Milada Filipovičová, roz. Helešicová

„No jaká tady byla atmosféra? Teď se před děckama říká všechno, tenkrát se neříkalo nic, to bylo takové tajemné... ale já vím, že když jsem se dostala sem, tak manželův otec byl za okupace starostou a pár lidí, kteří neplnili dodávky, tak Němci si na ně posvítili a udělali u nich kontrolu a běda, kdyby u nich našli na černo slepici nebo prase, a když došla kontrola, tak starosta se na ně podíval a taky na policajta a policajt pak jezdil po vesnici a varoval lidi, a když sem došlo gestapo, tak se starosty zeptali, kolik je tady komunistů, a on na to, že tady není žádný komunista, a oni na něj, jestli za to ručí hlavou, a on, že ano... a komunistů tady bylo strašně moc, ale to byli dobří lidé.“

„Tak náš tatínek poschovával, co mohl, ale potom jsme bývali ve sklepě, kde jsme měli brambory a řepu, ale jednou, 14. března, se otevřel sklep a se samopalem Rus, a jestli tam není Němec, a my jsme řekli, že ne, ale on s bajonetem chodil po baráku a všechno prohledával, ale už bylo deset hodin, když další ruský voják přišel s německým vojákem s puškou do kuchyně, bylo mu asi osmnáct let, s velikýma modrýma očima, slzy mu tekly a ten Rus mu strkal bajonet do pusy a na něm kus černého špeku a ten chlapec nemohl a on si myslel, že má hlad, ale chudák nic, a tak jsem se s ním bavila a on říkal, já jsem jediný syn, tatínek padl ve válce a maminka žije sama, a také mně dal adresu, abych jí napsala, že je zajatý, a tak jsem tam i napsala, ale nevím, jestli to tam nebylo vybombardované, tak nevím, jestli to tam maminka dostala, nebo ne.“