Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Fischer (* 1947)

• narodil se 30. srpna 1947 v Chebu do německé rodiny

• otec se na konci druhé světové války skrýval před totálním nasazením

• jeho rodiče nemuseli po válce do odsunu, otec pracoval jako odborník v chemickém a hutním průmyslu

• od roku 1950 bydleli v Habartově, kde v dolech pracovali také neodsunutí sudetští Němci

• kvůli německému původu se pracovní možnosti rodičů zhoršily, rodina žila na pokraji chudoby

• v 60. letech se chtěli vystěhovat na Západ, neměli na to však peníze

• na vojně, kterou prožil u vrtulníkové letky v Klatovech, zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• většinu let pracoval v sokolovských dolech, vypracoval se na vedoucí pozici i jako nestraník

• po roce 1989 se stal průvodcem, provázel nejčastěji německé turisty, mezi nimiž byli i vyhnaní krajané

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

Fischerovi si po druhé světové válce mohli vybrat, zdali zůstanou na rodném Chebsku, nebo jestli odejdou neznámo kam do válkou zničeného Německa. V této situaci se ocitli jako jedni z mála sudetských Němců, kteří po milionech Československo opouštěli nuceně.

Rozhodli se nakonec zůstat tam, kde měli své kořeny. O nějakých patnáct let později svůj postoj přehodnotili a do Německa chtěli odejít. Mezitím se však jejich situace, z velké části kvůli národnosti, citelně zhoršila. „Rodiče hladověli, abych mohl chodit na střední školu. Ke svačině jsem měl čokoládový perník, co stál dvě koruny, víc jsem si nemohl dát,“ vzpomíná na těžké období Bruno Fischer. Chudoba jim emigraci ze lepšími vyhlídkami neumožnila.

Odejít do Německa nechtěli

Bruno Fischer se narodil 30. srpna 1947 v Chebu německým rodičům Ottovi a Hermíně Fischerovým. Oba pocházeli ze sudetského pohraničí, kde vedle sebe po dlouhá staletí žili Němci a Češi. Situaci zde ale silně poznamenalo postupné vyostření národnostních sporů a události spojené s druhou světovou válkou.

„Otec byl chemik, velký odborník, a před válkou i během ní hodně cestoval za prací, například do Chemnitz, pracoval i pro IG Farben. Nemusel narukovat do wehrmachtu, až ke konci války v dubnu 1945 měl být totálně nasazený, ale někde se ukryl. Kdyby válka neskončila, nejspíš by ho našli a popravili,“ vypráví pamětník.

Jeho matka dělala kuchařku na faře v jejím rodném Bochově, poté se přesunula do nedalekých Karlových Varů do lázeňského domu v Sadové ulici, který vlastnil její strýc. Ve městě zažila, když během Křišťálové noci nacisté vypálili místní židovskou synagogu.

Závěr války prožili rodiče Bruna Fischera v Německém Chloumku, brzy se odtud ovšem museli stěhovat. Hned od května 1945 probíhal v Československu odsun německého obyvatelstva, nejprve divoký a doprovázený násilnostmi i masakry, poté organizovaný. Někteří Němci mohli zůstat, jednalo se zejména o odborníky v určitých odvětvích, kde Češi po válce chyběli.  

To se týkalo i Fischerových, kteří měli na výběr, jestli pohraničí opustit nebo zůstat. „Mohli odejít, ale v Německu neměli žádné příbuzné a země byla zničená válkou. Rozhodli se zůstat tady. Baráček v Německém Chloumku jim sebrali, ale směli si všechny věci vzít s sebou,“ vysvětluje Bruno Fischer.

Stačilo se domluvit pár slovy v obchodě

Nový domov nalezli jeho rodiče v Chlumu u Svaté Máří, tam zůstaly dvě matčiny sestřenice pracovat jako hospodyně na velkém statku, kde se usídlil předseda národního výboru. Fischerovi se nastěhovali do domu po odsunutých krajanech, zde pamětník trávil první roky svého života.

I odtud se ale brzy stěhovali, otec získal práci v dolech na Sokolovsku a rodina se v roce 1950 usadila v Habartově. Tehdy tam žilo mnoho dalších Němců, kteří pracovali jako horníci a odsunu se vyhnuli. Podle pamětníka nechtěli po válce odejít do Německa ze stejných důvodů jako Fischerovi.

