Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Výtvarnou tvorbou kritizovala komunismus, přestože ji uchránil před odsunem
narodila se 14. října 1940 v Lomu u Mostu do německé rodiny
otce Oswalda Scheinpfluga věznili nacisti z politických důvodů, jeho prvorozená dcera působila v komunistickém odboji
po válce díky tomu nemuseli do odsunu
během studia chemické průmyslovky se zapojila do litvínovské výtvarné skupiny Kontakt
manžel byl příbuzný převaděče Kiliána Nowotneho a výtvarníka Otto Herberta Hajka
v roce 1967 vstoupila do KSČ, během prověrek manžela vyloučili, ona ve straně zůstala
v Lubenci organizovala kulturní a výtvarné aktivity i přednášky
působila v okruhu výtvarníků, kteří se umělecky vymezovali proti komunistickému režimu
po výstavě Lubenec 88 je vyšetřovala StB, na základě toho vystoupila ze strany
po sametové revoluci se živila jako výtvarnice, napsala několik knih o Lubenecku a Krušnohoří
v roce 2024 žila v Lubenci
Jako sudetská Němka vyrůstající v časech druhé světové války a následného odsunu to neměla Kristina Folprechtová jednoduché. Jejího otce věznili nacisté, zažila násilnosti vůči Němcům na konci války, a i když se odsunu její rodina vyhnula, žili poté v chudobě. Její dětství ale prosvětlují vzpomínky na to, když ji maminka brávala do kostelů po celém rodném Krušnohoří. Tím začala její celoživotní pouť světem výtvarného umění, během níž se o mnoho let později pamětnice ocitla i pod dozorem StB.
Své rodinné kořeny má pamětnice Kristina Folprechtová v oblasti Krušných hor, odkud pocházely rozvětvené sudetoněmecké rodiny obou jejích rodičů.
Matka Adelheid Preissler se narodila jako osmé z dvanácti dětí obecního sluhy v Loučné. Měla se stát řádovou sestrou a odešla jako novicka do kláštera v Mariánské, krátce před složením řeholního slibu se ale na žádost své rodiny provdala za vzdáleného příbuzného Oswalda Scheinpfluga, tehdy rozvedeného otce tří dětí, které mu pomáhala vychovávat.
„Tatínek žil v Lomu a od svých patnácti let pracoval jako horník, nejprve na dole Márinka a poté na Kohinooru. Měl deset sourozenců, starší bratři padli během první světové války, jedna sestra mu zemřela na rakovinu, další bratr pak při důlním neštěstí na Nelsonu v roce 1936,“ líčí pamětnice.
Život v pohraničí, osídleném po staletí především německým obyvatelstvem, nebyl v mnoha ohledech jednoduchý. Přetrvávala zde špatná ekonomická situace, po nástupu nacistů v sousedním Německu se navíc rozdmýchaly národnostní spory. Vše vyústilo v mnichovský diktát a připojení Sudet k Německé říši, která záhy rozpoutala druhou světovou válku.
14. října 1940 přišla Kristina Folprechtová na svět. Její otec sice pro pokročilý věk a nepostradatelnost hornické profese nemusel narukovat do wehrmachtu jako mnozí sudetští Němci, přesto brzy své malé dceři zmizel z očí. V roce 1942 jej totiž nacisté poslali do vězení v terezínské pevnosti, protože údajně kradl chleba z vojenských zásob. Důvody však byly jiné.
„Jeho dcera z prvního manželství, Růžena Tvrzníková, byla silně zapojena do předválečné komunistické buňky navázané na Antonína Zápotockého. Chodili do hospody U Procházků v Lomu. Za války je gestapáci pochytali, Růžena tomu sice unikla, ale jejího muže poslali do Dachau. Názorově zřejmě ovlivnila i tátu. Nelíbilo se mu, co dělali sudetoněmečtí papaláši, možná něco kolegům horníkům říkal a vyneslo se to. To byl asi pravý důvod zatčení,“ hodnotí pamětnice.
Jako politický vězeň nacistického režimu strávil Oswald Scheinpflug tři roky. Z Terezína jej později přesunuli do zajateckého tábora u Pirny, kde stavěl podzemní továrnu. V samém závěru války se mu podařilo utéct a přejít Krušné hory. Musel přitom kličkovat mezi Němci, banderovci i rudoarmějci. Domů se vrátil podvyživený a s onemocněním plic, ale přežil.
