Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Frenzl (* 1953)

• narozen 13. října 1953 v Sušici, dětství a mládí prožil na Kašperských Horách

• jeho otec Vladimír pocházel z Plas severně od Plzně, byl z rodu lesáků, kteří se starali o lesy šlechtického rodu Metternichů

• po únoru 1948 nastoupil otec k městským lesům na Kašperských Horách, později pracoval jako dělník a úředník, synovi ukazoval zanikající německé osady

• matka Vlasta Eichingerová pocházela z Loučové kousek od Hartmanic, děda Hynek Eichinger byl šumavský Němec

• děda sepsal petici, která požadovala, aby Sušicko a Hartmanicko zůstalo Československu a nestalo se součástí Německé říše

• vychodil základní školu na Kašperských Horách, lásku k turismu v něm podporoval učitel tělocviku a znalec Šumavy Emil Kintzl

• chtěl studovat kynologii, z rozhodnutí rodičů ale nakonec šel na gymnázium v Sušici

• nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity, obor numerická matematika, po prvním semestru školu opustil

• pracoval jako stavební dělník pro vojenské stavby, oborový závod České Budějovice, který sídlil na Kašperských Horách

• na vojně dělal radiotelegrafistu

• od roku 1976 pracoval jako celník na hraničním přechodu Rozvadov, kontroloval, zda lidé nepřeváží neproclené nebo režimem zakázané věci

• v roce 1980 se oženil s kolegyní Danou, mají dvě děti, třetí zemřelo na vrozenou vývojovou vadu

• na jaře 1989 začali manželé pracovat na přechodu Železná Ruda, během revoluce tu byli jediní, kdo vstoupil do Občanského fóra

• po revoluci zjistil, že StB ho vedla jako prověřovanou osobu s krycím jménem Frank

• v roce 2003 odešel od celníků, začal dělat průvodce po Šumavě, stále provádí pro Národní park Šumava

Předky Vladimíra Frenzla byli šumavští Němci, kteří podporovali Československo. Jeho děda Hynek Eichinger sepsal petici, která požadovala, aby Sušicko a Hartmanicko zůstalo Československu a nestalo se součástí Německé říše. Po odsunu Němců ze Šumavy mu otec Vladimír ukazoval zaniklé německé osady. Víc než čtvrtstoletí dělal Vladimír Frenzl celníka na Rozvadově a Železné Rudě. Vypráví, jak to chodilo na hranici socialistického státu se západním světem. Později začal jako znalec Šumavy dělat průvodce národním parkem, s lidmi stále chodí na výpravy za divočinou.

Dědu zavřeli za urážku německé uniformy

Vladimír Frenzl se narodil 13. října 1953 v Sušici, dětství a mládí prožil na Kašperských Horách. Jeho otec Vladimír pocházel z Plas severně od Plzně. „Byl z rodu lesáků, kteří byli ve službách šlechtického rodu Metternichů,“ říká pamětník. Jejich panství v Plasech založil kancléř rakousko-uherské monarchie a významná osobnost evropské politiky Klemens Václav Lothar Nepomuk von Metternich, když tu začátkem 19. století koupil majetek zrušeného kláštera.

„Stala se ale hrozná věc,“ pokračuje Vladimír Frenzl. „Když bylo otci asi půl roku, mého dědu Jana postřelili pytláci a za pár dní umřel. Babička Marie to neunesla a do týdne zemřela také. Zůstaly dvě malé děti, můj otec a jeho o dva roky starší sestra Marie. Sirotků se ujala jejich teta s manželem, Anna a Václav Knedlhansovi, Metternichové jim podle pamětníka vypláceli celkem štědrý sirotčí důchod. „Otec chtěl studovat lesnictví, nevlastní otec si to ale nepřál, poslal ho na obchodní akademii,“ říká Vladimír Frenzl. Když dospěl, prosadil si jeho otec přece jen svou: „Proti vůli rodiny nastoupil jako lesník k Metternichům a pak odešel studovat lesnickou školu na Moravě.“

