Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dneska se tleská jednou tomu, potom tomu, je na mladých, aby posoudili, co je dobře a co ne
narozena 27. dubna 1924 v Duchcově
účastnila se X. všesokolského sletu v roce 1938
věznění bratra v koncentračním táboře Sachsenhausen a bratrance v táboře Dachau
vzpomínky na příjezd Němců do Plzně 15. března 1939
pamětnice válečných událostí v Plzni
vzpomínky na osvobozování Plzně Američany
1945–1958 žila v Nejdku, vzpomínky na odsun Němců
v roce 1948 zabavili komunisté rodině majetek
práce ve Stavebních strojích a ve Škodovce v Třemošné
1968 návštěva přátel v Rakousku
1977 jim zbořili dům kvůli výstavbě tramvajové tratě v Plzni
zemřela 7. října roku 2019
Je sychravé ráno 15. března 1939. Patnáctiletá slečna jde s tatínkem brzy ráno na zastávku trolejbusu v Plzni-Bolevci. Ona pojede do školy, on do práce. Záhy potkají kolonu německých vojáků, jak směrem od Chotíkova pokračuje do centra města. Tatínek umí perfektně německy, zeptá se tedy odvážně důstojníka, proč přijeli. Odpověď je šokující: „Přišli jsme vás zachránit…“
Jiřina Fořtová, dívčím jménem Kondrová, se narodila 27. dubna 1924 v Duchcově jako třetí ze čtyř dětí. Otec Václav Kondr byl inženýr, po studiích pracoval ve Škodovce v Třemošné. Když před válkou propouštěli, své místo musel opustit. Našel si práci jako geometr nejprve v Duchcově, poté v Plzni. Maminka Magdaléna, rozená Šedivcová, byla v domácnosti. V roce 1929 se rodina přestěhovala do Plzně-Bolevce. Zde Jiřina navštěvovala pět let obecnou školu, kterou později přesunuli do ulice Na Zavadilce. V roce 1935 nastoupila na městské reálné dívčí gymnázium v Plzni v dnešní Veleslavínově ulici. Spolu se sestrou Věrou chodila do Sokola. V létě roku 1938 se zúčastnila X. všesokolského sletu v Praze, svého prvního a nakonec jediného.
Mnichovskou dohodu ze září 1938 vnímala rodina velmi nelibě. Když 15. března 1939 potkala Jiřina s tatínkem kolonu německých vojáků jedoucích do centra Plzně, začala tušit, že se události asi nebudou vyvíjet dobře. Brala to jako velkou zradu na českém národu, světoví politici totiž tvrdili, že k žádnému záboru republiky nedojde. Ve škole se začali okamžitě povinně učit německy a zkraje okupace museli psát kurentem. První velký šok pak přišel pro rodinu Kondrovu na podzim roku 1939, kdy Jiřinina bratra Miroslava zatklo v Praze gestapo, a od listopadu 1939 až do února 1942 ho Němci věznili v koncentračním táboře Sachsenhausen. Studoval tou dobou na vysokém učení technickém a tak jako mnoho jiných studentů protestoval proti nacistické okupaci na pohřbu Jana Opletala. Jiřina si na tu chvíli dobře pamatuje: „Měla jsem 17. listopadu 1939 svoje první taneční v Měšťanské besedě v Plzni. Tatínek tam za námi přišel a říkal, co se bratrovi stalo. Z tanečních už nebylo nic, šli jsme domů.“
Miroslavovi směli psát dopisy a jednou měsíčně poslat dvoukilový balíček. Lidé na poště je znali, tak často zamhouřili oko, když byl o trochu těžší. Spousta balíčků bratrovi stejně nedošla, esesáci je při namátkových kontrolách zničili, nebo je adresátovi předali tak pozdě, že jídlo, které mu v nich posílali, už se jíst nedalo. Bratr jim směl psát měsíčně patnáct řádků banálních vět, které se cenzurovaly. O pobytu v koncentračním táboře po návratu domů odmítal hovořit. Věděli jen, že je vozili pracovat k moři, že kápa nad holandskými vězni dělal Antonín Zápotocký a že se bratr vrátil velmi podvyživený.
