Alois Frank

„Rozhodovalo se o tom, jestli vstoupit do kuratoria, nebo ne. Kuratorium byla organizace, kterou zřizovali Němci, chtěli podchytit mládež, byla to tělovýchovná organizace s politickým vedením. Když se zakládalo kuratorium, tak nás ředitel zavolal do auly, všechny studenty, a řekl: ‚Bude se zakládat výchovná organizace kuratorium, Němci si to přejí a přímo nám řekli, že jestli studenti do kuratoria nevstoupí, tak gymnázium zavřou.‘ My jsme se rozhodovali, jestli máme vstoupit, nebo ne, tam se přihlašoval každý dobrovolně. Nakonec se, myslím, celkem rozumně uznalo, že využijeme kuratoria, že jestli ho obsadí naši členové, tak ho povedeme ve vlasteneckém duchu, a tak se také stalo. My jsme měli přístup do kanceláře kuratoria. Tam byly telefony, psací stroje, rozmnožovací stroj a my jsme toho využili stoprocentně, možná víc, než jsme měli. Tiskli jsme tam na blány… natiskli jsme za tu dobu s Lubošem Halekalem odhadem tak deset tisíc letáků.“

„Na Koníčkách jsem prodělal další výslechy, měl jsem tam štěstí – dostal jsem svrab. Dostal se na infekční, kde mě natřeli sírovou žlutou mastí proti svrabu, byl jsem nahatej a měl jsem na sobě jenom prostěradlo a takhle jsem chodil k výslechu. Na jedné straně seděl gestapák a na druhé straně já v bílém prostěradle natřený, celý žlutý. Kdykoliv vyskočil a chtěl mě udeřit, tak se vždy zarazil – věděl, že jsem z infekčního, ale nevěděl, co mi je. Takže já jsem ty výslechy přestál prakticky bez jediné rány. Což bylo další štěstí. To trvalo do prosince 1944 a pak nás všechny zase transportovali do Breslau.“

„Druhý den ráno se to všechno vyhrnulo z těch věznic a začal chaos. Dovedete si představit, jak ten Waldheim, to městečko vypadalo. Všichni obyvatelé utekli, všechny byty otevřené, kradlo se, rozbíjelo, byla to hrůza. My Češi, co jsme byli v té naší věznici, tak u nás byly sklady potravin a kuchyň. Teď se to k nám začalo hrnout. Já sám jsem se hrnul do skladu potravin, byli jsme všichni hladoví. Dostal jsem se do nějaké místnosti, stále ji vidím, přede mnou bylo několik vězňů a jen chtěli brát, aby se najedli. Jen vím, že jsem rukou hrábnul do nějaké bedýnky se sádlem, že jsem nabral do hrsti sádlo a cpal si ho do úst. Po několika hodinách jsme šli do města podívat se, co se děje, to byla hrůza. Druhý den jsme my, ta česká skupina, ani nevím, jak je možné, že jsme se dali dohromady, obsadili brány, obávali jsme se, že se k nám začnou hrnout z těch ostatních věznic a začnou vykrádat sklady potravin. Tak jsme si řekli, že alespoň než odjedeme, musíme uchránit, co se dá. Uzavřeli jsme asi dvě brány, obsadili je Čechy a začal se organizovat odjezd.“

„Ten sedmnáctý listopad byl, myslím, pátek. Vím, že v neděli odpoledne tady někdo zazvonil a přišel k nám doktor Macek, kterého jsme znali z filmového klubu. Přišel a říkal: ,Pane doktore, nechcete vstoupit za katolíky to Občanského fóra?‘ Já jsem říkal: ,Velice rád, ale za katolíky ne. Mě žádní katolíci nepověřili.‘ – ,No dobře, ale chcete?‘ Já jsem říkal: ,Jo.‘ A tak to začalo. Hned nato byla velká manifestace tady na náměstí. To bylo plné náměstí. U kašny, kde jsme se scházeli. Tak začalo Občanské fórum v Zábřehu. Tady u nás v jídelně, kde jsme se scházeli u kulatého stolu, se všechno odvíjelo. Celé Občanské fórum v Zábřehu. A dopadlo to tak, že za Olomoucký kraj byl v parlamentu generální vikář Olomouckého kraje páter Vymětal. Stařeček sedmdesátiletej a tak dál. A my jsme se rozhodli, že když se kooptoval parlament, že by už tam za lidovou stranu nemusel být a že bychom tam mohli dosadit tady někoho od nás. A byli jsme tady tři. Doktor Macek, já a Pepík. On je tady jáhen. A já jsem šel do kuchyně a povídám: ,Mamko, kdo by z nás třech měl být kooptovanej za poslance.‘ A ona říká: ,Navrhni doktora Macka. On je pohotovej řečník, vzdělaný, kulturní, má všechny předpoklady a umí mluvit.‘ Tak jsem šel do jídelny, a jak jsme se rozhodovali, tak jsem říkal: ,Mirku, já navrhuji, abychom navrhli doktora Macka za poslance.“