Během komunistického puče v únoru 1948 byl pamětníkův otec zrovna na vojně. Armádu se komunistům nepodařilo zcela ovládnout, následovaly čistky, během kterých byla řada důstojníků popravena nebo odsouzena k nuceným pracím. „Mému otci byla odebrána hodnost a skončil v dolech,“ říká Vladimír Frenzl. Když se dostal do civilu, neměl se už kam vrátit, panství Metternichů bylo zestátněné. „Chtěl pracovat u lesů, ale ne u státních. Tak se dostal na Kašperské Hory, kde byly lesy městské,“ říká pamětník. „Jenže v roce 1951 je také zestátnili.“ Jeho otec odešel, pracoval v dělnických a nižších úřednických profesích, nejdéle na pile v Rejštejně, která patřila pod Solo Sušice.

Matka Vlasta Eichingerová pocházela z Loučové, vesničky kousek od Hartmanic na Klatovsku. Pamětníkův děda Hynek Eichinger byl šumavský Němec, dělal v Loučové starostu. „Měl rozhled a nebál se jít proti proudu,“ říká pamětník. „Za první světové války vystoupil z církve, říkal, že se to v něm zlomilo, když byl jako voják svědkem toho, jak před útokem na italské frontě farář žehnal kanony. Uvědomil si tu hrůzu, že na druhé straně jsou taky chlapi, kteří mají rodiny, za chvíli jich spousta umře a farář tomu žehná.“ Později s několika kamarády dezertoval, doputovali až na Šumavu, přečkali tu zimu schovaní v boudě v lese. Pak je ale někdo udal a pamětníkův děda prožil zbytek války v trestním táboře v Srbsku.

Proti proudu šel Hynek Eichinger také před druhou světovou válkou. „Přestože byl Němec, vždycky vystupoval jako loajální československý vlastenec,“ říká Vladimír Frenzl. „Když Adolf Hitler začal za kopci se svým štvaním, hnědým morem, bylo jasné, že minimálně pohraničí připadne Německé říši. Děda zorganizoval petici, že na Sušicku a Hartmanicku byla vždy převaha českého obyvatelstva. Hodně přispěla k tomu, že po záboru pohraničí na podzim 1938 zůstalo území české prakticky až po Hartmanice, bylo to tam vykrojené, i když zábor sahal až na předměstí Plzně.“ Loučová zůstala česká.

Zmíněnou petici pamětník jako dítě viděl, přesněji řečeno její opis. „Pamatuji si, že na opisu nebyla razítka originální, ale namalovaná,“ říká. „Děda oslovil starosty dalších obcí, petici poslali úřadům, na vládu. Myslím, že existovala nějaká rozhraničovací komise, která konkretizovala, kudy hranice povede. Ta hranice měla být národnostní.“

Vladimír Frenzl se domnívá, že právě dědova petiční aktivita byla příčinou toho, že byl po vzniku Protektorátu Čechy a Morava první, koho v sušickém okrese sebralo gestapo. „Po několika dnech byl propuštěn. Krátce nato byl ale zatčen znovu, tentokrát za urážku německé uniformy,“ vypráví pamětník. „Udal ho soused Jelineck. Byl to zuřivý nácek, když jednou vyšel v německé uniformě, děda mu povídal: ‚Prosím tě, co to máš za maškarádu.‘“ Pamětníkův děda nakonec strávil ve vězení skoro rok. Ani po komunistickém převratu v roce 1948 to neměl – jako sociální demokrat, který se odmítal přidat ke komunistům – jednoduché. „Naštěstí už šel do důchodu, tak ho nechali být,“ říká pamětník.

Soused Jelineck, stejně jako další lidé, byl z Loučové po válce „odsunut“. Češi z vesnice podle pamětníka Němcům pomáhali, když v noci načerno převáželi přes hranice vozy s vybavením domácnosti, honili za hranice dobytek. Oficiálně si totiž směli vzít jen padesátikilogramové zavazadlo. „V Bavorsku měli známé, příbuzné,“ říká. „A hranice nebyla nijak přísně střežená.“ Do Jelineckova domu se pak nastěhoval voják, který kdysi sloužil v bunkru v Loučové. Ten byl součástí opevnění, budovaného Československem v letech 1935 až 1938 na obranu proti nepřátelsky naladěným sousedním státům, Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. „Vzal si dívku z Loučové a po odsunu Němců si o domek po Jelineckovi zažádali,“ říká pamětník. „Byli to slušní pracovití lidé, dobře si je pamatuji, ale pořád žili v obavách, že se Němci jednou vrátí.“

