Jiřina Fuchsová

„Dali nám americký vojenský uniformy, já jsem tady měla cedulku Peggy Smith, já jsem se jmenovala Peggy Smithová a udělali naše fotografie s těma falešnejma cedulkama. Sebrali, prošli všechny šaty, všude, kde bylo Jitex Písek, všechno kde bylo napsáno Made in Czechoslovakia, všechno, kde byla nějaká známka, že je to z Československa, dával ten agent do jednoho pytle. A bylo to proto, že kdyby to letadlo havarovalo a oni zjistili, že jsme z Československa, tak by z toho Američani měli průlom. Takže oni všechno, co nějak nasvědčovalo kdo jsme, bylo v jednom pytli a my jsme byli oblečený jako americký vojáci. Oni by to prohlásili jako nějaký neštěstí. Takže já jsem byla Peggy Smith. A naložili nás do tryskáče, malýho tryskáče, kde jsme ale nebyli upoutaný, ale seděli jsme na nějakých bednách od zeleniny a letěli jsme přes ty Apeniny, zapadalo slunce a přistáli jsme v noci, někce. A jeden z těch kluků, protože nás bylo dva, čtyři, pět, šest nás bylo…jeden z těch kluků říká: ‚Vy volové, co když jsou to nějaký agenti, co když nás odvezou do Moskvy a tam nás pověsí?‘ A ten druhej na něj koukl a říká: ‚Ty vole, to jsi si měl uvědomit, když jsi do toho letadla lezl!“

„Tak s tou jednou jsme se šly zeptat na děkanát lékařský fakulty, proč jako nás…a ona říkala: ‚No, my jsme museli jít podle prospěchu a ty nejlepší se dostali.‘ A my jsme vytáhly vysvědčení a ukázaly jsme jí vysvědčení. A ona řekla: ‚O, tak moment.‘ Šla někam dozadu a přišla a říká: ‚No, ve vašich případech…když ten uchazeč neměl…‘ jak to řekla…‘neměl správný kádrový profil, tak jsme museli dát přednost uchazečům nebo uchazečkám s horším prospěchem.‘ No a já jsem řekla: ‚No tak děkujeme, to jsme chtěly vědět.‘ A brečely jsme jako dvě želvy a šly jsme pryč a já jsem…možná právě proto, že já jsem toho Zápotockýho…no tak…no tak prostě byl to prezident, všude oslavovanej, tak jsem tak trochu tomu věřila, že budeme studovat, budeme budovat lepší svět a žádný chudý a nikdo nebude nikoho utlačovat…prostě tady ta hantýrka…a tak to na mě tak dopadlo. Já přišla domů, zničená a táta říkal: ‚Hele, tak ještě není všechno ztraceno, já mám známý tam a tam a tam, já někde…a já tě tam dostanu. A já jsem řekla: ‚Táto ne. Já nechci, já když se tam nedostanu po vlastní ose, za svoje zásluhy, tak já tu pomoc nechci. A to bylo jednou, když jsem viděla mýho tátu brečet.“

