Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když otce odvedli estébáci, maminka jen plakala. Vrátil se za rok s podlomeným zdravím
narodila se 25. února 1945 v Poličce v rodině švadleny a skladníka
v útlém věku prodělala dvě oční operace
pět let školní docházky strávila na internátní škole pro slabozraké v Praze
otec byl v roce 1949 zatčen za účast na vzpouře proti zatčení poličského faráře
komunistické soudy ho poslaly na rok do vězení
po návratu z jáchymovských dolů měl podlomené zdraví a předčasně zemřel
rodina trpěla existenční nouzí a nepřízní režimu
pamětnice pracovala v telefonní ústředně poličské nemocnice
učila se esperanto, věnovala se józe, kterou také předcvičovala
v srpnu 1989 se účastnila Pochodu tolerance a svobody
25. listopadu zažila v Praze jednu z největších protikomunistických demonstrací
v roce 2020 žila v Poličce
Na sklonku druhé světové války diagnostikovali lékaři právě narozené Marii Fritschové z východočeské Poličky šedý zákal v očích. V dnešní době by problém vyřešila téměř banální operace. V červnu roku 1945, kdy byly nemocnice plné raněných vojáků a chybělo mnohdy i základní vybavení, se však jednalo o velmi náročný zákrok.
„Maminka čekala v předsálí, a když slyšela můj nelidský řev, tak omdlela,“ vzpomíná pamětnice na vyprávění své matky, která mohla pouze bezmocně poslouchat křik dcery operované bez narkózy. Celkem musela podstoupit dvě operace, které však byly úspěšné a Marie Fritschová začala postupně prozkoumávat své okolí i zrakem.
Radost rodině dlouho nevydržela. Otec Josef Fritsch se v roce 1949 zúčastnil vzbouření proti zatčení děkana Jaroslava Daňka, který patřil ke kritikům nastupujícího komunistického režimu. Záminkou bylo čtení Pastýřských listů v kostele. Státní bezpečnost udělala po mši razii a chtěla kněze odvést z poutech.
Proti tomu se však postavilo několik desítek lidí, včetně otce pamětnice, který se skupinou dalších mužů převrhl policejní automobil. Estébákům se kněze tenkrát odvést nepodařilo. Pro odvážné farníky mělo nebývalé vzbouření vážné následky. Asi deset mužů režim poslal do vězení. Také pro Josefa Fritsche si přijela StB. Byl ve vazbě v Chrudimi a poté byl společně s dalšími souzen u krajského soudu v Pardubicích. „Pamatuji si, jak jsem se maminky ptala, proč není doma tatínek. Neodpovídala, jenom brečela,“ vzpomíná Marie Fritschová. Soudce ho poslal na rok do vězení. Trest si odpykal v jáchymovských uranových dolech.
Páter Daněk nečekal, až ho přijdou zatknout znovu. Pokusil se o útěk do Rakouska. V sovětské okupační zóně byl zadržen a poté byl několik let ve vězení.
Otec o svém věznění moc nemluvil. Přesto si Marie pamatuje, že se velmi jasně vyjadřoval o tamních dozorcích. Pro krutost, s níž přistupovali k trestancům, neměl žádné ospravedlnění. „Na Velký pátek jim třeba dali za úkol přenášet nějaké elektrické sloupy na svých zádech. Jako že teda Ježíš nesl kříž. A tatínek fyzicky zdatný nebyl, spíš byl křehčí, tak to odnesl na zdraví,“ říká pamětnice.
Rodiny uvězněných vzbouřenců strádaly nejen nepřítomností otců, ale také tím, že byly zabaveny jejich výplaty. Nemilosrdnost komunistického režimu zmírnila solidarita místních obyvatel, kteří se na rodiny složili. Za matkou Marie přišel muž z Kamence a nabídl jí peníze. „Kdyby se na nás lidé nesložili, tak bychom chcípli hlady, protože maminka neměla ani korunu,“ tvrdí Marie. Aby matka uživila rodinu, pracovala poté tam, kde jí to dovolili.
Těžká práce a strádání v pracovním táboře otci podlomily zdraví. Po návratu z výkonu trestu ho trápil vysoký tlak. Podle Marie ho lékaři léčili tak, že mu postupně odebrali nadledvinky. „Zemřel roku 1954 po odebrání druhé nadledvinky.“ Rodina se opět ocitla v existenční nouzi. A komunistický režim je jako příbuzné politického vězně šikanoval i jinak.
