Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alena Flohrová (* 1942)

• narodila se 9. února 1942 v Londýně do rodiny židovských emigrantů z Československa

• její rodiče se již před válkou stali členy KSČ

• otec Adolf Vodička byl interbrigadistou ve Španělsku

• do tří a půl let vyrůstala bez rodičů a neuměla česky

• v roce 1945 se rodina vrátila do Československa

• v dětství čelila silným antisemitským projevům a také šikaně kvůli politickým aktivitám rodičů

• vystudovala zahradnictví v Lednici

• pracovala jako odborná redaktorka ve Státním zemědělském nakladatelství

• v srpnu 1968 si šla na Václavské náměstí promluvit se sovětskými vojáky, aby odjeli pryč

• v roce 1969 neprošla u podnikových prověrek a patnáct let dělala podřadnější práci

• později se vrátila k redakci textů, také překládala z němčiny a angličtiny

• v roce 2023 žila v Praze

„Bylo to v ulici, lidi věděli, čí jsem dcera. Komunisti mnohým ublížili, takže to prostě komunistickému mláděti přáli,“ tak vysvětluje Alena Flohrová, proč žádný dospělý nezasáhl, když ji vrstevníci ze sousedství slovně i fyzicky napadali. Jako dcera zapřisáhlých komunistů si po roce 1948 v dětském kolektivu vytrpěla hodně. Přesto ona sama politické přesvědčení svých rodičů nikdy nesdílela, vzepřela se systému umístěnek a v roce 1969 u prověrek odmítla schválit vstup sovětských vojsk. „Jsem rváč, nevzdávám věci v prvním, někdy ani v druhém kole,“ prohlašuje o sobě s úsměvem drobná dáma, která v sobě skrývá opravdu velkou nezdolnost.

Narodila jsem se v Londýně

Alena Flohrová, rodným příjmením Vodičková, přišla na svět 9. února 1942 v Londýně. Její rodiče, oba židovského původu, nezávisle na sobě opustili Československo a potkali se právě až v Anglii. Dceru ještě jako nemluvně poslali pryč z Londýna a k sobě si ji vzali až po válce. Tehdy se také vrátili zpět do osvobozené vlasti. Pro ani ne čtyřleté dítě to byl šok – malá Alena neuměla ani slovo česky.

Její matka Hana Lewitová se narodila v roce 1918 a pocházela z pražské židovské lékařské rodiny. Všichni vzdělaní a dobře situovaní, jakmile se začala v Protektorátu Čechy a Morava zavádět protižidovská opatření, neváhali opustit majetek a odjet do Velké Británie. Hana Lewitová se v Londýně rychle uchytila jako redaktorka, anglicky uměla již z domova. Byla to velmi podnikavá dívka a také přesvědčená komunistka; do KSČ vstoupila ještě v Praze.

Otec Aleny Flohrové, Adolf Vodička, se narodil v roce 1913 v obci Jirny ve středních Čechách do židovské rodiny. V době španělské občanské války se jako dobrovolník přidal k Mezinárodním brigádám a bojoval proti jednotkám generála Franka (tzv. falangistům). Po rozpuštění interbrigád ho přesunuli do Francie, a když padla i ta, deportovali ho do Anglie. Pamětnice neví, jak a kdy se matka s otcem v Londýně poznali, oba však byli Češi, židovského původu a stejného levicového smýšlení, takže brzy byla ruka v rukávě.

Matka odmítla opustit otce a poslala mě pryč samotnou

Pamětnice se sice narodila až po velkém bombardování Londýna, přesto se rodiče rozhodli, když se naskytla příležitost, poslat ji pryč. Ostatní děti odjížděly se svými matkami, roční Alenu ale poslali samotnou. „Matka řekla, že nepochybuje o tom, že o mě bude postaráno, a že nechce opustit otce. Takže zůstali spolu v Londýně a já jsem byla deportována někam, kde byl klid. Výsledkem se stalo, že když jsme přijeli sem, tak jsem neuměla česky,“ vypráví. 

Navrátit se do vlasti se Hana a Adolf Vodičkovi rozhodli okamžitě po konci války, hned v roce 1945. Teprve v Československu začala matka malou Alenu učit česky. „Byl to trochu problém, protože komolení bylo po válce hodně v neoblibě. A to byl i důvod, proč mě máma nemohla vést dvojjazyčně, když už jsem jednou v té angličtině tři a půl roku byla, protože bylo potřeba mě co nejrychleji naučit česky, abych mohla mezi děti. Přišli a neměli vůbec nic, takže museli oba pracovat,“ vysvětluje pamětnice.

