Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Froyda (* 1933  †︎ 2022)

• narozen 7. března 1933 v Plzni

• svědek i účastník událostí z druhé světové války v Plzni

• v roce 1953 se mu přes střežené hranice podařil útěk do Rakouska

• v Rakousku podepsal spolupráci s americkou výzvědnou službou MIS

• o rok později byl vyslán zpět do Československa s úkolem zorganizovat zpravodajskou skupinu

• na hranicích byl zadržen a následně odsouzen k 15 letům vězení

• ve vězení strávil jedenáct a půl roku

• v roce 2013 mu byl přiznán status účastníka odboje v odporu proti komunismu a také status válečného veterána

• zemřel 9. března 2022

Jeden čas jsem se domníval, že Bůh nemůže existovat

Miroslav Froyda měl od klukovských let dva velké sny, chtěl se stát pilotem a chtěl procestovat svět. Když se v květnu 1945 setkal v Plzni s americkými vojáky, přidal se sen třetí - zatoužil stát se jedním z nich. Miroslav Froyda ale nebyl snílek, ke svému cíli postupně směřoval a všechno ostatní tomu podřídil. A nakonec byl velmi blízko jeho naplnění. V létě roku 1953 seděl v letadle pilotovaném poručíkem americké armády, které směřovalo do rakouských hor, kde měl projít výcvikem pro agenty americké vojenské rozvědky. Pro Miroslava to byl šťastný den.

O rok později byl zadržen na československých hranicích při pokusu o jejich ilegální přechod a jeho cesta za snem skončila v kriminálech komunistického Československa. Během svého vyprávění vzpomíná na jeden z nejsilnějších momentů z doby, kdy byl vězněný. Tehdy ho převáželi z věznice na Borech do Leopoldova a on se začal spontánně modlit. „Za tátu...,“ říká a dál pokračuje: „Pochopitelně jsem prošel i fází bezvěrectví, ale v těžkých momentech se víra a modlitba nějakým způsobem vrací. A prošel jsem i údobím, kdy jsem posuzoval zločiny nacismu a zločiny komunismu, a tak jsem se jeden čas domníval, že Bůh nemůže existovat.“

 

Němci si stěžovali

Narodil se 7. března 1933 v Plzni. Jeho tatínek Václav měl v nájmu restauraci, ale byl i dobrým fotbalistou. Fotbal hrál za plzeňské fotbalové týmy a na čas odjel i do Tunisu, kde trénoval místní hráče. Václav Froyda ale v roce 1937 předčasně zemřel a jeho jediný syn Miroslav vyrůstal pouze s maminkou. Do obecné školy nastoupil na začátku druhé světové války - v době, která mnohé změnila. Pro desetiletého českého kluka ale byly v té době tím nejdůležitějším střety se stejně starými německými kluky, kdy musel uhájit svoji čest a sebeúctu. Ke vzájemným střetům docházelo cestou do školy. Miroslav musel projít kolem německé školy, které se nešlo vyhnout. Kluci z německé školy nosili uniformy Hitlerjugend a občas byli i vyzbrojení noži. A provokovali. „Jeden z nich mě chytl za sako, trhl se mnou a nazval mě českou sviní. A já jsem mu rozmlátil hubu. Měl ještě takové nohsledy, o něco menší, a já jsem se pak pustil i do nich. Strhával jsem jim tašky a házel jsem je přes plot. A pak jsem byl vyšetřovaný, Němci si stěžovali,“ vzpomíná na jeden z prvních střetů.

Jeho spolužáci ale dosvědčili, že se jen bránil a výsledek vyšetřování dopadl pro Miroslava dobře. Útoky německých kluků ale pokračovaly. „Dělali na nás zátah a já jsem tu skupinu prorážel jako první a jednoho jsem srazil úderem kolena do břicha a dal jsem mu ránu pěstí. A pak mě pronásledovali i němečtí vojáci, křičeli na mě: ‚Halt!‘ Schoval jsem se do sklepa jednoho z domů. Do smrti na to nezapomenu. Jak se v člověku po takové urážce a ponížení vzedme hněv,“ vzpomíná Miroslav Froyda na klukovská léta, kdy vybojoval svoje první důležité bitvy.

