Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Fučíková (* 1932)

• narozena 10. března 1932 v Bernarticích u Milevska

• vyrůstala v rodině drobného živnostníka

• během heydrichiády zažila zatýkání bernartických občanů za pomoc parašutistům

• desítky bernartických občanů byly popraveny nebo skončily v koncentračních táborech

• zažila krvavý konec války v Bernarticích v květnu roku 1945

• provdala se za Antonína Fučíka

• pracovala v místním jednotném zemědělském družstvu

Jihočeské městečko Bernartice leží na hlavní silnici mezi Pískem a Táborem. Na konci války tudy proudily kolony německých vojáků a uprchlíků. Cílem byl nedaleký most přes Vltavu, kde - jak se domnívali - je demarkační linie a za ní spása v podobě amerického zajetí. Napětí se vystupňovalo v poslední den války, kdy Bernarticemi chtěla projet velká kolona německých vojáků. Městečko s tisíci obyvateli krutou daň za nacistickou okupaci zaplatilo už o tři roky dříve, kdy jen o vlásek uniklo stejnému osudu jako Lidice a kdy bylo za pomoc parašutistům popraveno dvacet tři bernartických občanů. V poslední den války zahynuli další. Celkem válku v Bernarticích nepřežilo 62 lidí, 62 příběhů s nesmírně smutným koncem. Tragédie v Bernarticích poznamenala životy všech tamějších obyvatel. O život mohl přijít kdokoli další, i tehdy třináctiletá Růženka Polesná. 

Pan učitel nám raději vyprávěl dějiny, ne o tom, že je válka

Růžena Polesná, později provdaná Fučíková, se narodila 10. března 1932 v Bernarticích. Rodina Polesných vlastnila domek v tamní Táborské ulici a Růženčin tatínek živil rodinu prací soustružníka. Vyráběl ze dřeva cigaretové špičky, výroba kuřáckých potřeb měla v Bernarticích dlouhou tradici a přinášela obživu mnoha drobným živnostníkům. Růženka měla ještě tři starší sourozence, peněz nazbyt příliš nebylo, přesto vzpomíná na první roky dětství jako na šťastné a plné drobných radostí. Do školy šla poprvé v září 1938, jen o měsíc později muselo Československo postoupit pohraniční oblasti Německu a na jaře následujícího roku obsadili nacisté i zbylé části českých zemí. Co německá okupace znamená, pochopila velmi brzy. Jedním z jejích učitelů byl František Hodík, který musel s rodinou za dramatických okolností zabrané pohraničí opustit. Útočiště pak našli v Bernarticích. „Pan učitel Hodík byl strašně zaujatý proti Němcům a nám dětem raději vyprávěl dějiny, třeba o křižácích, hlavně ne o Němcích nebo o tom, že je nějaká válka. Oni ho vyhnali z pohraničí, měl velké problémy, už když se odtud stěhoval. Už tam bojoval o život. Měl dvě dcery, podobně staré jako my. A on byl takový zajímavý a báječný pan učitel, když on vyprávěl, tak děti, které zlobily, přestaly. I špendlík padat by bylo slyšet, a přišel tady o život. Němci ho zavraždili,“ začíná vyprávět Růžena Fučíková.

Všichni to byli báječní lidé

V březnu 1939 obsadili i bernartickou školu němečtí vojáci a život se postupně změnil všem. Mnohem složitější bylo už jen zajistit dostatek potravin. Růžena vypráví: „Chodily kontroly, kolik máte slepic, kolik máte prasat a podle toho jste museli odevzdávat část výnosů. Aby to měl Němec zajištěné pro vojsko. Nám pak zbývalo na živobytí strašně málo. A maminka chodila v noci zadem do Kolišova pro obilí ke svému bratrovi, který měl statek. Tatínek by pro něj nešel, ten se strašně bál. Pak se to obilí načerno mlelo, mlynář pokaždé řekl kdy, většinou, když byla tmavá noc.“ Růženina maminka chodila na noční výpravy pravidelně, nebála se a věřila, že o tom nikdo neví. Za všechno se trestalo. Jednou přinesla ze sousední vesnice i kastrůlek se sádlem a chtěla ho v noci zakopat na zahrádce, do skrýše pod keř. „A najednou slyší nějaké zvuky, a když se ohlédla, tak viděla, jak za plotem stojí německý voják s puškou a míří na ni. Maminka popadla ten kastrůlek a utíkala. A on nestřelil,“ vypráví Růžena dál.