Děti mi nadávaly, že jsem Židovka a dcera komunistů

Dětství Aleny Flohrové nebylo příliš šťastné. Neměla mnoho kamarádů a těch málo, kteří při ní stáli, ji nedokázalo ochránit před šikanou, které musela čelit. Na vině nebyla počáteční jazyková bariéra, protože s tou se vypořádala ještě v předškolním věku, ale židovský původ Vodičkových a zejména pak jejich silné zanícení pro komunistickou věc, které eskalovalo v roce 1948. „Rodiče byli předváleční členové strany a chodili jako agitační komunistická dvojice. Tam u nás bylo hodně drobných živnostníků, kterým komunisté ublížili. Takže nebyli populární,“ vypráví pamětnice, odkud pramenila nenávist pražských sousedů vůči její rodině.

Situace se pro Vodičkovy vyhrotila v 50. letech v době politických procesů. Oba rodiče na základě jejich židovského původu vyhodili ze zaměstnání a otce dokonce i ze strany. Antisemitským postojem, který tehdy do značné míry oficiálně zaujala KSČ a který se promítl i do nálady ve společnosti, přímo trpěla i pamětnice. Stejně jako záští sousedů vůči jejím rodičům, přesvědčeným komunistům.

Alena Flohrová dodnes s hořkostí vzpomíná na nejkrušnější roky, kdy na ni její vlastní spolužáci pokřikovali hanlivé posměšky a stranili se jí: „V mém případě to bylo namířené na rodiče. Jenže ti to tenkrát odbyli tím, proč to nedělají i jiným židovským dětem. Dneska to vím – protože jejich rodiče nebyli komunisti, natož aby chodili jako agitační dvojice. A dětičky jako smečka, když viděly, že jim nic nehrozí, v tom pokračovaly. Takže to mělo třeba takovou podobu, že když jsem šla ze školy domů, tak děti běžely po druhé straně silnice a pokřikovaly na mě: ‚Žide, hovno z tebe zbyde.‘ A mně nevadilo ani tolik, že to pokřikovaly, jako že je za celou dobu nikdo neokřikl.“

Odsoudily mě a pověsily

Nenávistné projevy neměly jen slovní podobu. Když bylo pamětnici osm let, děti si zahrály na politický proces a odsoudily ji k trestu smrti oběšením. Pověsily ji, oběsit ji se jim ale naštěstí nepodařilo. Alena Flohrová nejvíc vzpomíná na to, že rodiče se ani tolik nestarali o ni, jako o chlapce, který ji málem zabil: „Ty děti to udělaly nedokonale, takže jsem přežila. Komické na tom ale je, že to udělal kluk, který měl vyvinutější svaly než závity. Ono mu to ani nedošlo. A protože jeho táta byl kovář, tak kdyby se to nevhodným způsobem dozvěděl, tak mohl kluka na celý život zmrzačit. Takže moji rodiče, když zjistili, že fyzicky jsem bez ublížení, že dýchám, tak řekli: ‚Jdi domů,‘ a šli zachránit kluka, který mě pověsil. Nám bylo oběma osm let, takže on z toho neměl pojem,“ vypráví.

Kvůli umístěnce jsem skončila v nemocnici

Až v novém kolektivu na střední škole se Aleně Flohrové ulevilo. Bylo to výběrové jazykové gymnázium a kromě ruštiny se zde ještě naučila anglicky, už podruhé v životě. Její rodiče jí nikdy nenabídli žádnou psychickou podporu, ale pokud šlo o vzdělání, tak ji podporovali přímo ukázkově. Po maturitě studovala pamětnice dva roky na Zemědělské univerzitě, aby se pak dostala do Brna na vysněný obor zahradnictví, který se vyučoval v Lednici na Moravě.

Stejně jako všichni čerství absolventi vysokých škol pak dostala Alena Flohrová umístěnku, proti které nebylo odvolání. Na Litoměřicku měla jít do úseku ovocnářství v tamějším JZD. „Dorostový lékař žádal o výjimku, abych nemusela do provozu, protože to je pro mě fyzicky neúnosné. Měla jsem třicet osm kilo,“ popisuje pamětnice svůj tehdejší marný boj proti umístění. „Nepomohlo to. Soudruzi z okresu odpověděli, že buď podepíšu před koncem pátého ročníku smlouvu s nějakým státním statkem nebo JZD, nebo nepůjdu ke státnicím. A názor lékaře, těch třicet osm kilo, nebrali v potaz, to je nedojalo, že to není na provoz.“ Nebylo. Za rok a půl skončila pamětnice hospitalizovaná s těžkým vnitřním krvácením.