S otcem jsem poznával vysídlené osady

Vladimír Frenzl se do Loučové, do domu, kde vyrostla jeho matka Vlasta Eichingerová, znovu nastěhoval v roce 2003, do té doby ho využíval jako chalupu. Dětství prožil na Kašperských Horách, kam jeho otec nastoupil jako lesník a jeho matka tu prodávala v drogerii. Měl starší sestru Věru, ta ale zemřela mladá, vinou komplikací po porodu.

Rodina nejdřív bydlela v podnájmu na Smetanově ulici. „Z okna jsme viděli osadu Mílov,“ vzpomíná pamětník. V té žilo před válkou ve dvaceti domech skoro sto padesát lidí, všichni německé národnosti. A všichni byli po válce vyhnaní. Na místě zbořené kaple je dnes pamětní deska s českoněmeckým nápisem. „Chaloupky se při pohledu z našeho okna bělaly. Byl jsem se tam s otcem podívat a byl jsem vykulený z toho, že v nich byl nábytek, peřiny, nádobí. Bylo to rozmlácené, kdekdo tam vlezl a vzal si, co se mu líbilo.“ Až jednou si při pohledu z okna všiml, že bělající se chaloupky už nevidí.

Vybavuje si také, že podobný osud stihl i jiné vysídlené osady. „Občas bylo vidět, jak z lesů stoupá kouř. Když domy likvidovali, nejdřív je zapálili, pak teprve přijel bagr, buldozer, a srovnal je se zemí,“ vypráví. „Za pár let už nikdo nepoznal, že tam něco bylo.“ Otec ho jako dítě vodil po lidí zbavené Šumavě: „Věděl, že mnohá sídla zaniknou, a chtěl mi je ještě ukázat.“

Později se rodina přestěhovala do „družstevňáku“. „Říkalo se mu také ‚český domov‘, začátkem dvacátých let si ho postavila česká menšina, která žila v Kašperských Horách,“ říká Vladimír Frenzl. „Chtěli důstojné bydlení, tak založili družstvo a postavili dům s osmi byty.“

Právě díky otci a později také díky učiteli tělocviku na základní škole v Kašperských Horách Emilu Kintzlovi si pamětník zamiloval „náročné, ale krásné“ pěší výlety. Emil Kintzl byl známý znalec Šumavy, ze školy ho po dvaceti letech vyhodili v roce 1975 na základě politických prověrek, živil se pak jako topič. Dál se věnoval sportu (turistice a lyžování) a mapoval historii Šumavy. Po revoluci byl poradcem při natáčení seriálu Policie Modrava a pro Stream.cz a Televizi Seznam natáčel pořad Zmizelá Šumava. „Organizoval pro nás sto jarních kilometrů, dělali jsme s ním turistické značení,“ vzpomíná pamětník.

Po základní škole chtěl Vladimír Frenzl studovat kynologii, rodiče ale byli proti a syna poslali na gymnázium v Sušici. „Nastoupil jsem tam v roce 1969, začínala normalizace, nemám na to dobré vzpomínky,“ říká. Nezáživný a komunistické ideologii poplatný výklad, důraz na memorování místo na hledání souvislostí, stejně jako sklon učitelů studenty šikanovat, ho přivedly k myšlence, že půjde studovat pedagogickou fakultu. „Měl jsem představu, že bych chtěl na školském systému něco změnit, vnést do toho svěží vítr,“ říká. Zabránil mu v tom ale „kádrový škraloup“. Mohla za něj básnička, která zesměšňovala první normalizační volby v roce 1971. „Napsali jsme ji s kamarádem a četli ji spolužákům,“ říká pamětník. „Už si ji nepamatuji, začínala slovy ‚v pátek o čtrnácté hodině začínají soudruhům i spodině velké přeradostné svátky – vyfasujem kandidátky‘.“

