„Lidé na popraviště křičeli: ‚Ať žije svobodná Kuba! Sláva Ježíši Kristu!‘ A pak už jsem jen slyšel: ‚Zamířit! Palte!‘ Byl to nespočet lidí, co tam zavraždili. Nedokážu přesně říct kolik. Odhaduji tak dvě stě. Po roce přišel čas na náš soud. Moje rodina sehnala advokátku, která mě měla hájit. Nakonec nezmohla vůbec nic. Jmenovala se Dona Rivas a obhajovala mnoho lidí, kteří tam byli zadržení. Dona Rivas byla velmi dobrá, ovšem během soudu ji téměř nepustili ke slovu. Byli jsme v jedné místnosti, spoutaní, a tam byli další lidé z naší skupiny, které také obvinili. Prozradila je osoba, která nám poskytla dům a byla nasazená státní bezpečností. Nikdy jsem jí nevěřil. Vyvolali mé jméno a ptali se, jestli znám někoho z těch lidí, kteří tam byli. Já řekl, že nikoho neznám. Odpověděli mi, ať si nezahrávám. Jak je prý možné, že neznám Alfreda Sáncheze, když ho chytili se mnou? A já řekl, že Alfreda znám, že je to můj přítel, ale že nikoho jiného neznám.“
„Přijeli do Spojených států, aby zformovali Hnutí 26. července. To byl posléze základ hnutí, které mělo svrhnout Batistu. Když jsme na tu schůzi přišli, byl tam třicetiletý Fidel. Přijal nás v obýváku a začal vařit kávu v italské konvici, která se dá na hořák a udělá se espresso. Začal mluvit a nemohl se zastavit. Mezitím byla káva hotová a začala se připalovat. Když si to uvědomil, zastavil a nalil kafe. Bylo otřesné. Jenže když se všech zeptal, jak jim káva chutnala, říkali: ‚Ano, pane doktore, je velmi dobrá.‘ Já byl zticha a on se zeptal: ‚Studente, chutnalo ti kafe?‘ A já odpověděl: ‚Dost hrozné.‘ Otočil se na ostatní a povídá: ‚Tak tohle je tady jediný upřímný člověk.‘ Fidel Castro se při jedné z rozmluv dovtípil, že jsem synovec Pepilly Serry. To byla majitelka statku, která sousedila se statkem Fidelova otce. Pepilla byla sestra mé babičky a Castrové byli přátelé jejích dětí, mých bratranců. Jeden z nich byl Raúlův nejlepší kamarád. Enrique vozil Fidela do školy v Belénu, když jako mladý studoval práva na univerzitě v Havaně. A protože jsem z Holguínu a oni bydleli kousek a Pepilla byla jejich sousedka, Fidel se dovtípil a jednal se mnou trochu jinak než s ostatními.“
„Jak byste vy se svou zkušeností definoval, v čem spočívá komunismus?" - "Komunismus je nesplněný slib chudým lidem, který se ukázal jako nesplnitelný už v Sovětském svazu. Například v knize Jeden den Ivana Děnisoviče. Ta kniha na Kubě dokonce vyšla, pak ji ale hned stáhli… Už tehdy jsme věděli, že komunismus je fiasko. Konec svobody. Znamenalo to zneškodnění všech protivníků. Jak to razil Stalin. Zlikvidovat ty stejné lidi, kteří se podíleli na úspěchu říjnové revoluce. My jsme tohle všechno věděli. To nebylo nic neznámého. Proto jsme se rozhodli proti tomu bojovat. Nesouhlasili jsme s komunismem."- "Jak si vysvětlujete, že po všech těch zkušenostech z dvacátého století tyto ideje stále přitahují mnoho lidí?" - "Mnoho lidí to láká, protože ve skutečnosti odmítají status quo a lidi, kteří žijí vedle nich. Je to výsledek nenávisti, kterou chovají k druhým. Je to způsob, jak se dostat výš, což se jim nedaří ve svobodné společnosti, ve které tvé úsilí určuje, kam až se dostaneš. Komunismus funguje tak, že když jsi víc komunista než někdo jiný, máš víc práv než on. Proto se mnoho lidí stává komunisty. Tímto způsobem mohou stoupat na společenském žebříčku.“
Pedro Fuentes Cid se narodil 6. ledna 1939 ve městě Holguín, v tehdejší provincii Oriente na Kubě. Rodina byla bohatá, protože měla statky a dobytek s produkcí masa i mléka. Vlastnila také plantáž na pěstování cukrové třtiny. Po převratu vedeném Fulgenciou Batistou v roce 1952 se rodina přestěhovala do Miami, kde pamětník vystudoval střední školu Miami Senior High. Roku 1956 se Pedro Fuentes Cid setkal na Floridě s Fidelem Castrem a jeho bratrem Raúlem, kteří přijeli formovat Hnutí 26. července. V sedmnácti letech se zapojil do odboje prostřednictvím skupiny Auténticos a prošel výcvikem geril v Dominikánské republice. Na Kubu se vrátil po Batistově útěku a sestavení Castrovy revoluční vlády v roce 1959. Pracoval u turistické policie a studoval diplomacii na univerzitě v Havaně. Po spojení Fidela Castra s komunisty se pamětník aktivně zapojil do odboje a sháněl zbraně pro gerilové jednotky. V březnu 1961 byl po přestřelce s vládními vojáky zatčen, hrozil mu trest smrti, ale nakonec byl odsouzen k šedesáti letům vězení. Ve věznicích a pracovních táborech strávil téměř šestnáct let. Zažil mnoho utrpení. Prošel nucenými pracemi v kamenolomu a na plantážích. Po podmínečném propuštění pomáhal politickým vězňům dostat se přes Venezuelu z Kuby a sám Kubu opustil v roce 1978. Vystudoval Právnickou univerzitu v Miami a stal se advokátem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
