Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rusi si nás vážili víc než naši domácí páni
narodil se 23. 2. 1924 v Teremně na Volyni
vystudoval polskou základní školu, vyšší studia ale nedokončil, neboť SSSR napadl Německo
po příchodu Němců byl Fros zaměstnán na pile v Lucku
v březnu 1944 se přihlásil k odvodu u 1. československého armádního sboru a byl přijat k dělostřelcům
na frontě v blízkosti města Torčína působil jako dělostřelecký pátrač-počtář
v červnu 1944 se přihlásil do leteckého kurzu
letecký výcvik absolvoval v Gruzii ve městě Telavi
po válce působil ve smíšené letecké divizi v Letňanech
vystudoval Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové
po studiu sloužil ve Zvolenu, poté jako velitel letky v Brně, Gbelech a Klecanech
v roce 1951 byl přeškolen na proudovou techniku – MiGy
působil jako velitel 9. stíhacího pluku v Bechyni, 15. pluku v Žatci, 3. stíhacího pluku v Brně
v roce 1960 se oženil
od roku 1961 byl inspektorem pilotem u 10. letecké armády v Hradci Králové
v roce 1972 byl převelen do Moskvy na spojené velení jako představitel československého letectva
v roce 1980 byl z armády vyloučen, neboť jeho syn emigroval do USA
zemřel 30. ledna 2007
Frosův dědeček pocházel z Lán. Emigroval do carského Ruska jako tehdy mnoho Čechů a Moravanů. Dostal pozemky na Volyni a otevřel si truhlářskou dílnu, kde kromě nábytku vyráběl i církevní oltáře.
Vladimír Fros se narodil 23. 2. 1924 v Teremně poblíž hlavního města volyňské oblasti Luck. Volyň v době Frosova narození spadala pod Polsko. Frosův tatínek se v továrně na zemědělské stroje v Lucku vyučil soustružníkem-zámečníkem. Po vojně pak pracoval jako strojvůdce první třídy, jezdil na trati Arkhangelsk – Vologda – Moskva. Po revoluci se vrátil i s manželkou na Volyň, kde se živil jako inženýr na pile. Frosova matka byla v domácnosti. Měl dvě sestry, jedna zemřela ve 14 letech, druhá studovala medicínu, a bratra, který vystudoval průmyslovou školu.
Fros navštěvoval čtyři roky školu v Teremně, poté pokračoval v Lucku na „škole povšechné“. Školní docházka nebyla povinná, základní škola měla sedm tříd. Po ukončení nastoupil na polskou průmyslovku. „V tý průmyslovce polské měli jsme každých čtrnáct dní den výcviku, teda den brannosti, jak to říct. Skutečně jsme chodili na ostrou střelbu, cvičili jsme, bydleli jsme pod stanama a taky jsme házeli ostré granáty v tý jako vojenské přípravě, v tý škole.“ Výcvik měl sloužit k obraně vlasti.
V roce 1939, kdy byla situace v celé Evropě napjatá, byla Volyň opět připojena k Sovětskému svazu. Fros měl tehdy ukončené dva roky na polské škole a musel přestoupit na sovětskou desetiletku (učili se v ruštině, povinně měli němčinu a vojenskou přípravu), kterou nedokončil, neboť v neděli 22. 6. 1941 Němci přepadli Sovětský svaz.
V Lucku byla založena česká Matice školská, málokteré z dětí tehdy ale pokračovalo ve studiu, většinou se po škole vraceli k rodičům do hospodářství, které měl převzít nejstarší syn.
Frosův tatínek měl kapelu, hrál na klarinet, Fros i jeho bratr uměli hrát na trumpetu, Fros hrál i na balalajku a housle. V Teremně existoval teremenský kroužek, v českých obcích na celé Volyni se hrávalo divadlo. České domky byly zděné, kryté plechem, a bývalo k nim vybudované pěkné hospodářství. Oproti tomu ukrajinské chalupy byly dřevěné, kryté doškami. Češi na Volyni pěstovali chmel (přiučili Ukrajince v zemědělských pracích). Mívali i přepychové koně, vozy, nákladní vozy, bryčky.
Někteří z nich byli u pravoslavné církve, Frosovi byli katolíci a jako školáci museli chodit každou neděli do kostela. Na Velikonoce pak chodili ke zpovědi (sám Vladimír Fros i ministroval). Církevní obřady probíhaly v polštině a v latině.
Byly založeny pěvecké kroužky. Zpívaly se české i polské písně. Na konci školního roku bývala tancovačka pro školáky. Po posvícení a velkých svátcích se konávala druhý den veliká zábava (na tancovačkách bylo zvykem do půlnoci hrát na dechové nástroje, po půlnoci se přecházelo ke strunným), v Teremně byla i hospoda.
