Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Frank (* 1925)

• narozen 7. ledna 1925 ve Svébohově

• na litovelském gymnáziu se stal velitelem II. obvodu odbojové organizace Svaz československé mládeže

• dne 28. srpna 1944 byl zatčen gestapem

• prošel garňákem v Olomouci, věznicemi v Kounicových kolejích v Brně, dále věznicemi v Breslau, Zwickau a Waldheimu

• v roce 1948 byl vyloučen z Vysoké školy veterinární v Brně

• několik let pracoval jako dělník, než byl do školy opět přijat

• v roce 1968 byl kooptován do rady města Jeseník

• v roce 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Zábřehu na Moravě

• je příbuzným Arnošta Valenty, který byl jedním z organizátorů proslulého útěku ze zajateckého tábora v Saganu

MVDr. Alois Frank se narodil v roce 1925 ve Svébohově. Tam také navštěvoval obecnou školu, po které nastoupil na gymnázium v Zábřehu na Moravě. V Zábřehu v té době bydleli Češi s výraznou menšinou Němců. Už před rokem 1938 tam probíhaly pochody příznivců SdP Konrada Henleina. To si ale Češi nemínili nechat líbit, a tak docházelo k střetům těchto dvou národnostních skupin. Takto to ve svém studentském věku zaregistroval Alois Frank: „V tom roce 1937 a 1938 ti henleinovci, vzpomínám, jak na prvního máje byly průvody české a německé. Vzpomínám si na takový jeden malý okamžik. Že když šel německý průvod, tak ti kluci henleinovci měli ty bílé podkolenky a čeští kluci s kolomazí lítali a natírali jim ty lýtka kolomazí. To byl takový dost nešvar. Už to tady samozřejmě vřelo.“

Po Mnichovské dohodě patřil Zábřeh a okolí do oblasti, kterou Němci anektovali. Netrvalo dlouho a začaly se zavírat české školy, a tak bylo ukončeno vyučování i na gymnáziu v Zábřehu. Mladý Alois se ale studií nechtěl vzdát, a proto se rozhodl pro tajný přechod do protektorátu, kde nastoupil na gymnázium v Litovli.

V odbojové organizaci Svaz československé mládeže

V roce 1942 za Aloisem Frankem přišli studenti Lubomír Halekal a František Vašek s nabídkou vstupu do odbojové organizace Svaz československé mládeže. „Prostě slovo dalo slovo a já jsem slíbil účast.“ Organizace se postupně rozrůstala a nabývala na významu. Jejím velitelem byl František Vašek a poradním orgánem tzv. Rada pěti, jejímž členem byl, jako velitel litovelského obvodu, i Alois Frank. V celém litovelském okrese měla organizace 16 buněk a byla rozdělena na tři obvody. Skupina také úzce spolupracovala se SČM v Praze. To ale věděla jen velmi úzká skupina lidí, aby při zatčení a následných výsleších nedošlo k prozrazení.

Jádrem celé moravské organizace bylo litovelské gymnázium. Členové si vytvářeli podzemní kryty, ve kterých probíhala cvičení a přísahy věrnosti. Velmi aktivně také podporovali rodiny, jejichž členové byli zatčeni nebo popraveni gestapem. Peníze získávali ze sbírek mezi sebou a za ně pak nakupovali potraviny a šatstvo. Alois Frank potom balíky s pomocí rozesílal. „Já jsem měl za úkol shromažďovat a rozesílat balíky, kde jsme věděli, že ty rodiny strádaj.“ Další velmi důležitou činností bylo vydávání letáků. „Jedním z našich hlavních úkolů bylo udržovat vlastenecké cítění mezi mládeží.“ Všechno muselo probíhat v naprostém utajení, protože prozrazení by znamenalo katastrofu nejen pro všechny zapojené. Sehnat stroj na rozmnožování tiskovin tak nebylo vůbec jednoduché. Skupina k tomu využila Kuratoria mládeže. To byla organizace v protektorátu, která měla za úkol převychovat českou mládež podle cílů nacistické ideologie. „My jsme toho Kuratoria využili právě naopak.“ Alois Frank a Lubomír Halekal se stali jedněmi z vedoucích Kuratoria v Litovli a díky tomu měli přístup do kanceláře s tiskárnou. V podvečer, když se v ní nikdo nenacházel, tam mohli rozšiřovat protinacistické letáky.