 

Já jsem tu rodinu litoval, protože jsem je měl rád

V domě, kde s maminkou bydleli, žila také německá rodina Braunshoferových. Ti se k Miroslavovi chovali úplně jinak. Během války se o něj starali, o Vánocích od nich dostával dárky a také mu pomáhali s úkoly z němčiny. Slušně a čestně se ale chovali ke všem Čechům, jak Miroslav Froyda dodává. „Moje babička před nimi klidně řekla, že Hitler je zločinec. Za což hrozilo i zastřelení, ale oni nikdy nikoho neudali. A pak šli do odsunu,“ vzpomíná dál. „Rudá garda jim okamžitě zabavila byt a vyhnali je do internačního tábora. Revoluční gardy byli vlastně první komunisti. Jejich snahou bylo vykrást, co se dalo, a protože nikdy nebojovali, tak se obvykle chovali k Němcům krutě. Já jsem tu rodinu litoval, protože jsem je měl rád.“

Začátek roku 1945 probíhal v Plzni ve znamení častého houkání sirén. Plzeň byla, především kvůli Škodovým závodům, opakovaně bombardována. Škodovka byla jedna z posledních továren v Evropě, která vyráběla munici a zbraně pro nacisty. „Při prvním náletu jsme s maminkou leželi pod peřinami a vůbec jsme nešli do krytu,“ vypráví Miroslav. Četnost náletů se ale s blížícím se koncem války stupňovala a Miroslav už musel odcházet do bezpečnějších úkrytů. Někdy to bylo doma ve sklepě, někdy ve štole v nedaleké zoologické zahradě proměněné na protiletecký kryt. Do krytu se mu ale pokaždé nechtělo, pro něj i pro další byly nálety současně i velkým dobrodružstvím. „Naší velkou zálibou bylo za protiletadlové palby sbírat na ulici střepiny,“ dodává.

 

Stát se vojákem americké armády

6. května 1945 dorazily do Plzně první jednotky americké armády, patřily k 16. pancéřové divizi zvané Indianhead, která osvobozovala jihozápadní část Čech, ale která prošla i těžkými boji na území velké části Německa. Československo bylo poslední zemí Evropy, kde se na mnoha místech ještě bojovalo. I v Plzni se střílelo a dvanáctiletý Miroslav byl svědkem, jak se američtí vojáci vypořádávali s posledními útoky vzdorujících Němců. „Z kostela střílel nějaký německý záškodník. Já jsem byl schovaný za pancéřovým vozidlem a viděl jsem, jak americký voják střílel z děla na tu dvojici věží,“ vzpomíná. A také se ocitl na plzeňském náměstí právě ve chvíli, kdy další německý voják začal střílet z okna jednoho z domů. Miroslav zase utíkal, aby se ukryl za jedno z amerických obrněných vozidel. „A tentokrát to Američan zvládl s kulometem,“ dodává.

S americkými vojáky se vídal denně. Byli ubytováni v nedalekých kasárnách i v sousední škole. Během války navštěvoval Miroslav Froyda soukromé hodiny angličtiny a teď ji mohl konečně využít. „Tlumočil jsem různým podnikavcům, kteří s Američany obchodovali,“ vzpomíná. Stejně jako ostatní děti i on dostával od dobře zásobovaných amerických vojáků čokoládu a žvýkačky. A jednou dokonce i dvě krabičky cigaret. Ale ze všeho nejdůležitější byli pro něj i pro ostatní plzeňské kluky samotní vojáci. Obdivovali jejich uniformy, jejich výstroj i zbraně a asi většina z nich v té chvíli zatoužila být jako oni. 

