hlubokou křivdu. Otec ale nakonec o navrácení statku zažádal a teprve po několika letech, v roce 1976, se rodina stěhovala do starého domova.

Návrat na rodný statek

A jaké osudy prožíval Jan Fulín? Po ukončení průmyslové školy v Praze nastoupil do podniku Metaz v Týnci nad Sázavou a na základní vojenskou službu. Po návratu z vojny v roce 1961 se seznámil se svou budoucí ženou, v roce 1964 se oženil a v roce 1965 se mu narodila dcera Kateřina. V té době sháněl bydlení pro rodinu a slévárny ČKD Kutná Hora mu nabídly práci i byt. V Kutné Hoře, kde s rodinou bydlel do roku 1978, se mu narodila dcera Michaela. Krátce ještě bydlel s rodinou v Čerčanech.

Mezitím došlo k navrácení rodného statku, ale pouze částečně. Uvolněna byla pouze stará budova a všechno bylo zdevastované. „Když zemřela babička, tak polovina statku byla zapsána na otce a polovina na dědu. Ten však v roce 1962 zemřel a tato polovina statku propadla státu.“ Paradoxní je, že otec musel v roce 1968 za tuto státu propadlou polovinu zaplatit 22 000 Kčs. Od poloviny sedmdesátých let rodina začala usilovně pracovat na obnově statku. Navázat na tři generace hospodářů se však už nepodařilo.

Zklamané naděje

Přišel rok 1989, do kterého vkládal Jan Fulín velké naděje. V té době pracoval ve firmě ČKD Inženýring na výstavbě pražského metra. Podporoval demonstrace a na Václavském náměstí zvonil klíči. „Komunisté byli v té době zděšení, ti byli napružení více než my! Ale pak jsme vystřízlivěli všichni, co jsme tam jezdili. V podstatě to byla ‚něžná revoluce‘ proto, aby všichni ti komunisti byli zachráněni, jinak si to nedovedu vysvětlit. Vždyť Ústav vyšetřování zločinů komunismu začal pracovat až v roce 2007! A všichni pohlaváři, co otce perzekvovali a dostali do vězení, tak všichni do té doby umřeli, nikoho nemohli obžalovat. Vždyť kdo byl vlastně obžalován?“

„Toto nemá cenu rozebírat nějakým logickým způsobem. Tady si člověk musí říci, že to byla lumpárna již od doby Francouzské revoluce. Revoluce? Masaryk tomu říkal světová revoluce, Havel to nazval něžnou, sametovou revolucí. A udělal to tak, že dnes jsou komunisti druhá nejsilnější strana. Tak jak bych na toto mohl mít kladný názor?“ 

Největší radost přináší pamětníkovi jeho velký koníček, genealogie rodu Fulínových. Vytvořil si a stále aktualizuje zajímavé rodopisné stránky, pořádá pravidelná rodová setkání a má radost ze života rodin svých dětí a vnoučat. „Tak jak si žijeme dnes, oproti tomu, jak jsme žili na konci druhé světové války nebo v době komunismu, tak o tom se nikomu z nás ani nesnilo. Základem života je práce a úsilí, aby věci člověku lépe sloužily, to nemůže nikdo nikomu vzít.“