Mariina starší sestra toužila studovat archeologii nebo farmacii, což znamenalo, že by se předtím musela dostat na gymnázium. S matkou se podle pamětnice dostavily na krajský národní výbor požádat o doporučení. Odpověď byla nekompromisní: „Tady můžou študovat jen děti jinačích rodičů, než jste vy!“ Matčinu hrdost to prý nepodlomilo. „Neřvi, tady prosit nebudeme,“ řekla plačící dceři, utřela jí slzy a práskla dveřmi. Sestra pamětnice se musela spokojit s roční poštovní školou v Brně.
Vzdělání pamětnice omezil především zdravotní hendikep. Díky dvěma operacím očí sice začala vidět, její zrak však zdaleka nebyl na úrovni zdravého člověka. Již od útlého dětství nosila brýle a musela snášet posměch vrstevníků. Proto ve druhé třídě základní školy přijala s nadšením možnost přejít na speciální školu pro slabozraké. V roce 1953 však byla jediná škola tohoto typu v Praze, a tak se v pouhých devíti letech ocitla sama na internátu ve velkoměstě. Domů za matkou a sestrou mohla jezdit několikrát za rok.
„Postupem času si člověk zvykl. Problém byl akorát ten, že byla padesátá léta a i tam se nás pokoušeli politicky vychovávat. Měli jsme vychovatelku, jejíž manžel byl ‚zelený mozek‘, a ten nám vykládal, jak chytají diverzanty a takové voloviny,“ vzpomíná Marie Fritschová, která podobné přednášky špatně snášela, protože vždy myslela na tatínka, jehož komunistický režim připravil o zdraví.
Marie strávila v Praze pět let, na které nakonec vzpomínala velmi ráda. Jejími spolužáky byly děti s podobným postižením a nikdo se nikomu neposmíval. Škola měla na tehdejší dobu výborné vybavení. Děti se učily v malých skupinkách při silném osvětlení, všechny pomůcky byly koncipované tak, aby je slabozrací mohli bez problémů používat. Ve škole působil i oční lékař, ke kterému žáci docházeli na pravidelné kontroly.
V osmé třídě lékaři konstatovali, že se zrak Marii Fritschové natolik zlepšil, že se může vrátit do běžné třídy v Poličce. Po absolvování devátého ročníku ale jela zpátky do Prahy. Na speciálním učilišti pro slabozraké absolvovala roční kurz na obsluhu telefonních ústředen.
Když se vrátila do Poličky, ucházela se o místo telefonistky, ale několik měsíců ji všude odmítali. „Mamka se tenkrát naštvala. Sedla a napsala dopis na prezidentskou kancelář, jak je to možné, že v této společnosti, která o sobě tvrdí, jak je na výši, nemůže mladý člověk sehnat ani práci u telefonu proto, že má nevyhovující kádrový profil. A v tu ránu práce byla,“ říká pamětnice.
Nastoupila v telefonní ústředně muničního skladu v Bořinách. Brzy ale přešla do ústředny poličské nemocnice, kde pracovala dvaatřicet let až do odchodu do invalidního důchodu. Byla ráda, že má zaměstnání, ale v Poličce jí chyběl kulturní a společenský život, který si užívala v Praze, scházely jí i přátelské kontakty s podobně hendikepovanými lidmi. Na maloměstě se cítila velmi osamělá. Když se otevřel kurz esperanta, hned se tam přihlásila. S esperantisty se poprvé dostala do zahraničí. Zúčastnila se intenzivního kurzu v maďarském Segedu, kde si připadala jako na Západě.
Po návratu z Maďarska jela na mezinárodní setkání studentů esperanta v Opavě, na které se tehdy dostali i Američané a další lidé z druhé strany železné opony. Byl rok 1967 a Marii připadalo, že totalita padesátých let je definitivně na ústupu. Díky politickému uvolnění, které v Československu prosadili v roce 1968 reformní komunisté, mohla chvíli studovat to, co ji zajímalo. Přihlásila se na tříletý teologický seminář dočasně obnovené bohoslovecké fakulty v Olomouci. V srpnu 1968 však přijely sovětské tanky a po násilné změně poměrů neobstál ani teologický seminář. Byl opět uzavřen.
Pamětnici s matkou vzbudil v noci 21. srpna 1968 rachot leteckých motorů. Ráno se maminka vrátila z mlékárny se smutnou zprávou: „Jsme obsazení. Máme tu Rusy i Poláky.“ Byly zdrcené a smutné. Marie se hned vydala i s přáteli do ulic. Aby vojákům aspoň trochu zkomplikovali situaci, otáčeli ukazatele u cest. Jedna kolona se tak prý dostala k Bystrému nedaleko Poličky, kde zůstala zmateně stát. Vojáci mířili na Havlíčkův Brod, který je od Poličky zcela opačným směrem.