V Lucku vybudoval jakýsi pan Zeman pivovar, který byl jedním z nejlepších na Ukrajině a dodneška funguje. Ukrajinci si Čechů velice vážili, nebyly žádné problémy a docházelo často ke smíšeným sňatkům.
Začala válka, Luck byl bombardován. Utéct se dalo, ale rodiny lidí, kteří by před Němci utekli, by byly šikanovány a likvidovány, proto utíkali jen Sověti.
„První den bombardovali, že, Němci, druhý den byl jako trochu klid, a nás některé, který jsme byli v tý vojenské přípravě už, byl to nějakej Václav Štěpánek, ten zemřel potom, Jíra, ten taky už zemřel, kolegové, za námi přišel jeden ještě sovětskej úředník, byl to náčelník paspornovo stola, to znamená, on vydával pasy, on nás dobře znal, kdo jsme a tak dále, a říkal: ,Tak hoši, musíme jít a udělat něco...‘ Tak jsme šli k tomu letišti, já jsem to letiště znal, nebo jsem tady kolikrát okukoval a tak dále a byl jsem tam, takže říkal: ,Musíme, až se setmí, musíme tady vykopat takové dlouhé zákopy, ne hluboko, ale dlouhé...‘ Tak on nám řekl jak, tak jsme to vykopali, zmizli jsme rychle, to bylo v noci, no, samozřejmý... rodiče věděli, že přišel pro mě ten náčelník, že ano, že něco se děje teda, ano, tak měli strach. No, tak my jsme to vykopali a šli, no a teď odpoledne zas jsme začli slyšet hukot, a na tom letišti, to byla travnatá plocha, že jo, tak byly vykopaný tyto úzké zákopy, tak Němci je přelétávali, když se předislokávali na toto letiště, předtím jenom bombardovali, teď oni se předislokávali, samozřejmý nestihli, nebo jak to dopadlo, prohlédnout celou přistávací travnatou plochu, no a teď ty Němci, jak šli na přistání, že ano, no tak v tom výběhu, to byly Messerschmitty 109, v tom výběhu, jak zajel do toho příkopu jedním kolem nebo druhým kolem, tak urazil podvozek, postavil se, jak se říká, na čumák, na vrtuli, letoun byl poškozen, takže už další letoun, kterej letěl za ním, měli malé intervaly, oni létali, Němci byli dobře vycvičení, tak to neubrzdil a vrazil do toho předcházejícího. Tak chci říct, že já mám s tím Štěpánkem a Jírou a s tím kapitánem, že ano, mám na svědomí tři německé letouny, tři německé letouny druhý den války. V Lucku to bylo, na letišti v Lucku.“
Po příchodu Němců museli být všichni zaměstnaní, Vladimír Fros pracoval na pile v Lucku. Práce tam probíhala za tvrdých podmínek, pomáhali skládat kmeny z vagonů nebo naopak nařezané fošny na vagon. Zaměstnání nebylo možné si vybírat, nabírali dle potřeby, platy byly mizerné.
Z Volyně se do boje proti fašistickému Německu přihlásilo 12 000 dobrovolníků. Vznikl 1. československý armádní sbor, kterému velel nejdřív generál Kratochvíl a potom generál Svoboda.
V březnu roku 1944 šel Fros s dalšími dobrovolníky pěšky z Teremna do Rovna k odvodní komisi.
„Byla tam skupina už Čechoslováků ve stejnokrojích československejch, že. Nejen v československejch, ale ještě já jsem to chytil, první brigáda, většina byla vystrojena, anglickou výstroj měla, ne československou výstroj, až v čtyřiačtyřicátém, v druhé polovině, se až začala šít československá uniforma.“
Frosova bratra vzali k tankistům, Frose k dělostřelcům. Hned následující den se 1. dělostřelecký oddíl přesouval dál na západ. V jedné vesnici poblíž Lucka podstoupil oddíl krátký frontový kurz, týden nato už byli odvedeni na frontu k městu Torčínu (západně od Lucka).
Fros dělal dělostřeleckého pátrače-počtáře, což znamená, že „jsem seděl na pozorovatelně, měli jsme určenou dobu, tam jsme museli sedět až šest hodin, podle toho, jaké bylo počasí, a potom se to vystřídalo na tý pozorovatelně. No a měl jsem desaterák dalekohled, se vyfasoval, a tam se musela pozorovat celá fronta, i v noci ty záblesky, jak Němci stříleli, nebo ve dne a tak dále. No, a my jsme prakticky z toho pozorovacího stanoviště řídili palbu naší baterie“.
