Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Frank (* 1924  †︎ 2012)

• nar. 27. 6. 1924 v Bánovcích nad Bebravou na Slovensku

• vyučen automechanikem

• 1944–50 studia na saleziánských řádových školách

• 13.–14. 4. 1950 „bartolomějská noc“

• 1950–57 pokračuje v náboženské činnosti, podílí se na předávání a vydávání motáků ze želivského kláštera v tajném časopise Cor unum

• 4. ledna 1957 zatčen, 2. dubna 1957 odsouzen na dva roky

• 60. léta – pokračování v tajných studiích

• 25. 3. 1968 vysvěcen na kněze biskupem Trochtou

• 1969–84 působení v pastoraci v Bílině a ve Verneřicích

• 1984 odchod do důchodu, další práce pro salesiány

• zemřel 30. října 2012

P. Miloslav Frank začal navštěvovat ostravský salesiánský dům jako šestnáctiletý učeň. U salesiánů podle svých slov hledal smysluplnou činnost pro volný čas, duchovní vedení a v dobách války především spolehlivé a otevřené společenství mládeže. Salesiánské dílo započal v r. 1927 na severní Moravě P. Ignác Stuchlý, odchovanec původní salesiánské kongregace (založené samotným Donem Boscem) v Turíně. Miloslav Frank se před dokončením učení rozhodl aktivně se do salesiánské činosti zapojit a obrátil se s tímto přáním na P. Stuchlého, který byl prvním českým salesiánským inspektorem (provinciálem): „Byl jsem rozhodnut vstoupit do kongregace, když jsem se učil. Tehdy jsem šel za inspektorem P. Ignácem Stuchlým a radil jsem se, že bych se chtěl stát laikem a vstoupit do kongregace. On mně řekl: ,Dokonči toho automechanika, abys byl vyučený, protože budeme potřebovat lidi, kteří něčemu rozumí.‘ Po vyučení mi řekl: ,Zkus jít studovat, a pokud ti to půjde, můžeš se stát i knězem.‘ S tím jsem souhlasil.“

Mezitím ovšem přišlo Miloslavu Frankovi povolání na totální nasazení v Říši. Pomocí  kontaktu, který měl jeden se salesiánů na pracovním úřadě, nemusel Frank mimo Protektorát a byl zaměstnán na povrchovém pracovišti šachty Ignác v Ostravě. I odtud se ho ovšem po dvou měsících podařilo jako člena řádu vyreklamovat a mohl odejít na studia do Dvorku u Přibyslavi, kde absolvoval tajnou přípravu na maturitu a noviciát: „Nejdřív jsem se učil latinu, pak jsem začal gymnázium. Po válce jsem odjel do Fryštáku, kde jsem udělal kvintu. Potom jsme vstoupili do noviciátu a středoškolské studium ukončené maturitou jsem ukončil v Přestavlkách. Při tom jsme dělali filosofii, která je první ročník bohosloví. Tam nás přepadla ,bartolomějská noc‘, kdy představené odvezli do Želiva a do Oseku.“

Tzv. bartolomějská noc se odehrála ze 13. na 14. dubna 1950 a postihla všechny mužské řády na území Československa. Řádoví představení byli odvlečeni do internačních táborů, konventy bzyly zrušeny a majetek zkonfiskován. Salesiány stihl podobný osud; přestavlcký ústav byl ovšem majetkem arcibiskupství a místní studenti směli prozatím pod dozorem státního zmocněnce zůstat a postupně přecházet na jiná gymnázia. Zájemci o studium bohosloví se měli po maturitě přihlásit do litoměřického semináře, který byl v rukou „pokrokových“ kněží. Osudné noci předcházel měsíc, kdy na ústav dohlížel státní zmocněnec: „Kolem polovičky března přijeli estébáci a měli nějaký vládní výnos, že dodávají do našich domů správce, který se bude starat o finanční podporu našich baráků. Přišel tzv. státní zmocněnec, vzal si od prefekta faktury, knihy atd. Nedělal nic zvláštního, ale pozoroval situaci, jaká je. Tipoval si lidi, kdo co znamená, jaký je, kdo je představený, kdo je podřízený atd…, protože my jsme chodili v klerikách a on nepoznal, kdo je kdo. Když za měsíc přišli (zlikvidovat klášter – pozn. autora), už věděli, kdo jsou představení, a odvezli je.“