Pamatuje si na hovory s polskými vojáky: „Copak jsme vám udělali, že jste na nás vlítli?“ Některým vojákům to prý bylo tak líto, že se rozplakali a prosili za odpuštění. „Říkali, že vůbec nevěděli, kam a proč jedou. Nevěděli ani, že jsou v Čechách,“ říká. V době následné normalizace vnímala, jak se z mnohých milovníků socialismu s lidskou tváří najednou stávají přisluhovači režimu, kteří se neštítí ničeho, jen aby si udrželi svá místa a společenský status.
V roce 1968 se dostala pamětnici do rukou kniha „Jóga: od staré Indie k dnešku“, kde se poprvé seznámila s touto východní naukou a cvičením. V následujícím roce se na katolickém esperantistickém táboře setkala s člověkem, který se józe už věnoval a pozval ji na týdenní kurz pod vedením Otakara Vojkůvky. Otevřel se jí nový svět. Byla nadšená, i když se z pobytu vrátila o několik kilogramů lehčí, protože součástí bylo nejen cvičení, ale i velmi striktní režim a lehká bezmasá strava.
Jóga a obecně východní filozofie nebyla za totality dle vzpomínek pamětnice zakázaná, ale spíše tolerovaná. Ani to však nezaručilo stoupencům nauky klid a kurzů jógy se prý poměrně často účastnili i agenti tajné policie: „Oni se nezapřeli, byli k poznání. Měli odstup a nezúčastňovali se debat. Říkali jsme pak: ‚Dávej si bacha, tohle je fízl.‘ Museli jsme opatrně s těmi filosofickými věcmi, ale při cvičení to nevadilo, oni třeba cvičili taky.“ Jeden turnus kurzu podle ní StB dokonce rozehnala.
Pamětnice se už nedala od jógy odradit, protože cvičení i filosofii, která k tomu patřila, vnímala jako ostrůvek svobody a svobodného myšlení. V osmdesátých letech začala v prostorách tehdejší rehabilitační kliniky vést úplně první kurzy jógy v Poličce.
V srpnu 1989 ji jóga přivedla na Pochod míru a tolerance. Konal se u příležitosti výročí narození Gándhího a na podporu myšlenek nenásilí. Začínal ve Slavkově u Brna a desítky poutníků měly během týdne dojít až do slovenských Piešťan, kam měl původně přijet i indický jogín Višvaguru Mahéšvaránanda.
Po cestě účastníci přespávali nejčastěji v sokolovnách nebo tělocvičnách. Větší zavazadla jim převážela doprovodná vozidla. Celá akce probíhala za dohledu Veřejné bezpečnosti i tajné policie. Pochodu se účastnili nejen stoupenci východní filozofie, ale i křesťané, disidenti a podle Marie i mnoho komunistů. Vzpomíná, že lidé se k sobě chovali velmi pěkně nehledě na politické smýšlení. „Celý zástup vedla skupinka přívrženců hnutí Hare Krišna, která pochod doprovázela hudbou a mantrami.“ Každý večer měli poutníci kulturní program, kde kromě učenců východní filozofie vystoupil například Spirituál kvintet.
Na konci devadesátých let sledovala hlavně prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, jak se začíná hroutit komunistický blok. Jedním z velkých milníků roku 1989 bylo svatořečení Anežky České. Pamětnice se sice do Říma nedostala, ale velkým zážitkem pro ni byla slavnostní mše na počest svatořečení, kterou 25. listopadu 1989 sloužil v chrámu svatého Víta na Pražském hradě František Tomášek. Poté šla s účastníky mše na Letenskou pláň, kde se konala obrovská protirežimní demonstrace.
„Letná byla plná. Byli tam všichni z disentu, Václav Havel, Václav Malý. Šlo tam také o to, aby se otevřely hranice, protože naši spisovatelé, kteří žili v zahraničí jako třeba Jiří Gruša, stáli před hranicemi a nemohli domů,“ vypráví. „Tak jsme řvali na celou Letnou: ‚Pusťte je domů!‘ Pak otevřeli hranice a oni mohli přijet. Tehdy se tam káli i někteří policajti. Jeden vystoupil a říkal, že nechtěl, aby ta děcka na Národní třídě zmasakrovali.“
Po návratu z Prahy se hned vydala na poličské náměstí, kde probíhalo spontánní shromáždění na podporu demokracie. Po této malé demonstraci, kterou zpoza závěsů sledovali i členové národního výboru, vznikla místní organizace Občanského fóra. Ve svobodných poměrech se rodina Marie Fritschové dočkala soudní rehabilitace zemřelého otce a dostala i odškodné za jeho uvěznění. V době rozhovoru pro Paměť národa bylo pamětnici pětasedmdesát let. Žila v Poličce a stále cvičila jógu.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Michaela Pechancová, Michaela Mužíková)