Další smutnou událostí byl pro městečko odjezd sedmnácti bernartických občanů s židovským původem. Z koncentračních táborů se po válce vrátila jen jediná z nich. Růžena Fučíková na ně vzpomíná, na každého zvlášť. „Všichni to byli báječní lidé,“ říká. 

Až po válce se dozvěděl, že jeho rodinu Němci zavraždili

I bernartičtí muži odjeli během první i druhé mobilizace v roce 1938 bránit československé hranice a po podpisu Mnichovské dohody se zklamaní vraceli domů. Tři z nich se ale s nastalou situací nesmířili, rozhodli se protektorát opustit a bojovat proti nacistům v zahraničí. Jmenovali se Rudolf Krzák, Rudolf Hrubec a Jan Doubek, všichni poručíci československé armády.

Oba Rudolfové o něco později prodělali v Anglii parašutistický výcvik a kromě jiného se stali členy Zvláštní skupiny D, kterou zřídilo Ministerstvo národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Jejím úkolem bylo připravovat výsadky na území protektorátu. S tou nejvyšší ctí prošli nejtěžšími boji druhé světové války. Rudolf Hrubec, který později zastával i funkci leteckého dispečera pro lety do protektorátu, zahynul v roce 1944, když jeho letoun narazil v Itálii do horského masivu. Rudolf Krzák a Jan Doubek se po válce vrátili domů. „Rudolf Krzák byl čestný člověk a až po válce se dozvěděl, že jeho rodiče a sourozence Němci umučili,“ říká Růžena Fučíková. Životní příběh Rudolfa Krzáka, tolik podobný osudům mnoha dalších vojáků, kteří bojovali za svobodu Československa na západní frontě, je také součástí sbírky Paměti národa.

Proč se takové hrozné věci dějí

Rodinu Rudolfa Krzáka zatklo gestapo 4. června 1942. Ten den šla desetiletá Růženka se svou kamarádkou ze Sokola a viděla, jak před domem rodiny Krzákových stojí německá auta. „A viděly jsme, jak je zatýkají. Hrozně jsme se bály a schovaly jsme se u Kálalů za zdí, ale byly jsme moc malé a netušily jsme, proč je sebrali, proč se takové hrozné věci dějí. Krzákovi, ta dvě děvčata a rodiče zrovna krmili a tak, jak byli, tak je naháněli do auta. Křičeli na ně schnell, schnell, schnell! Byla to výborná rodina, všichni jsme je znali, a nevrátili se domů, všechny je umučili,“ vzpomíná Růžena Fučíková na první zatýkání v Bernarticích.

Rodiče Rudolfa Krzáka, Severina a Antonii a také jeho dvě sestry Jiřinu a Zdeňku Němci o měsíc později popravili v Lubech u Klatov. Starší ze sester bylo 21 let, mladší 18 let. Stejný den byli popraveni i další čtyři příbuzní rodiny Krzákovy, jednou z nich byla Marie Julie Tomková. Zemřela společně se svým vytouženým, ještě nenarozeným dítětem. V den popravy byla v šestém měsíci těhotenství. Stejný osud potkal i rodiny Jana Doubka a Rudolfa Hrubce. A také Lukešovy, u kterých se ukrýval zraněný parašutista Bohuslav Grabovský.

Parašutisté v Bernarticích

Na konci dubna 1942 byly na území protektorátu vysazeny dvě paraskupiny s označením Tin a Intransitiv. Pět mužů, jejichž dramatické osudy ve velké míře tragicky zasáhly do života obyvatel Bernartic a přilehlých obcí. Z Anglie odletěli na palubě letadla, jehož dispečerem byl Rudolf Hrubec. Skupina Tin se měla pokusit o atentát na kolaborujícího protektorátního ministra Emanuela Moravce a Intransitiv měla provádět sabotážní akce. Už samotný seskok ale neproběhl bez problémů, u dvou parašutistů došlo ke zraněním a přišli i o výstroj, která se později dostala do rukou gestapa. Kvůli vzniklým potížím se museli rozdělit.