Po maturitě, kterou Miloslav Frank se spolužáky absolvoval až po likvidaci kongregace, odcházeli všichni do svých domovů. Vyhlídka pro adepty kněžství existovala jen jediná: Vstoupit do generálního semináře v Litoměřicích: „Tajně jsme se dostali do Olomouce za paterem Zinkem, který byl prorektorem univerzity v Olomouci, a ten nám řekl: ,Do semináře nechoďte, a když by vás tlačili, tak řekněte, že tam půjdete, a potom nenastoupíte.‘ Tak jsme to potom taky udělali.“ 

K pateru Zinkovi se ovšem nebylo jednoduché dostat: „Protože nás hlídali policajti, museli jsme udělat takový trik. František Chovanec slyšel hlásit rozhlas, že kdo nebude mít zasazenou řepu, že na to budou desetitisícové pokuty. On měl na starosti pole. Tak jsme domluvili toto: Říct zmocněnci, že dostaneme pokutu, a tím získáme možnost jít shánět to semeno řepy. On to Čaňovi (státnímu zmocněnci – pozn. autora) řekl a ten: ,Jojo, půjčte si motorku a běžte to shánět.‘ František na to: ,No jo, ale tady to nedostaneme, to musíme nejméně do Olomouce.‘ Taky to povolil. Na vrátnici byl estébák, a proto jsme od zmocněnce museli mít dovolení. Dostali jsme se do Olomouce, koupili jsme semeno, šli jsme za Zinkem, ten nám poradil a dal i nějaké peníze – takže jsme měli celkem jistotu, co máme dělat.“

Když posléze studenti opouštěli brány kongregace, rozvážel je na nádraží Miloslav Frank starou škodovkou, kterou měli k dispozici. Při té příležitosti se spolu s přítelem Františkem Chovancem rozhodli, vyvézt ze salesiánského domova i něco ze zabavených věcí, především cyklostyl na rozmnožování náboženské literatury. To se neobešlo bez nebezpečného incidentu: „Večer jsme si řekli, že odvezeme ještě Františkovy věci a k tomu vezmeme ještě cyklostyl a nějaké látky, kleriky apod. Naložili jsme to, ale když jsme přijeli pod prudký kopec, rozsypalo se nám dynamo a nemohli jsme dál. Zajeli jsme do lesa a řekli si, že tu počkáme do rána. Jenže v noci jeli kolem esenbáci a když viděli, že tam je auto… Vzbudili nás, všude kolem stáli se samopaly. Vezli jsme také vlčáka, kterého jsme měli v kongregaci a který také musel pryč. Ten začal strašně řvát, trhal zubama prkna klece. Tím nás zachránil. Oni ho napřed chtěli zastřelit, ale my jsme říkali: ,Prosím vás, to je pes státního zmocněnce, z toho byste měli těžkosti.‘ Jeli jsme pod bouchačkou, já jsem cítil hlaveň na žebrech a jeden říká: ,Jestli se pohnete, tak střílím.‘ Odvezli nás na stanici, telefonovali našemu zmocněnci, jestli o tom ví. Ten to potvrdil a tak nás vzali nazpět – a prohlídka auta, co vezeme. František byl nahoře a oni měli strach ze psa, takže stáli opodál. František ukázal jeden kufr, druhý kufr a místo třetího zase ten první, takže samé osobní věci. Cyklostyl neviděli, bylo to v pořádku, tak odjeli. František frčel domů pěšky domů, do Hrobic, asi čtyři kilometry, sebral povoz a brzy ráno přijel. Potom odvezl ty věci k nim.“