V říjnu 1943 byl po přestřelce s gestapem zatčen velitel třetího obvodu Konice Jaroslav Zapletal. Postupem času za pomoci konfidenta nasazeného do Zapletalovy cely začalo gestapo zatýkat další vedoucí činitele moravské části SČM. V srpnu 1944 si přišlo i pro Aloise Franka: „Za nějakou dobu se ta organizace, jejímž centrem byla litovelská organizace, rozrostla tak, že koncem roku 1943 jsme měli asi sto členů. Byla to organizace vyloženě mládeže, hlavně studentské mládeže. Ale na všech vesnicích jsme měli své buňky. Byla to organizace přísně konspirativní. Takže když se pak stalo, že byl při jedné přestřelce poraněn velitel třetího obvodu Konice Jarek Zapletal, tak se izoloval třetí obvod a nikomu se nic nestalo. A to trvalo dost dlouho. Až potom, pomocí konfidenta, který byl nasazený do vězení k Jaroslavovi Zapletalovi, se proláklo to, že okresním velitelem byl František Vašek, a za dlouhou dobu potom zavřeli ještě Luboše Halekala jako velitele prvního obvodu a mě jako velitele druhého obvodu Litovel. A já jsem byl poslední, který byl z celé naší organizace zatčený. No seděl jsem na garňáku v Olomouci. Odtamtud nás převezli potom do Kouniček do Brna a v listopadu do Breslau. To byla ta pověstná věznice Kletschkaustrasse. No potom když se blížila východní fronta, tak nás převezli do Zwickau a ze Zwickau k soudu do Waldheimu. Ve Waldheimu jsme byli u soudu. Padlo tam i několik trestů smrti. Já jako nejmladší z nich, protože v době činu jsem měl sedmnáct let. Takže jsem byl jako mladistvý, a protože jsem se prakticky k ničemu nepřiznal, jenom že jsem dal dvě čtvrtky másla a asi dvacet korun na podporu těm rodinám zavřených, tak mě odsoudili na pět let těžkého žaláře. Ale vzhledem k tomu, že se velice rychle blížila východní fronta, tak z našich členů nebyl nikdo popraven, i když si svoje vytrpěli.“

V nacistických vězeních

Po převozu z olomouckého garňáku do Kounicových kolejí v Brně prošel Alois Frank sérií výslechů. Dostal ale svrab a většinu času strávil na infekčním oddělení. Vyšetřovatelé ale nevěděli, na co se léčí, a tak se ho u výslechů raději moc nedotýkali. Díky tomu také nezažil jejich bití a mučení. „A vždycky když vyskočil a chtěl mě udeřit, tak se zarazil, protože měl strach, že se nakazí. On totiž nevěděl, jakou mám nákazu. Jen že jsem přišel z infekčního oddělení. Takže jsem tímhletím způsobem byl ušetřen při výsleších jakýchkoli ran. Zaplať pán Bůh.“ Ironií osudu vnuk Aloise Franka studoval veterinu, která ubytovává své studenty právě na Kounicových kolejích. Takže zatímco děda v těchto místech bojoval o život, jeho vnuk tam bojoval se studijním prospěchem. „On bydlel v Kouničkách vedle v pokoji, kde já jsem seděl v kriminále.“