 

Když je vám osmnáct, tak si myslíte, že jste nesmrtelnej a nezranitelnej

Po měšťance a povinném ročním praktickém učení nastoupil Miroslav Froyda ke studiu na vyšší průmyslovou školu. Maturoval v roce 1953 a ve studiu chtěl pokračovat na letecké akademii. V té době již měl absolvovaný pilotní výcvik pro bezmotorová letadla, včetně složených zkoušek. Jeho cílem bylo dosáhnout hodnosti poručíka a absolvovat výcvik pro stíhací letadla a pak ‚uletět k Američanům‘. „To byl můj plán, který jsem důsledně sledoval,“ vypráví. 

Byl zdravotně i psychicky uznán způsobilým pro výcvik pilotů stíhacích letadel, ale ke studiu nakonec přijat nebyl. „Asi jsem měl někde nějaké protistátní řeči,“ dodává. V roce 1953 byli v Československu u moci už pět let komunisté a Miroslav se vůči nim stavěl do opozice. Měl k tomu pádné důvody. Jeho sestřenice byla první manželkou Bohumila Modrého, československé hokejové hvězdy, kterého v roce 1950 komunisté poslali za údajnou velezradu na patnáct let do vězení. Miroslav od sestřenice věděl, jaké podmínky ve věznicích panují a jak je s některými vězni zacházeno. A věděl i to, že na dvoře borské věznice se popravuje a že jedním z popravených byl legionář a protinacistický odbojář, generál Heliodor Píka. 

Dál vzpomíná, jak v téže době s jedním ze svých kamarádů dvakrát za sebou zdemolovali klubovnu Socialistického svazu mládeže. „Měl jsem tenkrát dost bujnou fantazii,“ říká s odstupem a nadhledem uplynulých let a pokračuje: „Ale každopádně jsem měl velmi blízko k tomu, abych proti nim [komunistům] bojoval. Jenže když je vám osmnáct nebo devatenáct, tak si myslíte, že jste nesmrtelnej a nezranitelnej. A moje odvaha vyplývala i z naprosté nezkušenosti. Neměl jsem strach, protože jsem nezažil kriminál nebo brutální výslechy.“

 

Nechtěli jsme se spoléhat na převaděče

Když nemohl studovat leteckou akademii, začal Miroslav promýšlel náhradní plán. A rozhodl se pro pěší přechod hranic směrem na Západ a v případě, že všechno dobře dopadne, přihlásit se v Německu do služeb americké armády. Byl to jen zdánlivě jednoduchý plán a Miroslav to věděl. V roce 1953 byla československá hranice nejen hlídaná nově vzniklými útvary Pohraniční stráže, ale součástí ‚ochrany‘ státních hranic se stal i plot z ostnatých drátů napájený elektrickým proudem. Oficiálně měl plot zabránit útokům ‚diverzantů‘ ze Západu ohrožujícím mír a stabilitu socialistického Československa. Ovšem o tom, že slouží především k tomu, aby se zabránilo útěkům z Československa, se už příliš nahlas nemluvilo.

Ironií bylo, že o útěk přes hranice se pokoušeli právě ti, které komunistický režim nenáviděl nejvíc. Přesto se v té době o ilegální přechod hranic pokusil nejvyšší počet lidí a mnoho z nich za to zaplatilo životem. A ještě jedno riziko bral Miroslav v potaz. Mnozí se při plánování útěku spoléhali na služby profesionálních převaděčů a stávalo se, že svůj osud tak svěřili do rukou provokatérů Státní bezpečnosti. A místo ve svobodném světě pak skončili ve vězení. Plán útěku proto Miroslav důkladně promýšlel a rozhodl se spoléhat jen sám na sebe. A také na kamaráda Jaroslava Klaase, kterého ke společné cestě přesvědčil.