Další rána přišla, když gestapo zatklo v prosinci 1939 Jiřinina bratrance, který pracoval ve Škodovce v Praze jako inženýr. Udal ho český kolega, který se chtěl dostat na jeho místo. Gestapo mu ale nejprve nemohlo nic dokázat. „Nikdo jsme nevěděli, co se s ním děje. Byl dlouho někde ve vězení, nakonec ho v roce 1945 našli američtí vojáci v Dachau před haldami mrtvol. Když ho zatkli, měl akorát šestitýdenního syna. Když se z koncentráku vrátil, syn šel do školy.“
Na začátku války pamětnice nastoupila na rodinnou školu v Plzni. Měla dvě židovské spolužačky, slečnu Abelesovou a slečnu Eksteinovou. Ani jedna z nich válku nepřežila. Nejmladší sestru museli doma nabádat, aby nikde nemluvila o tom, co si doma povídají. Když tatínek poslouchal zahraniční rozhlas, chodily děti kolem domu a hlídaly, aby to nikdo neslyšel, protože za to hrozil trest smrti. Tatínek v té době pracoval jako zeměměřič na katastrálním úřadě a měl k sobě pomocníka z Přeštic, který mu nosil trasírky. Ten v roce 1941 potkal v Plzni skupinku chlapců z Hitlerjugend a nesmekl čepici na pozdrav. Dostal od nich facku. Začal jim nadávat a utíkat před nimi, ale chytili ho a za pár dní popravili. Jiřina si pamatuje, co následovalo: „Tatínek ten den měřil mimo Plzeň, což bylo štěstí, jinak ho popravili taky, protože za své zaměstnance zodpovídal. Sebralo ho ale gestapo a tři dny jsme o něm nevěděli. Mučili ho a vyslýchali, ale nechtěl o tom nikdy mluvit. Když jsme přišly se sestrou ze školy, maminka seděla doma na kanapi a plakala. Měli jsme dům vzhůru nohama, gestapo ho prohledalo.“
V únoru 1942 se vrátil bratr ze Sachsenhausenu, podvyživený a psychicky zdeptaný. Každý týden se musel hlásit v Plzni na gestapu. O tom, co v koncentráku prožil, mluvit nechtěl. Spolu s ním přišel i Stanislav Fořt, student medicíny, soused a jeho spoluvězeň. Seznámil se s Jiřinou a v létě 1943 měli svatbu. Jiřina vzpomíná na bombardování Plzně 14. května 1943: „Měli jsme krátce před svatbou a Spojenci chtěli bombardovat Škodovku. Spletli se a několik pum spadlo na Bolevec. My jsme přímý zásah nedostali, ale statek kousek od nás ano, tam byli všichni mrtví. My měli jen vytlučená okna a propadlou střechu. Místo do krytu jsme se běhali schovat do sklepa. Dnes vím, že kdyby tam bomba spadla, moc by nám to nepomohlo.“
Starší sestra pamětnice pracovala ve Škodovce v kanceláři. Ztratily se tam potravinové lístky. Gestapo prohledalo domy všech úředníků, Kondrovy nevyjímaje. Maminka byla sama doma, musela odejít do jedné místnosti, zatímco vojáci převrátili dům vzhůru nohama.
V té době Jiřina Fořtová dostudovala rodinou školu. Původně chtěla pokračovat v dalším studiu na vyšší rodinné škole, aby na ní mohla později učit. Navazující studium ale bylo začleněno do vysoké školy a ty Němci zavřely. Musela tedy pracovat, neboť ročník 1924 začal zkraje roku 1944 dostávat rozkazy k nástupu do nuceného nasazení. Jiřinu zachránil tatínkův spolužák z reálky doktor Kubíček, který dělal na dráze advokáta. Sehnal jí místo dělnice, ačkoliv seděla v kanceláři. Musela se ale hlásit pravidelně na gestapu. Pak Jiřina otěhotněla. Byla donucena chodit na vyšetření k německému lékaři, aby bylo jasné, že si těhotenství nevymýšlí. Další nucené nasazení jí hrozilo koncem války. Tentokrát ji zachránila poloha jejich domu. „Ta vila byla rohová a měla dvě popisná čísla, Bolevec 584 a Vlastina ulice 62, ta byla nová. Nahlásili jsme tedy, že já a moji rodiče bydlíme každý na jiné adrese, a když půjdu na nucené nasazení, nebude se mi mít kdo starat o syna. Naštěstí do konce války nikdo nepřišel na to, že je to jeden dům.“
Osvobození Plzně americkou armádou vítali Fořtovi s radostí, mělo však ještě dramatickou zápletku. Švagr vzal Jiřinu s malým synem a s manželem k sobě na statek do Příchovic u Přeštic, aby je uchránil před případnými násilnostmi spojenými s osvobozením. Na náměstí v Plzni se ještě střílelo, Američané shazovali Němce ukryté na věži kostela svatého Bartoloměje dolů. Fořtovi šli v noci do Příchovic pěšky přes Litice, tenkrát se nacházely v Sudetech. Pamětnice vypráví, jak málem došlo k tragédii: „Byli jsme tam krátce a přišel pro nás starosta, že celá vesnice musí jít na jeho statek, že přišlo německé vojsko z Prahy. Tam nás obklíčili esesáci. Říkala jsem si, že jsme odešli z Plzně, abychom byli v bezpečí, a teď nás Němci zastřelí v Příchovicích. Naštěstí se nic nestalo, po nějakém čase nás pustili a táhli dál směrem na Šumavu.“ Tragédie ovšem nezpůsobovali jen Němci. Sousedé Šroubkovi měli v Bolevci ve vilce ubytované americké vojáky. Jeden z nich ukazoval z legrace paní Šroubkové, jak stříleli ve válce na Němce. Vyšla mu rána a zastřelil jim syna.
