Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Demokrati jdou k cíli pomalu, komunisté tam dojedou rychlíkem, říkal otec. Pak ho zavřeli
narozena jako Věra Hrabalová 19. června 1942 v Praze
otec Otto Hrabal, inženýr karoserií v automobilce Praga, matka Věra v domácnosti
za války otec ukrýval židovského přítele Milana Reimana
díky jeho intervenci otec po válce pracoval na ministerstvu průmyslu
1951 byl otec zatčen a odsouzen na osmnáct let za špionáž
trest si odpykával nejprve v lágrech na Jáchymovsku
dvakrát se pokusil o útěk
propuštěn na amnestii roku 1960
Věra vystudovala jedenáctiletku a dvouletou zdravotní nástavbu
celý život působila jako rehabilitační sestra
1965 se provdala, má dvě děti
po roce 1989 působila jako rehabilitační sestra na volné noze
dosáhla posmrtné soudní rehabilitace svého otce
„Já a moji sourozenci jsme věděli, že musíme držet pusu a nezlobit maminku, když je táta zavřený. Nikdo z nás neměl takovou tu pubertu, kdy mají děti pocit, že jsou chytřejší než rodiče,“ popisuje Věra Fořtová své dětství a dospívání v padesátých letech, kdy byl její otec z politických důvodů vězněn.
Narodila se jako Věra Hrabalová 19. června 1942 v Praze. Její matka Věra, za svobodna Kučerová, vystudovala pojistnou matematiku a po narození dětí zůstala v domácnosti. Otec Otto Hrabal vystudoval elektrotechniku na ČVUT a pracoval v automobilce Praga jako inženýr karoserií. Byl aktivní skaut a sportovec, mimo jiné jezdil závody osmiveslic Pražské primátorky, na nichž se rodiče seznámili.
Rodina žila v pražských Střešovicích. Věra měla sestru Zdeňku a později se narodili ještě dva mladší sourozenci, dvojčata Blanka a Stanislav. Věra Fořtová vzpomíná, jak se během náletů na Prahu ukrývali ve sklepě obloženém pytli s pískem. Na samém konci války je potom otec odvezl na chatu v Sadské, kde se během osvobození utábořil oddíl Rudé armády. Matka byla schopna se s vojáky domluvit, protože před válkou se učila rusky od svého známého, jenž uprchl z Ruska po bolševické revoluci.
Důležitou roli v otcově životě sehrál jeho kamarád Milan Reiman. Za války mu Otto Hrabal poskytl úkryt před nacistickým pronásledováním na svém pozemku v Loutí. Reiman po válce vstoupil do KSČ, byl zvolen do parlamentu a jako ekonom působil ve vysokých politických funkcích. Když se jeho přítel Otto Hrabal vrátil ze stáže v USA, kam ho vyslala automobilka Praga, Reiman mu zajistil práci na ministerstvu průmyslu.
Možná že právě přátelství s Milanem Reimanem se stalo důvodem, proč Věřin otec ve volbách roku 1946 dal hlas komunistům. Jisté je, že jeho žena mu to velmi zazlívala: „Maminka kvůli tomu tatínkovi hodně nadávala. Od toho emigranta, který ji učil rusky, věděla, jaké jsou poměry v SSSR. Ale otec namítal, že demokraté ke svým cílům spějí příliš pomalu, kdežto komunisté k nim dojedou rychlíkem,“ popisuje Věra Fořtová tehdejší rodinné debaty.
Situace po únoru 1948 dala za pravdu matce. Milan Reiman byl v listopadu 1949 zatčen. Podle Věry Fořtové ho obviňovali z trockismu, Státní bezpečnost ho však sledovala také s podezřením pro hospodářskou špionáž. Po dvou týdnech byl nalezen ve své cele oběšený na klice. Podle oficiální zprávy spáchal sebevraždu, Věra Fořtová nicméně vyjadřuje domněnku, že ho jeho věznitelé zavraždili.
Její otec byl zatčen roku 1951 a obviněn ze špionáže. Věra Fořtová přesné důvody zatčení nezná. Část rodiny se domnívá, že zatčení souviselo s Reimanovým případem, další příčinou mohl být otcův pobyt v USA. „Jednalo se o jakémsi dopise, který mu někdo napsal z Ameriky. Byli jsme zvyklí strkat dopisy za dveře kredence. Když jsme v bytě malovali, tu kredenc jsme vystěhovali na chodbu a dopis se ztratil,“ doplňuje Věra Fořtová.
Věra Fořtová si otcovo zatčení nepamatuje. Matka své čtyři děti ze začátku držela v domnění, že tatínek je na služební cestě, později mluvila o tom, že byl odsouzen na tři roky. Ve skutečnosti zněl rozsudek osmnáct let nepodmíněně. „Náš příbuzný, právník Lindner, nám řekl, že ještě můžeme být rádi, protože v podobných případech hrozí i trest smrti,“ říká Věra Fořtová. Ona sama se o skutečné výši jeho trestu dozvěděla až ve vlaku, když jeli za otcem na návštěvu do vězení. Přikrytá kabátem dělala, že spí, a slyšela, jak o tom její matka vypráví spolucestující v kupé.
Otto Hrabal byl zprvu vězněn v pracovních táborech na Jáchymovsku, kde se také dvakrát pokusil o útěk. Jednou ho našli poté, co usnul v brázdě bramborového pole, a následně ho na samotce týrali žízní.