Po propuštění z nemocnice se Alena Flohrová ze zdravotních důvodů odmítla do provozu vrátit. Umístěnkový systém byl však neoblomný a tak se dostala do absurdní situace. Podle národního výboru utekla z umístění a neměla nárok na jiné. Stala se nezaměstnanou a takové stát netoleroval. „Jeden příslušník mě upozornil, když jsme šli z kina od osmi, že nebudu-li mít razítko zaměstnavatele a budu na ulici v takovéto noční hodině, tak mě můžou sebrat jako příživnici,“ vypráví pamětnice s hořkým smíchem. Nakonec raději začala zadarmo pracovat v pražské Botanické zahradě, jen aby získala kýžené razítko v občance.

Šla jsem říct těm klukům v tancích, že tu není žádná kontrarevoluce

Ráno 21. srpna 1968 Alena Flohrová zcela v šoku poslouchala vysílání Československého rozhlasu. Zatímco někteří Pražané vyšli s trikolorami proti tankům, hlasatelé nabádali ke klidu a vyzývali občany, ať si jdou s mladými sovětskými vojáky promluvit. A tak pamětnice vyrazila na Václavské náměstí, kde se okupantům snažila vysvětlit, že tady není žádná kontrarevoluce.

„V rozhlase nabádali, ať to těm klukům vysvětlíme, tak jsem to zkusila,“ vzpomíná pamětnice na tehdejší dramatické momenty. „Měla jsem ruský gympl, tak jsem mluvila plynně rusky, což je trochu zaskočilo. Pak ale velitel tanku nařídil: ‚Zbraně připravit!‘ a mířilo na mě osm pušek. Tak jsem na nic nečekala a velkým fofrem zapadla do nejbližší ulice, která byla za rohem, takže na mě nemohli střelit.“

Alena Flohrová tehdy pracovala jako odborná redaktorka ve Státním zemědělském nakladatelství. Vysokoškolský nástupní plat nebyl nic moc, ale konečně dělala práci, kde mohla naplno využít své odborné zaměření a také znalost jazyků – překládala zahraniční zahradnické časopisy. Není na to hrdá, ale přiznává, že při získání této pozice poprvé v životě využila protekci, protože mladé vysokoškolačky tehdy nikdo nechtěl zaměstnat. Její první manželství navíc skončilo tragicky. Coby vdova s jedním dítětem se vdala podruhé a počet dětí záhy vzrostl na tři – jedno vyvdala a další se zanedlouho narodilo. S třemi dětmi se doma museli hodně ohánět, aby všechny uživili.

Odmítla jsem schválit vstup, i když na mě ředitel mrkal

Rok 1968 Alenu Flohrovou velmi zasáhl. S invazí vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasila, a když později došlo v nakladatelství k podnikovým prověrkám, nebála se to říct nahlas a tvrdošíjně si stála za svým. „Odmítla jsem za každou cenu schválit vstup, i když na mě ředitel mrkal a říkal: ‚Máte tři děti, ženská.‘ Já říkám: ‚Ano, ale nemohla bych se jim podívat do očí. Prostě vstup nedokážu schválit. Agrese je agrese, okupace je okupace.‘ Řekl mi: ‚Budete mít, co jste chtěla.‘ A dělala jsem patnáct let korektorku místo odborné redaktorky,“ vypráví smířeně Alena Flohrová a dodává, „udělala bych to zas. A děti se mnou naštěstí souhlasily. I když to znamenalo, že bylo míň peněz.“

Patnáct let dělala pamětnice podřadnější práci za středoškolský plat, svého rozhodnutí ale nikdy nelitovala. Jak říká, nejdůležitější je „zachovat si rovnou páteř za každých okolností, bez ohledu na důsledky“. Se svými rodiči se běžně stýkala, i když ideologicky si vůbec nerozuměli. „S tátou jsme se dohodli, že nás osud zavál na různé strany barikády, ale nebudeme se o tom bavit,“ říká Alena Flohrová. „Máma občas remcala, tak jsem ji nechala. Ale oni přes všechno, co je potkalo, že byli ze strany vykopnutí, do smrti zůstali přesvědčení komunisté. Máma říkala, že to je příliš krásná myšlenka na to, aby ji mohli realizovat lidi.“

Po patnácti letech se Alena Flohrová nakonec tiše vrátila na svou bývalou pozici, protože odborníků s jazykovými dovednostmi bylo tehdy poskrovnu. V nakladatelství pracovala až do důchodu, ani potom však nechtěla zahálet. Absolvovala dvousemestrální kurz ikebany, japonského umění aranžování květin, a poté sama šest let vedla aranžérské kurzy. V roce 2023 žila v domově sociální péče v Praze a stále si zachovávala svou houževnatost a vnitřní sílu.