Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Flanderka (* 1930  †︎ 2021)

• narozen 9. února 1930 v Turnově

• rodina po roce 1948 přišla o obchod a dům

• vystudoval ČVUT

• živil se jako projektant

• po roce 1989 dům rodině vrácen v restitucích v dezolátním stavu

• zemřel 24. února 2021

„Letos mi bylo 89 roků. Je to teda věk požehnaný, jak se říká, nemůžu už předčasně umřít,“ vtipkuje hned v úvodu svého vyprávění Miroslav Flanderka. Narodil se 9. února 1930 v Turnově, kde prožil celé své dětství. 

„Když jsem se narodil, byla to nejklidnější doba mého života, i když já si ji jako dítě neuvědomoval. Prezidentem byl tenkrát zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk. A byl klid. Hitler nebyl u moci a žilo se celkem slušně, spořádaně. Nemyslím si, že by potom v naší vlasti bylo ještě tak hezky jako tenkrát,“ myslí si Miroslav.

Mělo být hůř

Jeho asi nejvzdálenější vzpomínka je ta ze zápisu do školy. „Projevil jsem se jako velký myslitel. Pan učitel se mě zeptal, co je víc: půllitr, nebo litr?“ vypráví Miroslav. Jenže pro něj byl tehdy půllitr skleněná nádoba, se kterou chodil tatínkovi pro pivo, a nikoli polovina litru, tedy měrná jednotka. „Tak jsem si říkal: ‚Táta, ten si určitě dává víc.‘ Tak jsem řekl půllitr,“ vzpomíná Miroslav a ihned dodává: „Ale stejně mě do školy vzali.“

Coby ročník 1930 prožil školní léta v těžké době. „V Německu přišel k moci Adolf Hitler a rázem bylo vše jinak. I jako dítě jsem to vnímal. Kolem dospělých vznikla taková nervozita,“ popisuje Miroslav.

To už ale přišla okupace, zatím první v Miroslavově životě. „Pamatuju se na to – 15. březen, sněžilo trochu s deštěm, foukal vítr. A teď do toho vojenská německá vozidla včetně tanků. V tom byli černě odění, zamračení vojáci. Přijeli a my jsme přestali být samostatní. Ale mělo být hůř,“ říká dnes, v roce 2019.

K válečnému období se váže i následující Miroslavova vzpomínka na jeden den po prázdninách, kdy nastoupili do školy. Třídní učitel tehdy dětem nadiktoval, co si mají nakoupit za sešity či pomůcky, a pak je po jedné hodině odpoledne pustil ven. Když se pak vracel přes náměstí domů, stála tam dvě nebo tři německá vojenská auta a nakládala místní. „Mimo jiné i našeho pana učitele Svobodu, toho pomocí pušky dost brutálně postrčili. Byl tam mezi nimi i ředitel a spousta jiných lidí,“ vzpomíná Miroslav a dodává, že pokud se někdo z nich vrátil, tak až za několik let. Mezi těmi, kterým se to povedlo, byl i oblíbený učitel Svoboda. Ten podle Miroslava zastával funkci předsedy okresního národního výboru až do roku 1948. „A pak ho zavřeli podruhé, protože byl národní socialista.“

V letech protektorátu úřady omezily počty studentů „Třicet kluků, deset holek, víc jich v tom roce nepřijali.“ Situace se ale zhoršovala čím dál víc, na ulicích se objevovaly červené cedulky s popravenými lidmi, lidé měli strach, museli dávat pozor. „A Hitlerovi se dařilo,“ vypráví Miroslav.

Němci byli pryč

Přestal se učit dějepis, naopak zeměpis se vykládal pouze podle Velkoněmecké říše. Každý rok se také konaly oslavy narození vůdce Hitlera: 20. dubna. „To si pamatuju doteď, že se narodil. Byl proslov a šlo se domů,“ říká. 