Ještě téhož roku byl Alois Frank i s kamarády odvezen do vězení v Breslau (Wroclaw). Na tuto věznici má jedny z nejhorších vzpomínek. Jeho cela totiž sousedila se sálem, kde se shromažďovali vězni před popravou. Stal se tak svědkem jejich posledních okamžiků. Toto jsou jeho vzpomínky: „Nejhroznější okamžiky jsem asi prožil v Breslau. To je nynější Wroclaw, kde jsem měl ubikaci, ten pokoj, samotku, myslím, že to bylo číslo 194, a to byla cela, která sousedila s velkou místností, kam se soustředili vězni před popravou. A já jsem chodil přes tu chodbu plést koše k jednomu staršímu vězni. A vždycky dvakrát týdně byly popravy a to nás pouštěli vždycky o něco dřív, asi v jedenáct hodin, na pokoje. A pak sváželi do té cely, do té velké místnosti ty, co byli popravováni. V té místnosti bylo takové pódium, na tom pódiu byl stůl, na kterém dostávali prvotřídní oběd a také psací potřeby a psali poslední dopisy svým příbuzným. Oni měli dřeváky a podle toho dřeváku, klapalo to o zem, a podle toho, kolik to klapalo, tak jsem počítal, kolik bude popravených. A vím, že když je sváděli do té místnosti, tak někteří ti vězni věděli, kam jdou. Tak to byly hrozný scény. Některá Francouzka vykřikovala, volala děti. Nebo Češi zpívali hymnu a vykřikovali různá taková hesla. To byl strašný dojem. Oni byli v řetězech, měli řetězy na rukách.“

Válka se chýlila ke konci a fronta se čím dál víc blížila k Breslau. Gestapo se proto rozhodlo, že vězně odtransportuje více na západ. Jak vzpomíná Alois Frank, ve městě v té době panoval hrozný zmatek a strach z budoucna: „Blížil se konec války. Už jsme věděli, že Rusi postupují. Už byli skoro v Německu. Ovšem co s námi bude. Jak dopadnem a kde budem, to nikdo nevěděl. Když nás evakuovali z Breslau, to bylo 24. ledna, tak jsme šli v noci na nádraží, potkali jsme transporty vězňů. To byly tisíce lidí. Ženy oholené, úplně bez vlasů – vězeňkyně. Na mostech stály rozbité tanky, opuštěná děla, prostě v lednu byl v Breslau hrozný chaos. To byl konec ledna. Únor, březen a byl konec války. Jak ta německá armáda už ustupovala, tak co se zastavilo, kde došel benzin, tak to tam nechali stát a utíkali na západ.“

Většina dozorců, i když už museli vědět, že válka je pro Němce prohraná, nezanechali terorizování vězňů a dál zachovávali své úchylné praktiky udržování pořádku. „Z Breslau do Zwickau. V noci v mrazech. Tak nás tam nechali stát v noci v mrazech. Nechali nás na tom place nahatý. Museli jsme všechno ze sebe svléknout, zamotat do prostěradla a odevzdat na sterilizaci, než nás pustili do té věznice. Pak nám to asi za čtyři hodiny vrátili zpět. A my ještě mokrý šaty a mokrý prádlo na sebe natáhli a pak jsme šli na ty jednotlivý pokoje. To bylo tenkrát hrozný. No a hlad. No jako v kriminále. Nejvíc hladu jsem zažil potom ve Waldheimu. To byl začátek roku 1945, kdy jsem měl takový hlad, že jsem okusoval vrbové proutí, z kterého jsme pletli koše pro německé miny. A když jsme šli vylévat na záchod různé splašky a byly tam slupky z brambor, tak i ty slupky z brambor jsem jedl.“

Vysněný konec války zažil Alois Frank ve Waldheimu, kde ale nejdříve musel projít soudem, který mu v té době uložil nesmyslných pět let vězení. Chvíle radosti, které nastaly potom, co se dozvěděl o definitivním konci války, mu kalilo absolutní vyčerpání. „Já už jsem byl tak slabý, že nadechnout se pro mě bylo velký výkon.“ Češi, kteří obývali věznici, ihned utvořili komitét, který měl za úkol uchránit zásoby potravin ve skladu. Věděli, že se ve věznici ještě nějaký čas zdrží a budou potřebovat zásoby. Všude kolem se totiž pohybovali hladoví utečenci z koncentračních táborů, věznic, rozbombardovaných měst a bývalí vojáci, kteří také několik měsíců pořádně nejedli. Alois Frank byl určen jako velitel stráže. Vlastnil tak všechny klíče od věznice, které si jako symbol svobody nakonec odvezl domů a i dnes je má uschovány ve skříni. „Já jsem byl velitelem stráže. Měl jsem klíče od brány, které jsem si přivezl domů.“