V létě roku 1953 odjeli společně do pohraničního městečka Vranov nad Dyjí při rakouské hranici, kde žil Miroslavův strýc, a přihlásili se tam na brigádu do zemědělského družstva. Miroslav okolí Vranova dobře znal, jezdíval tam jako dítě na prázdniny. Část polí, na kterých tamní zemědělské družstvo hospodařilo, ležela v tzv. zakázaném pásmu. Tedy v těsné blízkosti hranic, kam se smělo jen na povolení. Čtrnáct dní pracovali na polích a mapovali situaci i pohyb hlídek. Vypozorovali, kdy dochází k pravidelnému střídání hlídek a kdy jsou strážní věže prázdné. To měla být jejich chvíle. Z mysliveckého posedu v lese odnesli žebřík k plotu z ostnatých drátů a tam ho opřeli o sloup. Po něm pak přelezli na druhou stranu. Následoval běh přes zoraný pás půdy a nakonec plížení v obilném poli. Poté hranice. Měli tak být alespoň z dosahu samopalů a psů. Věděli ale, že svoboda je za hranicí ještě nečeká, neboť tato část Rakouska je od konce druhé světové války obsazena Sovětským svazem a na sovětské vojáky můžou narazit hned vzápětí.

 

Díval jsem se na ručičku kompasu, která neomylně ukazovala směr západ

Naštěstí první, na koho za hranicemi narazili, byli vesničané z nedaleké vesnice Riegersburg, kteří tam pracovali na poli. A ještě větší štěstí bylo, že se rozhodli dvěma prchajícím mladíkům pomoci. Na zámku v Riegersburgu sídlila sovětská vojenská posádka, která ale pro ně nebyla jediným nebezpečím. „Měli jsme štěstí, že jsme narazili na dobré Rakušáky. Byli mezi nimi i agenti, kteří spolupracovali se sovětskou tajnou službou,“ vypráví dál Miroslav Froyda. Aby nebyli nápadní, začali pomáhat na poli a pak je ukryté pod senem převezli na vozu do vesnice. A mezitím sledovali, jak na české straně vylétla k nebi signální raketa. Československá pohraniční stráž zjistila stopy v zoraném pásu. Uprchlíky z Československa vesničané nejprve ukryli na statku ve stodole, ale pak je raději přestěhovali do úkrytu v lese. Hrozily prohlídky sovětských vojáků. Uprchlíci dostali jídlo a od místního starosty i peníze na autobus do Vídně. A dokonce jim vyčistili zablácené boty, aby nebyli v autobusu nápadní. 

Rakousko bylo od konce války rozdělené na čtyři okupační zóny - sovětskou, americkou, britskou a francouzskou. A stejně tak bylo rozdělené i rakouské hlavní město, jen centrum zůstávalo mezinárodní. Po příjezdu do Vídně se poměrně snadno dostali do části města obsazené Američany, a tam pak vyhledali vojenské velitelství s tím, že by chtěli vstoupit do armády. Nejprve je ubytovali společně s dalšími uprchlíky. Miroslav Froyda vypráví: „Kromě sobot a nedělí jsme byli každý den zpravodajsky vytěžováni. A neměli jsme žádné zábrany. Na co se nás zeptali a my jsme to věděli, tak jsme jim to ochotně řekli. V armádě jsme nebyli, takže ty údaje nemohly mít nějakou extra kvalitu nebo hodnotu. A po skončení výslechů nás letecky převezli kurýrním letadlem do Lince.“

Letadlo z Vídně, pilotované americkým poručíkem, letělo nad oblastí obsazenou sovětskými vojsky a směřovalo do rakouského města Linec. Miroslav se díval na ubíhající krajinu pod sebou, kouřil nabídnutou americkou cigaretu a současně pozoroval ručičku kompasu na pilotní desce. „Neomylně ukazovala písmeno W, západ. To byl úžasný, velmi silný zážitek,“ vzpomíná Miroslav Froyda.