„V tom roce 1937 a 1938 ti henleinovci, vzpomínám, jak na prvního máje byly průvody české a německé. Vzpomínám si na takový jeden malý okamžik. Že když šel německý průvod, tak ti kluci henleinovci měli ty bílé podkolenky a čeští kluci s kolomazí lítali a natírali jim ty lýtka kolomazí. To byl takový dost nešvar. Už to tady samozřejmě vřelo.“

„Blížil se konec války. Už jsme věděli, že Rusi postupují. Už byli skoro v Německu. Ovšem co s námi bude. Jak dopadnem a kde budem, to nikdo nevěděl. Když nás evakuovali z Breslau, to bylo 24. ledna, tak jsme šli v noci na nádraží, potkali jsme transporty vězňů. To byly tisíce lidí. Ženy oholené, úplně bez vlasů – vězeňkyně. Na mostech stály rozbité tanky, opuštěná děla, prostě v lednu byl v Breslau hrozný chaos. To byl konec ledna. Únor, březen a byl konec války. Jak ta německá armáda už ustupovala, tak co se zastavilo, kde došel benzin, tak to tam nechali stát a utíkali na západ.“

„Za nějakou dobu se ta organizace, jejímž centrem byla litovelská organizace, rozrostla tak, že koncem roku 1943 jsme měli asi sto členů. Byla to organizace vyloženě mládeže, hlavně studentské mládeže. Ale na všech vesnicích jsme měli své buňky. Byla to organizace přísně konspirativní. Takže když se pak stalo, že když byl při jedné přestřelce poraněn velitel třetího obvodu Konice Jarek Zapletal, tak se izoloval třetí obvod a nikomu se nic nestalo. A to trvalo dost dlouho. Až potom, pomocí konfidenta, který byl nasazený do vězení k Jaroslavovi Zapletalovi, se proláklo to, že okresním velitelem byl František Vašek, a za dlouhou dobu potom zavřeli ještě Luboše Halekala jako velitele prvního obvodu a mě jako velitele druhého obvodu Litovel. A já jsem byl poslední, který byl z celé naší organizace zatčený. No seděl jsem na garňáku v Olomouci. Odtamtud nás převezli potom do Kouniček do Brna a v listopadu do Breslau. To byla ta pověstná věznice Kletschkaustrasse. No potom když se blížila východní fronta, tak nás převezli do Zwickau a ze Zwickau k soudu do Waldheimu. Ve Waldheimu jsme byli u soudu. Padlo tam i několik trestů smrti. Já jako nejmladší z nich, protože v době činu jsem sedmnáct let. Takže jsem byl jako mladistvý, a protože jsem se prakticky k ničemu nepřiznal, jenom že jsem dal dvě čtvrtky másla a asi dvacet korun na podporu těm rodinám zavřených, tak mě odsoudili na pět let těžkého žaláře. Ale vzhledem k tomu, že se velice rychle blížila východní fronta, tak z našich členů nebyl nikdo popraven, i když si svoje vytrpěli.“

„Nejhroznější okamžiky jsem asi prožil v Breslau. To je nynější Wroclaw, kde jsem měl ubikaci, ten pokoj, samotku, myslím, že to bylo číslo 194, a to byla cela, která sousedila s velkou místností, kam se soustředili vězni před popravou. A já jsem chodil přes tu chodbu plést koše k jednomu staršímu vězni. A vždycky dvakrát týdně byly popravy a to nás pouštěli vždycky o něco dřív, asi v jedenáct hodin, na pokoje. A pak sváželi do té cely, do té velké místnosti ty, co byli popravováni. Oni měli dřeváky a podle toho dřeváku, klapalo to o zem, protože v té místnosti bylo takové pódium, na tom pódiu byl stůl, na kterém dostávali prvotřídní oběd a také psací potřeby a psali poslední dopisy svým příbuzným. A podle toho, kolik to klapalo, těch dřeváků, tak jsem počítal, kolik bude popravených. A vím, že když je sváděli do té místnosti, tak někteří ti vězni věděli, kam jdou.Tak to byly hrozný scény. Některá Francouzka vykřikovala, volala děti. Nebo Češi zpívali hymnu a vykřikovali různá taková hesla. To byl strašný dojem. Oni byli v řetězech, měli řetězy na rukách.“