Návrat domů a vyloučení z vysoké školy

Domů se Alois Frank vrátil 12. května 1945. Jen co se trochu zotavil a nabral síly, byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Škola se mu dařila, a tak se stal asistentem profesora Jana Koldy. Rok před promocí ale přišel únor 1948. Prvním signálem, že pro Aloise nastaly těžké časy, byl zákaz účasti ve volbách v květnu. Nebylo totiž žádným tajemstvím, že rodina Franků byla křesťansky, a tím pádem i protikomunisticky zaměřena. „Ke komunismu jsme měli hrozně daleko.“ Také byl ve škole předsedou tzv. lidových akademiků, kteří sympatiemi k novému režimu zrovna nehýřili. Tak se stalo, že akční výbor vysoké školy v čele s profesorem Josefem Jelínkem vyhodil Aloise Franka ze všech vysokých škol v Československu pro nepřátelský postoj k lidové demokracii. Nebyl ale sám, podobný osud čekal několik jeho spolužáků. Alois Frank se několikrát odvolával. Ale protože neuspěl, tak v listopadu 1948 musel narukovat na vojnu. „Tam byl hroznej chaos. Řeknu Vám, že kdyby v roce 1949– 1950 mělo dojít k mobilizaci a válce, tak tu armádu nedáme dohromady. To byl hroznej chaos. Většina oficírů byla vyházena, pluky přeházený.“

Po ukončení vojny se pamětník stále usilovně snažil o návrat na vysokou školu. To znamenalo získat co nejlepší posudky, nejlépe jako dělník. Protože mu ale doktor objevil žloutenku, byl zařazen do zemědělství jako adjunkt v Rapotíně. „Jenomže začaly prověrky. Všichni věděli, že jsem vyhozený vysokoškolák, a v roce ’53 mě degradovali z adjunkta na zemědělského dělníka. Za rok byly další prověrky a tam zjistili, že zemědělské dělnictví není na takové úrovni, aby mě převychovali, a tak jsem musel jít do fabriky.“ Šel pracovat do eternitky, kde ho dali k nejhorší práci. „Já jsem byl v těch místnostech s tím azbestem a nakládal jsem azbest. Bez jakýchkoli ochranných prostředků. Nic, a bylo tam hrozný horko.“ V zemědělství ale potřebovali odborníky, a tak podniky dostaly příkaz, že musí dodat určitý počet lidí. Alois Frank se dobrovolně přihlásil a k jeho radosti byl poslán do Zábřehu jako veterinární technik. Nakonec se mu podařilo dostat i na vysokou školu, když se za něj přimluvil manželčin kamarád, který měl styky s rektorem. V té době měl pan Frank s manželkou dvě děti, současně chodil do práce, a tak studium nebylo jednoduchou záležitostí. Také musel dohnat předměty, které se předtím nevyučovaly – marxismus-leninismus, ruština, politická ekonomie.

Režim zakolísal, až definitivně padl

S rodinou potom bydlel v Jeseníku a v uvolněném jaru 1968 byl kooptován do místního zastupitelstva. Kvůli tomu později, v období normalizace, přišel o místo okresního hygienika v Zábřehu na Moravě a raději odešel dělat obvodního veterináře na Štítecko, které bylo považováno za nejhorší obvod. Na léta strávená v tomto kraji velmi rád vzpomíná a nikdy jich nelitoval.

Aktivní byl také po listopadu 1989. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Zábřehu a zasloužil se o kooptování MUDr. Miroslava Macka do Poslanecké sněmovny. „Tady u nás v jídelně, kde jsme se scházeli u kulatého stolu, se všechno odvíjelo. Celé Občanské fórum v Zábřehu.“ Čtyři roky byl ještě v městském zastupitelstvu, než definitivně odešel do důchodu. V současnosti žije se svou manželkou Zdenou v Zábřehu na Moravě. Bydlí v rodinném činžáku, který jim komunisté v padesátých letech nezákonně sebrali a v roce 1968 vrátili zpět.

A jaký má názor na dnešní politiku? Takto mi odpověděl: „Ten rok 1989 byl pro nás jakési zadostiučinění. A teď doufám a pevně věřím, že konečně ta Nečasova vláda udělá trochu pořádek a konečně se bude chovat jako slušná vláda. Protože to, co předváděly teď ty vlády, to nebylo slušný.“