 

Na jedné straně stál Rus a na druhé Američan

Linec ležel na demarkační linii, kterou v těchto místech tvořila řeka Dunaj. „Na jedné straně mostu stál Rus a na druhé Američan. To město bylo proto docela nebezpečné,“ vypráví dál Miroslav Froyda. Napětí ale nevytvářela jen přítomnost vojáků, pravděpodobná byla i přítomnost agentů tajných služeb, a to jak z východu, tak i ze západu. V roce 1953, ale ještě i dlouho poté, byl svět rozdělený na dva znepřátelené tábory a představitelé obou bloků, ještě nedávno spojenci v boji proti nacismu, se nyní vzájemně podezírali ze snah o rozpoutání třetí světové války. A v této, často až do krajnosti napjaté atmosféře se dva ani ne dvacetiletí uprchlíci z komunistického Československa chtěli hlásit do služeb americké armády. „V bláhovém domnění, že mě vezmou jako pilota,“ dodává s dnešním nadhledem Miroslav Froyda. I když vstup do americké armády nebyl tak úplně nereálný - Miroslav Froyda v této souvislosti připomíná neobyčejný životní příběh válečného veterána Pravomila Reichla. A Miroslav byl v té době naplněný nadějí a odhodláním. 

Svoje tajné agenty měla v Rakousku a samozřejmě i v dalších západních zemích také tehdejší Československá republika. Miroslav k tomu dodává: „Dostávali se tam [mezi uprchlíky] i provokatéři StB, aniž by je někdo odhalil. Obvykle jim vytvořili nějakou legendu a oni se tam infiltrovali.“ S dalšími uprchlíky bydlel i po příletu do Lince. A dál probíhalo i zpravodajské vytěžování. Teprve pak přišel dlouho očekávaný příslib k přijetí do americké armády, ale nejprve se o něj museli zasloužit. Byla jim nabídnuta spolupráce s americkou vojenskou zpravodajskou službou MIS [MIS - Military Intelligence Service, druhou byla CIC, americká vojenská kontrarozvědka; obě zastřešovala centrála CIA]. „Přistoupil jsem na podmínku, že zorganizujeme zpravodajskou skupinu [v Československu] a tím pádem budeme znát všechny členy a nebudeme moct uškodit vícekrát [v případě vyzrazení]. A to byl risk,“ vypráví Miroslav Froyda. Spolupráci podepsal, stejně tak i Jaroslav Klaas. Ubytovali je pak v horách nedaleko městečka Gmunden. Měli se tak dostat z dosahu provokatérů a začít s výcvikem.  

 

To už jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem

Během ročního výcviku se připravovali na návrat do Československa, na to, jak zorganizovat mezi svými známými síť dalších spolupracovníků a také na to, jak vytvořit systém ‚mrtvých schránek‘ pro předávání zpráv s ústředím. Příprava na vysazení se ale odvíjela i od momentální situace, která se neustále měnila, jak Miroslav Froyda podotýká. A tehdy mu také začalo docházet, že úkol, který má před sebou, nebude jednoduchý. „To už jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem. A i když jsem byl mladý a nesmrtelný a věřil jsem si, tak jsem zároveň cítil strach,“ dodává. 

Na návrat do Československa se připravoval znovu společně s Jaroslavem Klassem. První plánovaný přechod museli odložit, hranice byla v místech, kde chtěli přejít, silně střežená. Při druhém pokusu je na hranici doprovázel rakouský průvodce. Na místo přijeli vlakem v čase, kdy vlak nebýval příliš obsazený. Pro přechod byli tentokrát vybaveni, měli falešné doklady, nůžky k prostříhání drátů a gumové rukavice. Jaroslav byl navíc i ozbrojený. Oba věděli, co budou říkat, pokud by je chytili. Jenže to si stejně nepřipouštěli, nemohli.

