Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Foltman (* 1948)

• narodil se 11. července 1948 v Trutnově

• se závodním lyžováním začal zhruba v 11 letech

• vyučil se nástrojařem a prosadil se do československé dorostenecké reprezentace v závodě sdruženém

• v červenci 1967 narukoval do Dukly Liberec

• 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, se léčil v liberecké nemocnici ze zlomeniny lícní kosti

• po zprávě, že se u liberecké radnice brzy ráno střílí, odjel s řidičem sanitky k mrtvým a raněným lidem

• poté pomáhal zdravotnickému personálu s péčí o zraněné lidi

• v roce 1970 se nominoval na mistrovství světa v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách, kde skončil v závodě sdruženém na devátém místě

• dva roky reprezentoval Československo na zimní olympiádě v japonském Sapporu, závod nedokončil kvůli těžkému pádu na skokanském můstku

• na mistrovství světa 1974 ve švédském Falunu skončil na 22. místě

• jako trenér vedl své svěřence na olympijských hrách v Turíně 2006 a na dvou mistrovstvích světa

• v roce 2024 žil s manželkou Martou v Liberci, měli dva syny

Sám se léčil z vážného zranění v obličeji. Ale když začaly sanitky vozit na operační sály prostřílené muže a ženy, převlékl se Libor Foltman z nemocničního pyžama do vojenské teplákové soupravy a začal pomáhat se záchranou raněných. Naskočil do sanitky a s řidičem odjel k liberecké radnici, kde se odehrál během vpádu vojsk Varšavské smlouvy jeden z největších masakrů v Československu. O život tam přišlo šest demonstrantů proti okupaci a náhodných chodců. Desítky dalších utrpěly zranění.

„Na něco si po víc než padesáti pěti letech pamatuju dobře, něco jsem už zapomněl a jsem rád,“ vzpomíná Libor Foltman, kterému v té době bylo dvacet let. „Na zemi leželi postřílení lidé. Naložili jsme do sanitky mladého kluka a ještě dva zraněné. Tekla z nich krev. Později jsem se dozvěděl, že jsme toho kluka dovezli už mrtvého, byl skoro v mém věku.“

V noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, ležel Libor Foltman na zubním oddělení liberecké nemocnice po operaci lícní kosti. Jako vrcholový lyžař právě sloužil na vojně v Dukle Liberec. Československý reprezentant v závodě sdruženém, účastník zimní olympiády 1972 v Sapporu a devátý z mistrovství světa 1970 ve Vysokých Tatrách, spal špatně, poněvadž ho ještě za tmy probudil děsivý hukot. Ve vzdušném koridoru nad Libercem směřovala k letišti v pražské Ruzyni letadla sovětských okupantů.

Z nosítek jsme museli vylévat krev

„Přicházely zprávy, že přes Liberec jedou tanky. Rozednívalo se a najednou někdo přiběhl, že se u radnice střílí. Přivezli odtamtud zraněné lidi a přes zubní oddělení je nosili nahoru na operační sály. Koukal jsem, jak je všude krev, a bylo mi hrozně. Někdo říkal: ‚Jsou potřeba auta.‘ Takový starší pán, úplně ho vidím, křičel: ‚Potřebuju ještě někoho.‘ Já říkal: ‚Jedu s vámi!‘ Vlezli jsme do sanity, a když jsme dojeli k radnici, stály tam ještě tanky, určitě aspoň dva,“ popisuje Libor Foltman. „Jeden voják koukal z věže tanku se samopalem. Lidi se schovávali pod podloubím a u zdí radnice. Když jsme dávali zraněné do sanitky, přišli nám pomoct. Na zemi neleželi jen dva nebo tři lidi, ale nejmíň patnáct. Na jednom jsem viděl, že je mu zle, vůbec nekomunikoval. Bylo zvláštní, že jsem se nebál. Až potom jsem si uvědomil, že jsem mohl na náměstí skončit taky mrtvý.“

Sanitka s řidičem a Liborem Foltmanem odjela na náměstí Bojovníků za mír bez lékaře. Z nemocnice přes Šaldovo náměstí urazila zhruba 300 metrů.