Do školy Bruno Fischer chodil téměř se samými Němci, ve škole se ale učili česky. Doma mluvil s otcem spisovnou němčinou a s matkou a kamarády pak egerlandským nářečím, které přetrvávalo právě v okolí Chebu a Sokolova, na historickém území Egerlandu. 

„Rodiče se česky nikdy nenaučili, ale základní slova znali, na úřadech a v obchodech se domluvili. Otec mluvil lámanou češtinou, matka ji nepotřebovala. Mezi válkami tady fungovala česko-německá správa a po válce většinou těm lidem bylo už kolem padesáti, stačilo jim jen domluvit se v obchodě.“

Doma jsme občas měli jinovatku

Rozhodnutí zůstat po válce v Československu Fischerovým postupem času zhořklo. Pamětníkův otec sice zpočátku zastával vedoucí pozice, ale postupně začali do pohraničí přicházet i čeští odborníci a před Němci dostávali přednost. Otec nakonec vystřídal 35 zaměstnání, krom hornictví dělal také v sokolovské chemičce, v kovovýrobě či jako hlídač na stavbách.

„Rodiče dostali minimální důchod, máma tři stovky a táta asi osm, takže jsme byli velice chudá rodina. Platili jsme nájem v bytovce, záměrně nám dali čtyři plus jedna, i když jsme byli jenom tři. Vytápění stálo peníze, neměli jsme na něj dost peněz, a tak si pamatuju, že jsme měli občas jinovatku v pokoji. Ostatní německé rodiny si žili líp, horníci dostávali uhlí jako deputát,“ popisuje Bruno Fischer.

Přesto jeho rodiče chtěli, aby po základní škole pokračoval ve studiích a nastoupil na Střední všeobecně vzdělávací školu v Sokolově. Pro rodiče to znamenalo se co nejvíc uskromnit a místy i hladovět. Pamětníka tato těžká sociální situace vylučovala ve škole z výletů a sportovních kurzů nebo z tanečních, na maturitní ples si musel oblek půjčit.

Na dospívání v šedesátých letech si ale zachoval hezké vzpomínky, tehdy totiž i do Československa pronikaly kulturní vlivy ze západní Evropy. Bruno Fischer se svými kamarády se řadili do generace Beatles, chodili na odpolední čaje, což byly v podstatě tancovačky, které se v Habartově pořádaly v Hornickém domě a mladí amatérští muzikanti tam hráli jazz i bigbít.

„Se třemi kamarády jsme taky hráli na kytaru. Nechali jsme si narůst dlouhé vlasy a to byl zrovna poslední maturitní ročník. Přišel učitel do třídy, vyvolal mě k tabuli a dal mi dvě koruny, ať se jdu ostříhat, řekl jsem mu, že kadeřník stojí tři koruny. Nechtěli nás pustit k maturitě, pokud se neostříháme, řekli jsme jim, že teda nepůjdeme. Otec to pak musel u ředitele žehlit a k maturitě jsem šel,“ vzpomíná pamětník.

Velitelé si museli sypat popel na hlavu

Studium vysoké školy nepřicházelo kvůli nouzi v rodině v úvahu, Bruno Fischer tak nastoupil k práci na železnici. Následovat měla vojna, ale Fischerovi kvůli špatným životním podmínkám chtěli zažádat o vystěhování  do Německa. Během šedesátých let totiž mnozí sudetští Němci, kteří po válce zůstávali nebo museli zůstat, odcházeli na Západ.

„Říkalo se tomu slučování rodin, kdy bylo možné se přestěhovat za příbuznými, ovšem za každého občana se platilo deset tisíc korun. Museli jsme například sepsat seznam všech knih a získat potvrzení, že se mohou vyvézt, šlo spíše o to, jestli nemáme nějaké vzácné antikvariátní kousky. Nakonec jsme se nevystěhovali, rodiče nikdy nemohli dát dohromady třicet tisíc korun, a tak jsme tu zůstali.“

Místo odchodu do Německa Bruno Fischer rukoval na vojnu, povolali ho ještě o pár měsíců dříve, v dubnu 1968. Bylo to kvůli tomu, že nastoupil do Klatov k vrtulníkové letce, která vyžadovala přijímací i odborný výcvik. Hned zpočátku měl pamětník na vojně napilno, protože v srpnu téhož roku do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy potlačit reformní a demokratizační procesy.

