Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
S maminkou a sousedkami jsme se schovávaly na půdě před sovětskými vojáky
narodila se 17. prosince 1937 do německé rodiny
vyrůstala na rodinné usedlosti v obci Heřmanice
rodině se odsun vyhnul, jelikož byli vedeni jako tzv. antifašisté
po druhé světové válce nastoupila do české školy
úspěšně vystudovala obchodní akademii v Liberci
v roce 1960 se účastnila spartakiády
stala se svědkem průjezdu vojsk Varšavské smlouvy přes Jablonné v Podještědí
v roce 2024 žila v Jablonném v Podještědí
Po konci druhé světové války získala rodina Köhlerových možnost zůstat v Československu i přes svůj německý původ. Důvodem se stalo, že Otto Köhler, otec pamětnice, zažádal o tzv. průkaz antifašisty a získal ho. Proto byla rodina, jako jedna z mála, vyjmuta z plánovaného odsunu Němců a Československo tak nemuseli opustit.
Köhlerovi ale i tak zažili útrapy spojené s koncem druhé světové války, kdy se například nejen pamětnice se svou maminkou, ale i další ženy ze sousedství musely schovávat před násilím sovětských vojáků. V době, kdy se zdála situace už klidná, přišla pro rodinu další rána. I když se vyhnuli odsunu, své hospodářství museli odevzdat národní správě a odstěhovat se. Pro všechny členy tak začala nová životní etapa.
Markéta Formanová, roz. Köhlerová, přišla na svět 17. prosince 1937 v Heřmanicích (něm. Hermsdorf). Rodiče pamětnice Anna Köhler (roz. Oyß) a Otto Köhler vlastnili velké hospodářství a prakticky celoročně na něm pracovali. „Bylo to velké asi 10 hektarů. Vedle toho jsme tam měli i dobytek, slepice a koně. Vzpomínám si na jednoho, jmenovala se Gita. Stačilo vždycky říct ‚Servus Gita‘ a podala nohu. Babička jí vždycky z okna dala cukr a Gita šla pracovat na pole,“ vzpomíná Markéta Formanová.
Malá Markéta byla jedinou dcerou Köhlerových a od útlého věku pomáhala rodičům s prací. V jejích vzpomínkách se objevuje i jistý Východoevropan Ivan. Podle vyprávění se zřejmě jednalo o sovětského zajatce, který byl do pohraničí přidělen na práci. „Na statku nám pomáhal Ivan. To byl Rus nebo Bělorus, který byl u nás asi dva roky. Vždycky s tatínkem šel na pole, kde pracovali, nebo se staral o dobytek. Byl hodně pracovitý a kamarádský. Bydlel u nás v domě, protože tatínek musel zvednout dům o jedno patro a v podkroví byla místnost, kde Ivan spal i s dalším Rusem, který pracoval u sousedů. Jeden čas chodil i do Stráže pod Ralskem, kde se seznámil s jinou Ruskou a měl s ní dítě,“ dodává pamětnice.
Malá Markéta trávila volný čas s kamarády z obce a v roce 1943 nastoupila do první třídy německé školy v Heřmanicích, kterou navštěvovala celkem dva roky. Blížil se konec války a s tím i zvěsti o tom, že skončí nejen boje v Evropě, ale že se blíží i Sovětská armáda. Válka se prakticky Heřmanic nedotkla, ale pamětnice vzpomíná na velký hluk bombardérů a lehce našedlé ovzduší, které se šířilo krajem. Druhý den se pak dozvěděla, že byly vybombardované Drážďany.
Válka se chýlila ke konci a obyvatelstvo vědělo, že v nejbližších dnech dorazí Rudá armáda. To věděli i sovětští obyvatelé, kteří v Heřmanicích pracovali, včetně zmíněného Ivana, který pomáhal na hospodářství Köhlerům. „Ti Rusové se sháněli po koních, na kterých by mohli rychle ujet před vojáky. Věděli, že my koně máme, dokonce s rodokmenem, a chtěli nám je vzít. Ale Ivan tenkrát řekl: ‚Těm koně brát nebudeme. Přes válku se ke mně chovali slušně.‘ Když jsem se tatínka ptala, proč utekli, tak mi jen řekl, že kdyby je vojáci chytili, skončili by na Sibiři,“ dodává pamětnice.