Po otcově zatčení odebraly říšské úřady rodině jakoukoliv finanční podporu. Kristina Folprechtová s matkou zůstaly žít v hornické kolonii a spoléhaly se na materiální pomoc od příbuzných a přátel. Díky tomu přečkaly zbylé roky války, největším ohrožením pro ně byly až její poslední dny.
„Přijely ruské tanky a vojáci chodili znásilňovat Němky. Někteří Češi jim ukazovali, kde kdo bydlí. Jednoho statkáře rudoarmějci přivázali k židli a nutili ho sledovat, jak znásilňují jeho dceru. Matka pak viděla z okna, že ukazují i na náš dům. Když přišli, tak jim německy říkala, že syn je bolševik a manžel vězněný v Terezíně. Usmáli se, popadli mě a donesli k řadám tanků a tam mi dali velký krajíc chleba s marmeládou.“
Zatímco Čechoslováci povětšinou během květnových dnů roku 1945 slavili osvobození, německá část obyvatelstva prožívala krušné časy. V Lomu dokonce došlo k masakru 36 německých civilistů poté, co při nešťastné nehodě zemřely dvě české děti.
Podobné násilnosti provázely hned po válce divoký odsun Němců z Československa. Poté nastalo hromadné organizované vysídlení, během nějž odešly přes dva miliony lidí, mezi nimi i většina příbuzných Kristiny Folprechtové. Ona se svými rodiči ovšem mohla v rodném kraji zůstat s pomocí nevlastní sestry Růženy a jejího manžela. Ti díky svým odbojovým aktivitám měli brzy vazby v nejvyšších místech nově nastupující komunistické garnitury.
„Rodiče chtěli zůstat, byli tu silně zakotvení a za Němců se taky neměli dobře. S českými lidmi v Lomu jsme vycházeli, táta měl kamarády mezi horníky, se kterými pracoval,“ přiznává pamětnice.
Sudetští Němci, kteří v poválečném Československu zůstali, se ale stali povětšinou občany druhé kategorie. Mnozí získali občanství až v 50. letech. Řadu z nich v severních Čechách posílali pracovat do uranových a hnědouhelných dolů. I otec pamětnice dál fáral, její matka kvůli neznalosti češtiny nejprve práci nalézt nemohla, později dělala uklízečku v litvínovském Koldomu.
Kristina Folprechtová tak vyrůstala v chudých poměrech. Z dětství se jí vrylo do paměti, jak s maminkou často navštěvovala kostely a jak ji uchvacovaly náboženské obrazy, které pak doma také malovala. To byl pro pamětnici první krok směrem k výtvarnému umění.
Další následoval během středoškolského studia chemické průmyslovky, když nastoupila do výtvarného kroužku pod vedením akademického malíře Kamila Linharta a dostala se do okruhu litvínovské výtvarné skupiny Kontakt.
Při práci v chemičce potkala svého budoucího manžela Karla Folprechta, který v té době hrál za litvínovský klub hokej na profesionální úrovni. Pocházel však z Šumavy ze smíšeného česko-německého manželství. Přestože byl jeho otec Čech, musel narukovat do wehrmachtu, za což jej po válce na dva roky zavřeli.
Skrze manželovu rodinu navázala Kristina Folprechtová také zajímavé příbuzenské vazby. Například se sochařem a malířem Ottem Herbertem Hajkem, který po nuceném odchodu do západního Německa patřil k tamním předním výtvarníkům a vystavoval po celém světě. Působil také jako předseda Německého svazu umělců a snažil se udržovat vazby s rodnými Čechami.
Dalším příbuzným Karla Folprechta byl Kilián Nowotny, jeden z králů Šumavy. Ve službách americké tajné služby působil jako převaděč. Pamětnice s manželem jej během měsíčního pobytu na Západě v létě 1968 navštívili, v západním Německu se podívali se i za Ottou Herbertem Hajkem a dalšími odsunutými příbuznými. Všichni jim tehdy říkali, aby se zpět nevraceli, protože invaze vojsk Varšavské smlouvy už číhala za dveřmi. Domů se však museli vrátit kvůli dceři.
Ještě před událostmi roku 1968 manželé Folprechtovi vstoupili do KSČ. „Souviselo to s nadšením, které během pražského jara panovalo. Členství nám nabídli a přijali jsme ho. Tehdy jsme si mysleli, že to v Československu bude jako na Západě. Manžela pak při prověrkách vyhodili, protože během okupace jezdil po Mostu a obracel směrovky. Mě nevyloučili kvůli tomu, že otce věznili nacisti. Přijala jsem to tak a ve straně zůstala, aby dcery mohly studovat,“ vysvětluje pamětnice.