Následující léta po rozehnání salesiánského domu a internaci představených byla dobou tříbení jednotlivých povolání. Mnoho z někdejších studentů salesiánského gymnázia odešlo a zakládalo rodiny, zrádce a kolaborant mezi nimi ovšem nebyl jediný. Miloslav Frank patřil k těm, kteří šli dále za kněžstvím. Společnost těchto přátel udržovala kontakty, podnikala společné výlety a sdílela duchovní život. Miloslav Frank mezitím studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě a mohl tak i méně majetné spolubratry finančně podporovat. Zvláštní péči věnovali starší i těm, kteří už nestihli odmaturovat: „Navázal se i kontakt s představenými v Želivě a Oseku a radili jsme se, co máme dělat. Oni posílali dopisy, kde povzbuzovali k sdružování a vzájemné pomoci. Vytvořily skupiny podle měst: Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Vysoké Mýto, Frýdek-Místek, Opava… Tam byli jednotliví spolubratři zodpovědní za celou skupinu a potom byl za okrsek jeden střediskový vedoucí. Ti se měli starat po stránce finanční nebo duchovní o ty ostatní. To bylo celé ty tři roky, než poslední odmaturovali a hlásili se na vysoké školy. Mnohým představení i radili, aby si založili rodiny.“

Písemný styk s Želivem se stal Miloslavu Frankovi a několika zasvěceným přátelům osudným. V roce 1953 byla celá akce prozrazena a její protagonisté, na které měla StB již před tím podezření, začali být sledováni. Mezi nimi i Miloslav Frank. Hlavní organizátor, P. Václav Filipec, se už v té době skrýval u sester dominikánek v moravském Liptálu, kde byl polapen až roku 1957. Z Liptálu psal povzbuzující listy svým mladším spolubratrům, jejichž vedením byl salesiánským inspektorem pověřen. Motáky a zprávy z Želiva byly zveřejňovány v tajném časopise Cor unum, který byl v malém nákladu distribuován mezi jednotlivými salesiány. 

„V akci jsem byl zaangažován jako spojka. Spolu s Pepou Honkou jsme dělali spojky mezi ukrývajícím se paterem Filipcem a spolubratry, popřípadě s Želivem, tam už to ale nešlo – potom, co to bouchlo.“

Zprávy od patera Filipce přinášela z Liptálu novicka Helena a předávala poté zprávy z Želiva samotnému Filipcovi. Tajná korespondence s představenými v Želivě skončila zatčením tamější kuchařky, která vynášela motáky v cigaretových krabičkách. Podlehla při několikadenním výslechu a slíbila, že bude předávat zprávy nejprve agentům StB. Ze zachycených zpráv se StB podařilo snadno zjistit některé účastníky motákové akce. Na Miloslava Franka padlo záhy podezření a začal být s několika přáteli sledován a byla nutná pečlivá konspirace. Zprávy se shromažďovaly v rodině Honků, kde se všechny spojky střídaly: Zprávy přebíral Frankův kamarád Pepa Honek, když onemocněl, zastoupila ho sestra nebo rodiče. Novicka Helena o Frankovi nevěděla. „Stalo se třeba, že jsem přišel pozdě nebo ona se zpozdila a potkali jsme se na chodbě. Já jsem jí nesměl dát najevo, že ji znám, šel jsem do prvního poschodí a čekal, až vejde do bytu, a teprve potom, za chvíli jsem mohl vejít sám. Když potom Pepa onemocněl, čekal jsem vždycky ve vedlejším pokoji a přinesla mi to sestra nebo rodiče. Co se týče různých organizačních věcí, všichni se měli obracet na mě. Tím se zase kryl Pepa a jeho byt.“

V době, kdy se Filipec skrýval, už ovšem neprobíhal kontakt s internovanými představenými, nýbrž s širší salesiánskou komunitou, roztroušenou po celé zemi. Definitivně „spadla klec“ v roce 1957, kdy byli všichni účastníci zatčeni. Krátce nato byl vybrán i liptálský klášter a zatčen Filipec spolu s několika sestrami. Proti nim byla navíc v tisku rozpoutána nechutná kampaň.

4. ledna 1957 pro Miloslava Franka přišli domů. Utíkat nemělo smysl, protože v té době byli salesiáni zatýkáni na několika místech současně a za hranice Frank utéci nechtěl. Byl převezen do Olomouce a vyšetřován čtyři měsíce, z nichž valnou většinu strávil na samotce. „Tam se modlit skoro nedalo. V takovém rozpoložení by naučené modlitby byly pouhou frází... Drobné rozjímání spíše... Kdysi mi řekli: ,Možná, že vaše kněžství bude jenom v touze a svěcení se nikdy nedočkáte. Ale rozhodně můžete už dnes dělat něco pro lidi, kteří za vámi buď jako za knězem, či někým jiným přijdou... Tak můžete obětovat to utrpení. Když přijde něco tvrdšího (protože na člověka nakonec přijdou psychické stresy), třeba 14 dní otevřené okno v zimě... Tehdy jsem si vzpomněl na lidi z koncentráku, třeba na dona Trochtu, který vyprávěl: ,Když se střílelo na počkání, že člověk nevěděl, jestli přežije příštích pět minut…, tak si musel říct – prožiji těchto pět minut naplno... za pět minut další...‘ Tak se rozdělil den, kdy se drobné časové intervaly daly přežít. Kdyby si ovšem člověk řekl, že to potrvá celý den, tak se sesypal.“ 

