„Jelikož po druhé světové válce v Rusku panoval hladomor, mé dětství bylo hladové. Všichni s hořkou ironií vzpomínají na to, jak Rusko, se záměrem podrobit si střední Evropu, pomáhá ostatním státům. Zatímco v Rusku lidé umírali hlady, do Československa bylo dovezeno několik set tisíc tun obilí v rámci bratrské pomoci. Moje maminka ztratila mléko a neměla co jíst. Tatínek pomýšlel na sebevraždu, ale pracoval v té době ve skladišti, kde kradl mrkev a nosil ji domů. Ta mrkev jim zachránila život. Ze školky si pamatuji bramborovou kaši s vodou místo mléka. Ale i přes tuto chudobu se vždy našel kousek chleba s okurkou a mně se zdálo, že jím přepychově, jako král.“
„Po svatbě v únoru 1969 jsem okamžitě zažádal úřady o návštěvu své manželky v Praze. Měl jsem na návštěvu nárok, potřeboval jsem však doporučení. Jelikož jsem nebyl angažován v žádných stranických orgánech, mohla mě doporučit pouze fakultní studentská organizace. Řekli mi ale, že mi doporučení dát nemohou. Nebyl jsem podle nich jako student dostatečně aktivní a neplnil jsem tzv. socialistické závazky. Ale zato student Jurij Marušák z mého oddělení byl velmi aktivní, a proto organizace doporučila k návštěvě mé manželky jeho. Nebyl jsem důstojný toho, abych navštívil novomanželku, tak jsem se vystěhoval definitivně.“
„To, že jsem dostal příležitost pracovat u Svobodné Evropy, byl v podstatě nezasloužený dar osudu a bylo to pro mě velmi důležité. Díky tomu jsem se mohl vrátit k žurnalistice. Byl jsem naprosto spokojený, že můžu psát v souladu se svým přesvědčením a zároveň jsem za to placen. To je ideální a vzácná kombinace. Jestli se mé psaní shodovalo s politikou Bílého domu, nebo ne, bylo vedlejší. Tato politika je ohebná a já mohl jít svou cestou. Myslel jsem si, že výsledkem, který by potvrdil mé celoživotní úsilí, by měl být pád komunismu, kterého jsem se dočkal.“
Jefim Fištejn se narodil 23. prosince 1946 v Kyjevě na Ukrajině. Vyrůstal v rodině židovského původu ve velmi chudých poměrech na kyjevském sídlišti Podol. Po složení maturitní zkoušky na večerní škole pro dělnickou mládež a absolvování povinné praxe ve fabrice vystudoval žurnalistiku na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Na škole se díky studentské výměně poznal se svou ženou Věrou Němcovou, se kterou se v roce 1969 přestěhovali do Československa. V Praze chvíli působil v zahraničním oddělení Československé televize a poté pracoval jako překladatel. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a v roce 1980 pod nátlakem ze strany StB a úřadů emigroval. Nějaký čas žil ve Vídni. V roce 1981 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a přesunul se do Mnichova. Vystřídal různé pozice, pracoval zde například jako asistent programového ředitele či politický komentátor. Roku 1996 se přestěhoval spolu s redakcí Svobodné Evropy do Prahy. V letech 1996 a 1997 působil jako šéfredaktor Lidových novin. Je autorem mnoha článků, esejí a dokumentárního filmu Přerušené jaro. Dnes je v důchodu, působí jako poradce ředitele Rádia Svobodná Evropa a publikuje v různých médiích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
