Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Připravili mne o normální život
narozen 21. 9. 1928
vyrůstal s rodinou ve Vraném nad Vltavou na statku
v roce 1950 byl poslán k PTP, se kterými prošel několika doly
v Karviné, kde strávil většinu času, bydlel na pokoji s hrabětem Sternbergem
celkově strávil s PTP téměř tři roky nesvobody a ustavičného ponižování ze strany dozorců
s kolektivem, se kterým tehdy tuto dobu prožil, se stýká dodnes; účastní se také různých vzdělávacích a osvětových seminářů
Připravili mne o život, jak měl fungovat!
Mládí s rodinou
Jaroslav Fojt vyrůstal spolu se dvěma bratry a rodiči ve Vraném nad Vltavou, kde jeho rodina vlastnila statek. Když ale přišel komunistický převrat, všechny polnosti jim byly zabaveny a převedeny pod nově založené JZD. Z rodiny pana Fojta se okamžitě stali nepřátelé lidu. Pan Fojt si ani nesměl natrhat na zahradě u svého rodného domu švestky. Rodiče se museli přestěhovat do Kladna, pak do Nouzova, Kyšic a až ke stáří se mohli vrátit jako podnájemníci do svého bývalého statku. Sám Jaroslav Fojt se odstěhoval již v roce 1943, když odešel do učení.
Jak se dostal k PTP
Několik měsíců po převratu, v roce 1950, byl ale přesto jako syn kulaka poslán na převýchovu k Pomocným technickým praporům, známým jako „černí baroni“. Během krátké doby několikrát změnil stanoviště. „Nejprve jsem nastoupil v Chomutově, tam nás ostříhali dohola, pak nás poslali do Chebu, kde nás roztřídili a poslali do Mostu, resp. do Hrdlovky na šachtu. Do té doby jsem v životě neviděl šachtu. A najednou jsme fárali. V Rubíně to bylo v roce 50, pak v polovině roku nás odstěhovali do Karviné na Ostravu.“
Práce v dolech byla extrémně náročná. Pétépáci zde byli neustále vyčerpáváni jak těžkou a dlouhou prací, tak špatným zacházením od dozorců. Byly pro ně vybírány ty šachty, které už byly tak nebezpečné nebo málo výdělečné, že v nich havíři nechtěli pracovat. Pétépáci se museli za běhu učit, jak se v tomto prostředí orientovat. Samozřejmě následkem toho docházelo k mnoha nehodám a zraněním; často byli v dole zavaleni. Dozorci s nimi skutečně zacházeli jako s nepřáteli lidu. Jednalo se často o lidi bez vzdělání a rozhledu, kteří pak o to více tyranizovali své podřízené. Ale na druhou stranu i právě proto se s některými z nich dalo domluvit - například když je pétépáci připravovali na maturitu. Celkově však spíše dozorci pracovali na tom, aby „mukly“ zlomili.
Černí baroni
Přestože se Jaroslav Fojt s kamarády v dolech občas i pobavil, vyloženě povznesenou a ironickou náladu jako z románu Miloslava Švandrlíka nepociťoval. Zvláště pak odmítá hlasy, které situaci pétépáků zlehčují a tvrdí, že se neměli špatně. Poukazuje na to, že přestože si něco vydělali, sami z toho měli úplné minimum. Celou polovinu mzdy jim armáda srážela za ubytování a stravu při práci v dolech, druhou polovinu pak opět rozdělila, jednu část jim vložila na vkladní knížku a teprve poslední čtvrtinu dostali pétépáci na ruku. To jim sice stačilo na občasné výjezdy do Ostravy na „flámování“, ale na nic víc. A když pak přišla v roce 1953 měnová reforma, nezbylo jim z úspor téměř vůbec nic, protože právě příslušníci PTP měli ze všech občanů nejhorší kurz. Protože se vláda bála možné vzpoury, doprovázely její členy po nějakou dobu do práce jednotky ozbrojené samopaly. Žádná vzpoura se nekonala, neboť po několika letech tvrdé práce, extrémně vyčerpávajících směnách a šikaně ze strany dozorců na to pétépáci jednoduše neměli energii.
Kromě toho byly také tvrdě postihovány jakékoliv projevy odporu. Někdy museli pétépáci pracovat i v nemoci. A pokud se někdo projevil odbojně po politické stránce, byl převelen do mnohem tvrdšího tábora. Nebyla to ale ani měnová reforma, ani fakt, že za hroznou práci nedostávali téměř nic, co panu Fojtovi vadilo na práci u PTP nejvíc. „Když posloucháte nějaké lidi, tak oni vám říkají: Co vám chybělo? Peníze jste brali, byli jste zaměstnaní. Jenomže svoboda nebyla! Protože oni tam s námi jednali hrozně!“ Kromě ustavičného ponižování také nemohli jezdit za svými blízkými. Za celé tři roky byl pan Fojt uvolněn na návštěvu své rodiny pouze čtyřikrát.
O hraběti Sternbergovi
Jedním z pamětníkových spolubydlících na pokoji byl i hrabě Zdeněk Sternberg. Byl z nich na šachtě nejstarší a také uměl se všemi nejlépe jednat. I s dozorci dokázal díky své slušnosti dobře vycházet, a proto často jednal za celou skupinu, například když se objevil nějaký problém s nadřízenými. Pět let pracoval na povrchu šachty s bagrem. Když se pak dostal na svobodu, nikdo ho nechtěl zaměstnat, dokud mu přátelé nepomohli sehnat práci kulisáka v divadle v Karlíně. Jaroslav Fojt si zvláště vzpomíná na jednu příhodu, kdy na hradě, který před únorovým převratem patřil rodině Sternbergů, vypuknul požár. „Sternberg tedy přišel k veliteli a říkal, že chce dovolenku: Sternberg do Šternberka. Ten dozorce to nemohl vůbec pochopit. Vedli tam o tom hroznou debatu, protože ti lidé tam byli úplně pitomí.“
Po propuštění
A jaké mělo pro pana Fojta jeho působení v PTP důsledky? „Celý život jsem se tím zabýval, protože nikdo nikdy neřekl, proč jsme tam byli. Byli jsme označení kategorií E jakožto lidi, kteří byli proti tomuto státu. Ale to dění, jaké bylo v padesátých letech a dál – kdo trošičku přemýšlel, tak s tím nemohl souhlasit!“ Komunisté mu nikdy oficiálně neřekli, proč byl zařazen do skupiny nepřátel státu. „Připravili mne o život, jak měl fungovat!“
Po propuštění z tábora začal Jaroslav Fojt pracovat ve stavebním podniku a podílel se mimo jiné na stavbě hotelu Juliska nebo Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Po celý život zůstal v kontaktu s přáteli, které stmelilo společné strádání v pracovních táborech. „Já můžu říct, že se tam vytvořilo takové pouto těch lidí, kteří byli všichni na jedné lodi, a scházíme se dodnes. Bylo nás šedesát tisíc a už je nás jen pět, ale pořád se scházíme. K PTP se totiž dostávali lidé, kteří už měli svůj názor, který si zachovali až do konce, a myslím si, že se tam dostávali lidé, kteří byli na úrovni. A právě proto s námi naši nadřízení nakládali jako s méněcennými. Hlavním účelem celého PTP bylo předělat ty lidi na svoji linii. Chtěli toho dosáhnout prací, ale nepovedlo se jim to.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: Příběhy z pražských Horních Počernic
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: Příběhy z pražských Horních Počernic (Tomáš Kopečný)