Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ctibor Fojtíček (* 1938)

• narodil se 6. března 1938 v Poštorné

• tatínek František Fojtíček pohřešovaným vojákem Wehrmachtu

• osvobození Poštorné Rudou armádou

• zájem o techniku a studium střední průmyslové školy, nepřijetí na vysokou školu

• absolvoval základní vojenskou službu v letech 1957 - 1959

• působení v armádním uměleckém souboru Rudá zástava, cesta do SSSR v roce 1958

• zaměstnání ve Škodových závodech – Závod jaderného strojírenství

• zážitky z protestů proti okupaci republiky v roce 1968 v Plzni

• působení v komunální politice po roce 1989

Příběh bez konce

Ctibor Fojtíček se narodil 6. března 1938 v Poštorné u Břeclavi. Rodina zůstala v obci, která se v roce 1938 stala součástí německé říše. Tatínek František Fojtíček se z chudých poměrů vypracoval na účetního ve stavební firmě na výstavbě poštorenské muničky. Jako náctiletý patřil mezi řečníky vítající prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Poštorné. Proslul prý bílými rukavičkami a kapesníčkem v kapse saka a oženil se s jedním z nejhezčích děvčat ze vsi. V roce 1942 se dostal na stavbu vojenského letiště v Kalamaki u Athén. Zastával místo hlavního účetního. Za nějaký čas byl zatčen a odsouzen za kriminální činnost. Na základě několika kusých zmínek maminky, která o svém manželovi později velice nerada vyprávěla, a několika fotografií pořízených Františkem Fojtíčkem v Řecku, je pamětník na pochybách, neskrývala-li se za zpronevěřením majetku odbojová činnost. Dva a půl roku trestu měl František Fojtíček strávit ve Štýrském Hradci prací ve vápencovém dole. Naposledy viděl pamětník svého otce v německé uniformě. Přihlásil se jako dobrovolník do Wehrmachtu a při přesunu jednotky z Polska do Maďarska se mu podařilo strávit den doma u rodiny. Jeho další osud v Maďarsku je neznámý a po válce zůstal nezvěstným.

Ctiborovi neřekli jinak než Borku. Vyrůstal s maminkou Růženou, rozenou Žůrkovou, prarodiči a v přízni všech sousedů. Bydleli v centru obce. Maminka pracovala v cukrovaru a pomáhala při sezónních pracích v zemědělství. Svého jediného syna zahrnovala láskou a odpustila by mu vše vyjma vynechání povinné večeře. Ctibor měl spoustu kamarádů, nejvíce času trávil s dětmi doktora Jana Marka. Rodina ho s sebou brala i na dovolenou. Poutalo je nejen přátelství a dobrá vůle pomoci polovičnímu sirotkovi, ale i plán doktora Marka naučit své děti co nejrychleji a nejlépe česky.

Přechod fronty

Na konec války si Ctibor vzpomíná jen útržkově. Přechod fronty prý doprovázely nízké přelety letadel Rudé armády zvaných Rata. Při jedné takové příležitosti s babičkou předpisově zalehli pod okno. Na dvorku měli Fojtíčkovi sklep na brambory upravený na kryt, opatřený mimo jiné i malými kamínky. V den osvobození v něm seděl se svojí maminkou a mladým podnájemníkem, umístěným do Poštorné na práci v muničce. Ctibor vzpomíná: „Přišli tři Rusové a začali odhazovat dřeva okolo komínku. Pak našli i vchod do toho našeho sklepa. Nevešli úplně dolů. Zůstali sedět na schodech. Zeptali se: ‚German, niet?‘ Byli jsme tam tři, maminka, já a Jaroslav Zábrana. Ten totiž s kamarády neodjel, protože měl špatné kolo. Kolo mé maminky. Takže se vrátil, a tak to byla asi pro nás záchrana. Dobře to dopadlo. Řekli si o vodu. Dospělí se napili z jednoho plecháčku. Ten jeden Rus byl hodně dobitej, nevím, kde byl zraněný. Ale vím, že ho potom ten Jarek odnesl vedle do hospody, kde byl již v tu chvíli instalovaný lazaret.“ Vypráví o incidentu ve škole, kde bylo shromážděno několik rodin, včetně sousedů, kteří s nimi byli nějaký čas v úkrytu. Vojáci Rudé armády znásilňovali ženy a několik jich za to bylo posléze velením zastřeleno. Jednotky se na nějaký čas utábořily v Poštorné. Ctiborovi říkali Borisi a vzali ho za svého. Zakoušel nezvyklá jídla, granátem nalovené neoškrábané rybky v sádle, Moskevský čtverhranný chléb, plásty s medem.