Skupina byla nakonec poskládána ze šesti salesiánů a proces pracovně pojmenován Tinka a spol. Na výslechy vzpomíná P. Frank: „Řekl mi: ,Podívejte se, vy tady zapíráte. A přitom – je vás zavřených např. třicet. Když uděláme třicet výslechů, tak uznejte, že z každého dostaneme alspoň jedno slovo, které potřebujeme. Na to máme kvalifikaci...‘ To jsem musel uznat. ,Když s těmi třiceti slovy obejdeme všechny ještě jednou, tak dostaneme z každého tentokrát celou větu... A máme třicet vět. A uděláme to desetkrát a budeme vědět tolik, že vy jste toho možná ani tolik neudělali...‘ To jsem taky musel uznat. Takhle oni postupovali...“

2. dubna 1957 odsoudil senát krajského soudu v Olomouci Miloslava Franka na 2 roky za podvracení republiky. Odsouzení salesiáni se odvolali a byli převezeni k pražskému Nejvyššímu soudu, který tresty potvrdil a v případě patera Chudárka trest zostřil z osmi na třináct let. Josef Honka – spojka mezi Filipcem a Frankem – si „polepšil“ ze dvou na čtyři roky. 

Na svých vězeňských štacích prošel pater Frank Ilavou a Valdicemi. Na Ilavě se mimo jiné setkal i s řeckokatolickým biskupem Pavolem Gojdičem, který si odpykával již sedmý rok: 

„S biskupem jsem se setkal hned, jak jsem přišel. Jeden z mých spolubratří mi řekl: ,V Ilavě je Gojdič. Poznáš ho podle zjevu: vysoký, vyrovnaný, klidný...‘ Když jsme přijeli eskortou, zrovna vězni chodili po dvoře. Pozoroval jsem je a vytipoval jsem si jednoho... Po skončení vycházky jsem se k němu přitočil a říkám: ,Pan Gojdič..?‘ Říká: ,Áno...‘ Představil jsem se mu a on měl obrovskou radost, chytil mě za ruku a povídá: ,Vydrž, bratříčku, vydrž..., nenech se znechutit, naše utrpení je cenné. Když nemůžeme pro církev dělat nic jiného, je to cenné.‘ A ohledy, které na mě ještě bral..., když jsme šli nahoru, řekl mi: ,Ať tě se mnou nikdo nevidí, abys neměl těžkosti...‘“

Ještě na jedno výjimečné setkání Frank rád vzpomíná: politický vězeň Tibor, který byl zatčen v předvečer své svatby a odsouzen na 25 let. Ve svobodném světě zanechal svoji snoubenku... „Byl naším velitelem světnice... Bylo mu sedmadvacet let. Jeho děvče přišlo po soudu a řeklo: ,Tibore, za dvacet pět let nám bude něco přes padesát, to stojí za to ještě žít, já ne tebe čekám…‘ Když jsem přišel, seděl už sedm let a říkávál: ,Já mám pro co žít. A mám se na koho těšit.‘ (...) To byla gesta. Ona mu potom psala jako jeho sestra.“

Ve Valdicích se Frank uplatnil jako elektrikář. Na této pracovní pozici se mohl stýkat s ostatními vězni a distribuoval např. Nejsvětější Svátost, kterou mu předávali spolubratři, tajně sloužící mši svatou. 

