Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Stát se disidentem nebylo věcí nějakého vědomého rozhodnutí, do toho jsme tak nějak postupně vrostli
1949 narodil se v Košťanech u Teplic
otec ze židovské rodiny, za války v koncentračním táboře, ztratil rodinu
1964–1968 studium na gymnáziu
1968 studium bohemistiky v Praze
1970 odchod ze studií, nástup na vojnu
1970–1972 vojenská služba
od 1972 neoficiální kultura, Šafrán
1977 podpis Charty 77
1979 vstup do VONS
1989 nástup na Ministerstvo vnitra ČR
1996 odchod z ministerstva
práce v SANANIM a v dětských domovech
archivář ÚSTR, nyní v důchodu
žije v Praze
Karel Freund se narodil roku 1949 v Košťanech u Teplic. Jeho otec měl za sebou hrůzy holocaustu, při nichž mu zemřela první rodina. Brzy po pamětníkově narození si prožité utrpení vybralo svou daň, otce sklátila srdeční příhoda a až do smrti měl silné potíže. K fyzickému utrpení se brzy přidružila i hořkost a těžké vzpomínky, takže Karel Freund na otce vzpomíná s velkými rozpaky jako na smutného a životem zlomeného člověka, k němuž měl vztah spíš odtažitý.
Šedesátá léta prožíval pamětník v posledních ročnících gymnázia a na vysoké škole. Po příchodu do Prahy jej zcela pohltila tvůrčí atmosféra ve skupině přátel kolem filozofické fakulty. S mnoha tehdejšími přáteli jej přátelské svazky pojí dodnes a někteří z nich byli v pozdějších letech těmi, se kterými sdílel i disidentský osud.
V roce 1968 navštívil Velkou Británii a měl v úmyslu tam na rok odjet. 2. srpna 1968 se vrátil do Čech a vycestovat zpět už se mu nepodařilo. Po několika letech Karel Freund zjistil, že jej více než literatura zajímá pedagogika a zvlášť pedagogika narušených dětí. Rozhodl se proto fakultu opustit a přihlásit se na speciální pedagogiku, obor, který by mu v pozdějších letech umožnil se této tematice profesně věnovat.
Jakmile však vysokou školu opustil, dohnala ho vojenská služba. Přihláška k pohovorům pro přijetí ke studiu jej zastihla již v „přijímači“ na vojně, který nemohl opustit. Požádal tedy fakultu o odložení termínu pohovorů. Termín mu byl udělen, ale pamětníkův vojenský nadřízený dopis z osobní zášti schoval a zatajil. Když Karel Freund později odcházel z vojny, pomstychtivě mu jej ukázal… Ale už bylo pozdě.
Po návratu z vojny v roce 1972 se s přáteli zapojil nejdříve do tvorby uměleckých skupin kolem Šafránu, v roce 1977 podepsal Chartu 77 a v roce 1979 se stal členem VONS. „Člověk se nerozhodoval, že bude disidentem, do toho jsme tak nějak postupně vrostli, jak se utužovala normalizace. Myslím, že jsem to vnímal víc jako společný pohyb než osobní rozhodnutí. Ale byli jsme v tom oba i se Zinou.“
I když neustále v nejistotě, přežil bez uvěznění.
Po sametové revoluci Karel Freund nastoupil do nově se formujících útvarů ministerstva vnitra. Jak sám říká, není ze své podstaty úředník, takže nastupoval s přesvědčením, že brzy zase odejde, ale nakonec jej práce pohltila na dlouhá léta. Po odchodu z ministerstva se načas vrátil ke své původně vysněné profesi a pracoval jako vychovatel mladistvých narkomanů v Sanonimu a v Dětském domově Korkyně. Po několika letech dětské domovy opustil a vrátil se k práci v archivech ÚSTR, odkud později odešel do důchodu. Karel Freund žije s rodinou v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Markéta Hrbková)