Sovětská vojska dorazila do obce v květnových dnech roku 1945. Co se o vojácích už předem vědělo, byl fakt, že z jejich strany dochází buďto k okrádání civilistů či k násilnostem na ženách. Markéta Formanová si vzpomíná například na situaci, kdy mladé ženy chodily po obci oblékané v roztrhaných a starých šatech, aby si jich vojáci nevšimli. Ženy byly často schované před vojáky, se kterými se snažili jednat výhradně muži. Jinak to nebylo ani u Köhlerů, když vojáci přišli na rodinný statek.
„Ivan už byl pryč a podkroví tak bylo volné. Tatínek sousedky, maminku a mě poslal nahoru, ať se tam schováme před vojáky. Ti za ním přišli a nejprve ho prohledávali, musel roztáhnout ruce a pistolí ho šacovali a pořád u toho říkali: ‚Uri, Uri,‘ protože hledali hodinky. Táta jim rychle usmažil vajíčka, aby se najedli a šli dál. Když se najedli, tak se ptali, kde jsou ženy, ale tatínek jen ukazoval, že tu žádné nejsou a on je tu sám. My byly mezi tím potichu schované nahoře v domě,“ vzpomíná na první květnové dny pamětnice.
Situace v Československu však měla rychlý spád. Na postupimské konferenci v dubnu roku 1945 se rozhodnulo, že po skončení druhé světové války dojde k odsunu německého obyvatelstva z Československa. Tato dohoda se už v květnu 1945 začala naplňovat a několik tisíc Němců z blízkého okolí muselo opustil své domovy a hledat novou budoucnost v sousedním Německu. Pamětnice si vzpomíná, jak se dívala na silnici, která vedla před domem, a sledovala dlouhé proudy Němců, kteří mířili směrem na Krompach a dále do Německa. Pamětnice si vybavuje tyto události následovně: „Nikdo nevěřil, že to bude napořád. Němci si mysleli, že za půl roku jsou doma a sami nám to i říkali, že do podzimu jsou doma.“
Köhlerovi však nebyli do první fáze odsunu zařazeni. Pomohl tomu fakt, že otec Otto Köhler zažádal pro rodinu osvědčení tzv. antifašistů, které podle vyprávění skutečně dostal. Získal ho i proto, že v domě, kde žila jeho matka, byli přes válku schovaní spojenečtí parašutisté. Rodina tak mohla v klidu žít v Heřmanicích a pracovat na svých polnostech.
Situace se však začala měnit kolem roku 1947. Köhlerovi museli své hospodářství opustit a z Heřmanic se odstěhovat. Nejednalo se o klasický odsun, jelikož si rodina mohla vzít s sebou vybavení a následně získali dvoupokojový byt v nedaleké obci Zdislava, kam se měli odstěhovat. Rodiče Anna i Otto Köhlerovi se začali učit česky a našli si práci. Po určité době se nakonec ze Zdislavy odstěhovali a nově zakořenili v Jablonném v Podještědí. Zde začala pamětnice navštěvovat českou školu, kde musela kvůli jazykové bariéře jeden ročník opakovat. Dle jejích vzpomínek zde docházelo i k drobným ústrkům ze strany českých dětí, které se jí posmívaly, že je Němka, ale podle vyprávění tato situace netrvala příliš dlouho.
Po ukončení základní školy studovala na obchodní akademii v Liberci, kterou zdárně zakončila maturitou. A následně nastoupila do spořitelny v nedalekém Novém Boru a poté v Jablonném v Podještědí. Jak sama vzpomíná, vyzkoušela několik zaměstnaní včetně tlumočnice z německého jazyka. Celý život ji bavil sport a v roce 1960 se účastnila spartakiády na pražském Strahově.
Na počátku šedesátých let se pamětnice vdala za Miroslava Formana a společně založili rodinu v Jablonném v Podještědí. Vychovali dvě děti, starší dceru Markétu a mladšího syna Otto. Právě v Jablonném v Podještědí prožila rodina i kritické chvíle srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy.
„Měli jsme zrovna návštěvu z Německa a ti nám říkali, že je to nějaké divné, že u hranic stojí vojsko. A pak to přišlo. Zrovna jsme šli s dětmi městem a vzpomínám si, jak jsme měli velký strach, protože zrovna Jablonným projížděly tanky. Špatně odbočili, a dokonce tu zabloudili. S manželem jsme se na ně dívali a bylo to docela zvláštní, všechno to byly takové asijské typy ti vojáci,“ dodává pamětnice ke svým vzpomínkám.
Dnes Markéta Formanová žije v poklidu v Jablonném v Podještědí a aktivně si užívá stáří. Jak na závěr rozhovoru dodává: „Člověk by měl žít v lásce, v radosti a ve zdraví, sám se sebou i s okolím i s celým vesmírem.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Jiří Myroniuk )