V zimě roku 1945 se Fořtovi stěhovali do Nejdku. Jiřinin manžel uměl několik jazyků a domlouval obchody s nákupčími vlny. Dostali hezký velký byt se čtyřmi pokoji na zámku a měli povinnost zahraniční nákupčí ubytovat a hostit. „Společnost to byla pestrá, Australané, Američané, Norové, pamatuji si i Žida Lustiga, který v koncentrácích ztratil 52 příbuzných. Jeden Nor zase nechtěl Němcům ani podat ruku, protože za války museli na rozkaz střílet do vlastních lidí.“ Ze zámku záhy odsunuli jednu německou rodinu. Také tam s nimi bydlel Rakušan Traut s rodinou, prokurista, který měl za ženu šlechtičnu von Zeppelin. Toho si tam chtěli nechat, že ho potřebují, ale odešel sám. Jiřina po mateřské pracovala chvíli v nejdeckých česárnách, později v Knize.
Radost ze svobody ovšem trvala jen do února 1948. V Plzni komunisté Kondrovým záhy zabavili všechny polnosti a lesy. „Vypláceli nám za to 40 haléřů za metr čtvereční, i tenkrát to bylo málo. Maminka nám říkala, podepište ty papíry, jinak nás zavřou. Tak se to podepsalo a bylo hotovo.“ Sestřin muž, který měl těsně před promocí na medicíně, když Němci zavřely vysoké školy, pracoval celou válku zadarmo v Motole. Po válce hned odpromoval a zařídil si ordinaci ve Františkánské ulici. V roce 1948 mu ji komunisté bez náhrady zabavili a po zbytek života musel pracovat jako závodní lékař ve Škodovce.
Měnovou reformu v roce 1953 brali v Nejdku špatně i samotní komunisté. Přišli o značnou část peněz z obchodu a i o velkou část obchodu samého, protože se smělo obchodovat jenom na Východ. „Nadávali ale jen chvíli. Zavřeli je za to, tak honem obrátili.“
Do Plzně se Fořtovi vrátili v roce 1958, když měl syn Jiří nastoupit na střední školu. Nejprve ho nevzali. Na průmyslovku mu nakonec pomohl manželův známý z koncentračního tábora Sachsenhausen. Jiřinu převedli z nejdecké Knihy do Plzně, pak ji zaměstnali ve Stavebních strojích jako účetní.
V létě roku 1968 zažili Fořtovi kulturní šok. Jeli na dovolenou do Jugoslávie a cestou zpět si domluvili setkání v Rakousku s prokuristou Trautem, sousedem ze zámku v Nejdku, se kterým stále udržovali kontakt. Bydlel kousek za Vídní. Jiřina Fořtová vzpomíná, jak si připadala jako v jiném světě. „Když jsme přijeli, dal nám klíče od svého bytu ve Vídni, abychom se netísnili u nich doma. Tam jsme jen stiskli tlačítko a vyjela výklopná postel. Při odjezdu jsme zamkli a hodili klíče do schránky a nikdo je neukradl, to pro nás bylo nepředstavitelné. Měli jsme možnost tam zůstat, ale já bych to kvůli rodičům udělat nemohla.“
Srpen 1968 přinesl pro Jiřinu problémy v zaměstnání. Do Stavebních strojů přišel nový ředitel, který si na jednotlivé pozice dosadil své vlastní lidi. Pro pamětnici padly všechny vyhlídky na zvýšení platu nebo změnu v práci. Dala tedy výpověď. Přišel za ní kádrovák, zda si rozhodnutí nechce rozmyslet. Když nechtěla, k jejímu překvapení jí pomohl sehnat místo ve Škodovce v Třemošné u Plzně, kde pracoval i její muž. Měla na starosti výplaty inženýrů v elektrárnách Dukovany, Mochovce nebo Temelín. Vzpomíná na to, jak při telefonování v rámci podniku měla pocit, že volá do Ruska. „Byla tam zaměstnaná spousta Rusů, na všechno dohlíželi. I naši inženýři měli většinou za manželky Rusky, které tam byly zaměstnané také jako inženýrky, ale nedělaly a nevěděly vůbec nic.“
S manželem je několikrát přemlouvali ke vstupu do komunistické strany. Když odolávali, museli alespoň chodit na komunistické akce, slávy a průvody. I tomu se ale Fořtovi obratně vyhýbali: „Vždycky jsem jim řekla, že to v Plzni slavit nemůžu. Že budeme zrovna s rodinou na venkově a tam se toho zúčastníme. Kupodivu to procházelo.“ Ve Škodovce nakonec pracovala až do roku 1993. I když už měla nárok na důchod, stále ji přemlouvali, aby zůstala. V roce 1977 je komunisté připravili o dům v Bolevci, který dědeček postavil, protože se plánovala nová tramvajová trať na Košutku. Náhrada byla minimální, dům záhy zbořili.
Rok 1989 už Jiřinu Fořtovou zastihl v důchodovém věku a na její další život změna režimu neměla valný vliv. Jak sama říká, je ráda, že totalita skončila, ale v mnohém je to stále podobné. „Jednou se tleská tomu, pak zase tomu, člověk neví, čemu má věřit. Ale teď už je to na mladých, aby si vybrali, jak chtějí žít.“
Jiřina Fořtová dnes žije v domově seniorů Terasy v Plzni a nepřestává vidět život optimisticky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Magdaléna Sadravetzová)