Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Filler (* 1939)

Nikdy bych neřekl klukům, že je táta zavřený. Neříkal jsem to nikde

  • narozen 25. února 1939 v Praze

  • otec Josef Filler byl za války pilotem u RAF

  • maminka byla v roce 1942 s dalšími manželkami letců umístěna do internačního tábora ve Svatobořicích

  • během války Miroslava vychovávali prarodiče

  • Josef Filler fungoval po svém návratu krátce v armádě a v roce 1947 byl odvolán do výslužby

  • v roce 1951 byl otec zadržen a odsouzen za urážku Klementa Gottwalda

  • strávil osmnáct měsíců v pracovním táboře v Kladně

  • po propuštění se rodina přestěhovala do Josefova Dolu

  • o rok později se Josef Filler nešťastnou náhodou otrávil plynem

  • Miroslav Filler se živil po zbytek života jako automechanik a řidič

Válka bez rodičů

Miroslav Filler se narodil 25. února 1939 v Praze do neúplné rodiny. Tatínek Josef Filler, kterého poznal až po válce, odešel po mnichovské dohodě do Anglie, kde působil jako pilot u Královského letectva. Rané dětství po boku maminky rovněž netrvalo dlouho. S nástupem heydrichiády byla totiž společně s manželkami ostatních letců v exilu umístěna do internačního tábora ve Svatobořicích. Miroslava proto až do roku 1945 vychovávali prarodiče v Bubenči a na své nejbližší má pouze letmé vzpomínky: „Pamatuji si, že jsme do těch Svatobořic jeli jednou se strýcem. Byla tam ulice vězeňských baráků překlenutá dřevěným mostem. Maminka při setkání plakala.“

Podle svých slov byl však Miroslav během války moc malý na to, aby pochopil, co se s jeho rodiči děje. Vyrůstání s babičkou a dědou proto chápal jako danost. S podobnou samozřejmostí mluví rovněž o Pražském povstání, kdy se společně s většinou obyvatel domu schovával ve sklepě a čekal, až nebezpečí na ulici pomine. Stejné to je i se vzpomínkami na poválečnou perzekuci německého obyvatelstva: „U nás v domě bydlel dole nějaký německý pán [pauza]… ale na to si už radši nechci ani vzpomínat. Vím, že ho pak nějak zmlátili nebo možná i něco horšího.“

Doba ostrého vypořádávání se s Němci a upevňování národnostních pozic je pro Miroslava spojena spíše s návratem maminky. Dlouho rozdělené rodině byl téměř okamžitě přidělen velký byt po odsunutých obyvatelích v Jiráskově ulici. Šestiletý Miroslav se v něm cítil jako v alternativní dimenzi. Všude kolem byl najednou obrovský prostor, v policích ležely knihy, kterým nerozuměl, a v některých šuplících se dokonce daly najít drahé známky. 

Tatínek se ze svého vojenského exilu vrátil v létě roku 1945. Miroslav byl v té době na jakémsi příměstském táboře v Troji. Obraz menšího muže v uniformě, který k němu přichází mezi hloučky jiných dětí, má v mysli vrytý dodnes. Rodina se tak po dlouhých osmi letech odloučení dala znovu dohromady. O rok později se Miroslavovi narodila mladší sestra, a vše tak mohlo aspoň na chvíli působit jako šťastný konec dramatického příběhu. Politický vývoj v Československu však nabral obrátky, které měly osudové události teprve přinést.

Toho byste měli sundat

Miroslav si dodnes pamatuje úctu, kterou v sobě choval vůči otcově uniformě. S velkým zaujetím také mluví o tom, jak tátu občas doprovázel na letiště Kbely nebo do Ruzyně. Společně se také účastnili leteckých dní. Jednou prý mohl sám nasednout do letadla a vidět, jak vypadá Praha z ptačí perspektivy. To vše ale skončilo v roce 1947, kdy bylo Josefu Fillerovi doporučeno, aby odešel do výslužby. Miroslav to dnes přisuzuje údajné otcově lásce k pití, která mohla ovlivnit jeho další vojenský postup. Jistě to ale neví, a celou věc proto uzavírá slovy: „Myslím, že to tak mohlo být. Měl velkou lásku k pivu. Byl to takový týpek Švejka.“

Otcův odchod z armády se podepsal také na ekonomické situaci rodiny. Byt, který Fillerovi nabyli po válce, už si nemohli dále dovolit. Přestěhovali se proto do podstatně menších prostor jen několik ulic od prarodičů v Bubenči. Komunistický převrat v únoru 1948 se hlavě rodiny rovněž nezamlouval, a stejně jako tomu bylo i u dalších tuzemských letců, kteří za války sloužili u RAF, nezamlouval se nově nastolenému politickému režimu ani Josef Filler.

