Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Fric (* 1937)

• narodil se 11. prosince 1937 v Praze

• během heydrichiády byli zatčeni sousedi z ulice a zastřeleni

• v dubnu 1945 sledoval nouzové přistání spojeneckého letadla a od letce Grifina dostal žvýkačky

• v roce 2015 se setkal se synem letce Grifina

• Pražské povstání prožíval s rodinou ve sklepě

• po válce chodil do školy a studoval, do práce nastoupil v roce 1956

• pracoval v bance a později ve Strojimportu

Miloš Fric se narodil 11. prosince 1937 v porodnici na pražském Karlově náměstí. Jeho rodiče v té době bydleli v Záběhlicích, ale zanedlouho se rozhodli postavit si vlastní domek. Koupili parcelu za 14 000 korun a měli v plánu vybudovat velký dům za dalších 30 000 korun. Nicméně v roce 1939 vypukla druhá světová válka, rodiče si už nemohli půjčit tolik peněz, a tak postavili jen malý domek s jednou místností z peněz, které měli našetřené. Do nového domova se nastěhovali pár dní před Vánocemi, když byly malému Milošovi dva roky. V domě bydlel se svými rodiči, babičkou a psem.

Zatčení sousedů Hejplíkových během heydrichiády

V době války byl Miloš Fric ještě malý, nicméně pamatuje si na rok 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, a také na sousedy Hejplíkovy: „V době německé okupace po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se u Hejplíkových skrýval strýc paní Hejplíkové, který měl občanskou legitimaci vydanou načerno obecním tajemníkem panem Hrdličkou. Pana Hrdličku zatkla státní německá policie, gestapo, on u výslechu řekl to, co věděl, a mezi těmi lidmi byl i skrývající se bratranec paní Hejplíkové. Tak přišlo gestapo na Hejplíkovy. Byl vydán příkaz k jejich zatčení, poslán na četnickou stanici do Chodova a četnický strážmistr, jsem našel, že se jmenoval Jan Jeřábek, přišel do domku, kde ta dotyčná rodina žila. […] Hejplíkovi nebyli doma, sušili seno blízko koupaliště Milíčov. Paní Hanušová musela jít s četníkem a ukázat mu, kde jsou. Šla, vlastně běžela tak, že byla hodně daleko před tím četníkem, který ji nechal před sebou běžet. Doběhla k nim, řekla jim, o co jde, ale oni na četníka počkali, až přišel a zatknul je. No, nemohli asi nikam utíkat, kam by utekli, když na ně byl vydaný zatykač... Dovedl je na obecní úřad, zamkl je do malé zamřížované komůrky, říkali jsme tomu šatlava, ve sklepě. Ráno si je vyzvedla policie a odvezla je do Pečkárny, která je dnes v Opletalově ulici. V té době byly v provozu tzv. stanné soudy, kde je okamžitě odsoudili k trestu smrti. Den nato byla v novinách zpráva a dlouhý sloupec se jmény těch, kteří byli odsouzeni za pomáhání nepřátelům Velkoněmecké říše. Mezi nimi byli i manželé Hejplíkovi.“

Později Miloš Fric pátral v archivech a zjistil, že manželé Hejplíkovi byli zatčeni 22. června a v pražských Kobylisích zastřeleni 1. července. Dnes se ulice, kde bydleli, jmenuje Hejplíkova.

Nicméně válka se rodiny jinak nedotkla. „Válka se tady dohromady nijak neprojevovala. Důsledky války jsme cítili, ale žádná fronta tu nebyla,“ říká pamětník. Samozřejmě lidé byli omezováni přídělovým systémem, kdy bez lístků člověk nemohl nic legálně sehnat. Ale jinak si spíše pamatuje na to, jak otec doma na mapě sledoval, jak postupují boje, a v rozhlase poslouchal, jaká je aktuální situace. O prohrách německého vojska se samozřejmě nic neříkalo, maximálně se jen diplomaticky ohlásilo: „Vojska ustoupila do předem připravených pozic.“ Miloš Fric si dodnes také pamatuje, jak na něj silně zapůsobil jeden plakát, který viděl ve výkladní skříni holičství. Byl na něm Pražský hrad a nad ním ruka s drápy, ze které kapala krev. Nápis na plakátu říkal: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš.“ Nicméně dnes říká: „Strach z války jsme neměli.“