Dělostřelecký oddíl byl nasazen přímo na frontě od března do června 1944. Pozorovatelnu měli asi 200 metrů za prvním sovětským zákopem, nejbližší německý zákop byl 800–900 metrů vzdálený (v závislosti na terénu). Přísně dodržovali maskovací kázeň, v noci se nesvítilo. Stanoviště baterií se neustále měnila.
Poté, co Fros objevil německou pojízdnou baterii, kterou se podařilo Frosově baterii zničit, byl generálem Svobodou povýšen na svobodníka.
Celý sbor byl později přesunut dolů k hranicím ke Kamenci Podolskému (červen 1944). Tehdy bylo československou vládou v Londýně rozhodnuto, že se budou tvořit nové jednotky – letectvo. Fros se přihlásil ke kurzu. S ostatními vybranými byl poslán do Moskvy na vojenskou misi a poté na letecké učiliště (21. vojenská letecká škola) do Gruzie, města Telavi. Letiště bylo travnaté, cvičili na vrtulových dvoumístných letounech UT-2. Výcvik trval do února 1945.
„Na závěr, po těch zkouškách, tak byl seskok padákem, to bylo pravidlo, tak jsme to potom po válce zavedli, měl jsem i na tom já podíl, i v československém letectvu.“
Každý musel být přítomný u toho, když vojačky balily jeho padák. Hlavní padák měli na zádech a ještě měli záložní padák. Pilotní padák byl umístěn na sedačce. Padák nebyl moc ovladatelný, Fros po seskoku skončil v kaluži vody.
Po absolvování výcviku se Fros do žádné letecké akce nedostal. Sestřel tedy žádný nemá. Zalétl několik letounů. Smíšená letecká divize, ve které působil, létala na stíhacích letounech LA5 (hvězdicový motor chlazený vzduchem).
Po válce působil ve smíšené letecké divizi v Letňanech. Prvního září 1945 začaly sovětské jednotky opouštět území Československa. Smíšená letecká divize se přestěhovala na Slovensko (první pluk do Zvolena, velitelství bylo v Trenčíně). Některým Čechům a Zakarpatským Ukrajincům se však na Slovensko nechtělo, tak nelétali. Třetího ledna 1946 byli ti, kteří neodešli do civilu, posláni do Prostějova, kde bylo zřízeno letecké učiliště, na přeškolení na kořistní techniku.
Tehdy byla založena Letecká vojenská akademie – nejdřív v Havlíčkově Brodě, později se přesunula do Hradce Králové. Fros se do ní v roce 1946 přihlásil. Zkoušky skládal v létě s velmi dobrými výsledky, až na to, že propadl z češtiny (přesto však mohl být přijat). Nastoupil tedy do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, třetí ročník částečně absolvoval v Pardubicích.
Po ukončení v roce 1948 si mohl vybrat, kde chce sloužit. Fros si vybral útvar v Plzni (Frosovi rodiče se v roce 1947 přestěhovali z Volyně do Čech, do Kněžic poblíž Žatce), ale jeho žádost byla zamítnuta a Fros byl poslán do Zvolena. Později působil jako velitel letky v Brně.
V roce 1950 nastala velká redislokace celého československého letectva, 8. pluk, u kterého Fros sloužil, byl přemístěn do Kbel, a poté, co ve Kbelech začali stavět dráhu, byli opět přestěhováni, tentokrát do Klecan.
Následovalo přeškolení na proudovou techniku – MiGy v Milovicích v květnu 1951. Fros jako druhý pilot československého letectva vzlétl samostatně na MiGu 15.
Fros byl ustanoven jako velitel 9. stíhacího leteckého pluku, který v Milovicích sám založil. Pluk se přemístil do Bechyně. Pak byl Fros převelen do Žatce k 15. pluku (podzim 1952). Dále působil v Brně u 3. leteckého stíhacího pluku, poté v Hradčanech, kde přeorganizoval bývalý 3. bitevní pluk na 30. stíhací bombardovací letecký pluk, poté byl s tímto útvarem předislokován do Hradce Králové (prosinec 1959). V roce 1960 dostal byt v Hradci a oženil se. V roce 1961 vznikla v Hradci 10. letecká armáda, ve které působil jako inspektor-pilot až do roku 1972, kdy byl převelen do Moskvy na spojené velení jako představitel československého letectva. V roce 1977, když skončil službu v Moskvě, se vrátil na velitelství letectva.
Kariéra Vladimíra Frose záhy skončila, a to když v roce 1980 jeho syn, absolvent leteckého učiliště, emigroval do USA. V té době byl Fros na velitelství letectva náčelníkem operační skupiny s vyhlídkami na povýšení.
Dostal vyznamenání od Ruska při příležitosti šedesátého výročí bitvy u Stalingradu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Toporcerová)