Příroda a fabriky

Rameno řeky Dyje bylo jedním z Ctiborových oblíbených míst. Skvělé koupání, přestože chemička znečišťovala vodu neznámou bílou látkou. Řeka se často rozlévala. Stávalo se, že zvednutá hladina v lese zamrzla. Srnčí kopýtka se do ledu bořila a zvěř za sebou zanechávala krvavé stopy. Obec se dělila na takzvanou Dědinu, kde měli grunty bohatí sedláci, a Kozinu, kde bydleli méně majetní hospodáři. Dolní část obce byla při záplavách pod vodou, ale lidé s tím počítali. Králíci a slepice přečkávali na půdách a dobytek v předem domluvených chlívech sousedů, které záplava nepostihla. Hasičský sbor měl mimo jiné za úkol zajistit dostupnost poštorenského kostela Navštívení Panny Marie pro věřící z vedlejší vsi. Při menší vodě přecházeli věřící po fošnách položených na kozách, při větší vodě se plavili na nedělní mši širokými pramicemi.

Ctibor vzpomíná na poštorenskou chemičku, ropné těžební věže na dědově louce, proslulou cihelnu, továrnu Poštorná – br. Galusové na výrobu zemědělských strojů a samozřejmě muničku. Její nedbalá likvidace Rudou armádou přinesla dětem mnoho zábavy. Munice a výbušniny se rozlétly do širokého okolí. Náboje z Bořího lesa házely do ohně. Nejcennějším nálezem se staly tyče střelného prachu. Na obvyklém místě setkávání mládeže u kostela se tyče zapalovaly, plamen se uhasil a dýmající tyče létaly po prostranství, děti uskakovaly.

Domluvte mu, nebo nás zavřou

Na základní škole pamětník vstoupil do pionýra. Vzpomíná na debaty se spolužáky, kde mezi skupinou tvrdých odpůrců a zastánců mládežnické organizace působil jako smiřující hlas. Vypráví, jaké měl vždy štěstí na kantory. Na měšťanské škole jej bavila především fyzika a dějepis. Nastoupil na střední průmyslovou školu v Břeclavi. S úctou a vděkem Ctibor vzpomíná na svého oblíbeného učitele dějepisu Aloise Horáka: „Dějepisář, a to rád zdůrazňuji, nám řekl: ‚Tak, teď jsem vám vysvětlil pakt Ribbentrop-Molotov tak, že to musí pochopit každý blbec. To musí pochopit i komunista. Viďte?‘ A jménem oslovil předsedu svazácké organizace ve třídě.“ Se spolužáky vedli politické debaty zcela běžně a velmi otevřeně. Poslouchali západní rozhlas, především Hlas Ameriky a Londýn. Na průmyslovce již zastával podle svých slov Ctibor demokratický protikomunistický postoj. „Na rodičovském sdružení ten dějepisář říkal: ‚Paní Fojtíčková, domluvte tomu svému synovi, nebo nás zavřou oba dva.‘ A nebyl jsem sám, komu bylo třeba domluvit. Provokovali jsme kantory, aby mluvili upřímně a někteří kantoři byli odvážní a toho si považuji.“

Během studia na průmyslovce se zajímal o tehdy nový populární obor jaderné energetiky. Zúčastňoval se soutěží a akcí pořádaných Mladým technikem. Podobně jako se stal se samozřejmostí pionýrem, vstoupil i do svazu mládeže. Když došlo na výměnu legitimací, řekl si pamětník ještě se dvěma kamarády, že to přece půjde i bez svazáků, vyhnuli se opětovnému zápisu a nové legitimace nedostali. Odmaturoval bez problémů, ale narazil při snaze o další studium. Vypráví: „Doplatil jsem na to tak, že jsem se nedostal na vysokou školu. Možná tam bylo velké síto, na jaderné, je to možné. Rozhodně tam byli lidé chytřejší než já a síto bylo jedna ku deseti. Tehdy byla jaderná energetika módní. Ale škoda, že jsem si nenechal tu vrácenou přihlášku. Bylo na ní vyryto červenou tužkou: Není v ČSM. Byla vidět snaha o neúspěšné vymazání.“

Na závěr školního roku a společného studia na průmyslovce měli spolužáci pod vedením jednoho z profesorů naplánovaný výlet do Vysokých Tater. Odjet měli podle plánu 1. června 1953. Odjezd zdržela měnová reforma. Museli si nejprve vyměnit peníze. Výlet se uskutečnil a provázely jej příhody spojené s nenadálým znehodnocením měny. „Nelitovali jsme. Dostali výhodu a mohli si vyměnit peníze jako první, ale plán jsme měli narušený. To byly dvoje peníze. Byl jsem režista, a tak jsem nejel na společnou jízdenku, když jsem chtěl platit novou padesátikorunou, tak mi řekli: ‚Jeď‘. Zrovna tak to bylo v hospodách. Mnohé trucovaly, takže nám dali najíst a bylo to výhodné.“

Pod rudou zástavou

Ctibor po maturitě na rozdíl od jiných spolužáků nedostal pracovní umístěnku. Na vysokou školu jej nepřijali, a tak na doporučení kamaráda přijel do Plzně, kde ve Škodových závodech vznikal Závod jaderného strojírenství. Požádal o práci a ta mu byla přislíbena pod podmínkou, že se pro něho sežene ubytování. Byl čas prázdnin a mohl zatím bydlet na prázdných kolejích. Od září našel ubytování za podnájem dvou korun v hotelu Slovan. Zatím měl z pracoviště za úkol studovat doporučenou odbornou literaturu.

