Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Fousová (* 1913  †︎ 2015)

• narodila se 6. srpna 1913 v Dembrovce na Volyni v tehdejším carském Rusku

• přestěhovala se do Chomoutu a následně do Ozeran

• roku 1929 se vdala za místního Čecha

• pracovala v domácnosti

• v období 1939 - 1944 prožila na Volyni sovětskou a nacistickou okupaci

• roku 1947 reemigrovala do Československa

• usadila se v Bitozevsi na Žatecku a poté se přestěhovala do Žatce

• pracovala v domácnosti

• zemřela v roce 2015 ve věku 102 let

Marie Fousová se narodila 6. srpna 1913 v obci Dembrovka na Volyni v tehdejším carském Rusku. V době jejího dětství však oblast ovládly boje. Jelikož bolševici chtěli zpět dobýt území bývalého carského Ruska, která během první světové války ztratilo, a Polsko hodlalo opětovně získat území dnešní Ukrajiny a Běloruska, která mělo od třetího dělení Polska v roce 1795 v držení právě carské Rusko, vypukl v oblasti dnešní západní Ukrajiny válečný konflikt.

V letech 1919 až 1921 probíhala na území Volyně válka, na kterou Marie Fousová vzpomíná: „Když mně bylo sedm let, tak car ještě bojoval.¹ Chvíli nebojovali a pak zase bojovali. Ale furt tam byl car. Nebral lidem krávy nebo prasata, on měl svoje. Za ním honili krávy a veliké bejky. To si pamatuji.“

Vzpomíná si i na polské a bolševické vojáky: „Třeba tam stáli měsíc, tak celý měsíc je lidi živili. Ještě tam chodili vojáci. Potom u nás byli běženci. Jak to naši vypravovali. Tak k nám najali hodně běženců. Tolik běženců. Přivedli krávy, husy, slepice a i kachny si přivezli s sebou. Teď se museli najíst, tak jsem si sedla na bobeček a koukám, co budou dělat. Zatloukli dva kolíky, přes kolíky dali železnou tyč a já si říkám, co budou dělat. Ženská huse usekla hlavu, byla tam žlutá hlína, udělala z toho bláto, zabitou husu tam položila, zamotala do bláta a pověsila. A fuj, já bych to nejedla. Ona peče husu v blátě.“

Češi na Volyni

Tatínkovi rodiče měli původně v českých zemích domek a tři hektary pole, ale museli jít k sedlákům pracovat a na svoje pole neměli čas. Rozhodli se tak odejít na Volyň. Tatínkovi bylo v době příjezdu na Volyň šest let a v carském Rusku musel přijmout pravoslavnou víru. Zpočátku museli Češi žít v zemljance, vykorčovat lesy (Marie Fousová si ještě vzpomíná, jak tatínek chodil korčovat) a vybudovat si chatu: „Jenom jedna cimra. Tam byla kuchyň, vařilo se tam a spalo. A byli rádi, když měli tu jednu, protože lepší bydlet tam než v zemi.“

Poté však musel tatínek rozdělit dům mezi sourozence a najednou mu nezbylo nic. Zjistil však, že na Sibiři prodávali pozemky poměrně lacino, a tak odjel do vesnice Satijov. Kvůli místním podmínkám se však vrátil zpět do Dembrovky. 

Mariin tatínek neměl žádné školy, protože v době jeho příchodu na Volyň ještě nebyly žádné české školy vybudované. Pálil tak cihly a maminka, která zahynula v Mariiných sedmi letech, pracovala v hospodářství. V Dembrovce žili rodiče třicet let, Marie Fousová se zde narodila, ale v jejích dvanácti letech se celá rodina stěhovala do Chomoutu a po dvou letech do Ozeran do domu, kde se narodila její maminka.

Marie Fousová vzpomíná, že se v české komunitě přísně dodržovaly svátky i neděle. Pokud se blížil svátek, tak se nadělala práce na den dopředu a ve svátek se konala mše. „Kdybyste viděl českou vesnici – radost. Když byly ploty, tak byla ulice, tady byly baráky a ulice měly obarvené ploty. Studně obarvené, stromy byly rovné, nebyl jeden vyšší a jeden nižší. A co z toho dnes máme?“

Meziválečné Polsko

Rižským mírem část Volyně připadla Sovětskému svazu a část Polsku. Dembrovka spadala pod západní Volyň, která byla přisouzena Polsku. Marie tak umí polsky, česky, ukrajinsky, rusky a částečně hebrejsky a je pravoslavného vyznání. Vychodila pět tříd polské školy, ale na další vzdělání už nedosáhla. Marie si také vydělávala, pracovala s pšeničnými a ovesnými síty a za to dostávala patnáct zlotých denně. Tatínkovi tak finančně pomáhala.