Nakonec nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity, kam se příliš mnoho studentů nehlásilo. Vybral si obor numerická matematika. „Mám rád jasno, ale tohle bylo hodně teoretické,“ vypráví. „Vystoupil jsem na přednášce například s tím, že komplexní čísla, která mají reálnou a imaginární složku, neexistují. A pokud ano, nemají co dělat v matematice jakožto přírodní vědě, ale patří spíš do společenských věd.“ Dodává, že ho zklamalo nejen studium, ale také bydlení. „Neměli pro nás kolej, dali nám nouzové ubytování, bydleli jsme po osmi na nějakých palandách, skončili jsme i v tělocvičně,“ popisuje. Po prvním semestru proto školu opustil a řekl si, že po vojně se rozhodne, co dál.

Začal pracovat jako stavební dělník pro vojenské stavby, oborový závod České Budějovice, který měl sídlo na Kašperských Horách. „Byl jsem tam svobodný a spokojený, bydlel u rodičů, slušně vydělával,“ vypráví. Dvouletou povinnou vojenskou službu si chtěl odbýt co nejdřív. „Řekl jsem si, nebudu čekat, až se bude povolávat, byla tam i konexe, povedlo se, narukoval jsem na Slovensko do Senice nad Myjavou,“ vypráví Vladimír Frenzl. Jeho specializací na vojně byla radiotelegrafie, na tuto činnost se připravoval v poddůstojnické škole. „Byli jsme takzvaní pípáci, dorozumívali se morseovskou,“ říká. „Zjistil jsem, že mi to jde. Velitel nám slíbil, že ten, kdo udělá závěrečné zkoušky na výtečnou, bude si moci vybrat město, kde chce být. Dodržel to, dostal jsem se do Sušice.“

Po vojně se vrátil k práci stavebního dělníka, ale rodiče, hlavně otec, začali naléhat, že „by to chtělo zahájit nějakou kariéru“. „Ztratil jsem chuť studovat,“ říká pamětník. „Otec mi navrhl, abych to zkusil v celní správě. Byla to civilní složka, k policii nebo k vojákům bych nešel, připadalo mi to jako dobrý nápad.“ Nastoupil na hraniční přechod s Německem v Rozvadově a na hranici zůstal až do roku 2003. „Oženil jsem se, měli jsme děti,“ přiznává jistý pragmatismus. „U celní správy bylo bydlení, byly tam také slušné peníze.“

Stačilo udělat pořádně celní prohlídku

U celníků byl Vladimír Frenzl celkem šestadvacet let, od roku 1976 do jara 1989 hlídal hranici v Rozvadově nedaleko Tachova, dalších třináct let pak sloužil na hranici v Železné Rudě. Přestože celníci byli „civilní složka“, pamětník vypráví, že od běžné práce se ta jeho přece jen odlišovala. „Na hranici byli většinou komunisté,“ říká. „Já ve straně nebyl a nechtěl být. Bylo mi nepříjemné, když kolega čas od času pronesl: ‚Budeme přijímat nové členy KSČ. Tebe se ani neptám…‘ Říkal jsem mu: ‚Proč si takové řeči neodpustíš? Jak se na mě pak ostatní budou koukat...‘“

Zároveň Vladimír Frenzl vzpomíná, že „na západní hranici byli celníci pod neustálým dohledem“. Jednak ze strany pracovníků pasové kontroly, kteří patřili pod ministerstvo vnitra, jednak ze strany Státní bezpečnosti. „Několikrát jsem byl StB vyšetřován, ale chovali se korektně, nevyhrožovali, nestrašili,“ popisuje pamětník.

