Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Fořtíková (* 1942)

• narodila se 3. ledna 1942 v Berlíně

• otec Ladislav Jirák byl v Berlíně nuceně nasazený

• v Berlíně žil s manželkou Jiřinou, na svět přivedli dvě děti

• v listopadu 1944 při bombardování zahynul otec a mladší bratr Ladislav

• s matkou se shledala až po konci války v Praze díky Červenému kříži

• v období 1949–1956 žila několik let v dětském domově v České Kamenici a ve Frýdlantu

• v dětských domovech zažívala fyzické a psychické násilí

• ve třinácti letech se vrátila k matce

• po absolvování základní školy nastoupila do práce a osamostatnila se

• byla dvakrát vdaná, vychovala dvě dcery

• pracovala jako pomocná síla v kuchyni na Ministerstvu vnitra

• celý život se věnovala dětem a mládeži jako cvičitelka v tělovýchovné jednotě

• po roce 1989 vedla sportovní kroužky

Osud Elišky předurčil nálet na Berlín, při němž v roce 1944 zahynula část její rodiny a ona pak byla od přeživší maminky odtržena. Do náruče své matky se jako tříletá vrátila po válce díky Červenému kříži. Těžce traumatizovaná maminka jí nedokázala poskytovat péči, jakou potřebovala, a tak Eliška několik let v období 1948–1956 prožila v dětských domovech. Její příběh ilustruje, že psychické násilí a bití v ústavech nebylo v té době výjimkou. Je ale také živým důkazem, že těžké dětství nemusí člověka negativně poznamenat na celý život.

Eliška Fořtíková, roz. Jiráková, se narodila 3. ledna 1942 v Berlíně, kde byl její otec Ladislav Jirák (nar. 1921) tehdy totálně nasazený na manuální práci ve fabrice. Do Berlína přijel se svou již těhotnou manželkou Jiřinou, se kterou se seznámil před válkou v Praze. V roce 1943 do rodiny přibyl syn Ládík.

Nálety na Berlín

Eliška Fořtíková si z Berlína nic nepamatuje. Zůstala jí jen jediná matná vzpomínka na otce, a to, jak ji vedl za ruku do metra, kde ji uchvátily jedoucí vagóny. Bratra Ládíka si nepamatuje vůbec. Až později se z vyprávění maminky a tety dovídala o tom, co se za války stalo. Bydleli v podnájmu v berlínské čtvrti Wedding, na Lehrerin strasse 42, když tam v listopadu 1944 při náletech zasáhly bomby jejich dům.

„Tatínek prý mamince říkal: ‚Utíkej! Musím zamknout byt a vypnout rádio, já vezmu Ládíka a ty utíkej s Elí do sklepa.‘ A tak jsme s maminkou utekly do domu naproti. Jen co se mnou máma doběhla, v tom rána jako z děla a náš dům spadl tím, že se sesypaly dva vedlejší domy. Zůstaly jsme uvězněné v sutinách, než nás vytáhli. Když tady pak v 89. roce dávali jeden dokument s amatérskými záběry z Německa, měla jsem pocit, že jsem se v jednom viděla. Takový zvláštní, povědomý pocit jsem měla, když v tom záběru někdo vytahoval ze sutin malou blonďatou holčičku. Jako bych to byla já,“ vypráví Eliška Fořtíková. Otec s malým Ládíkem se ukrýt nestihli, úmrtní list otce je datován 21. listopadu 1944.

Matku i Elišku hospitalizovali v nemocnici. Není známo, kdy a jak se cesty matky a Elišky na dlouhé měsíce rozdělily. Zda to bylo už v nemocnici, nebo později. Fakt je ten, že po bombardování matka dostala náhradní bydlení a za nelegální ubytovávání Čechů ji německý soud potrestal odnětím svobody na několik měsíců. Co se v době matčina věznění s Eliškou dělo, si Eliška nepamatuje, ale snad prý byla v jakémsi lágru.

