Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Fišer (* 1925  †︎ 2014)

• narozen 14. 1. 1925 v Rychvaldě

• roku 1943 narukoval do wehrmachtu

• přidělen k německému válečnému námořnictvu (Kriegsmarine)

• služba na lodi doprovázející obchodní konvoje

• po ztroskotání přeběhl k francouzským partyzánům

• vstoupil do československé samostatné brigády a zúčastnil se obléhání Dunkerque

• po válce vystudoval vysokou školu a stal se inženýrem

• v současnosti žije v Rychvaldě

• zemřel 12.5. 2014

Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

 

Ing. Miroslav Fišer se narodil v roce 1925 v Rychvaldě. Toto malé město bylo po mnichovské dohodě jako součást těšínského území zabráno polskou armádou. Polská správa začala ihned rušit české školy. Proti tomuto rozhodnutí se ve městě zvedla vlna odporu a 18. října proběhla demonstrace za znovuotevření českých škol. Té se s rodiči jako chlapec zúčastnil i Miroslav Fišer. Takto na to dnes vzpomíná: „Přišli sem Poláci. Za polského režimu rodiče chtěli, aby byla česká škola. Rychvald byl dosti takový český, protože tady je i církev československá. Lidé tady byli vlastenci. Byl jsem tam také, když rodiče žádali, aby tady byla česká škola. Bylo to u kostela a oni přitáhli koňskou jízdu, a jak bylo to shromáždění, tak s těmi koňmi lidi rozehnali. Oni říkali s tím obuškem: ,Jakou půlku pán chce? Bílou nebo černou?‘ Bílá, to byla ta rukojeť, a ta černá, to byl konec toho pendreku. Tak to rozháněli, někteří lidé dostali od těch Poláků opravdu dost. Tak to si pamatuju jako kluk, jak tady ti Poláci útočili proti Čechům. Později potom zjišťovali, kdo byl v Sokolu a tak dále. Tak ty lidi žádali, aby se přestěhovali pryč.“

 

Počátkem září 1939 nacistické Německo zaútočilo na Polsko. Hned druhý den útoku byl obsazen Rychvald. Mladý Miroslav se tak během krátké doby stal občanem už třetího státu. Němci se snažili kraj germanizovat a bránit slovanským vlivům. Vznikla tzv. listina Němců, kde byli noví obyvatelé Třetí říše zařazováni do různých kategorií. Pod různými druhy nátlaku byli Češi a Poláci nucení k podpisu této listiny. I pamětníkův otec podlehl tlaku a stal se Němcem třetí kategorie.Ve třetí kategorii se nacházeli Němci k navrácení nebo k převýchově. „V roce 1942 byl nátlak německých úřadů, aby ti, co se nehlásili k německé národnosti, aby se přihlásili k Volkslistům. Tehdy tam pozvali i rodiče a otec to podepsal, a nevěděl, co čeká mě. Říkal si, že než budu plnoletý, kdo ví, co se stane,“ vzpomíná Miroslav Fišer. Podepsáním listiny se Němcem ve třetí kategorii automaticky stal i Miroslav. To znamenalo jediné – že v budoucnu bude muset narukovat do wehrmachtu. „V roce 1943, když jsem dovršil 18 let, tak mě povolali do německé armády. Kdybych nenastoupil, byl bych zastřelen.“

 

V německém námořnictvu (Kriegsmarine) a přechod k francouzským partyzánům

 

Dvouměsíčním výcvikem prošel ve vesnici Altenwalde u Severního moře. „Výcvik byl sice krátký, ale velice tvrdý,“ vzpomíná pamětník. Po jeho absolvování byl převelen do města Brest ve Francii a přidělen na malou doprovodnou loď. „Město Brest byla největší ponorková základna. Bylo tam asi dvacet nebo třicet ponorek. Já jsem byl zařazen na francouzskou loď, která byla přepracována na vojenskou. Byla to malá loď. Bylo nás tam asi pětatřicet námořníků. A my jsme dělali doprovod podél pobřeží od Biskajského zálivu až k Brestu. Byl to doprovod obchodních lodí, protože Němci by tu válku nevyhráli, ale vzhledem k tomu, že měli tajné spojení se Španělskem, které dodávalo různé živobytí, obchodovali s Francem. To byly jenom obchodní lodě. My jsme dělali jenom takový doprovod.“