Výslechy se podle pamětníka týkaly například kauzy, během které byli vyšetřováni vysocí funkcionáři celní správy. „Byl zatčen ředitel celní správy pro Českou socialistickou republiku a další funkcionáři, táhlo se to až na celní pobočky,“ vypráví. „Všichni jsme věděli, že se dějí nepravosti. Někteří lidé měli na hranici privilegia. Vědělo se, že pojede ten a ten člověk s konkrétní státní poznávací značkou auta a při celní kontrole se měly přimhouřit oči – mohl třeba načerno provážet valuty.“

Další výslech se týkal do Československa provezených Biblí. „Tušil jsem, že se Bible povezou,“ vypráví Vladimír Frenzl. „Byl jsem kontaktován člověkem, který to naznačil. Zkoušel, jestli by to šlo.“ Bible přes hranici projely. „Já jsem je prostě nehledal,“ vysvětluje pamětník, jak to bylo možné. „Někdo ve vnitrozemí to ale později musel udat, StB měla spolupracovníky i v církevních kruzích. Když jsem byl předvolán k výslechu, říkalo se tomu ‚ideologická diverze‘, odpověděl jsem docela ostře: ‚Máme přece náboženskou svobodu. Nevím, proč by se Bible neměly propustit.‘ Nakonec to bez nějakých následků umlklo.“

Do vyprávění o celní službě se Vladimíru Frenzlovi zpočátku příliš nechce. „Když člověk odchází, podepisuje služební mlčenlivost,“ říká. „Nechtěl bych proto zabíhat do podrobností.“ Zdůrazňuje ale, že „má čisté svědomí“, protože se na „represích a šikaně“ nepodílel. V čem spočívala ona šikana? „Stačilo udělat pořádně celní prohlídku,“ říká. „Raději obraťme list, byla to špatná doba.“

Přistihl někdy někoho, kdo vezl něco, co nesměl? „Dodnes si vzpomínám na jednoho populárního herce, nebudu ho jmenovat,“ říká. „Převážel nepřihlášené zboží a bylo ho docela dost, rádio, zvuková technika, to, co se tenkrát vozilo. Byl samý úsměv do té doby, než jsem otevřel auto. Vezl toho tolik, že by to bylo na trestní případ. Posuzovala se společenská nebezpečnost, a takovým vedlejším ukazatelem byla právě hodnota zboží.“

Vladimír Frenzl vypráví, že jako zkušený celník tušil, že v autě něco najde. „To už člověk viděl, poznáte to na tom člověku, i když je to třeba profesionální herec, na jeho chování,“ říká. „Kouknete do zavazadlového prostoru a řeknete si: ‚Ajaj, tady je to nějaké divné.‘ Bzíkne vám, že kdyby nic nevezl, složil by věci jinak.“ Pro nejmenovaného herce to nakonec dopadlo dobře. „Povídám mu: ‚Sbalte se a jeďte, zmizte.‘ Nevím, jestli si vůbec uvědomil, v jakém mohl být průšvihu,“ říká pamětník. „Viděl jsem to naštěstí jen já. Vždycky to ale takhle nešlo, kdyby u toho byl ještě někdo jiný, tak bych si to nemohl dovolit.“

V jiném případě Vladimír Frenzl takové pochopení neměl. „V paměti mi utkvěl také člověk, který vezl hromadu náhradních dílů na auto,“ říká. „Nevím, co ho to napadlo, podle mě to měl na kšeft. Člověk musel rozlišovat, jestli někdo schoval někam jedno rádio, nebo je to na kšeft.“

Pak vzpomíná na případ, kdy pochyby přece jen měl. „Přijel maďarský kamion a všimli jsme si, že má sešitou plachtu,“ vypráví. „Takový kamion se musí otevřít, nedalo se dělat jako by nic, pořád jsme měli policajta za zadkem,“ vysvětluje pamětník. „Uvnitř byli dva mladí kluci z východního Německa. Pochopitelně byli předáni německým orgánům. Bylo to někdy v roce 1986, zřejmě šli do vězení. Čas od času si na ně vzpomenu, jak asi dopadli, kde je jim asi konec.“

Je laxní, nerad se podřizuje

Roku 1980 se Vladimír Frenzl oženil s kolegyní Danou, pracovala u celníků v Plzni a během letní turistické sezóny ji posílali vypomáhat na Rozvadov. Manželé pak bydleli na Rozvadově v malém domku, v roce 1980 se jim narodil syn Jakub, o tři roky později druhý syn, ale brzy zemřel na vrozenou vývojovou vadu, v roce 1985 se narodila dcera Hana.

