Władysław Frasyniuk

„Hned od začátku jsem pochopil, že ta agrese a brutalita donutí člověka k tomu, že se zbaví emocí. Musíš si myslet, že máš šuplíčky v hlavě a šuplíček s názvem rodina a děti je zamčený, na to prostě vůbec nereaguješ. Musíš se zbavit jakékoli identifikace, jakéhokoli myšlení, že máš vliv na to, co se děje, v tom smyslu, že když začneš mluvit, tak zachráníš dítě nebo ženu. Je třeba si tvrdě říci, že nemáš na nic vliv, jediné, co můžeš, je zachovat se morálně. Není to jednoduché, to musím říct.“

"Narvali mě do auta a jeli jsme na velitelství úplně jak v amerických filmech. Z každé strany seděl příslušník s pistolí u mojí hlavy, na předním sedadle seděl příslušník otočený ke mně a držel pistoli u mého čela. Celou dobu se odehrávala debata v duchu: Zabijeme tě a nikdo nebude vědět, kdo to byl. Vezli mě jako Němci partyzána v době druhé světové války až do chvíle, kdy před jednou větší zatáčkou řidič ztratil kontrolu a auto narazilo do obrubníku. Pak ten, co mi držel pistoli u čela, řekl řidiči: ‚Pozor, nebo nás zabiješ všechny, nejenom Frasyniuka!‘“

„Když jsme ukončili stávku po podpisu gdaňských dohod, rozhodl jsem se vrátit do svého podniku, navíc se přede mnou otevíraly hranice, kdyby nebylo profesora Aleksandra Labudy, což byl takový náš intelektuální poradce, který se také účastnil stávky. Když viděl, že sedám do autobusu a odjíždím z té stávky, tak naskočil, on nikdy nemluvil sprostě, to byl jediný moment, který si pamatuji, naskočil a povídá: ‚Pánové, co to děláte? Neuvědomujete si, co se povedlo? Polsko se změnilo.‘ Já mu pověděl: ‚Aleks, promiň, já bych chtěl nastoupit.‘ A on, který nemluvil nikdy sprostě, říká: ,Kurva, lidi, Solidarita, odbory, tohle v Polsku nikdy nebylo, neposerte to!‘ To mě tak šokovalo, že jsem vystoupil z autobusu a stal jsem se aktivistou, to slovo nemám rád, odborářským aktivistou.“