V roce 1929 se vdala, ale zpočátku se jí do svatby nechtělo. Chtěla zůstat sama, a když někdo přišel na námluvy, vždy od něho odešla. „Zlomil“ ji až chlapec, který byl pekařem a který měl těsně před svatbou: „Šel nějak pozdě a už bylo k večeru, přišel a našel svojí s nějakým milencem. Šel rovnou do pekárny, tam dělal sousedky syn a on mu povídá: ‚Tak co? Kdy bude svatba?‛ ‚Já už jsem se oženil.‛ ‚Ale prosím tě, copak jsi se oženil za dva dny?‛ ‚Už jsem ženatý.‛ Byl nervózní a až na druhý den mu to řekl a povídá: ‚Já bych mohl pracovat celou noc a kilometry [daleko od práce] ji nebudu hlídat. (...) Nevíš, kde bych tady našel nějakou holku?‛ ‚Já za jednou chodím a jedna je tam volná.‛ To jsem byla já.“

Budoucí manžel se přišel na Marii podívat. Ta ho nejprve odmítala, ale na přímluvu sestry se za něj v roce 1929 provdala. Manžel, narozený v roce 1908, pracoval v mlýně na Volyni. Marie však vzpomíná, že byl všestranný. Fousovi neměli pole, pouze zahradu. Pole si pronajímali jen na pěstování brambor. Masa a másla měli dost, ale chleba byl nedostatek.

Kromě péče o děti a starosti o dobytek Marie šila. „Byl šicí stroj, byl kousek kůže, kousek žluté kůže, já to dala všechno dohromady a sešila na stroji. Ušila jsem dvěma klukům boty. Udělala jsem za týden, za večír, přes den jsem nemohla, měla jsem prasata, krávu, jalovici, tak jsem měla práci a ještě děti. Tak jsem udělala jednu botu za týden. Vercajk jsem si vypůjčila od Václava Ryse.“ Rozhodla se stát krejčovou, protože nechtěla jít sloužit. Mohla se jít učit do Varkovič, kde by však za učení u švadleny musela hodně platit, a tak radši řemeslo pochytila od své známé.

Sovětská okupace Ozeran

17. září 1939 obsadila západní část Volyně sovětská vojska a život se razantně změnil k horšímu. Začaly transporty obyvatel na Sibiř, což se týkalo především majetnějších vrstev, a protože Poláci byli vesměs velkostatkáři, bylo na Sibiř vyvezeno hodně Poláků: „Chodili v noci, z postele vás vzali a odvezli. Bratr nebyl dlouho doma, a tak snad díky tomu prošel.“

Protože Marie Fousová s manželem v podstatě nevlastnili žádný majetek, tak o nic nepřišli: „Ale kdo něco měl, tak to musel dát do kolchozu. Rozdělali meze a už se ani nevědělo, které pole je jeho. Chodili do kolchozu a už svoje neměli. Ale nebylo to jako tady, kdy tady bylo JZD, tady to bylo lepší, tady už někteří sedláci říkali: ‚V životě už nechci hospodařit.‘ Protože odpracoval osm hodin, odpočinul si a mohl mít svoji zahrádku. Jinak hospodář dělal od noci do noci. Tam [na Volyni] ještě chtěli mít svoje.“

Nacistická okupace Volyně

22. června 1941 napadlo Sovětský svaz nacistické Německo a do oblasti Volyně tak ze západu přišli němečtí vojáci. Pamětnice vzpomíná, že šli od „chlíva do chlíva“ a od místních vymáhali potraviny. Od Marie požadovali jalovici, kterou nakonec vyměnila za koně.

V té době byl i vypálen mlýn: „Banderovec měl mlýn podminovat a Maďar ho chytil. Už byla benzína vezená. Já o ničem nevěděla. Manžel jde: ‚Co se děje?‛ ‚Neptej se, vezmi děti, už je navezený benzín, budou nás pálit. Musíme utíkat.‛ Mně jako by někdo řekl: ‚Kam bys šla?‛ Já povídám manželovi: ‚Já nepůjdu nikam. Jestli chceš, tak běž a já nikam nepůjdu. S pomocí Boží. Děti jsou rozespalé, vezmeš děti, vezmeš jedno, dvě, tam zmrzne, nastydne.‛ Manžel povídá: ‚Tak já budu s vámi.‛ Tak jsme seděli od osmi hodin do osmi ráno a dívali jsme se, kdy pro nás přijedou. Zase v osm jedou zpět a manžel se ptá. ‚Už je to zažehnaný.‛ Jinak bychom byli spálení.“

Za německé okupace byla situace v Ozeranech horší než za sovětského režimu. Marie Fousová vzpomíná, že z města Zdolbunov zbyla pouze „vesnice“, protože zde nebyly k sehnání žádné produkty. Její bratr vozil do Zdolbunova ještě před válkou prodávat maso, ale během války se muselo maso zpracovávat, a tak ho zpracovávala Marie a lidé v nejbližším okolí ozeranského mlýna si ho chodili kupovat. Také finanční situace rodiny nebyla lehká, manžel dostával za práci ve mlýně přesně tolik peněz, kolik stál ve Zdolbunově chléb.