„Všichni lidi v naší sanitce měli na těle průstřely. Jednoho s prostřelenou nohou jsme dostávali dovnitř jen těžko. Prohnutá vikslajvantová nosítka byla plná krve, v nemocnici se musela vylít a otřít. Chtěl jsem k radnici se sanitkou znovu, ale asi pětapadesátiletý řidič se od někoho dozvěděl, že jsem voják, a zakázal mi jet,“ říká Libor Foltman. „Protestoval jsem, že na náměstí jsou ještě mraky zraněných. Ale nedal se přemluvit. Zavolal sestřičku a pomáhal jsem jí přímo v nemocnici. V přízemí na zubním se ošetřovaly drobnější věci, těžce zraněné operovali doktoři nahoře. Dole čekalo kolem dvaceti pěti postřelených lidí, až se uvolní operační sály.“

Nikdy nepřekousnul, že šlo o bratrskou pomoc

Podle Libora Foltmana vládla v nemocnici velká soudržnost, ale kvůli velkému počtu zraněných lidí rovněž trochu chaos. Zdravotníci ho zvládli díky přispění řady pacientů schopných vstát z lůžka. „Byl to fofr. Pomáhala třeba jedna paní, co se mnou ležela na zubním. Říkala, že je zdravotní sestra,“ poznamenává. „Kdo mohl něco udělat, udělal to. Dal zraněným napít nebo jim otřel krev. Když docházela krev pro operované lidi, běželi jsme pro ni se sestřičkou na transfúzku.“

Agrese vojsk Varšavské smlouvy zlikvidovala v Československu pokusy o socialismus s lidskou tváří a o obnovu demokracie a svobody. Progresivní Dubčekovo vedení KSČ muselo odstoupit a za rok se už stala z okupace bratrská pomoc.

„V mojí hlavě zůstaly navždy vzpomínky na krev lidí, co seděli zranění na zemi v nemocnici. Zůstalo ve mně všechno hrozné, co jsem zažil na vlastní kůži před radnicí,“ tvrdí Libor Foltman. „Nedovedl jsem překousnout, že šlo o bratrskou pomoc a Rusy dodnes nemusím. Ale poznal jsem i jednoho ruského trenéra, bezvadného kluka. Nesměl to samozřejmě říkat veřejně, ale když jsme se spolu bavili, tak okupaci z roku 1968 dost silně odsuzoval.“

Libor Foltman se v jednadvaceti letech prosadil do reprezentačního družstva sdruženářů a závodil na domácím mistrovství světa v klasickém lyžování 1970 ve Vysokých Tatrách. Okupace Československa byla stále ještě živá a šampionát se stal na dlouhá léta posledním masovým projevem odporu k Sovětskému svazu. „Desetitisíce diváků bučely a hvízdaly na všechny sovětské lyžaře,“ dodává Libor Foltman. Mistrovství světa v Areálu snů na Štrbském plese mu přineslo největší úspěch ve sdruženářské kariéře. Obsadil deváté místo.

„Pokazil jsem skok, skončil jsem v něm až kolem dvacátého místa. Druhý den jsem ale solidně běžel a dostal se do první desítky. Vydal jsem ze sebe všechno, v cíli jsem byl úplně na šrot,“ svěřuje se.

Zocelovala ho práce na statku a lov zmijí

Libor Foltman se narodil 11. července 1948 v Trutnově a měl čtyři sourozence. Jeho otec, topič na lokomotivě, cvičil v Sokole, maminka pocházela ze zemědělské usedlosti ve Studenci nedaleko Jilemnice. Práce na statku, na poli a na loukách dala Liboru Foltmanovi dobrou tělesnou průpravu a vedla ho k píli. „Babička mě o prázdninách budila každý den v šest hodin ráno,“ prozrazuje.

Nescházela mu ani odvaha, ačkoliv za průšvihy při dětských válkách mu táta nejednou nařezal řemenem. Soused ukázal Liboru Foltmanovi, jak chytat zmije, s kluky je lovil na dlouhou dřevěnou vidlici a strkal do pytle. „Kšeftovali jsme s nimi, za zmije jsme dostali třeba velkou dýku nebo velkého dravého ptáka,“ vzpomíná. „Strčil jsem ho k nám do kůlny, a když tam táta přišel, málem ho kleplo.“

Zhruba v šesté třídě se v Trutnově přihlásil do lyžařského oddílu. Věnoval se sdruženému závodu, složenému z běhu a skoku. Po základní škole se vyučil nástrojařem. Poněvadž se mu v lyžování dařilo a pronikl do dorostenecké reprezentace, narukoval v necelých devatenácti letech do Dukly Liberec. Potkal se tam například s Tomášem Kučerou, čtvrtým sdruženářem ze zimní olympiády 1968 ve francouzském Grenoblu.

Na olympiádě měl pád a probral se až v nemocnici

V létě 1968 si zlomil při fotbale lícní kost a po operaci v liberecké nemocnici tam zažil 21. srpen 1968. Po střelbě u liberecké radnice zemřelo zbraněmi sovětských okupantů šest lidí, další dva zahynuli po nárazu tanku do podloubí a devátou oběť přimáčkl ke zdi domu armádní nákladní automobil.