„Když nám umřelo dítě, chtěli jsme pryč,“ vypráví pamětník. „Přeložili nás na Železnou Rudu, bydleli jsme ve vilce, která byla součástí celnice, dnes je v ní free shop,“ říká. Na život v hraničním pásmu vzpomíná rád. „Nikdo cizí se tam nedostal, vůbec jsme dům nezamykali,“ popisuje. „Když jsem jel občas na pivo do hospody K Princům, u masivní hraniční závory hlídali dva vojáčci, a když jsem se vracel, schválně jsem hulákal a zpíval, aby mě poznali. Vždycky jsem jim přivezl v lahvi od limonády rum.“ Později se rodina přestěhovala do nově postavené bytovky pod kostelem v Železné Rudě. A jak už bylo řečeno, v roce 2003, když Vladimír Frenzl odešel od celníků, se manželé přestěhovali do rodného domu jeho matky v Loučové.

Kolegové celníci podle pamětníka revoluci v roce 1989 rozhodně nevítali. „Na celnici nás pracovalo asi čtyřicet,“ říká. „Když plzeňští celníci založili Občanské fórum, přihlásil jsem se do něj ze Železné Rudy jen já a manželka. Vybavuji si jednoho kolegu, který mi říkal: ‚Nemysli si, nemysli, že je to už rozhodnuté.‘“ Také obyvatelé Železnorudska podle něj změny vnímali spíš s obavami: „Někteří to nesli těžce, až nenávistně. Říkali: ‚Němci se budou chtít vrátit zpátky, obsadit pohraničí. Chtějí zpátky ty svoje Sudety, svoje majetky – a nás vyženou.‘“

Ani Němci si prý s novou situací nevěděli rady. „Na silvestra, to musela být ještě víza, jsme bez nich obešli Bavorskou Rudu a okolí. Jeli jsme až do Zwieselu. Vzali jsme kolegům na německé straně ruský sekt. Pustili nás, ale říkali: ‚Vraťte se do večera,‘“ vypráví. „Také v nich byla pěstovaná nedůvěra, také oni slýchali o dvou světech, dvou soustavách, podle nich žil za dráty nechci říci nepřítel, ale spíš zlí komunisté.“

Protože Vladimír Frenzl chtěl u celníků zůstat, musel předložit negativní lustrační osvědčení. To potvrzovalo, že nespolupracoval s komunistickým režimem jako příslušník nebo spolupracovník StB. Zákon, který stanovil lustrační povinnost v případě, že chtěl člověk vykonávat některé funkce ve státní správě a organizacích řízených státem, byl přijat v roce 1991 ve snaze očistit veřejný prostor od lidí spjatých s minulým režimem.

Zároveň zjistil, že plzeňská Státní bezpečnost (zpravodajské oddělení Domažlice) ho vedla od prosince 1984 do října 1988 jako „prověřovanou osobu“ pod jménem Frank. Ve spise se dočteme, že jako vedoucí směny na Rozvadově může „samostatně rozhodovat o postupu ve sporných případech“ a „ovlivňovat výkon služby jemu ve směně podřízených“. „K jeho osobě jsou poznatky, že je laxní, postupuje dosti benevolentně a zejména v nočních směnách nevěnoval patřičnou pozornost výkonu celní služby,“ stojí ve spise. „Těchto nedostatků zřejmě zneužíval další celní příslušník, který byl za služební poklesky propuštěn.“ Dočteme se dále, že „je znám jako osoba, která se nerada podřizuje daným zásadám, je neustále v opozici, často slovně napadá řadu potřebných opatření a projevuje častou nespokojenost“.

Domažlické oddělení si vytklo, že prověří rodinu Vladimíra Frenzla, jeho styky v práci i v bydlišti. A bude o něm získávat informace od tajných spolupracovníků s krycími jmény „Topol“ a „Šach“ a od důvěrníků „Petr“, „Adéla“, „Jarda“ a „perspektivně Iris“.