Mámu v tramvaji málem zmlátili

Se svou matkou se shledala až po konci války v Praze díky Červenému kříži, který matce pomohl již poněmčenou Elišku najít. „Máma se po válce vrátila pěšky z Berlína do Prahy, cestou se skrývala před ruskými vojáky, ze kterých měla strach. Pak mě s mou tetou začala hledat přes Červený kříž. Když jsem se vrátila do Prahy, neuměla jsem jediné slovo česky. Jely jsme s maminkou tramvají kolem Vltavy a já jsem řekla německy: ‚Mutti, wasser!‘ a mámu v tramvaji málem zmlátili, protože si mysleli, že jsme Němci, a nenávist vůči Němcům byla obrovská. Máma jim tedy česky vysvětlovala, že je Češka a že jedu z Berlína,“ vypráví Eliška Fořtíková, která po válce s matkou bydlela v Praze-Modřanech.

Když Eliška v roce 1948 nastoupila do první třídy, začalo se ukazovat, že její maminka nezvládá péči o dceru. Pracovala na směny u dráhy jako průvodčí vlaku, což znamenalo, že často nebyla doma a i v noci nechávala Elišku samotnou. „Zpětně viděno, nevím, proč si nenašla jinou práci, aby na mě měla víc času,“ říká Eliška Fořtíková. Nerada to přiznává a nedá na svou maminku dodnes dopustit, ale mívala hlad, trpěla podvýživou, neměla dostatek oblečení. I čepici nebo rukavice jí museli dát cizí lidé, neměla školní vybavení ani svačiny a dohlížela na ni sousedka.

Byl to dům hrůzy

Soud rozhodl o ústavní péči. Eliška tak prožila několik let ve dvou dětských domovech, v České Kamenici a ve Frýdlantu, na oba má otřesné vzpomínky. „Pak jednou pro mě přišla do školy sociálka. Řekli, že si mám vzít věci a odvezli mě do dětského domova do Červené Kamenice. Byl to pro mě dům hrůzy. Byl tam ředitel, který děti mlátil. Mě zmlátil tak, že jsem se počůrala. Pak na mě řval, abych to šla utřít, pak mě dal klečet a pak jsem omdlela,“ vzpomíná pamětnice. Byl to prý trest za to, že se poprala s holčičkou, jež jí ukradla pamlsek z balíčku, který jí poslala teta.

„Byla jsem povaha pečlivá, vše jsem musela mít upravené, tkaničky pěkně uvázané. Takže jsem nechtěla nosit kabát, který jsem vyfasovala, protože mi byl velký. Ředitel mi za to dal facku, až jsem odlítla na parapet a zranila si hlavu,“ vzpomíná Eliška Fořtíková. „Pak se změnily zákony a v dětském domově nastalo vyšetřování, byli tam policajti a ředitel musel odejít.“

Aspoň už nebudu mít hlad

Netoužila po ničem jiném, než vrátit se domů k matce. „Maminka mě měla ráda. Nikdy mě neuhodila, říkala mi Elinko. Když jsem pak přijela po roce a půl na Vánoce, prosila jsem ji, ať už mě tam nevrací, a já se tam opravdu nevrátila.“ Matka už v té době bydlela ve Vysočanech a měla za sebou další nevydařený vztah. Po roce se situace opakovala, tentokrát Elišku umístili do dětského domova ve Frýdlantu.

„Bylo to tam o něco lepší, už nás nebil ředitel, zato starší kluci nás mohli trestat, jak se jim zlíbilo. Vychovatelkám jsme říkali ‚soudružko‘. Za sebemenší přestupek nás trestaly, třeba i za to, že jsme si chtěly v cukrárně koupit sladkosti, což jsme my děti z děcáku nesměly. Jednou mě soudružka potrestala tím, že jsem musela několik týdnů sedět v jídelně u zvláštního stolku a nikdo se se mnou nesměl bavit. A to kvůli tomu, že jsem poučovala mladší holky o menstruaci. Sama jsem z toho byla vykulená, tehdy se o takových věcech otevřeně nemluvilo jako dnes,“ vypráví Eliška Fořtíková jeden z mnoha nehezkých zážitků.