Věra Fořtová vzpomíná na první návštěvu ve věznici v Ostrově nad Ohří: „Byla tam podlouhlá dřevěná budova, kde byla dřevěná přepážka jako na poště. V ní byla okýnka zamřížovaná tak hustě, že se dal prostrčit jenom prst. Bratr Stáňa byl tak malý, že do okýnka neviděl, museli jsme ho zvednout. Bylo mi do breku, ale snažila jsem se usmívat.“
Protože rodina zůstala po otcově uvěznění bez prostředků, matka musela nastoupit do práce. Nemohla ale pracovat ve svém oboru, žehlila šaty v Pragoděvu, zatímco prarodiče vypomáhali s hlídáním dětí. Věra Fořtová popisuje, že na základní škole prožívala velký stres, když se učitelka dětí vyptávala, co dělají jejich tatínci: „Ptala jsem se doma, co mám říct. Maminka mi poradila, ať řeknu, že je technický úředník. Učitelka šla po jednotlivých lavicích a já v hrůze čekala, až na mě přijde řada. Děsilo mě, že musím lhát, byly to šílené nervy.“
Otto Hrabal měl dvě sestry, které pracovaly jako učitelky. Ty pomáhaly Věře Fořtové i jejím sourozencům dostat se na studia i přesto, že v kádrovém posudku měli stigma dětí politického vězně.
Věra se díky jejich přímluvě dostala na jedenáctiletku (tehdejší obdobu dnešního gymnázia). Na vysokou školu už však jít nemohla, vystudovala tedy alespoň dvouletou nástavbu na zdravotní škole na Alšově nábřeží. Její sestra Zdeňka vystudovala osvětovou střední školu a později při zaměstnání přírodovědeckou fakultu. Oba mladší sourozenci se díky intervenci tetiček dostali na gymnázium.
Otto Hrabal byl propuštěn na amnestii roku 1960, v době, kdy Věra Fořtová prvním rokem studovala na oné zdravotní nástavbě. „Poslední část věznění si odbýval na Pankráci. Komunisti pochopili, že je pro ně přínosnější, když ho nechají dělat v jeho oboru, takže tam navrhoval karoserie na malé motocykly. Po propuštění tedy mohl jet domů tramvají,“ usmívá se. Otec byl podle ní po návratu sice vyhublý, ale v dobrém zdravotním stavu. Po propuštění prožil ještě čtvrt století velmi aktivního života, pracoval v Laboratorních přístrojích na pražských Petřinách, věnoval se turistice, jezdil na vodu. Zemřel roku 1985.
Věra Fořtová nastoupila do prvního zaměstnání roku 1961. Jako rehabilitační sestra dostala umístěnku do Mariánských Lázní, do rehabilitačního ústavu Vltava. Zde se seznámila se svým manželem, který tu pracoval jako stavební technik.
V době pražského jara už opět žila společně s manželem v Praze. Usilovala o soudní rehabilitaci svého otce, ale rehabilitační proceduru předčasně přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Věra Fořtová byla v té době v devátém měsíci těhotenství, čekala první dceru. „Tehdy jsme bydleli u manželových rodičů v Hodkovičkách. Když jsem ráno 21. srpna vyšla ven, uviděla jsem, že přímo před domem stojí tank.“ Jak říká, vpád „spojeneckých“ vojsk nevnímala jako zradu, protože už předtím díky matce věděla, jaké panují v Sovětském svazu poměry.
Přestože podle svých slov intenzivně prožívala čin Jana Palacha, její osobní život se s nástupem normalizace příliš nezměnil. Pracovala v Praze v Palackého ulici jako rehabilitační sestra. Když na ni v práci tlačili, aby vstoupila do KSČ, odmítla s poukazem na to, že jako matka dvou malých dětí by nemohla plnit stranické úkoly.
„Všichni jsme byli přikrčení. Přestali jsme se zajímat o veřejný život, jezdili jsme na chatu, stáhli jsme se do soukromí,“ popisuje atmosféru normalizace. Vzpomíná na materiální nedostatek: když její otec umíral na rakovinu, nebyl schopen pozřít skoro žádné jídlo. Jednou z mála výjimek byly banány. Věra mu ale dokázala sehnat jen jeden jediný banán, který mu přinesla do nemocnice.
Naproti tomu zdravotnictví se podle ní udrželo na špičkové úrovni. Ona sama se dále vzdělávala ve svém oboru, absolvovala například „tajný“ kurz izometrické relaxace profesora Karla Lewita, který v té době nesměl přednášet. Podle svých slov se ve zdravotnictví nikdy nesetkala s úplatky, mohlo to však být i díky tomu, že jako zdravotní sestra měla v oboru hodně známých, takže byla v jiném postavení než běžný pacient.
„To bylo úžasné, když jsme chodili na Václavák zvonit klíči,“ vzpomíná na listopadové dny roku 1989. „Jsem optimistka, takže jsem věřila, že to padne.“ Po revoluci se její život změnil zejména v tom, že mohla jako rehabilitační sestra odejít na volnou nohu a pracovat jako OSVČ: „Zdravotníci měli za normalizace velmi nízké příjmy. Já jsem ze všech svých sourozenců měla nejmíň peněz. Když jsem začala dělat na IČO, situace se obrátila,“ vysvětluje.
Na otázku, co může každý jednotlivec udělat pro zachování svobody a demokracie, Věra Fořtová odpovídá: „Nešířit paniku a dezinformace na sociálních sítích. Já nejsem ani na Facebooku, ale manžel mi vždycky říká: ,Podívej, jaké hlouposti tam lidi píšou.’“ V životě je podle ní nejdůležitější zdraví těla i ducha: „Nezanedbávat tělo ani ducha a nenechat se stresovat špatnými zprávami.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)