Celková úroveň řemeslnických komand byla ve věznicích ovšem více než nedostatčná: 

„Například jsme neměli vůbec zkoušečky. Museli jsme si udělat zkoušečku, která sice kopala, ale fungovala. Měl jsem na starosti brusírnu a stolárnu. V brusírně skla se pravidelně obměňovala tzv. vatikánská směna, což bylo asi osmdesát kněží. Svaté přijímání jsem odsud předával chodbaři Standovi Paláskovi a ten je potom skrze špehýrky dával vězňům na cely. Nebezpečné to bylo, protože byli bonzáci, kteří to hlídali.“ 

Miloslav Frank byl propuštěn v roce 1959. „Za knežstvím jsem nakonec šel celkem čtyřiadvacet let. Ale nemůžu litovat ničeho, ani kriminálu, ani ostatních těžkostí, protože když to člověk bere správně, tak ho to zocelí. A nedívá se jenom na sebe, ale i na druhé. Když člověk viděl v kriminále tolik lidí, kteří trpí, a ještě k tomu pro nějakou ideu... K těm lidem jsem měl úctu. Nikdy nemůžu říct, že mě kriminál zdeptal. Naopak, naučil mě dobré tvrdohlavosti – stačilo říkat si jen: A já se nepoddám!“

V šedesátých letech se pater Frank věnoval samostudiu teologie a dojížděl tajně na zkoušky do Brna. Kromě toho dále prohluboval svoji salesiánskou formaci za vedení svých představených a v roce 1968 byl biskupem Trochtou (rovněž salesiánem) vysvěcen na kněze 

„Vysvětil mě tajně, doma na Malířské v Praze. Nebyly žádné bombasty, žádné velké katedrály. A bylo to něco takového podstatného. O svěcení jsem musel mlčet, pan biskup říkal: ,Když mi na to přijdou, dostanu doživotí a to už bych nepřežil. Jestli něco kecneš, tak jsi exkomunikovaný.‘ Bohužel jsem to nesměl říct ani rodičům. Takže když třeba maminka se sestrou (tatínek už nežil) odešli do kostela na večerní, sloužil jsem doma mši sv. a nemohl jsem jim to říct. Primici jsem měl v září 1969.“  

Za normalizace sloužil pater Frank ve farnostech v Bílině, později ve Verneřicích na Děčínsku. V rámci možností se zde snažil organizovat náboženský život, stýkal se s dělníky a za pomoci místních opravoval kostel. Podle informace od známěho esenbáka se nátlaku na spolupráci ze strany StB obávat nemusel – již jednou v minulosti nabídku důrazně odmítl, při vyšetřování v padesátých letech. Přes neustále hrozby odebrání tzv. státního souhlasu se v pastoraci udržel až do konce režimu. „Tlaky byly dost velké. Náš tajmeník ovšem onemocněl na srdce a rok tam nebyl. Pak přišel a jen nás prosil: ,Prosím vás, pánové, hlavně ať není žádný průšvih.‘ My jsme žádný neudělali, ale dělali jsme co jsme chtěli, apoštolát atd. On potřeboval léky, takže někdo, kdo měl známé v zahraničí, mu sehnal léky, za což byl velmi vděčný, a potřeboval další. Jednou mě chtěli přehodit – to bylo trochu tvrdé, protože řekli, že půjdu tam, kde zavřeli jednoho kněze. Tomu nasadili hospodyni, která byla estébačka. Já jsem řekl: ,Pane tajemníku, tam nejdu. S takovou štětkou pod jednou střechou nebudu.‘ Věděl jsem, že byla vyhlášená prostitutka (která měla za úkol svádět kněze, pozn. autora). Vikář mi pohrozil, že mi pan tajemník může sebrat státní souhlas. A já na to: ,Tak dobře, ale já tam stejně nepůjdu. Jestli mně vezmete souhlas, mám spolužáka na ÚV KSČ a budou padat vysoké hlavy, i církevní.‘ A církevňák: ,Já to tak nemyslel, to víte, řeč jde, voda teče...‘ Později se mě zeptal: ,Koho máš na ústředním byru?‘ ,To je jedno, až budu potřebovat, zajdu si tam. Nedám po sobě orat a umím být i tvrdý!‘ Od té doby jsem měl pokoj. Když jsem totiž ještě chodil na báňskou, bylo tam v ročníku tři sta lidí. Tam byl taky Kempný, který byl pak na ÚV KSČ. Vůbec jsem ho neznal. Ale věděl jsem, ža tam byl taky... Tak jsem to použil...“