Tři muži ze skupiny Intransitiv - Kindl, Lukaštík a Grabovský - měli jako jednu ze záchytných adres adresu rodiny Krzákových. První měl do Bernartic přijet Václav Kindl, později i Vojtěch Lukaštík a Bohuslav Grabovský. V té době už po nich intenzivně pátraly speciální německé protiparašutistické oddíly a gestapo. 27. května vykonali další dva českoslovenští parašutisté atentát na Reinharda Heydricha a 10. června Němci vyvraždili a vypálili Lidice.

Bernartice měly být vypálené stejně jako Lidice

12. června, jen o dva dny později od lidické tragédie, obklíčily a neprodyšně Bernartice uzavřely dvě skupiny německých vojáků. První skupina přijela od Písku, druhá od Tábora. Další vojáci, společně s gestapem, vjeli na náměstí a začali prohledávat dům od domu. Hledali ukryté parašutisty nebo cokoli, co by s nimi mohlo souviset. Ten den bylo zatčeno a k výslechům na klatovské gestapo odvezeno dvacet dva bernartických občanů. Parašutistu Bohuslava Grabovského nenašli. Podle některých zdrojů se měli v ten den v Bernarticích ukrývat všichni tři parašutisté.

Do bernartické kroniky tehdejší kronikář zapsal: „Všech dvaadvacet zatčených šlo do vozu s okénky v plachtě klidně a vážně, a za zpěvu německých vojáků opouštěla pak kolona Bernartice a v nich zanechala zármutek pozůstalých a hrozivé očekávání všech.“ V následujících dnech bylo zatčeno dalších čtrnáct lidí.

Za pomoc parašutistům nacisté popravili 23 lidí z Bernartic, dalších pět poslali do koncentračních táborů. Snad i zděšení nad osudem Lidic mělo být důvodem, proč stejně tragický osud nepotkal i Bernartice. Odvolání rozkazu k vypálení městečka Bernartice mělo přijít těsně před jeho vykonáním.

Báli jsme se promluvit, aby nás někdo neudal

Že se v Bernarticích ukrývají parašutisté, bylo sdíleným tajemstvím. Modlitbu za bernartické syny pronášel i farář během bohoslužeb a všichni věděli, o které syny se jedná. To všechno ale bylo zřejmou příčinou, proč se kusé informace o pohybu parašutistů dostaly až ke dvěma píseckým konfidentům gestapa, Reinholdu Strizikovi a Václavu Hronkovi. V té době již gestapo vyslýchalo i rodiče Rudolfa Krzáka, kteří až do konce statečně odolávali psychickému i fyzickému týrání. Nejmladší Rudolfův bratr Severin se po zatčení pokusil o sebevraždu, bál se, aby mučení vydržel a nic nevyzradil. Život mu zachránili, aby ho o rok později popravili v koncentračním táboře Mauthausen.

Se svým svědomím a přesvědčením, ale také vnitřní silou se museli nakonec utkat všichni. Růžena Fučíková dál vypráví: „Tady bylo hodně přívrženců Němců. Báli jsme se promluvit, aby nás někdo neudal. Stačilo jen říct, že jste měli k obědu maso a hned vás někdo mohl udat. Když se zabíjelo prase, bývalo to načerno. V naší ulici bydlel pán a ten měl bratra, který měl tři syny. Dva dospělí byli u SS a třetí, který nebyl plnoletý, měl výchovu u Hitlerjugend. A ten jeden dospělý syn jezdil často za strejdou, vždycky měl vysoké boty, uniformu SS a my jsme se strašně báli, všichni v ulici jsme se báli. Jejich táta donášel a zemřelo kvůli němu plno lidí. Pak se říkalo, že po válce se pro něj postavila v Táboře šibenice.“ 

Čekali jsme na Američany

V Bernarticích se znali všichni navzájem, o to horší muselo být denně procházet kolem opuštěného domu rodiny Krzákových na náměstí i okolo dalších domů, které zůstaly naráz opuštěné. Příliš mnoho bolesti na tak malé městečko a příliš málo času, aby se mohly rány zhojit. S přibližujícím se koncem války rostla i naděje na vykoupení z neustálého strachu, kdo se stane další obětí. 