Po čtyřech letech StB spis „zakončila“ s tím, že „se nepodařilo potvrdit původní podezření“, a kromě toho „prověřovaná osoba odchází z přechodu Rozvadov na Železnou Rudu“. V „důvodové zprávě k ukončení spisu PO „Frank“ náčelník zpravodajského oddělení napsal, že Vladimír Frenzl byl v rozporu s původním podezřením „v odbavovacím procesu zásadový, někdy přímo nekompromisní“, a to „zejména v případech, kdy jej cestující rozčílil“. „Je silně náladový a mnohdy jedná impulsivně,“ napsal náčelník StB. To se mělo týkat zejména řidičů ČSAD (Československá státní automobilová doprava, která zajišťovala autobusovou a nákladní dopravu), „od kterých občas vyžadoval důsledně doklady, které jindy on nebo jiný celník nepožadoval, na základě tohoto jednání byly i konfliktní situace“.

Když se Vladimír Frenzl dozvěděl, že StB na něj vedla spis, vyrazil do pražského Archivu bezpečnostních složek. „Když jsem odtud šel, nevěřil jsem, kdo na mě udával. Byli to i lidé, které jsem považoval za své kamarády. Byl jsem hrozně zklamaný,“ říká. „S manželkou jsem měl sraz na Václavském náměstí u koně. Hned v první hospodě jsem si dal pivo a panáka. Pak ještě v několika dalších. Manželka koukala trochu vyjeveně, když jsme se u toho koně sešli.“

Vodí lidi na výlety za divočinou

Od celníků se Vladimír Frenzl rozhodl odejít ve chvíli, kdy se blížil vstup Česka do Evropské unie (ČR vstoupila do EU 1. května 2004). „Bylo jasné, že hraniční kontroly budou zrušené,“ říká. „Asi bych v celní správě našel uplatnění i potom, ale známý začal podnikat v cestovním ruchu. Oslovil mě: ‚Znáš Šumavu, nechceš být turistický průvodce?‘“ Nějaký čas provázel hosty velkého penzionu, který měl jeho známý. Pak ho oslovil Národní park Šumava, Vladimír Frenzl si udělal na průvodce rekvalifikační kurz. „Bavilo mě to,“ říká. „Teď už jsem důchodce a k tomu provádím. Už ne tolik, jen když je zájem.“

Jeho doménou jsou „výpravy za divočinou“. „Jsou to trasy, které nejsou turisticky značené,“ říká. „Někdy nejsou ani přístupné, vstup do nich je přísně regulován.“ Vytyčování takových tras vychází z námětů průvodců, následuje schvalování národním parkem a určení toho, kolik lidí a jak často může na trasu vyrazit. Pochod bývá náročný a může se stát, že někdo z turistů přecení své síly. „Na každé trase mám úniková místa,“ říká Vladimír Frenzl. „Odtud toho, kdo už nemůže, pošlu nejkratším směrem k civilizaci.“

Vladimír Frenzl má zchozené hlavně území od Borových Lad po Železnou Rudu, na české i německé straně. Vzpomíná, že za socialismu byla Šumava „okleštěná, zadrátovaná“, zmenšovalo ji hraniční pásmo a vojenské prostory Dobrá Voda a Boletice. „Začátkem devadesátých let zase každý musel ‚dělat Šumavu‘,“ vypráví pamětník. „I lidé, co celý rok nechodili, měli pocit, že za dovolenou musí Šumavu udělat.“

Svůj turistický repertoár rozšířil Vladimír Frenzl o sněžnice. Mohla za to francouzská cestovní kancelář, která ho kontaktovala, aby jim pomohl při přechodu Šumavy. „Z jejich lámané němčiny jsem vyrozuměl, že chtějí jet na běžkách. Pak mě ale trklo, že myslí sněžnice,“ vzpomíná. „V životě jsem na nich nestál, honem jsem je koupil, abych si to na nich zkusil. Říkal jsem si, ať si o mně neřeknou, že si objednali nějakého pitomce, který to na sněžnicích neumí.“

Vypráví, že sněžnicím okamžitě propadl: „Vůbec se to nemusíte učit, kdo umí chodit, po pár krocích na tom chodí. Žádný stromeček nebo chůze bokem jako na lyžích, kráčíte normálně. Už jsem pro to zlákal hodně lidí, když je metr sněhu, dostanete se i tam, kam v létě ne, kde jsou třeba bažiny.“ Francouzi, díky nimž sněžnice objevil, nakonec na Šumavu nepřijeli.