„Každý jsme měli asi třicet drachem. Byly tam kiosky, kde měli noviny, žvýkačky a podobné věci, kde si lidé mohli koupit pohlednice. [S manželem – pozn. ed.] jsme se koukali. A když se dva pánové, kteří nás hlídali, nedívali, tak jsme zašli za kiosk, přeběhli jsme ulici, proběhli jsme pasáží. Teď se manžel na mě podíval a řekl: ‚Teď ještě vím, jak se do autobusu dostanu zpátky. Mně o nic nejde, já se uživím tam i tam. Já jsem vyštudovanej.' Se vytahoval. ‚Ty se rozmysli, jestli chceš jít zpátky k mamince, k tatínkovi, k bratrovi, k babičce. Anebo jestli fakt jdeme do toho natvrdo. Protože nemáme nic než to, co máme na sobě. A musíme někde začínat znova.' To byl druhý těžký moment. Na jedné straně máma a všechno, Soběšice… Ale řekla jsem si zase: ‚Jestli já mám být na světě užitečná, já nemohu zpátky. Já musím dopředu, děj se, co děj.' Tak jsem řekla: ‚Jdeme. Jdeme!' Tak jsme šli. Šli jsme dlouho, pryč z centra města. Pak už tam byly jen takové chaloupky. Poběhlá psiska tam běhala. Zelenina se válela u chodníku. Koupili jsme si Coca-Colu za těch pár drachem, které nám dali na pohlednice. Potom jsme šli k jedné větší třídě. Tam jsme odmávali taxíka. A já mou pár frází naučenou angličtinou říkám, aby nás vzal na americké velvyslanectví. On nás tam zavezl. My jsme vylezli a vešli jsme do budovy. Měli tam recepci, jako když přijdete do hotelu. Tam stál nažehlený vojáček, tady měl šňůrečky a ptal se, co chceme. Já říkám: ‚We are applying for a political asylum.' - Žádáme o politický azyl. To jsem se naučila doma ze slovníku. Teď jsem si říkala: On se asi bude divit. Tomu hochovi se v obličeji nehnul ani sval. Já byla tak zklamaná… Odpověděl: ‚Yes, one moment, please.' A já říkala: ‚Venku máme taxíka. Prosím, můžete to za nás zaplatit?' Tak zaplatili taxíka. Ještě se ptali, jestli nám mohou přinést naše luggage – zavazadla. A já povídám: ‚Nevím, jestli by se vám to podařilo. Ale naše zavazadla jsou na ruské lodi v přístavu Pireus.' Oni se začali smát. Já říkám: ‚Ne, my nemáme nic. Všechno zůstalo [na lodi -pozn. ed.].' Můj nejlepší svetr z Domu módy, moje posvatební šaty, to nejlepší, co si maminka myslela, že dává dcerušce, aby dělala vodu na palubě lodi, vše tam zůstalo. Čert to vzal.“

„Šli jsme se naposled projít Prahou. Tenkrát nebyla elektřina, všude se s ní muselo šetřit. A my stáli před [Národním] muzeem. Došli jsme po Národní až k Národnímu divadlu, pak zase zpátky. A stáli jsme pod muzeem a koukali jsme se na Václavák. Tmavý, nic nesvítilo, ani obchody, ani reklamy. Akorát dole na Václaváku byly jedny hodiny matně osvětlené. Pamatuji si, že to se mnou takhle lomcovalo. Říkala jsem si: ‚Jestli já pro tyhle lidi, pro tuhle zem, ze které udělali takovou špeluňku, budu moct něco udělat, já musím pryč.' Já bych tady umřela, nevím od čeho. Prostě jsem musela někam ven a něco začít dělat, aby tady Václavák jednou zase ožil, aby tam zase svítila elektřina. Nevím jestli, jak a na kolik. Když se člověk dívá zpátky, má všelijaké myšlenky… Ale já myslím, že můj původní úmysl se mi podařilo do určité míry splnit. A jsem ráda, že jsem zase doma. Že jsem tady, kam vlastně jsem vždycky patřila. Spousta lidí sem patřila, ale nebylo možné, aby byli tady a pomáhali tomu nahoru.“

„My jsme tam [v Los Angeles – pozn. ed.] založili Klub československé kultury v roce 1973. Tam bylo asi osm spolků, ale každý dělal vyhraněně něco, některý politiku, byla tam misie, Národní rada americká, Sokol a tak dále. Ale nebyl tam [žádný spolek], kde by byl recitační večer – Seifert, Holan, Zahradníček... Takže jsme se dali dohromady - režisér Pavel Páv, grafik a malíř Jirka Karger a já. Založili jsme Klub československé kultury a dělali jsme měsíční kulturní pořady pro Čechoslováky. To je šílená práce každý měsíc udělat kvalitní program – s hudbou, se vším. Dělali jsme spoustu věcí. Potom jsem v roce 1975 vydala svoji první knížku a založila jsem si nakladatelství. Takže to přibyla další práce.“