5. května 1945 začal boj o Prahu a Růžena Fučíková dál vzpomíná: „Praha volala o pomoc, ten konec války byl hodně špatný. Z Bernartic se rozjeli do Prahy dva mladíci na motorce a cestou je zastřelili. Oni byli ze Sepekova, byli tady nasazení na sběr smůly.“ Mladíci byli dokonce tři, jmenovali se Ladislav Handrejch, Vlastimil Mikota a Karel Šourek. Zastřelili je němečtí vojáci, se kterými se střetli nedaleko od Prahy. 

Počátkem května začaly Bernarticemi projíždět kolony německých vojáků a také stovky civilních uprchlíků před frontou. Všichni chtěli k Podolskému mostu přes Vltavu, domnívali se, že za řekou už jsou Američani. Z opačné strany se od Tábora blížila Rudá armáda a Němci věděli, že zvěrstva, která páchali na sovětském území, jim Sověti neodpustí. Do Bernartic v těch dnech přijela z Písku i skupina československých vojáků, kteří Němce na radnici odzbrojovali a zajatce provizorně ubytovávali v místní škole. Zbraně si pak přebírali dobrovolníci k obraně městečka, současně do Bernartic přijel i partyzánský oddíl z Písku.

Měli jsme takovou radost, to byl zázrak

8. května byla silnice na Písek a stejně tak i bernartické náměstí přeplněné německými tanky a další vojenskou technickou. Přesto se na náměstí začali scházet lidé z Bernartic, všichni netrpělivě čekali na příjezd Američanů, kteří ale nedorazili, nemohli. Podle Růženy Fučíkové nikdo netušil, že demarkační linie není u mostu, ale o několik kilometrů dál, u Písku. Napětí se stupňovalo, Němcům šlo o všechno a jejich postup se zpomaloval, až se nakonec zastavili úplně. V té samé chvíli dorazila k Bernarticím zatím největší vojenská kolona a z městečka současně odjelo na pomoc do nedaleké Bechyně nákladní auto s dobrovolníky. Na bernartickém náměstí zůstalo jen několik hlídkujících mužů.

Růženka se spolu s kamarádkou také vydala vítat Američany. Směrem na Písek už byla postavená květinová slavobrána, na domě rodiny DiLotti byly vyvěšené vlajky spojenců. „Čekali jsme, čekali, lidstva tam bylo před tou radnicí! Američani pořád nejeli, tak jsme si s Bóžou řekly, že jdeme domů. A když jsme přišly na Táborku, tak jsme viděly, že od Tábora letí letadlo -takové malinké, krásné. Letělo pomalounku, tichounce a my jsme byly s Božkou tak radostné - to letadlo bylo tak nádherné, to jsme v životě neviděly. Hrozně jsme mu mávaly, měly jsme takovou radost, to byl zázrak,“ vypráví Růžena Fučíková.

V náručí měl malého syna, když ho zasáhla jedna z kulek

Dívky nebyly samy, kdo letadlo vítal. S radostí mu mávali i někteří další obyvatelé městečka. Kvůli modrobílému označení se domnívali, že ho řídí český pilot. Bylo to ale německé průzkumné letadlo, které doprovázelo obrovskou kolonu německých vojáků. Podle dochovaných fotografií se pravděpodobně jednalo o jednotky SS. Letadlo se pak sneslo velmi nízko nad domy na náměstí a začalo střílet. Růžena dál vzpomíná: „Tady nad naším domem se otočilo a podpálilo ho a podpálilo i Herinkovy. A pak začali střílet do těch lidí před radnicí a tím to vlastně všechno začalo. A němečtí vojáci, kteří byli ve škole, obsadili věž kostela, čtyři světové strany, a stříleli po lidech kolem dokola, kam až bylo vidět. A nejvíc lidí utíkalo na Posvátné, do polí. A to je měli jako na dlani.“