„Válka nám připadala neskutečně dlouhá. Těch šest roků, po které trvala, bylo snad nejdelších v mém životě. Jak se fronty přibližovaly a už bylo slyšet zvukové efekty, chodili všichni, i školní mládež, kopat příkopy jako obranný val proti postupujícím armádám,“ popisuje Miroslav a vzpomíná na kolony civilistů i vojenských jednotek, které se stahovaly směrem na západ. „Všichni věděli, že případné zajetí od Rusů bude daleko horší než zajetí na západní frontě. Měli se taky čeho obávat, neboť Němci, dokud vítězili, dělali s ruskými zajatci velmi krátký proces.“

A pak přišel 9. květen 1945 a válka skončila. „Bylo to oddechnutí. Nikdo nevěděl, co přijde, ale bylo radosti! Na náměstích se tancovalo,“ popisuje první dny svobody Miroslav. „Němci byli pryč.“

Jak udělat řízený průšvih

Roky války vystřídal po nějakém čase nástup komunistické diktatury. Znárodnění dopadlo i na obchod, kde pracoval Miroslavův otec. Jeho tatínek tak nejprve vstoupil do družstva, ale ani tam dlouho nepobyl, protože Jednota později přešla pod národní podnik Pramen.

„Pak už to bylo státu. Barák nám ještě pár roků zůstal a pak jednou přišel dopis, že vzhledem k tomu, že v čísle popisném 336 se nachází provozovna státního obchodu, tak je barák převeden do vlastnictví státu a vyměřuje se tolik a tolik nájemného. Najednou z toho baráku, který patřil od začátku století Flanderkovým, byl státní obchod,“ vzpomíná Miroslav na dobu, kdy jeho rodina o všechno přišla.

Po maturitě se úspěšně dostal na České vysoké učení technické (ČVUT), kde vystudoval obor dopravní stavby. Po vysoké škole se mu nevyhnuly ani dva roky na vojně, pak začal pracovat jako projektant u Československých drah. Z kádrových důvodů nemohl vykonávat vedoucí funkce. Miroslav sám říká, že mu to vyhovovalo, spíš než úkolování ostatních měl rád klasické projektování. Vstup do komunistické strany pamětník odmítl.

„A pak jsem si říkal: ‚Nejlepší bude udělat řízený průšvih, aby mi s tím dali pokoj,‘“ vypráví. A tak jednou při nějakém veřejném shromáždění řekl, že by se mělo trochu šetřit a v souvislosti s administrativou zkritizoval i spotřebu papíru, kvůli níž dochází k ničení lesů. „A od té doby jsem měl pokoj. Nejdřív mě chtěli vyhodit, ale pak jsem tam přece jen zůstal,“ popisuje Miroslav.

Mohlo to být daleko lepší

Rok 1989 nazývá rokem velkého nadšení, průvodů a cinkání klíči. „A člověk věřil. Věřil, že se všechno změní, že se všechno změní rychle a že všechno bude lepší,“ popisuje Miroslav. Nadšení podle jeho slov časem trochu vyprchalo. A ne všechno, co se změnilo, bylo skutečně k lepšímu. Zmiňuje třeba privatizaci, o které má dodnes špatné mínění. „Lepší to je, ale mohlo to být daleko lepší,“ hodnotí dnes. 

Po revoluci dostala jeho rodina zabavený dům zpátky, na rekonstrukci a obnově už se ale nepodíleli. „Tu ruinu jsme prodali a nový majitel ji dal do pořádku. Obnovil hospodu, která tam byla, ta prosperuje doteď. Zařídil tam znovu obchod, ovšem v konkurenci Penny a Lidlu nemohl prosperovat, takže byl po několika letech zrušen a už nefunguje.“ Dnes je Miroslav spokojený. „Za životní štěstí považuji tady paní Flanderkovou. To musím, protože se o mě stará, pečuje a vychovává,“ říká s úsměvem. 

Na dotaz, jestli má své životní motto, nejprve rázně odpovídá, že nikoli. Pak ale přece jen přiznává: „Motto bylo: ‚Vždycky dělej tak, aby ses za to v budoucnu nemusel stydět.‘ To jsem uplatňoval ve vztahu ke komunistickým mocipánům. Nepodlehl jsem jim v tom, že jsem nikdy neudělal něco, za co bych musel zrudnout a zapírat,“ hodnotí dnes s odstupem Miroslav.