Přechod byl naplánovaný v nočních hodinách, nedaleko města České Velenice. „Prostříhali jsme dráty a dál se pohybovali hraničním pásmem. Asi po dvou hodinách nás ale uviděla hlídka a vystřelili světlici,“ vzpomíná Miroslav. Ve výbavě měli i chemický prostředek proti vystopování psy, ale drobně pršelo, a tak ho nepoužili, v domnění, že pes je v dešti neucítí. Chemický prostředek si chtěli ušetřit na cestu zpátky. Utíkali a pak našli blátivou lesní prohlubeň, do které se schovali. „Vzdali jsme to, až když mě vlčák tahal za nohu,“ vypráví dál pamětník. Jaroslav alespoň stihl zahodit zbraň do houští. „Kdyby nás zatkli se zbraní a hodilo se jim to, tak by z toho mohli udělat monstr proces a čekal by nás pak provaz,“ říká Miroslav Froyda. A to byl také důvod, proč on zbraň odmítl. „V našem případě to snad i bylo štěstí, že jsme nezapojili přátele. To, že nás chytili hned při první cestě, byla pro ně asi šťastná událost. A tím pádem i náš trest byl poměrně nízký, těch patnáct let kriminálu.“

 

Maminku jsem miloval a měl jsem výčitky, že jsem jí způsobil žal

Po předběžných výsleších byli převezeni do Prahy na ministerstvo vnitra, tam výslechy pokračovaly. Další byly v sídle Státní bezpečnosti v Plzni, posledním místě před zahájením soudu. V Archivu bezpečnostních složek je uložený vyšetřovací spis Miroslava Froydy. Je doplněný o fotografie, jedna je z falešného průkazu, který byl vystaven krátce předtím, než byl na hranicích zadržen, a druhá je rutinní policejní fotografie podezřelého. Na první působí dvacetiletý Miroslav Froyda sebevědomě a hrdě, na druhé smutně a unaveně. „Do roku 1953 bývaly výslechy brutální, někdy za použití mučení. Ale po Stalinově smrti se situace změnila. V našem případě bych to přisuzoval i tomu, že bylo evidentní, že ta akce se nezdařila. Ty naše přátele, o kterých jsme uvažovali, že je zapojíme... tak to se nestalo, a asi i proto nás nemlátili. Ale psychický nátlak byl, byly samozřejmě i výhrůžky smrtí. Vodili nás se zavázanýma očima, v noci nám svítilo na cele světlo a tím nás pochopitelně psychicky oslabovali,“ vzpomíná Miroslav Froyda. Ale jedním dechem také dodává: „Ale to se dalo překonat.“

Následoval soud, jeho detaily si ale příliš nevybavuje a přičítá to přítomnosti maminky. O jeho plánech na útěk nevěděla a z Rakouska dostala od něj jediný lístek, na kterém stálo jen to, že je v pořádku. Víc nesměl. Soudní síň byla první místo, kde se po více jak roce znovu viděli. „Byl jsem v její přítomnosti naměkko, byla to pro oba citově vypjatá situace. Maminku jsem miloval a měl jsem výčitky, že jsem jí způsobil žal,“ říká Miroslav Froyda. Státní žalobkyní byla Ludmila Brožová-Polednová, která byla žalobkyní i při mnoha dalších procesech té doby, i u procesu s Miladou Horákovou. Rozsudek zněl pro Miroslava Froydu i Jaroslava Klaase shodně - patnáct let za nedovolené opuštění republiky a spolupráci s cizími tajnými službami. Miroslava Froydu ale výše trestu nijak zvlášť nezaskočila, jak říká. Věřil, že je nebudou soudit za hrdelní zločin. I když ve skrytu duše obavy zůstaly. „Můžete psychicky podlehnout a skončit sebevraždou, nebo zvolíte nějakou formu odporu. A první, co vás napadne, že můžete z vězení uprchnout.“ 

 