V tom, co bylo prvotním impulsem ke střelbě, se dostupné informace rozcházejí. Podle jedněch to měla být právě střelba z německého letadla, podle jiných výstřel ze zahrady u domu rodiny DiLotti. Sajdkáru s kulometem, která jela v čele kolony, se na náměstí pokusila zastavit hlídka sestavená z bernartických mužů. Němci ale zastavit odmítli a vzápětí padl první výstřel. Němečtí vojáci vyskákali z aut a začali střílet, na všechno a na všechny okolo. Náměstí bylo v té chvíli plné lidí. Jen chvíli předtím odsud odešla Růženka se svojí kamarádkou. Cestou domů míjely české vojáky, kteří na ně křičeli, aby se rychle utíkaly schovat. Doma na Růženku už netrpělivě čekali rodiče, s nimi a se sourozenci pak narychlo opustila domov a utíkali se ukrýt do polí. 

Růženina maminka s sebou vzala lahev alkoholu a tatínek velký kožich. S Polesnými opouštěli dům v Táborské ulici i manželé Matuškovi. Paní Matušková měla ten den rodit a porod mohl začít každou chvíli. Kožich měl být provizorním lůžkem a alkohol dezinfekcí. „A když jsme vešli do pole, tak po nás začali z věže kostela střílet. V Bernarticích už bylo postřílených plno lidí, ale to jsme vůbec nevěděli. Rodiče na nás volali: ‚Lehněte si!‘ Tak jsme si lehli do žita, už metalo, tak bylo docela vysoké. Byla tam schovaná celá ulice,“ vypráví Růžena. Paní Matušková nebyla jediná těhotná žena, která se před kulkami chtěla ukrýt v obilí. Další byla paní Kašparová, také ve vysokém stupni těhotenství. Její muž držel v náručí malého syna, když ho zasáhla jedna z kulek. 

Zastřelili, zastřelili, zastřelili…

Růženka ležela v obilí, kolem ní létaly kulky, viděla umírat pana Kašpara. Tříletému chlapci, kterého měl v náručí, se jako zázrakem nic nestalo. „A pak se začala třást země a bylo slyšet hukot,“ vzpomíná Růžena dál. „To bylo takové strašidelné, já jsem nevěděla, co se s námi stane, kam se propadneme. Měli jsme velký strach, ale strach jsme vlastně prožívali pořád.“ Hukot přicházel od silnice, kde se konečně rozjela obrovská kolona těžkých vojenských vozidel.

Rodinu Polesných a další rodiny z Bernartic ubytovali přes noc v nedaleké vesničce Jestřebice. Muži v noci hlídkovali a přejímali zprávy z Bernartic. Růžena vypráví: „Slyšela jsem, jak dospělí říkají: ‚Zastřelili pana učitele Hodíka, zastřelili pana doktora, zastřelili..., zastřelili..., vyvraždili celou rodinu DiLotti. To bylo bolestivé, hrozně moc.“ A pokračuje dál: „Viděla jsem paní Kašparovou, jak se opírala o zeď a tak strašně zvracela! To muselo být pro ni strašné, zastřelili jí manžela. A maminka druhý den odrodila paní Matuškovou. Narodila se holčička Zdenička. Ale mrtvá. Ona byla tak nádherná, já jsem to viděla prvně v životě, takové malinké děťátko, bylo položené v takové škatulce.“

Na bezbranné a neozbrojené lidi se nestřílí

Další tragédie se mezitím udály na náměstí. Němečtí vojáci vtrhli na zahradu domu Kálalových Di-Lotti, kde zastřelili syna a manžela výjimečné ženy Dr. Vlasty Kálalové. Dalšími oběťmi byla hospodyně a také Drahuška Di-Lotti, čtrnáctiletá dcera Vlasty Kálalové. Nikoho nemohla ohrozit, přesto jí jeden z německých vojáků před očima její matky roztříštil hlavu pažbou pušky. Zraněná Vlasta Kálalová ležela zakrvácená na zemi a vojáci ji považovali za mrtvou. Vlasta Kálalová, lékařka, která iniciovala stavby nemocnic v Iráku a Iránu, kde pak léčila chudé, celou tragédii jako jediná přežila. Viděla ale umírat své nejbližší a celý další život se s tím musela vyrovnávat.