Těžké bylo také to, že vychovatelé špatně mluvili o rodičích. „Bránila jsem mámu. O našich rodičích tam mluvili špatně, uráželi je. Na druhou stranu si ale vzpomínám, že když mě do dětského domova odváželi a ptali se, jak se těším, vyhrkla jsem: ‚Aspoň už nebudu mít hlad.‘ Asi to taky o něčem vypovídá. Ale mámu jsem přesto milovala.“ 

Měla jsem nakonec hezký a naplněný život

Eliška v dětství toužila po jediném – vrátit se k matce. Zrušení ústavní péče se nakonec dočkala. Bylo jí třináct a den, kdy uviděla maminku na chodbě dětského domova a mohla si sbalit věci, považuje za nejšťastnější ve svém životě. Poslední rok základní školní docházky absolvovala v Praze a poté nastoupila do svého prvního zaměstnání v podniku Aero, kde ji po krátké době přeřadili do fotografického oddělení jako asistentku podnikového fotografa. 

„Měla jsem hezký život, který mi kamarádky záviděly. Vydělávala jsem si, šetřila jsem na dovolenou u moře, nechala si ušít hezké šaty, jedla jsem konzervy, které mi chutnaly, sportovala jsem, fotografovala, s holkama z práce jsme jezdily na výlety,“ vypráví Eliška Fořtíková, která už před dovršením plnoletosti žila soběstačně. Maminka se odstěhovala k třetímu manželovi a nechala dceři byt.

V roce 1963, ve svých 21 letech, se vdala, po pěti letech se rozvedla. „Chtěla jsem mít ideální rodinu, jak má být, a snažila se manželství udržet za každou cenu, i když se ukázalo, že manželovi je milejší hospoda než rodina,“ říká pamětnice. Až druhé manželství s Josefem Fořtíkem bylo šťastné. Vychovala dvě dcery.

Absence rodiny a tvrdá ústavní výchova v jejím dětství ji naštěstí nijak nedeformovala, což přičítá svému vrozenému naturelu. „Moc jsem se neohlížela do minulosti, moc se v ničem nerýpala, dívala jsem se hlavně dopředu, začala žít život podle sebe. Moje mateřství a vztah k dcerám bylo vřelé a nekomplikované. Moje dcery pro mě byly všechno a neumím si představit, že bych je nechávala doma samotné a nestarala se o ně, jako to dělala moje maminka. Přesto jsem jí nic nevyčítala. Ona sama přišla v dětství o matku a nebylo o ni dobře postaráno.“ 

Od mládí byla sportovně založená, proto si udělala cvičitelské kurzy a většinu volného času věnovala dětem a mládeži v tělovýchovné jednotě a sportovních oddílech. 

Hrála jsem kapitalistické hladové dítě

Ačkoli Elišku Fořtíkovou politika příliš nezajímala, některá svědectví o tehdejší době v paměti uchovává. „Pamatuji například, že ve škole ve Frýdlantu nám dětem nařídili, abychom rozbili bustu bývalého prezidenta Edvarda Beneše.“ Vzpomíná také na manipulaci dětí při prvomájových oslavách ve Frýdlantu. „Městem projížděly alegorické vozy a nás posadili do jednoho z nich. Avie byla rozpůlená, v jedné části byli šťastní pionýři v krojích a v druhé části hladové děti ze Západu, já mezi nimi. Rozcuchali mě, umazali mě celou, roztrhali na mně šaty. To byla představa kapitalistického dítěte. Museli jsme křičet: ‚My máme hlad, my chceme jíst! Ať žije Lenin, ať žije Stalin, ať žije socialistická republika!‘“ 

Vzpomíná také na organizovaná „přátelská setkání“ se sovětskými dětmi, na to, jak ve třídě neměla ráda ruštinu ani ruskou učitelku. „Učili nás, jak máme milovat Rusáky a ruštinu – a pak nás najednou v 68. roce napadli. Byla to křivda. Dodnes si pamatuji tu noc a tu smutnou dobu. Bylo to strašné, nesla jsem to těžce. Celý život nám tlučou do hlavy Rusko – a pak nás napadnou… Všude byli s kvéry, na Klárově zastřelili mladou holku. Přijeli policajti ze všech měst, takže jsme museli vařit non stop až do pozdního večera. Vyvářeli jsme pro všechny ty policajty, co chodili do Hybernské na jídlo...,“ vzpomíná Eliška Fořtíková.

Po listopadu 1989 si začala plnit cestovatelské, ale i sportovní sny. Koupila si trekové kolo a procestovala s ním Evropu. Ještě v 70 letech závodila, doma má spoustu medailí. Její přítel je též sportovec. Navštívila také Berlín a místo, kde se narodila, i místo, kde v roce 1944 zemřel její tatínek s bráškou.