Stáli jsme na nádvoří až do noci a stráže na nás mířily samopaly 

Detailně promýšlel útěk z věznice na Borech. Bory znal dokonale, nedaleko odtud se narodil. Využil tehdy brigády ve skladu šatstva, opatřil si civilní tepláky a tričko a zašil je do matrace. A pak jen čekal, kdy bude mít službu na nákup v obchodě, kam chodili nakupovat vězni, ale i civilisté. Plánoval, že si pod vězeňskou uniformu obleče civilní oblečení, v obchodě přeskočí pult a pak už bude jen utíkat. Znovu z dosahu samopalů, tentokrát vězeňských stráží. Předpokládal, že v přítomnosti dalších lidí střílet nebudou. „V té době jsem byl hodně zdatný a rychlý a měl jsem v plánu dvě varianty,“ říká Miroslav. Vycházel z toho, že když se mu útěk podaří, bude se nějakou dobu ukrývat a pak se znovu pokusí o útěk za hranice. „Ten plán mi ale nevyšel. Než jsem ho stačil zrealizovat, tak mě z Borů přemístili.“ 

Během jeho dlouhého trestu ho deportovali do různých věznic. Trest trávil v nejtěžších žalářích, na Mírově, ve Valdicích, na Borech a v Leopoldově. Nejdéle byl na Borech a v nejobávanější věznici komunistického Československa, v Leopoldově, odkud se odchází ‚jen nohama napřed‘, jak mu sdělil jeden z dozorců, strávil rok. Rok dral peří, což byla podle jeho slov také nejhorší práce, kterou kdy dělal. Draní peří bylo trestem za účast na vězeňské vzpouře. Vězni požadovali lepší stravu, vymohli si ale jen další tresty. Miroslav vzpomíná, jak pak museli na nádvoří stát v zástupech až do noci, jak na ně dozorci mířili samopaly a ze strážních věží na ně svítily reflektory.

Miroslav Froyda vzpomíná i na své spoluvězně. „Na Borech jsem seděl s Evženem Löblem, to býval náměstek ministra zahraničního obchodu, za války byl v Anglii a pracoval s UNROU. Ve Slánského procesu dostal doživotí, ale choval se velmi čestně. Jeden poručík mě nakopnul a já jsem mu chtěl rozbít hubu, ale na poslední chvíli jsem si uvědomil, že by mě pak asi utloukli. A Evžen Löbl se nebál a zastal se mě. A s Richardem Slánským, bratrem popraveného Rudolfa, jsem hrával v Leopoldově šachy. V té době tam seděl i pozdější prezident Gustáv Husák, ale ten byl ulitý v knihovně, protože by jinak dostal přes hubu. Dostal devět nebo deset let, nikdy vinu nepřiznal, jinak by možná skončil na popravišti. A další zajímavý vězeň byl generál Syrový. Hrdina od Zborova souzený za kolaboraci,“ zakončuje Miroslav Froyda výčet známých jmen. 

 

Na budování socialismu jsem se příliš nepodílel, jedině jako vězeň

Propuštěný byl v roce 1965, o tři roky později než Jaroslav Klaas. Toho z vězení propustili v rámci amnestie v roce 1962. Miroslava Froydu kvůli ‚vzpurné povaze‘ z amnestie vyloučili a stejně tak i z následujících dvou. „Ve vězení jsem byl jedenáct a půl roku. A bylo toho dost, to je pravda,“ říká. Mnohokrát měl trest ještě zostřený pobytem v obávané korekci. „Korekce znamenalo být téměř bez jídla, jenom o chlebu a o vodě, třeba na deset dní. No a spát na betonu. Já měl takových kázeňských trestů asi třináct. Vždycky jsem něco vyvedl, taková trochu vzpurná povaha. Na Borech nám nakázali na vycházce chodit dokola. No, a jelikož člověk postrádal slunce, tak já jsem se postavil na místo, kam se slunce opíralo, a odmítl jsem chodit. A to zase skončilo korekcí. Já jsem jim řekl, že se ani nehnu, že na patnáct let jsem zavřený a že mám nárok na trochu slunečních paprsků.“

