Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Arch. Bronislaw Firla (* 1924  †︎ 2019)

Věděl jsem, že z wehrmachtu musím utéct

  • narozen 15. června 1924 v Horní Suché

  • v roce 1943 narukoval do německé armády

  • nasazen ve Francii, Holandsku, Belgii a Itálii

  • dezertoval při dělostřelecké bitvě v Itálii v roce 1944

  • nastoupil do exilové polské armády pod velením generála Wladyslava Anderse

  • studoval školu pro telegrafisty a důstojnickou školu v Itálii

  • domů se vrátil v roce 1947

  • pracoval jako architekt

  • zemřel 16. prosince 2019

Je jedním z mužů z Těšínska, kteří byli v roce 1943 povoláni do německé armády. Od začátku plánoval, že z ní uteče. Podařilo se mu to v roce 1944 v Itálii, kde se přidal k exilovému polskému vojsku generála Wladyslava Anderse. Po návratu to v socialistickém Československu s takovým životopisem neměl jednoduché, přesto se stal uznávaným architektem.

Bronislaw Firla se narodil 15. června 1924 v Horní Suché. Jeho otec byl telegrafista a výpravčí. Když se blížila druhá světová válka, tatínek ho spolu s bratrem a matkou poslal na východ. Domníval se, že tam bude bezpečněji. Doputovali do Kolomyje. Dál už vlaky nejely, země uzavíraly hranice a z rozhlasu se dozvěděli, že válka vypukla. Uvázli tam. Nakonec otec celou rodinu vypátral a přijel pro ni. „Další den do Kolomyje vkročili Sověti. Všichni nám říkali, že německá okupace bude lepší než sovětská, tak jsme se vrátili. Tatínek prodal maminčiny zlaté hodinky, abychom dostali propustku zpět. My byli naivní, nevěděli jsme, co se doma na Těšínsku děje. Přijeli jsme a tady už začínali příbuzné a známé odvážet do koncentráků,“ vypráví.

Začal pracovat v německém potravinářském družstvu v Bludovicích a dálkově studoval školu dekorativních umění v Praze. Jeho otec se, stejně jako další obyvatelé Těšínska, musel rozhodnout, zda podepíše takzvaný Volksliste, tedy přihlášení se k německému občanství. Podepsal. Byl přesvědčen, že válka bude trvat maximálně rok a takto ji rodina snáze přežije. Výsledek? Oba synové byli povoláni do německé armády. Bratr se dostal na francouzskou riviéru, Bronislaw Firla do oblasti Pyrenejí.

Pamětník byl od začátku rozhodnutý, že z německé armády uteče a přidá se ke spojeneckým vojskům. Byl k tomu v rodině i vyškolen. „Strýc mi vysvětlil, že mám zdrhnout, když bude dělostřelecký útok. Že to je vždy zmatek a utéct se dá. Tak jsem čekal na příležitost.“ Stavěl bunkry, dostal se až k průlivu La Manche a snil o tom, že se mu jej podaří překonat a dopluje do Anglie. Pracoval například na stavbě takzvaných umělých lesů. To spočívalo v tom, že vojáci do země zatloukali dlouhé klády, aby na rovinách nemohla přistávat spojenecká letadla. Ale nejen to. „Tam jsme sloužili jako vojáci na strážních věžích vybavených kulomety. Jeden kolega dokonce střílel na Angličana. Já mu říkal, že se mu divím, ale on to vysvětlil tím, že když ho sestřelí, dostane dovolenou...“ vzpomíná.

Jeho neopatrnost při dávání najevo sympatií spojeneckým vojskům jej jednou málem stála život. Šli na pochod a najednou nad nimi prolétlo letadlo. Zatímco ostatní vojáci se snažili hned ukrýt, on s kamarádem ze Slezska mu začal mávat. S odstupem času to označuje za neuvěřitelnou naivitu a hloupost. Z letadla vzápětí něco vypadlo. Byl přesvědčen, že je to bomba, tedy jeho konec. Nakonec se ukázalo, že pilot jen odhodil kanystr od nafty.

Tady v Holandsku zemřu

V Holandsku při těžké práci a spánku na holé betonové podlaze dostal silný zápal plic. Sanitář jej poslal se čtyřicetistupňovou horečkou do pět kilometrů vzdáleného lazaretu. „Tak jsem šel sám tím krásným Holandskem a pak už jsem nevnímal. Byl jsem přesvědčený, že tam padnu. Najednou jsem potkal německého vojáka na kole. Blekotal jsem nejen kvůli horečce, ale i proto, že jsem německy nikdy pořádně neuměl. Ukázalo se, že je to Polák z Gdaňska. Naložil mě na kolo a polomrtvého mě do toho lazaretu dovezl.“ 

Pak byl převezen do nemocnice v Bruselu, kde ho řádové sestry vyléčily, přestože se zápalem plic schválně dýchal studený vzduch, aby jako dlouhodobě nemocný dostal zdravotní dovolenou a mohl jet domů. Nakonec jel, ale důvod byl jiný. Jeho bratr zahynul v dělostřelecké bitvě a jeho tělo se nenašlo. Tatínek z toho onemocněl a lékař doporučil, aby jej jeho mladší syn přijel utěšit. Doba dalšího rozhodování. Utéct doma k partyzánům? Ohrozit rodiče, kteří už přišli o jednoho syna? Nakonec se do německé armády vrátil a byl odvelen do Itálie. „Jel nás celý vlak trojkařů, to znamená Slezáků, kteří měli Volksliste číslo 3. Ty už neposílali na východní frontu, protože tam utíkali a přestupovali do polské nebo české armády.“ 