Tou dobou je především zaměstnávaly starosti o mladší dceru, která trpěla zdravotními problémy kvůli špatnému ovzduší na Mostecku. Rozhodli se přestěhovat do hor, ale tehdejší zákony umožňovaly přesun jen v rámci kraje. Odešli tak do příhraničních Vejprt a nastoupili v podniku Belet.
Ale ani v srdci Krušných hor se nedalo uniknout devastujícím následkům těžebního a chemického průmyslu. Začátkem 70. let zde vlivem imisní kalamity začaly hromadně odumírat smrkové lesy. Folprechtovi se tak brzy stěhovali znovu a v roce 1975 odešli do Lubence, kde už zakotvili. Práci zde pamětnice s manželem nalezli v podniku TOS.
Právě s Lubencem se pojí nejvýznamnější část výtvarného působení Kristiny Folprechtové. Při dálkovém studiu malby na konzervatoři v Ústí nad Labem se dala znovu dohromady s lidmi z litvínovského Kontaktu. Pravidelná setkání výtvarníků se víc a víc směřovala do Lubence, kde organizovali Večery invence a Školu výtvarného myšlení.
„Když to zjistil Otto Herbert Hajek v Německu, sepisoval a posílal nám různé přednášky, například o landartu a pop-artu. Překládala jsem to a díky tomu jsme se seznamovali s výtvarnými trendy a výtvarníky ve světě. Zjišťovali jsme, že se dají dělat úplně jiné věci, než které propagoval oficiální Svaz výtvarných umělců,“ vzpomíná Kristina Folprechtová.
Kromě teoretických přednášek podnikala s kolegy i výtvarné performance a happeningy, do nichž často vkládali jinotajná sdělení reagující na tehdejší společenskou a politickou situaci. Umělci sdíleli kritické názory vůči komunistickému režimu a byli ovlivněni myšlenkami Charty 77.
Lubenecké výtvarné aktivity vyvrcholily v roce 1988 uspořádáním výstavy nazvané Lubenec 88. Kromě významných akademiků a výtvarníků se na ni dostavilo také několik desítek tajných policistů, kteří se domnívali, že se na akci plánují sejít chartisti. Místo chartistů ale estébáky čekalo nepříjemné překvapení v podobě některých uměleckých výstupů, které už celkem otevřeně kritizovaly nebo zesměšňovaly tehdejší komunistickou vládu. Nezůstalo to bez odezvy.
„Po výstavě začalo vyšetřování. Předsedu národního výboru Roušara tahali po výsleších, ředitelku kulturního domu Věru Vopatovou a mě taky. Obžalovali nakonec Tomáše Rullera kvůli jeho performanci na vernisáži, ale nějakým způsobem se podařilo ho u soudu obhájit. Na schůzi oficiální výtvarné organizace se pak promítal policejní film z naší výstavy s tím, že takhle se teda to umění dělat nebude,“ dodává.
Reakce na výstavu přiměla Kristinu Folprechtovou v roce 1988 vystoupit z KSČ. Brzy už ale svobodnému uměleckému projevu nic nebránilo, protože komunistický režim o rok později padl. Nová doba přinesla do života pamětnice i nové možnosti a začala se živit jako výtvarnice na volné noze.
Společně s rodinou propadli uměleckému zpracování skla technikou Tiffany. Dcera Jitka dokonce založila vlastní vitrážnickou firmu, s níž prorazila do světa. Pamětnice se věnovala výrobě menších skleněných šperků, s manželem si koupili karavan a obráželi se svými výrobky středověké trhy po Česku i Německu.
Když se začalo o okolí Lubence mluvit jako o možné lokalitě pro výstavbu úložiště jaderného odpadu, ponouklo to Kristinu Folprechtovou ke zkoumání zdejší historie a ke sběru bájí i pohádek, na základě čehož sepsala knihu s názvem Dejmalka – Pohádky a pověsti z kraje pod Čertovkou. Další literární tvorbu vnímala i jako způsob, jak reflektovat svůj vztah k rodnému Krušnohoří.
„Je mi dnes líto, že jsem neměla možnost sledovat a pochopit, co se v kraji dříve odehrávalo. Je třeba vidět to, že jsou mezi námi lidi, kteří škodí. A když vás na to nikdo neupozorní a nedostanete do života dar pochopit, co je dobré a co špatné, trvá pak dlouho, než na všechno přijdete sami,“ shrnuje na závěr vyprávění svou životní zkušenost.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Jan Kubelka)