Marie Fousová za nacistické okupace ztratila dceru, která je dnes pochována na hřbitově ve Varkovičích spolu se svým dědečkem. Kříže prý dodnes stojí, ale hřbitov je už poničený.

Likvidace židovského obyvatelstva

Během nacistické okupace Volyně došlo i na likvidaci židovského obyvatelstva. Za tím účelem se však nevytvářela ghetta, jak to bylo v jiných oblastech, ale docházelo k masovým popravám: „Udělali čtyři baráky, Židů bylo hodně, a přesídlili pět nebo šest rodin do domu. Ve druhém městě, ve Varkovičích, kopali hrob Židé z našeho města. Kopali asi dva měsíce, a když už byl vykopaný, tak přišli, že je hotový, že si pro ně přijedou. To bylo naříkání. (...) Co měli peníze, tak utekli. Co neměli peníze, neměli kam [utéct]. Tak museli do díry. Lidé se museli svléknout, vyklepat ze sebe všechno, potom je stříleli a oni padali dolů. Někdo byl zabitý, někdo ne. Zasypali je potom vápnem.“

Z hrobu se zachránili dva muži, kteří poté přišli za Marií. Ta je podarovala jídlem – mlékem a chlebem - Židé přespali ve stodole a poté odešli. Víc o nich neslyšela. Stejně jako o židovské dívce, o kterou se za okupace starala tři měsíce.

Na počátku roku 1944 osvobodila oblast západní Volyně Rudá armáda a volyňští Češi masově vstupovali do československých vojenských jednotek, které se poté zúčastnily karpatsko-dukelské operace. Mariin manžel se války neúčastnil, do tvořícího se armádního sboru však vstoupil její bratr.

Reemigrace v roce 1947

Marie Fousová s manželem a s dětmi reemigrovala v roce 1947 do Československa. „Byli jsme ve vagóně, měli jsme kamínka a topili jsme. Jenom když jsme měli jet do Čech, tak nám museli Rusáci dát razítko, že je tam máme. Oni nám to nechtěli dát, chtěli pytel mouky. My jsme tu mouku měli, ale nevěděli jsme, jak tady [v Československu lidé] žijí. Teď máte děti. Co dáme dětem? Tak jsme to nechtěli dát, ani bratr, ani my. (...) Teď jsme byli v Mukačevě na hranici a viděli jsme, co tam dělají. Lidé měli pytle sádla, masa, uzeného a všechno jim sebrali. Museli se svléknout, zout, nějaké peníze, jestli nemají navíc.“

Marie Fousová s rodinou přijela do Rumburku: „Dali nám pěkný barák, stodola byla pěkná a nová, ale zůstal tam Němec. Byly tam dvě krávy. Jednu jsme museli zdvihat za ocas, aby se postavila. Druhá byla jako vůl, tlustá a těžká.“ Nakonec z Rumburku odešli a do domu se ke zbylému Němci nastěhoval někdo z Prahy. Ani jemu se ale s nuceným nájemníkem nežilo dobře. „Bratr to viděl. On tam oral a Němec přišel nadávat. Tak ho zkopal a zmlátil. Šel potom na úřad a řekl: ‚Jestli ho odtud nedáte, tak ho zabiju.‛ Němec dostal strach a utekl sám.“

Rodina Fousových se odstěhovala do Bitozevse na Žatecku. Manžel pracoval v pivovaru a potom v uhelném skladu, zatímco Marie Fousová zůstala v domácnosti a starala se o dobytek. Svou rodnou Volyň již nikdy nenavštívila. Až do své smrti v roce 2015 žila v domově důchodců v Žatci.

Marie Fousová byla velice pobožná – s pomocí víry překonala i smrt svých synů:  „Když se budete držet Boží cesty, tak budete člověk, opravdu člověk. Budete si říkat: ‚Vždyť já mu musím pomoct. Co kdybych byl na jeho místě?‛ Ale dneska je to takové: ‚Co mně na tom záleží.‛“

1. V roce 1920 však již byl car mrtvý.