Ztroskotání letce 16. dubna 1945

V pondělí 16. dubna 1945 se konal spojenecký nálet na Prahu a mimo jiné v oblasti nad Chodovem se rozpoutala letecká bitva. A jedno ze zasažených letadel za pozornosti malého Miloše Frice začalo klesat k zemi. „Rychle šel dolů, přistál na břicho. Vyšel z toho letadla, vystoupil, někde se píše nebo někdo říká, že mu pomohli. Ale mám dojem, že vystoupil. A my jsme tam samozřejmě jako kluci letěli. […] Tady pod chodovským zahradníkem to bylo, pod školou, pod chodovskou školou. […] My jsme tam běželi a on už byl venku z toho letadla. Měl jsem dojem, že má zlomenou ruku, plival zuby a tady v tý knížce se píše, že měl jenom lehký, nějaký lehčí zranění. Takže tu ruku asi zlomenou neměl, možná natlučenou, odřenou, ale dával si na ni pozor. No, a rozdal nám žvýkačky a čokolády, co měl s sebou jako zásobu. To nám rozdal, protože v té škole byli ubytovaní němečtí vojáci a ti přišli. Hned odtamtud přišla hlídka. Šli, pochodovali vojenským krokem. No a jako kluci jsme běželi, že jo, a viděli jsme, že se snáší. Oni přišli teprve, až dostali hlášení a povel. Tak tam byli o něco později. A mezitím jsme čokolády a to všechno snědli.“ Miloš Fric si vzpomíná, že vůbec nevěděl, co to žvýkačka je a co by s ní měl dělat.

Podle obecní kroniky byl oním letcem nadporučík Grifin, který po ztroskotání vyrazil směrem k obci a v rukou držel šátek bílé barvy. Německým vojákům, kteří mu šli vstříc, odevzdal revolver, koženou brašnu a krátkou dýku. Později se dostal do zajetí, které přežil, a zemřel až v osmdesátých letech. V roce 2015 přijel na místo ztroskotání syn letce Grifina se svou manželkou a dcerou a Miloš Fric se tohoto setkání také zúčastnil.

Pražské povstání

Pražské povstání Miloš Fric také prožíval spíše prostřednictvím vyprávění svých rodičů. Nicméně vzpomíná si na 7. května: „To si pamatuju, že jsem byl na ulici, asi ve čtyři odpoledne. Moje matka tam mluvila s druhou sousedkou a čekali jsme na moji babičku, až přijde z kostela. Byly májové pobožnosti, babička byla strašně pobožná, a tak chodila do kostela. […] Tak jsme na ni čekali. Čekáme. Babička furt nejde. A tady dole, kousek, dva domy proti nám, to ustřelilo roh domu pod okapem. Kulky nám hvízdaly kolem, bylo slyšet ve vzduchu hvízdat kulky. Babička furt nikde. A najednou se objevila, pomaloučku jde, rozvážně jde, leze.“ S babičkou se tedy nakonec sešli a matka je hned oba popadla a společně běželi do sklepa, kde už měli připravené zásoby pro případ, že by se tam museli nějaký čas schovávat. Strávili tam den, zatímco venku naplno probíhalo povstání a boje s německými posádkami. Večer pak šel otec společně s dalšími pomáhat sbírat mrtvé a raněné. Další den ráno našli za komínem spoustu patron, ustřelený pant a prostřelené čelo postele.

Po válce chodil Miloš Fric stále do školy, a ačkoliv tíhl k technickým oborům a jediné, s čím opravdu nechtěl pracovat, byly peníze a čísla, nastoupil v roce 1956 do banky. Tam zůstal tři roky a poté přešel do Strojimportu, kde dostal lepší plat a zůstal tam dalších dvacet let.