Během několika málo hodin zahynulo 31 lidí, někteří byli z Bernartic, další z blízkého okolí. Všichni měli svůj životní příběh a všichni své blízké. Na místě s příznačným jménem Posvátný padli v nerovném boji s mnohem lépe vyzbrojenými Němci i někteří z mužů, kteří se vraceli z Bechyně. Na pomoc se přes pole vydali i muži z okolních osad. Plížili se strouhami, ale kvůli silné střelbě se jim do Bernartic dostat nepodařilo. Růžena Fučíková připomíná ještě další dramatické události: „Němečtí vojáci sebrali dvanáct lidí, kdo se jim namanul, a odvedli je s rukama vzhůru k Pilnému rybníku a tam je chtěli postřílet.“ K seřazeným mužům měli Němci postavit kulomet. Popravu na poslední chvíli zastavil jeden z německých důstojníků, zakázal střílet na bezbranné a neozbrojené lidi. „Nezastřelili je, ale byl mezi nimi náš soused a toho pak zastřelili na náměstí, když tam došli,“ říká Růžena Fučíková. 

Slyšel, jak se kulky odrážejí od plechů na motorce

A pokračuje vzpomínkou na další smutnou událost: „Když se Němci shromažďovali na tom náměstí, tak pan Urban, který byl ve vojenském [v uniformě čs. armády], tak se schoval do studny a s ním se tam schovala i paní Tomková. A ti němečtí uprchlíci to viděli a upozornili na to německého vojáka. A on pana Urbana v té studni zastřelil. Paní Tomkovou, protože byla těhotná, nechal.“

Růžena Polesná se později provdala za Antonína Fučíka. Dům jeho rodiny byl první, který začal 8. května hořet. Antonín, tehdy šestnáctiletý, v tu dobu v Bernarticích nebyl. S bílou páskou na rukávu odjel jako motospojka do Zběšického zámku. Když se vracel, zastavili ho místní na okraji Bernartic, na náměstí se už střílelo. Jenže Antonín viděl stoupající dým z místa, kde stál jejich dům a kde, jak se domníval, byli jeho rodiče a sourozenci. Už ho nedokázali zadržet, rozjel se na náměstí a pak pro hasiče. „Stříleli na něj kulometem z věže kostela, slyšel, jak se kulky odrážejí od plechů na motorce, ale jeho nezasáhli. Hasiče potkal ve Veselíčku, ale domů nejel a odjel nejdřív spravit elektřinu do Milevska, aby to nikoho nezabilo. Pak teprve jel domů, ale tam nikoho nenašel. Každý byl jinde a vzájemně o sobě nevěděli,“ vypráví Růžena.

Podobně statečný byl i další mladý chlapec, na kterého Růžena vzpomíná: „Z Táborky sebrali sousedova Bohouše, bylo mu sedmnáct, zavřeli ho do pancéřového vozu a pořád na něm něco vyzvídali. Německy, samozřejmě. A Bohouš dělal němého, neslyšícího. On odezírat uměl, a tak dělal, jako že neslyší. Hlídali ho a byl tam zavřený až do tmy. A v noci se mu podařilo utéct.“

Pro nás válka skončila až 10. května

9. května navečer se rodina Polesných vrátila z Jestřebic domů. Znovu přes pole, v Bernarticích se stále střílelo. Jejich chalupa nevyhořela, ale zdi byly plné děr od kulek. Stejně na tom byly i ostatní domy v ulici. Růžena vypráví, jak se zamkli doma, vyjít na ulici nebo i jen vyhlédnout z okna bylo stále nebezpečné. Němci stříleli po všem, co se kde hnulo. Situace se začala uklidňovat až 10. května. „A když jsme desátého odemkli, tak se nám do baráku nastěhovali vojáci, němečtí. A venku bylo velké množství lidí [německých uprchlíků] a křičeli, že chtějí pít. Tak jsme pumpovali vodu do kýblů, vynášeli jsme ji na ulici a dávali jsme jim pít. Odkud a kolik dní už asi šli,“ vzpomíná dále Růžena Fučíková.