Deset dní v temné, studené kobce, kde ztrácel pojem o času. Téměř bez jídla, sám se svými myšlenkami. Ne každý vydržel. Miroslav Froyda ale znovu opakuje, že se to dalo (čas od času) vydržet. A s úsměvem dodává: „Ale raději jsem neprovokoval moc často.“ Pro ‚vzpurné chování‘ mu nikdy nebyly povoleny ani balíky od rodiny, pro vězně často jediné pojítko s domovem a životem venku. Do věznice za ním jezdila pravidelně maminka a teta. Když mu chtěla teta dát během jedné z návštěv čokoládu, dozorce to zamítl s tím, že Miroslav se nechová tak, aby si ji zasloužil. „Ze čtyřicetileté existence komunismu u nás jsem víc jak čtvrtinu strávil ve vězeních. Já jsem se na budování socialismu příliš nepodílel. Jedině jako vězeň,“ s ironií uzavírá Miroslav Froyda jednu ze svých životních kapitol. 

 

To víte, že mě napadlo uletět, ale to už jsem měl dvě děti

Do vězení se dostal, když mu bylo dvacet, propuštěný byl, když mu bylo třicet dva. Plánoval ty roky prožít úplně jinak, ale smířil se, musel. Svět se za těch jedenáct let změnil a zpočátku se po propuštění cítil dezorientovaný, ale byl i znovu plný nadějí. Jenže realita nebyla taková, jakou by si ji přál. S jeho minulostí ho nechtěli přijmout do žádného zaměstnání, pracoval proto jako pomocný dělník, poté jako závozník a nákupčí náhradních dílů. I kvůli místu pomocného dělníka museli svolat schůzi místní organizace komunistické strany, aby se poradili, zda ho je možné přijmout. 

Za tři roky po jeho propuštění obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Miroslav Froyda znovu uvažoval o emigraci, ale nerozhodoval už jen sám o sobě, měl ženu a roční dítě. Jeho žena měla obavy, a proto zůstali. Touha po létání a po svobodě ale Miroslava nikdy neopustila. V době, kdy pracoval jako zásobovač, měl jedinkrát možnost použít aerotaxi, aby se urychlila dodávka náhradních dílů. Po letech měl možnost pilotovat letadlo. „To víte, že mě napadlo uletět, ale to už jsem měl dvě děti,“ dodává.

 

Smysl má bojovat až do posledního dechu

Vysněné Spojené státy navštívil Miroslav Froyda až v roce 1996, cesta napříč celou zemí byla darem od syna. Vrátil se tam pak ještě několikrát a společně s manželkou procestoval i většinu evropských zemí. Zopakoval si i let nad Dunajem a rakouskými Alpami, aby si znovu vybavil pocity, které měl v roce 1953, kdy šťastný sledoval ručičku kompasu, jak ukazuje na západ. Miroslav Froyda je teď možná klidnější, než byl v roce 1953, ale má stejnou vůli a také má další úkoly. Prvním úkolem je zvýšit si pilotní kvalifikaci. Druhým, dlouhodobým, je snaha, aby se nezapomínalo na ty, jejichž životy v temných 50. letech poznamenal komunistický režim. Nechce, aby se zapomnělo na Bohuslava Modrého nebo na Heliodora Píku. V den výročí jeho popravy proletěl Miroslav Froyda spolu se svým synem nad borskou věznicí a na nádvoří shazovali letáčky se jmény vězňů, kteří tam byli v 50. letech vězněni. 

A ještě jeden úkol má: „Když jsem si seřadil úmrtní oznámení našeho rodu, tak jsem zjistil, že nejvíc - devadesáti let - se dožila moje babička. Druhý je bratranec z tatínkovy strany. A já teď mám bronz. A tak jsem se rozhodl, že to chci dotáhnout na tu devadesátku. Takže boj pokračuje.“