Na podzim přišel povolávací rozkaz a nastoupil základní vojenskou službu k leteckému útvaru v Žatci. Odtud přešel na důstojnickou školu v Havlíčkově brodě. Vstoupil do vojenského uměleckého souboru Rudá zástava. S jeho užším výběrem šestnácti členů odcestoval v roce 1958 na reprezentační cestu do SSSR. Pro svoji chudokrevnost a šikovnost v kódování působil do konce služby jako radista na divizním štábu. Bez jeho vědomí jej na vojně opět zapsali do SSM, aby prý nekazil kádrový profil jednotky. Po návratu do civilu se vrátil do Škodovky a na své přání začal pracovat jako výpočtář. Intenzivně se věnoval samostudiu a večerním studiem při zaměstnání si doplnil vysokoškolské vzdělání.

Sanitky a kulomety

První dny po okupaci roku 1968 strávil Ctibor u rozhlasu na náměstí Míru v Plzni. Vzpomíná, s jakou rychlostí vyráběl malíř Jaroslav Kovařík spolu s dalšími transparenty, a jak mistrův nedaleký ateliér sloužil jako základna i noclehárna. V parku se i přespávalo ve stanech a dopravní podniky prý přivezly vlečný vůz, aby se měli lidé kam schovat. Vzpomíná i na svůj nejsilnější zážitek z pohnutých dnů po okupaci: „Já jsem u rozhlasu poslední den, když už to končilo, nebyl. Vracel jsem se z práce, když právě odcházel průvod od rozhlasu ke KSČ – jak je ta bílá budova naproti Mrakodrapu v Plzni. Potkal jsem je ještě na Klatovské. Měl jsem za úkol domů přinést brambory, ty už jsem držel v ruce. Měl jsem za úkol jít k holiči, to už jsem měl před sebou. A teď ti lidé šli a já váhal, jestli se k nim mám připojit, anebo ne. Přiznám se, že jsem měl strach. Ne z té manifestace, ale za tím průvodem jela dvě nebo tři taková ta ruská kulometná auta, takové nízké auto, osobák, ale s kulomety. To bych ještě unesl. Ale za nima jely sanitky, asi tři, pět nebo kolik, a to jsem neměl odvahu. A styděl jsem se, protože před kulomety jako poslední šla ženská. Nesla dvě tašky a šla před těma kulometama.“ Ctibor za svoji účast na demonstracích u rozhlasu v práci postižen nebyl, ale hrozilo mu vyloučení ze studia. Vzpomíná, jak se ho straníci na schůzi zastali a nakonec odpromoval s inženýrským titulem.

StB naštěstí nedorazila

Rodina a práce Ctibora zcela naplňovaly. Působil v odborech, kde prý pravidelně kladl nepříjemné dotazy. Založil na pracovišti Brigádu socialistické práce. Aktivity vnímal jako příjemné zpestření pracovního života. Vzpomíná na výborný kolektiv a příjemné akce. V roce 1988 přešel z technické skupiny výstavby jaderného strojírenství na místo koordinátora finanční skupiny. Měl na starost dvousetmilionový rozpočet. Před nástupem na místo dostal varování od ředitele. Ten předpokládal, že klíčová funkce přinese kontaktování příslušníky Státní bezpečnosti s návrhem spolupráce. Ctibor s úlevou vzpomíná, že k oslovení nedošlo snad z důvodu blížícího se konce režimu. Po sametové revoluci se mu jeden z kolegů přiznal, že působil jako agent StB a hlídal jej na zahraniční cestě. Konec komunistického režimu pamětníka překvapil. Očekával vývoj s čím dál tím větší iluzí svobody a postupný ekonomický úpadek vedoucí nakonec ke skutečně demokratickým změnám.

Po roce 1989 začal působit v komunální politice, které se věnuje dodnes. Pravidelně komentuje společenské dění na svých internetových stránkách i facebookovém profilu a vede společenský život aktivního seniora. K současné situaci naší země uvádí: „Vítězí ten, kdo má větší šavli. To je základ. Řeči o morálce jsou příjemné, ale tu musím dokázat. Obrátit národ během pár let k rozumu, k rozumné demokratické cestě, to nejde. Ten, kdo národ zblbne, ten zvítězí a s tím se musíme srovnat. Je to špatně, ale je to tak.“