Ivana Follová

"Maminka pracovala jako sociální zdravotnice v nemocnici a pak zůstala se mnou doma, protože se starala nejenom o mně, ale i o moji babičku. Tu si moc nepamatuju, to byla mého táty maminka, která byla docela hodně nemocná. Jenom tak pro ilustraci – měla důchod celých 147 korun, což i tenkrát bylo strašně málo, protože plat byl i několik tisíc v korunách. Ale samozřejmě za to – kdyby nežila se svým synem a jeho rodinou – tak by prostě umřela hlady. A bylo to taky proto, že můj dědeček, kterého už jsem nezažila, byl stavitel a postavil několik činžovních domů v Dejvicích. A to se samozřejmě podepsalo na osudu babičky, protože neměla žádné zastání a nikdo, stát, se o ni nepostaral."

"A k těm dětským zážitkům. Já si strašně pamatuju – to jsem byla u babičky v Uherském Hradišti – okupaci v srpnu 1968. A to mně bylo dvanáct, měla jsem mladší sestřenici. V Uherském Hradišti otočili všechny směrníky, lidi, někdo otočil všechny směrníky dokola, takže ruské vojsko jezdilo asi tři hodiny kolem, nemohli se dostat do města, a když konečně vjeli, tak to bylo nebezpečné. Já jsem samozřejmě byla velký hrdina ve dvanácti, takže jsem bafla sestřenici a šly jsme se podívat. Tam stál houf lidí. Babička bydlela kousek od centra a my jsme se zařadily do toho davu a hrozily jsme pěstí na ty tanky. Pak jsem málem dostala pár facek, protože babička z toho měla div ne infarkt. Hrozně si to pamatuju, jak to pro mě byl silný zážitek, jak jsem vlastně už v těch dvanácti věděla, jaká je to síla – když na vás působí to okolí, když lidi vyzařují tu hrůzu a nenávist a zároveň i tu statečnost, že si tam stoupnou s holýma rukama. Tak to byl prostě velice silný zážitek."

"To jsme skoro nespali. My jsme byli samozřejmě mezi těmi, kdo šířili Několik vět a podpisy za různé petice, za různé zavřené, takže pak jsme šířili. Já jsem rozvážela kazety, které v Mánesu množili studenti. Tenkrát třeba bratři Cabanové spali v Mánesu a množili kazety o tom, co se děje a jak se to děje. Rozváželo se to po vesnicích. V Praze všichni věděli, co se děje, ale dál v okolních městech, menších městech a na vesnicích, tam teda odvedli obří kus práce herci, když jezdili po vsích a vyprávěli, co se děje a rozváželi kazety. Jinak jsem absolvovala vlastně téměř všechny demonstrace, které byly, a Honza pak byl, manžel byl v Činoherním klubu, když padla vláda. Na všech setkáních už potom se zúčastnil Občanského fóra a tak dále."