Po devátém místě na mistrovství světa 1970 ve Vysokých Tatrách se Libor Foltman nominoval na zimní olympiádu 1972 v japonském Sapporu. Skok jako úvodní disciplína závodu sdruženého se mu však hrubě nevyvedl. „Blbě jsem doskočil, hupnul jsem mezi lyže na hlavu a probral jsem se až v nemocnici. Drželi mě tam asi tři čtyři dny, pak jsem si olympiádu užil jako turista a divák,“ svěřuje se. „Bydleli jsme s Tomášem na hotelu hned vedle hokejistů, tak jsem chodil na jejich zápasy a kamarádili jsme s nimi. Obdivoval jsem je. Měli modřiny, vyražené zuby a snad vůbec nikdo z nich nebyl úplně zdravý. Pořád je dávali dohromady doktoři a terapeuti.“

V reprezentaci zůstal navzdory pokažené olympiádě a v roce 1974 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Falunu. Obsadil 22. místo. Sdruženářům tehdy vévodili závodníci Německé demokratické republiky. Podle Libora Foltmana však využívali ke svým skvělým výsledkům propracovaný a státem řízený dopingový systém.

Doping dostali na zkoušku. Dali ho bejkovi

„Od roku 1972 jsme už věděli, co se děje. Dřív jsme východní Němce poráželi v běhu o minutu, o minutu a půl a najednou byli k neudržení. Občas k nám chodil do pokoje na pivo jejich nejlepší sdruženář Ulrich Wehling a ukazoval nám ruce rozpíchané od injekčních stříkaček,“ prohlašuje Libor Foltman. „Jednou přišel s dopingem náš trenér. Říkal: ‚Tohle si můžete si vzít na zkoušku.‘ Kdybychom pak chtěli doping brát dál, museli bychom podepsat nějaký papír. Řekli jsme si, že se na to vy…, protože nevíme, co s námi ten sajrajt udělá, až nám bude padesát.“

První zkušební dávku dali sdruženáři jednomu z nich. Chodil na Moravě s dívkou, jejíž rodiče hospodařili na statku. Nasypal doping do žlabu býkovi. „Ptali jsme se ho, jak to dopadlo. Bejk do toho prý fouknul a doping se rozletěl po chlívě, čímž všechno skončilo,“ upozorňuje.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století cestovali lyžaři po republice a po Evropě často strastiplně. Třeba do východoněmeckého Klingenthalu jeli autobusem značky Robur, v němž ale chybělo vytápění. „Venku bylo mínus patnáct, lyžařské boty nám v Roburu mrazem úplně ztuhly. Ohřívali jsme se tak, že jsme někde na kopci zastavili, otevřeli jsme dekl nad rozpáleným motorem a dávali jsme si nad něj zkřehlé ruce,“ popisuje. „Při cestách na Slovensko a do polského Zakopaného jsme strávili spoustu hodin v přeplněném vlaku s plnými bágly a měli jsme s sebou nejmíň jedny skokanské a dvoje běžecké lyže.“

Na ruské hranici se museli svléknout do trenek

Při cestování do demokratické a bohaté západní Evropy se českoslovenští sportovci stávali občas terčem potupných kontrol na hranicích. Celníci zjišťovali, jestli neprovážejí načerno vyměněné dolary či marky, případně zboží na prodej, aby si vylepšili nuzné kapesné.

„Jednou jsme letěli v jedné skupině se skokany do Moskvy a z ní jsme jeli do Finska přes Leningrad vlakem. Do bund jsme si uschovali finské marky, ale asi dvoumetrový ruský celník je u jednoho skokana našel,“ poznamenává Libor Foltman. „Bylo zle a museli jsme se všichni svlíknout až do trenek. Celník nás projel všechny znovu. Skokanovi dal bumážku, že mu dá finské marky při zpáteční cestě zpátky. Ale nedal mu samozřejmě nic.“

Na olympiádu se dostal i jako trenér

Se závodnickou kariérou se rozloučil po mistrovství světa 1974 a stal se profesionálním trenérem v Dukle Liberec. Udělal si trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Se svými svěřenci se podíval na juniorská mistrovství světa, dvakrát na seniorské mistrovství světa a byl i na zimní olympiádě 2006 v italském Turíně.

Po konfliktu s velitelem Dukly Liberec Otou Janouškem trénoval dva roky v Jablonci nad Nisou, kde připravoval kromě jiných Pavla Bence, pozdějšího bronzového medailistu ze zimní olympiády 1988 v kanadském Calgary. „Předtím jsem dělal půl roku v lese s pilou,“ prozrazuje.

Jako vzor mu sloužil jeho trenér v reprezentaci Štefan Olekšák. „Měl charakter. Díky němu jsem věděl, že nemůžu na kluky udělat podraz, že nesmím být sviňák. Dodneška se spolu rádi scházíme,“ vysvětluje. „A když se koukám zpátky na svoje závodění a trénování, jsem rád, že mě vždycky podržela moje žena Marta. Nadávala sice, že jsem pořád pryč, ale všechno přežila a díky ní jsem dělal práci, která mě bavila.“