„Náš pluk se postavil proti, do brány najel obrněný transportér, aby tam nikdo nemohl. Rusové přišli, ale nepouštěli je tam. Pamatuju si, že si zřídili štáb na staré automobilové váze, potom jsme za nimi už chodili a bavili se s nimi. Ti kluci vůbec nevěděli, která bije. Myslím si, že kdybychom se tehdy bránili, přineslo by to jenom hodně mrtvých a materiální škody. Nikdo by nám nepřišel pomoct, dopadli bychom jako Maďarsko,“ myslí si Bruno Fischer.

U jednotky ho přidělili do tajné spisovny, kde měl na starosti práci s citlivými vojenskými dokumenty. Právě po událostech srpna 1968 tak zapisoval sebehodnocení velitelů útvaru, které k tomu donutila změna politického kurzu v rámci KSČ a následný nástup normalizace.

„Sypali si popel na hlavu a psali, jak byli pomýlení, nic jiného jim nezbylo. Pamatuju si zástupce velitele majora Molčána, měl několik řad vyznamenání, přišel se Svobodovou armádou a bojoval ve Slovenském národním povstání. V roce 1968 šel odevzdat vyznamenání do muzea, pak už si je nevyzvedl. Později jsem se dozvěděl, že jeho i ostatní velitele z jednotky vyházeli.“

Při stranických poradách musel za dveře

I po návratu do civilu se o Bruna Fischera armáda ještě zajímala. Pozvali si ho na vojenskou správu a zkoušeli ho zlákat k parašutistickým diverzním akcím na druhé straně železné opony, patrně díky jeho německému původu. Když jim ale přiznal krátkozrakost, okamžitě s lanařením ustali.

Už před vojnou nastoupil pamětník kvůli lepšímu platu do sokolovských dolů Medard a později Družba. Pracoval nejprve jako dělník na důlních tratích, poté postoupil na dispečera a dokonce na vedoucího dopravního provozu, což mu umožnilo i doplnění vzdělání v oblasti povrchového dobývání uhlí.  

Mezi vedoucími pracovníky zůstával však jediný, který odmítal vstoupit do KSČ. Při poradách tak v momentech, kdy se začínaly probírat stranické záležitosti, musel chodit za dveře. Do sporu se pak dostal kvůli tomu, že horníkům, kteří chodili občas do práce opilí, psal absence. 

„Strana a odbory si mě zavolaly na kobereček, jediný kolega se mě zastal, že jenom chci po horníkách práci. Řekl jsem jim, že absence nesmažu, a když chtějí, ať jim je zruší sami. V jejich očích jsem nebyl dobrý soudruh. Potom na mě začali víc tlačit, přišli s kandidaturou do strany a hrozilo, že mě odvolají z funkce, když tam nevstoupím. Pak naštěstí přišla sametová revoluce,“ říká pamětník.

Přijížděli, vzpomínali a plakali

S pádem komunistického režimu a železné opony v roce 1989 se otevřely hranice a do sudetského pohraničí se začali vracet jeho tehdejší obyvatelé, kteří byli vyhnáni. Z velké části ale už pouze jako turisté. Bruno Fischer využil znalosti svého rodného jazyka a stal se průvodcem, kterým zůstával i po odchodu do důchodu.

„Panovala obava, že přijedou a seberou nám baráky, ale to byla blbost. Ani jeden z nich nechtěl nic zpátky. Přijeli, zavzpomínali, ukápla jim slza. Někteří byli politicky zaměření a řešili Benešovy dekrety, ale bavil jsem se s nimi o tom vždy vyváženě. Vyprávěl jsem jim o historii Němců v Čechách komplexně, říkal fakta a nedělal závěry, že někdo je špatný a někdo dobrý.“

Sám pamětník se podle svých slov cítí jako občan České republiky německé národnosti, jeho děti už se narodily do české rodiny, většina jeho kamarádů jsou Češi, ale má také pár, s nímž se ještě mezi sebou baví egerlandštinou.

„Jsme poslední generace, která tu ještě žije a funguje i v kulturním smyslu, dřív nebo později zanikneme. Odsun znamenal špatné řešení, ale myslím, že soužití mezi Čechy a Němci by tady stejně nebylo možné. Příkladem jsou Slováci, také mají vlastní stát a jsme kamarádi,“ hodnotí Bruno Fischer na závěr.