Němečtí vojáci se u nich střídali, a přestože bylo už dva dny po bezpodmínečné kapitulaci Německa, odevzdávat zbraně se jim nechtělo. Růženin tatínek viděl, jak si jeden z vojáků schovává pistoli do podšívky u kabátu a další hledá skrýš přímo v domě. Alois Polesný dostal strach a rozhodl se rodinu znovu odvést do bezpečí. Brzy se ale vrátili, tentýž den dorazili tolik očekávaní osvoboditelé. Jen z opačné strany, než všichni čekali.

Střelba utichla, ale radost z nabyté svobody nepřicházela. Na jedné z fotografií, pořízené 10. května 1945, jsou vidět poničené domy, převrácená auta, několik sovětských vojáků a vážné obličeje mužů v uniformách československé armády. A v pozadí smutné a unavené obličeje mužů a žen z Bernartic. Mají sklopené oči, možná skrývají slzy, možná se snaží pohledem vyhnout opodál připraveným dřevěným rakvím.

Všechno špatné jednou skončí

V prvních mírových dnech Bernartice pohřbily všechny své mrtvé z posledního dne války, o rok později byly na místním hřbitově pietně uloženy i urny s popelem popravených v Lubech u Klatov. O jejich převoz se zasloužil parašutista Jan Doubek, s osudem své rodiny se prý nikdy nedokázal smířit. Pomníky, pomníčky a pamětní desky je možné v Bernarticích najít doslova na každém kroku. A také kameny zmizelých a s láskou opečovávané hroby na místním hřbitově. Všude jsou čerstvé květiny. O hroby dlouhé roky pečovala i Růžena Fučíková. Němcům nikdy odpustit nedokázala, ale nemluví o sobě, mluví o koncentračních táborech, kde zemřely miliony Židů, o panu učiteli Hodíkovi, paní doktorce Kálalové Di-Lotti. Vzpomíná i na pana faráře Šandu a bratry Horovy, které nacisté poslali do koncentračních táborů. Jeden z bratrů byl Růženiným švagrem. „Jejich maminka se oběsila, když jí odvezli oba syny. Já na to vzpomínám pořád. Proč existuje válka? Proč se pořád bojuje? Co svět světem stojí, tak se bojuje. Proč pořád někdo potřebuje mít navrch? Často se teď říká, že jsme se neomluvili Němcům. Ale proč bychom se jim museli omlouvat?“ říká v závěru. 

Jednoduché to ale neměla ani po válce. Poté, co se vdala, museli s manželem nejprve opravit vyhořelý dům a po nástupu komunistů už Antonín nesměl provozovat živnost, která rodině poskytovala obživu. Růžena začala pracovat v zemědělském družstvu a dlouhou dobu zadarmo. Splácela tak ‚dluh‘, který byl rodině Fučíkových vyměřen za jejich vlastní pole. „Ale všechno špatné jednou skončí,“ říká Růžena s úsměvem. „Když jsme odešli do důchodu, tak jsme si začali s mužem užívat. Třikrát v týdnu jsme brzy ráno chodili do lesa, a to byla krása.“ Antonín už Růženu opustil, je vdova, ale rozptýlení jí nyní přinášejí pravnoučata. A také přítelkyně, se kterými chodí pravidelně do ‚parlamentu na pivo‘. „Jen nevolíme a místo piva si dáváme kávu s dortíkem,“ směje se Růžena Fučíková. 

Vyprávění paní Růženy Fučíkové je doplněno o informace z knihy bernartického rodáka Františka Mikoláška, nazvané ‚Tenkrát byla válka‘, a z dalších, veřejně dostupných historických materiálů. Fotografie dokumentující události z května 1945 pocházejí ze soukromých archivů, souhrnně byly vydány v brožuře ‚Vzpomínky na rok 1945‘. Souhlas se zveřejněním poskytl Obecní úřad v Bernarticích.