15. června 1944 slavil Bronislaw Firla dvacáté narozeniny na italské riviéře. Pak následoval pochod blíže k frontě. Byl členem družstva těžkých kulometů. Nosil munici a schválně občas nějakou odhodil, poztrácel. Bral to jako alespoň malou sabotáž. Když začala bitva, byl s kolegou domluvený na útěku. „Pořád jsem mu říkal, že teď musíme zdrhnout, ale on říkal, že počkáme, že není ta správná doba. Nakonec ho poslali dopředu, na špicu, a já zůstal sám. Byl tam ještě jeden kluk z Horního Slezska, tak jsem mu řekl, že se budeme snažit zůstat na konci...“ 

Pomohla náhoda. Jeden voják vedle něj omdlel. Bronislaw Firla řekl důstojníkům, že ho spolu s kolegou vzkřísí a pak je doženou. Když se Němec probral, dal mu dopis, který měl připravený pro rodiče, a přiznal se mu, že chystá útěk. „On sám řekl, že se bude snažit dostat k civilnímu oblečení a utéct. Když vidíte, že i Němci zdrhají, je jasné, že je konec války. Pustili jsme ho a šli.“

Jedli suchary, pili vodu z potoka, schovávali se, když slyšeli tanky, protože nevěděli, zda jde o spojenecké vojsko, či o Němce. Obě varianty byly špatné. Němci je mohli zastřelit jako dezertéry, Spojenci jako nepřátele, i když měli připravený bílý kapesník. Nakonec přišli k chatě, kde se opaloval mladý muž v plavkách. Ukázalo se, že Němci už jsou z této oblasti pryč. On i kolega odhodili pušky. Za chvíli přišel americký voják. Byl to Polák žijící v Chicagu, takže domluva byla snadná.

Američané ho spolu s jeho kolegou odvezli do věznice v Livornu. Pak do tábora pod Vesuvem, kde bylo asi deset tisíc vojáků různých národností. Přihlásil se na práci, a tak pár dní odvážel odpad v Neapoli. Následovala přihláška do polské armády pod velením generála Wladyslava Anderse a studium ve škole pro telegrafisty. Tam složil maturitu a byl poslán do důstojnické školy. Válka už skončila, ale Bronislaw Firla stále zůstával v Itálii. „My byli informováni, jak Sověti nakládají s polskými vojáky, už se vědělo o Katyni. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Těšíňáci otáleli s návratem. Někteří se začali vracet v roce 1946, další v roce 1947, někteří až ve čtyřicátém osmém.“ 

Dokončil důstojnickou školu v italské Falconaře, nechal se odvézt do Anglie a odtamtud se vydal na cestu přes Gdaňsk a celé Polsko domů do Horní Suché. Vrátil se v květnu 1947, po čtyřech letech od své krátké návštěvy.

Pozor, byl ve wehrmachtu

Situace se pro Bronislawa Firlu hned od začátku vyvíjela špatně. Referát školství v Ostravě, na který se obrátil, už ovládali komunisté. Vyptávali se, proč se nevrátil hned po válce. Jeho školy v Itálii byly podezřelé. Neuznali mu maturitu a oznámili mu, že bude muset nastoupit do páté třídy gymnázia a dokončit ho v Československu. Nakonec mu kolegové poradili, ať jde studovat do Polska. Dostal se na architekturu ve Vratislavi. Po třech letech pamětník přestoupil na techniku v Brně.
Pracoval v podniku Stavoprojekt a zůstala po něm řada staveb, například budovy v Havířově, sídliště v Ostravě-Zábřehu, tamní obchodní komplex, kino Luna, velký lázeňský komplex v Jeseníku a další stavby.

Všichni se shodovali, že je mimořádně talentovaný. A ze všech stran slyšel, že kdyby vstoupil do komunistické strany, čekala by ho při jeho schopnostech skvostná kariéra. Bronislaw Firla se však vymlouval, že je věřící, stejně jako jeho rodiče, a že to nemůže udělat kvůli nim. „Kariéru jsem si tím zavřel, ale přesto mi dávali velké a dobré zakázky...“ shrnuje.

Ale byl to neustálý boj. Některé jeho projekty nebyly realizovány, některé si přisvojili jiní. Projektoval památník ostravské operace v Hrabyni, ale když vyšlo najevo, že byl ve wehrmachtu a ještě v polské armádě, soudruzi rozhodli, že takový člověk na tak ostře sledovaném projektu pracovat nemůže. Stavba byla zastavena a krátce nato realizována jinými architekty, ovšem tak, jak to navrhl Bronislaw Firla a jeho kolegové. „Z toho jsem byl smutný. Jen sem tam se někde objeví malá zmínka, že jsem na památníku spolupracoval.“ 

Několikrát měl příležitost k emigraci. V roce 1968 byl ve Švýcarsku právě v době, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Měl jsem tady rodiče, kteří prožili trauma ze ztráty syna ve válce, tak jsem si říkal, že je nemůžu opustit i já. Bral jsem to tak, že musím žít tak, jak žijí mí spoluobčané. Když budou trpět, tak budu trpět taky. Rád jsem cestoval, ale vždy mě to táhlo do rodné země, do Slezska, na Těšínsko. Jsem spokojen s tím, čeho jsem dosáhl. Myslím, že se za nic nemusím stydět. Často od starších lidí slyším, že vzpomínají na staré časy a nejsou spokojeni s tím, jaká je společnost nyní. Ano, ti nahoře tady po roce 1989 mnoho věcí udělali špatně. Ale přesto, za tu svobodu, ve které teď můžeme žít, to všechno stálo.“