 

Několik měsíců sloužil na lodi, než byla u města Quimper potopena. Posádka se stačila zachránit a doplout na pobřeží v záchranných člunech. Tam Miroslav Fišer s dvěma Poláky ihned zběhl k francouzským partyzánům. Takto na to dnes vzpomíná: „Jak nás potopili u města Quimper, tak já a dva Poláci, kteří byli tady od Katowic, jsme zběhli od Němců k francouzským patriotům. To byli francouzští partyzáni. Ten náš velitel nám řekl, že se nesmíme rozcházet. My jsme říkali, že chceme jít na záchod. Tak jsme šli bokem. Byli jsme v takové dolině a tam jsme viděli ty partyzány. Měli jsme s sebou takový bílý šátek, který jsme jim ukazovali, že se k nim chceme přidat. My jsme tam zůstali ukrytí a francouzští partyzáni potom zajali ostatní Němce. Vzali je potom někam bokem nebo já nevím kam. My jsme tam byli asi čtrnáct dní a potom tam přišli Američané, do toho města Quimper. Věděli, že už to město je volné od Němců. Měl jsem štěstí, protože tam přišel americký důstojník, který byl Čechoameričan. Já jsem mu řekl, že jsem Čech z okupovaného území. On to už znal. Tak jsem se hlásil, že jsem Čech a chci do československé armády. Že vím, že v Anglii je česká zahraniční armáda.“

 

V československé obrněné brigádě – obléhání Dunkerque

 

Než se pamětník dostal do československé samostatné brigády, musel nejprve projít zajateckými tábory, kde strávil dva měsíce. Potom absolvoval krátký výcvik v Edinburghu a následně byl poslán do města Oostende v Belgii. Byl listopad 1944 a československá brigáda už dva měsíce obléhala přístavní město Dunkerque, které okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Miroslav Fišer byl zařazen k 3. tankovému praporu 2. roty s velitelem René Černým, který byl po návratu do Československa ve vykonstruovaném procesu v roce 1950 popraven komunistickým režimem.

 

Miroslav Fišer sloužil u Dunkerque až do 9. května 1945, kdy konečně viceadmirál Friedrich Frisius podepsal kapitulaci, a českoslovenští vojáci se mohli vrátit do své vlasti.

 

V Československu

 

Miroslav Fišer byl demobilizován 1. září 1945 a krátce po návratu domů začal navštěvovat strojní průmyslovou školu v Karviné. Jenomže jako voják západní armády měl po komunistickém převratu, tak jako většina jeho spolubojovníků, s novým režimem problémy a málem byl vyhozen ze školy. Proto se rozhodl, že navštíví generála Ludvíka Svobodu na ministerstvu národní obrany. Takto na to vzpomíná: „V roce 1948 byly studentské prověrky a znovu jsem měl problémy. Ředitel, inženýr Holub, na průmyslové škole dostal dopis, že tam nemám co dělat, že musím odejít ze školy. Tak jsem musel jít na ministerstvo národní obrany. Do Prahy jsem jel. Tehdy mě přijal armádní generál Svoboda. Velmi příjemný člověk to byl a říkal: ,Co to? To Vám dělají takové těžkosti?‘ Dostal jsem dobrozdání z ministerstva obrany. Na popud toho jsem dokončil průmyslovou školu s maturitou. Takto se k nám zachovali ještě někteří lidé, když jsme bojovali. Dávali život za obnovení Československé republiky. To byla velká drzost a na to nezapomenu do smrti.“

 

V roce 1952 se Miroslav Fišer oženil s Naděždou Ruckou a zanedlouho se jim narodila dcera Miluše. Někdy v této době pamětník pracoval v blízkých železárnách a později jako projektant na báňských projektech. Protože podal několik zlepšovacích návrhů, byl ředitelem podniku doporučen na vysokou školu, kterou dokončil s titulem inženýr. Byl členem komunistické strany, ale jak tvrdí, nebyl rozhodně zapáleným komunistou a hned, když odešel do důchodu, z KSČ vystoupil.

 

Dnes Miroslav Fišer žije se svou ženou v Rychvaldě a takto vzpomíná na období válečných útrap: „Válka je žal a pláč. Válka nikomu nic dobrého nepřinese, jen zlo.“

 

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam, tel. 776 050 666