O válečného hrdinu se velmi krátce poté, co KSČ převzala vedoucí úlohu ve státě, začala zajímat tajná policie. Sám Miroslav byl jednou u toho, když se u dveří jejich bytu objevili dva pánové v kabátech, kteří se na otce vyptávali. Babička, která jim tenkrát otevřela, odpověděla úsečně na několik otázek a zabouchla. Miroslav si tuto vzpomínku osvěžil po letech, když si o zmíněné situaci mohl přečíst v estébáckém spisu, který byl na otce veden: „Píšou tam také o tom, jak nás navštívil jakýsi třicetiletý pán, nezdržel se a vyptával se na otce. Prostě jde vidět, že jej sledovali, protože potom podávali hlášení.“

Z vyprávění jeho syna je patrné, nakolik byl Josef Filler už od začátku pod drobnohledem tajných složek nastupujícího totalitního zřízení. Režim si hledal vhodnou záminku, aby jej mohl při první příležitosti kriminalizovat, a to se mu také později, v roce 1950, povedlo. „Podle všeho byl v podnapilém stavu. Ukázal na obraz Gottwalda a řekl: ‚Toho byste měli shodit dolů.‘ Dva občané, kteří se k tomu nachomýtli, zavolali policii a ta si pro něj přijela. Sepsali s ním protokol a byla z toho urážka Gottwalda a nějaké ty paragrafy o hanobení.“

Fierlinger a Josefův Důl

Podle pamětníkova svědectví se obžaloba snažila k původnímu provinění přidat ještě konspirace o účasti v protikomunistickém odboji a přípravě nepovoleného překročení hranic republiky. Konečný verdikt soudu znamenal pro Josefa Fillera osmnáct měsíců v pracovním táboře v Kladně. Miroslav se tak podruhé v životě ocitl na delší dobu bez svého otce. Doma se o tom, co se s tátou děje, moc nemluvilo a mezi kamarády a spolužáky už vůbec ne. Pevné kontury totalitní společnosti působily neúprosně a zmínky o takových lidech, kteří museli být umístěni v pracovních táborech, všeobecná atmosféra nepřipouštěla. „Nikdy bych neřekl klukům, že je táta zavřený. Neříkal jsem to nikde,“ konstatuje trpce.

Podobně jako kdysi za války jezdil Miroslav na počátku padesátých let navštěvovat jednoho ze svých rodičů do vězení. Důl Fierlinger I, kde byl Josef Filler umístěn, byl jedním z největších pracovních táborů v okolí Kladna. Rodina se setkávala v prázdné místnosti se zamřížovanými okny pod stálým dohledem bachařů. Jakýkoliv intimnější kontakt byl zhola nemožný. Tu a tam se však Miroslavovi podařilo tátu obdarovat běžně nedostupným artiklem: „Pamatuji si, že jsem jednou otci podával ruku se skrytou krabičkou cigaret.“

Po propuštění na jaře roku 1952 měl Miroslavův táta zakázán trvalý pobyt v Praze. Fillerovi proto odmítli několik podřadných bytů v Sudetech, které se jim stát snažil přidělit, a přestěhovali se do Josefova Dolu v severních Čechách, kde žila část příbuzenstva. Oba rodiče zde našli zaměstnání a společný život se postupně zklidňoval. Události jednoho podzimního večera však otcův životní příběh definitivně ukončily.

Josef Filler se při cestě z práce setkal s leteckým mechanikem a kamarádem, s nímž sloužil v Anglii. Po vypití několika piv se podle Miroslavova vyprávění dopustili jakési výtržnosti a skončili na místní policejní stanici. Kapitán je však po zjištění, že kdysi sloužili u Královského letectva, pustil a přestupek dál neřešil. Otcův kamarád nebydlel daleko. Rozhodli se proto, že k němu půjdou na kávu. Plamen plynového sporáku však uhasila voda, která během jejich nepozornosti vzkypěla a stekla až na hořák. Oba váleční hrdinové se té noci otrávili plynem.

Pohřeb proběhl v tichosti, bez jakýchkoli válečných poct. Miroslavova žena se po letech stala angažovanou členkou tehdejšího Svazu protifašistických bojovníků. O smrti svého manžela však už nikdy s nikým důkladněji nepromluvila. Miroslav se vyučil mechanikem a většinu života pracoval jako řidič náklaďáku. Režim, který významně přispěl k osobní likvidaci jeho otce, jej provázel ještě dalších čtyřicet let. „Já jsem nikdy žádný bojovník nebyl. Neměl jsem je rád, to je samozřejmé. Ale nikdo mě nikam nenutil. Vždyť jsem byl pomalu u lopaty, tak kam by mě mohli nutit...“ ukončuje své vyprávění s nepředstíranou apatií v hlase.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martin Netočný)